Antonin Scalia, charismatický soudce Nejvyššího soudu USA, zemřel ve svých nedožitých 80 letech doslova před pár dny, v sobotu 13. 2. 2016, a byť jsem měl pro svůj únorový příspěvek rozepsán text s jiným zaměřením, dovolte, abych jej opustil a napsal pár řádků, kterými bych vám tuto osobnost světového soudnictví přiblížil.

„Byl mimořádnou individualitou a znalcem práva, obdivovaným a oceňovaným svými kolegy. Jeho odchod je obrovskou ztrátou Soudu a země, jíž tak věrně sloužil“, tolik citace, kterou mnohé zdroje uvádějí a která pochází z vyjádření Nejvyššího soudce Johna Robertse a dokazují sílu osobnosti Antonina Scalii.

Scalia se stal soudcem Nejvyššího soudu USA v roce 1986 a od té doby se vyprofiloval coby nejvýraznější osobnost „konzervativní“ části soudců Nejvyššího soudu. Prezident Obama, který s největší pravděpodobností bude nominovat jeho nástupce, Scaliu označil jakožto jednoho ze soudců, kteří po sobě zanechali ve funkci nejzásadnější odkaz.

Antonin Scalia se za svých 29 let u Nejvyššího soudu vyprofiloval coby tvrdý zastánce originalismu – tedy právněteoretického proudu, který, jak trefně poznamenal kdysi Roman Joch, tvrdí, že má-li ústava mít svůj smysl a má-li být její interpretace ze strany soudu věrná, musí si Nejvyšší soud položit otázku „co měl ústavodárce na mysli?“ – a na ni odpovědět. Tato odpověď je pro správný výklad klíčová. Když soudce interpretuje ústavu své země, nemá se ohlížet na to, jak rozhodly ústavní soudy Kanady, Belgie nebo Zimbabwe, nýbrž na to, co pod ústavou a jejími pasážemi zamýšleli otcové, kteří konstituci psali a přijímali.

Scalia to po svém rozsekl hned několikrát, koncept ústavy coby „živoucího dokumentu“ označil dokonce až za idiotský. Tvrdil, že ústava je psaný, právní text, nikoliv živoucí bytost – prostě a jednoduše, říkal, že některé věci v ústavě napsány jsou a jiné nikoliv – tak bylo jeho přesvědčení prosté, ale nikoliv jednoduché. On a další ze soudců konzervativního křídla Nejvyššího soudu USA – Clarence Thomas se měrou vrchovatou zasloužili o obrodu originalismu a jeho návrat do odborného ústavněprávního diskurzu.

Scalia si nepochybně svou roli soudce užíval a na rozdíl třeba právě od Clarence Thomase svou vášeň a zaujetí projevoval nejen při ústních jednáních soudu, ale i při psaní rozhodnutí či disentních stanovisek. V tomto směru pro mne osobně bylo potěšením číst takové rozhodnutí či disenty především z pera dvou soudců – Antonina Scalii a Stanislava Balíka ml. Ne vždy jsem jim rozuměl, ne vždy s nimi souhlasil, ale z obou vyzařovala silná osobnost autora a jeho pevné zásadové hodnoty. Scalia se snažil, podle jeho slov, psát tak, aby jeho texty mohli číst a rádi četli i studenti prvních ročníků právnických fakult – opět mi to připomíná práci doktora Balíka, který svým slavným disentem „Nepokradeš” rozsahem zašel nejdále, ale obsahově zůstal stejně hluboký.

Scaliovy plamenné disenty z něj učinili jak modlu konzervativců, tak terč nenávisti liberálů. Jak někteří z autorů posmrtných elegií uvádí: „Číst rozhodnutí Antonina Scalii se kterým jste souhlasili, bylo jako odšpuntovat si šampaňské” – s tím nemohu úplně souhlasit, neboť to samé platí i o rozhodnutích a textech se kterými jste nesouhlasili.

Scalia se k Nejvyššímu soudu dostal v době, kdy nebyl se svými názory v opozici a kdy konzervativní křídlo soudu bylo silnější. Přesto si již v té době vydobyl pozici váženého soudce, který se nebojí jít proti hlavnímu proudu. V jednom ze svých nejslavnějších disentních stanovisek v roce 1988 ve sporu Morrison v. Olson, plně projevil svou zásadní tezi o přísné dělbě moci a potažmo i roli soudců při interpretaci ústavy.

Scalia byl svým kolegům nesmlouvaným odrazem svědomí, když opakovaně prohlašoval, že snad ani není udržitelný názor, že pouze interpretují ústavu, když si její ustanovení doplňují podle své vůle. Prohlašoval, že spory mezi jednotlivými složkami státní moci se před soud budou dostávat stále častěji a že je třeba prohlédnout tyto pokusy o zamaskování vlka v rouše beránčím.

Scaliova síla spočívala nejen v bezmezném intelektu a schopnosti přesného a poutavého psaní, na kterém si tolik zakládal, ale i v jeho přesvědčení, že je to právě charakter jednotlivce, který jej definuje. Zastával zásadu, že mozek a učení jsou stejně jako fyzické přednosti obchodovatelným zbožím. Dají se koupit a prodat. Najmout za hodinovou nebo roční sazbu. Jediné na světě, co se však, dle jeho slov, koupit nedalo, byl právě charakter.

Republikáni Scaliu často citovali coby svého zastánce, myslím si však, že to Scaliu příliš netěšilo – stál za svými zásadami a politikaření mezi soudci, a to i při jejich nominování, přísně odmítal. Snažil se aktivně zastávat myšlenku, kterou sám zformuloval: podle ní být dobrým soudcem znamenalo, že někdy dojdete při své činnosti k závěrům, s nimiž nebudete vnitřně souhlasit, přesto je třeba se jimi řídit.

Scalia byl zastáncem původního výkladu i druhého dodatku ústavy USA, který dává právo občanům USA nosit zbraň – jak patrno i z rozhodnutí Nejvyššího soudu USA z jeho pera ve věciDistrict of Columbia v. Heller. Stejně tak své hodnoty hájil i ve vztahu k regulaci potratů –Gonzalez v. Carhart a limitacerozhodntuí Roe v. Wade, či pravomocem moci výkonné i legislativní – na příklad United States v. Lopez.

Scalia se stal trnem v oku levicově naladěným politikům i aktivistům, nebál se o pozitivní diskriminaci hlásat názor, že se jedná vlastně o téměř stejný myšlenkový proud, který vedl k otrokářství a rasismu. Stejně tak odmítal soudcovský aktivismus ve věcech partnerských svazků osob stejného pohlaví. Odmítal aktivismus svých kolegů, dokonce prohlašoval, že pokud by se někdy přidal k rozhodnutí, které by začínalo vágními slovy: Ústava zaručuje práva všem v jejím dosahu, svobodu, která zahrnuje jistá specifická práva, která lidem dovolují, v rámci právního řádu, definovat a vyjadřovat jejich identitu, musel by nosit na hlavě pytel až do své smrti.

Scaliovi bylo, podle mého mylně, přisuzováno, že má odpor k právům menšin a LGBT komunity. Myslím, že to nebyl odpor, který ho k jeho výrokům vedl, jako spíše nechuť účastnit se „soudního puče”, jak sám říkal – tedy aktivismu Nejvyššího soudu ve věcech, které mu, dle jeho názoru, nepříslušely k rozhodnutí.

Se stejnou vervou obhajoval Scalia i své názory na trest smrti – sám říkal, že se jedná o trest smrti, nikoliv o operaci – to ve vztahu k bezbolestnému provedení výkonu tohoto trestu a liberální „honbou” za nejvyšším trestem s lidskou tváří. Scalia, věren své zásadě originalismu, hovořil o tom, že trest smrti Ústava USA jednoznačně uznává a tudíž nezmocňuje federální moc k zásadním zásahům do výkonu tohoto trestu, v případě, že jej stanoví státy.

Říká se, že se Scalia mohl stát vůdčí osobností konzervativní vlny ústavního soudnictví USA, podobně, jako se to povedlo liberálně zaměřenému Nejvyššímu soudci Earlu Warrenovi v padesátých letech minulého století. Jeden z komentářů k tomu poznamenává, že mu scházeli správní kolegové – někteří byli příliš váhaví, jiní příliš umírnění – já si myslím, že Scaliovi to bylo celkem jedno. Důležité pro něj bylo to, že zůstal věren svým zásadám – proto nemusel nosit pytel na hlavě a tento jeho odkaz mu zůstane i po jeho smrti.