Roman David přednáší na katedře politologie Filosofické fakulty Palackého university v Olomouci.

Publikovaná stať je součástí projektu Constitutional Problems Encountered and Principles Applied to the Resolution of Past Injustices in Post-Socialist Countries, financovaného nadací Research Support Scheme, Grant No: 1636/245/1998, připravovaného společně s Markem Gillisem.

 S přednáškou na toto téma vystoupil autor na půdě Občanského institutu dne 13.12.1999.

            Po pádu komunismu ve střední a východní Evropě v roce 1989 vyvstala pro tehdejší (většinou) nové politické reprezentace dilemata, která se týkala postoje k předchozímu režimu. Prvním z těchto dilemat, jak retrospektivně poukázal Timothy Ash,1) bylo, zda se vůbec máme s minulým režimem vyrovnávat. Můžeme si totiž všimnout, že politika “zapomenutí” byla používána jako cesta k překonání minulých konfliktů již od dob Cicera a po staletí byla součástí mírových smluv.2) V České kotlině se na listopadových a prosincových demonstracích skandovalo “nejsme jako oni” a prezident Havel ve svém prvním novoročním projevu jakoby připravoval půdu pro “politiku zapomnění”, když pronesl, že “všichni jsme – byť pochopitelně každý v jiné míře – za chod totalitní mašinérie odpovědni, nikdo nejsme jen její obětí, ale všichni jsme zároveň jejími spolutvůrci”.3) Absolutizací odpovědnosti ji vlastně relativizoval: jsme-li všichni odpovědni, můžeme se vyrovnávat jen s vlastní minulostí, každý sám v sobě, ale už ne s ostatními, protože nikdo z nás, kdo v komunismu žil, není tak čistý, aby byl bez viny. Podobně pak u našich severních sousedů vytyčil první nekomunistický premiér Tadeusz Mazowiecki ve svém vystoupení k parlamentu “polityku grubej kreski”.4) Ačkoliv poselství obou intelektuálů bylo zřejmě motivováno snahou hasit případnou spontánní žízeň společnosti po pomstě, po divokému lynchování či věšení komunistů, tak na dlouhou dobu kladnou odpověď na otázku po vyrovnání se s minulostí, kladenou ve veřejném a mediálním světě, paralyzovalo. Zatímco totiž heslo “nejsme jako oni” jsme “my” chápali tak, že “oni” budou mít zajištěno právo na spravedlivý proces, “oni” vše pochopili jinak než “my”.

Sametová revoluce nebo reforma?

            Možná to byl právě sametový charakter politické změny roku 1989, kdy se komunistický režim začal postupně měnit v demokratický, který přispěl k tomu, že názor hlásající vyrovnání se s minulostí nabral převahy. Přesné datum této změny je totiž jen obtížné nalézt. Bylo to 17. listopadu, kdy se odehrála demonstrace snad jako každá druhá, která ji předcházela? Bylo to 29.11., kdy byl vypuštěn čl. 4 ústavy, zajišťující komunistické straně “vedoucí roli ve státě a společnosti”? Bylo to v den generální stávky 27.11.1989? Bylo to dva dny před koncem roku, kdy téměř komunistický parlament zvolil jednohlasně prezidentem V. Havla? Bylo to 5. a 6. června, v den prvních svobodných voleb?

            Druhým zajímavým a souvisejícím rysem “Sametové revoluce” byl její kontinuitní charakter, když vlastně celá probíhala řádnou ústavní cestou: Ústavní většina poslanců Federálního shromáždění ČSSR zrušila článek o vedoucí úloze strany a dne 28.12.1989 schválila ústavní zákon o kooptaci. Prezident Husák udělil dne 8.12.1989 podle ústavy amnestii, podle ústavy jmenoval novou vládu a podle ústavy abdikoval. Nelze tedy, a to i když bereme v úvahu i generální stávku, nalézt ani jeden neústavní “revoluční” krok. Probíhalo-li vše ve vypjatých listopadových dnech v rámci ústavou vymezených pravidel, pak tomu ani v následujících měsících nemohlo být jinak. Tento ústavně kontinuitní charakter revoluce kontrastoval s potřebou volební většiny občanů, vyjádřené v prvních polistopadových volbách, přijmout opatření, pomocí kterých by bylo možné se nějakým způsobem od komunistického režimu odlišit, s tímto režimem se nějak vyrovnat. Naopak mohl začít působit jako hlavní stimulátor, hybatel takového vyrovnávání.

            Nemožnost nalézt vhodné datum politické změny a ústavní kontinuita (tedy nejen kontinuita právní) starého a nového politického režimu opravňuje obohatit historický slovník moderních českých dějin o další politologický termín: namísto diskutovaných pojmů ?revoluce? nebo “převrat” používat slova “reforma”.

Spravedlnost

            Hovoříme-li o “vyrovnání se s minulostí”, máme v našem regionu na mysli především odčinění minulých nespravedlností. Před “cizokrajnými a nevyzkoušenými hodnotami”, jako jsou pravda nebo smíření, pomocí kterých se v tu dobu vyrovnávali s různě ideologicky divokou minulostí v minimálně 15 zemích,5) je u nás za vůdčí ideu procesu vyrovnání téměř automaticky považována spravedlnost. Odpadlo tak druhé dilema, podle kterého by politická elita měla hledat nejlepší cestu, jež by k takovému vyrovnání směřovala. Přestože spravedlnost je jedna z “nejlepších” hodnot, pomocí níž je kontrast mezi minulým a přítomným režimem zřejmý, možná si dnes řada lidí uvědomuje nedostatek konsensu o minulosti, kterého mohlo být dosaženo i pomocí upřímného zveřejnění pravdy. Nicméně spravedlnost jako taková byla zvolena za vůdčí princip a jako takové se proto budu této ideje držet.

            Spravedlnost je kategorií ideální a nedělitelnou. Jako ideálně typická kategorie může být dosahována jen aproximativně – prof. Čermák by možná řekl, že pouze v různých časových horizontech a nestejné intenzitě. Její nedělitelný charakter však zároveň znamená, že nemůže být dosažena jen zčásti, napůl; poloviční spravedlnost je nespravedlnost, podobně jako 90% spravedlnost je pořád ještě nespravedlnost. Přes tento ambivalentní charakter spravedlnosti je její podstata zřejmá: zatímco její nedělitelnost je výzvou k její realizaci, její ideální charakter nelegitimizuje rezignaci na ni, neospravedlňuje náš neúspěch při jejím dosahování.

            Píše se rok 1990 a nespravedlnosti soudní řeší rehabilitace; o rok později nespravedlnosti majetkové zmírňuje restituce. Spolupracovníky původců nespravedlností v témž roce vyřizuje lustrace. Vyvážíme Klausův transformační optimismus a ve Spojených Státech se přednáší Ceplův teorém:”bez rehabilitace, restituce a lustrace není transformace”.6) Česká republika se stává dobrým či špatným příkladem pro sousední země a začíná na sebe poutat pozornost západních zemí, a to zejména poté, když se lustrační kyvadlo vychýlilo možná příliš daleko. Je otázkou, zda právě tento moment neubral onu rozhodující politickou energii na poli vyrovnání se s minulostí. Lustrační síto diskvalifikuje spolupracovníky viníků. Ale co otázka potrestání viníků samotných?

Charakteristika zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu

            Dne 9. července 1993 byl Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR schválen zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Publikován byl jako zákon č. 198/1993 Sb. a účinnosti nabyl 1. srpna 1993. Zákon je složen z preambule a devíti paragrafů, které bychom mohli rozčlenit na první čtyři deklarativní a zbývajících pět (§ 5 – 9) jako právně závazných.

            I. Deklaratorní část: V preambuli uvádí zákonodárce motivy, které ho k přijetí zákona vedou: je to především vědomí povinnosti svobodně zvoleného parlamentu vyrovnat se s komunistickým režimem. Konstatuje zde odpovědnost KSČ, jejího vedení i členů za způsob vlády v naší zemi v letech 1948 – 1989. Dále se deklaruje “plná spoluodpovědnost těch, kteří komunistický režim prosazovali jako funkcionáři, organizátoři a podněcovatelé v politické a ideologické oblasti”.

            Úvodní paragraf v prvním odstavci blíže rozvádí charakteristiku komunistického režimu. Zlo-činnost režimu je dokládána typologií jeho činnosti (upíral, porušoval, popravoval, vraždil a žalářoval, zbavoval, znemožňoval, zabraňoval, …).

            Ve druhém paragrafu se komunistický režim prohlašuje za “zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný” a Komunistická strana za “zločinnou a zavrženíhodnou” organizaci. Vyzvedává ty, kdo se postavili na odpor proti tomuto režimu, a ty, kteří byli režimem nespravedlivě postiženi a perzekuováni.

            II. Právně závazná část: Ústředním vymahatelným ustanovením zákona je § 5, který nezapočítává do běhu promlčecí doby trestných činů dobu od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, ovšem pokud “z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby”.

            Hlavním motivem přijetí tohoto ustanovení bylo, že stát, který trestné činy sám inicioval nebo je toleroval, se nechtěl zbavovat vykonavatelů tohoto násilí. Exekutoři se tedy těšili ochraně státní moci – chyběla-li vůle státu trestat tyto trestné činy, pak nemohly být promlčeny.

            Hlavním nedostatkem zákona o protiprávnosti komunistického režimu je fakt, že se vlastně pokouší vyrovnat z komunistickými zločiny pomocí komunistického trestního zákona. Stíhání totiž mohou být jen ti exekutoři komunistického režimu, kteří při výkonu své “práce” porušovali komunistické zákony a které tento režim za jejich činy netrestal. Kritériem komunistických zločinů je komunistický trestní zákon. Jeho správný název by měl být zákon o nezákonnosti komunistického režimu, ale ani tak by jeho podstatu přesně nevystihoval.

_____________________

Schéma I:

Schéma ukazuje vztah občana a státu v komunistickém režimu. Stát při výkonu své moci vždycky nemusel zasahovat (1) do sféry lidských práv a svobod občanů (a, b). Nicméně mnohdy komunistické zákony do sféry těchto nezadatelných práv hluboko expandovaly (2). Podle zákona o protiprávnosti komunistického režimu však může být potrestán jen ten, kdo tyto zákony porušoval, kdo zasahoval do práv a svobod občanů ještě hlouběji než komunistické zákonodárství (3), nikoliv ti, kdo lidská práva pošlapávali legálně, kdo tyto nelidské zákony uváděli v život (2).

_____________________

            Tím se rozchod z komunistickým režimem stal nedůsledným, protože komunistický režim byl vlastně legalizován. Zákon sice v preambuli konstatuje “programové ničení tradičních hodnot evropské civilizace”, avšak v § 5 již sám od těchto hodnot odhlíží, když jako východisko potrestání komunistických zločinců bere jeden z produktů činnosti režimu – komunistický trestní zákoník.

Hodnocení zákona o protiprávnosti komunistického režimu v mezinárodní perspektivě

            Ve srovnání s okolními zeměmi jsme si v procesu vyrovnání se s minulostí ovšem nevedli až tak špatně. Dva roky před schválením zákona o protiprávnosti komunistického režimu podali v Maďarsku dva poslanci Maďarského demokratického fóra návrh srovnatelného zákona – snažili se o prodloužení běhu promlčecích lhůt u trestných činů vlastizrady, vraždy, ublížení na zdraví s následkem smrti. Tyto činy, které se staly mezi 21.12.1944 a 2.5.1990, neměly být promlčené, pokud nebyly stíhány z politických důvodů.7)

            Tento zákon byl jako neústavní zrušen maďarským Ústavním soudem 3.3.1992.8) Hlavním argumentem Ústavního soudu bylo údajné porušení zákazu retroaktivity, a tím i právní jistoty; jako neústavní bylo nahlíženo obnovení běhu promlčecích lhůt, jejich prodloužení, jejich přerušení a obnovení; neústavní bylo také odlišování politických a nepolitických důvodů a aplikace trestného činu vlastizrady, jehož definice byla v různých politických systémech různá.9)

            Podobný zákon jako český byl přijat 27.3.1996 i na Slovensku.10) Nazýval se Zákon o nemorálnosti a protiprávnosti komunistického systému a byl téměř totožný z českou předlohou, jen prodloužení promlčecích lhůt vztahoval jen na činy, které ještě nebyly promlčeny. Zákon nebyl u Ústavního soudu SR napaden.

            Ve srovnání se státy našeho regionu jsme v tu dobu byli vlastně relativně vepředu. Jenže porovnáme-li se s některými vyspělými demokraciemi, pak náš výsledek je maximálně standardní. Otázka promlčení totiž nedělá žádné problémy ani v zemích, které se s režimem, jako je komunistický, nikdy nemusely vyrovnávat, kde vůle demokratického státu trestat zločiny nebyla znemožňována nějakou organizací, která se na čas zmocnila státu (pokud ovšem institut promlčení vůbec mají zaveden). V USA jednotně platí, že promlčení může být prodlouženo, pokud promlčecí lhůta neběžela. Ten, kdo porušuje zákon, nemá právo dožadovat se promlčení svého činu.11) Podobně ve Velké Británii byl takto v r. 1991 schválen zákon o válečných zločinech.12)

            Ve své době byl tedy zákon o protiprávnosti komunistického režimu relativně odvážným počinem. Nicméně nemohli jsme jít dál? Podíváme-li se na politickou situaci, pak v ČR k předání moci u kulatého stolu jako např. v Polsku nedošlo. Přestalo hrozit, že by se v případě potrestání Jakeše a Lenárta vrátily sovětské tanky nebo povstaly Lidové milice. Podle Maxe Webera je politikovo jednání ovlivňováno dvěma maximami: etikou odpovědnosti a etikou přesvědčení.13) Podle etiky přesvědčení se politik řídí principy, o kterých je přesvědčen, které platí univerzálně, absolutně, vždy a všude. Podle etiky přesvědčení pak politik bere v úvahu možné následky svého jednání, další aktéry politické hry nebo různá nebezpečí, která z politicky “principiálního” rozhodnutí plynou. Kdyby tedy u nás hrozilo nebezpečí, že naše politické přesvědčení pramenící z víry ve spravedlnost a tedy odsouzení nespravedlností by mohlo vést k tomu, že naší zemi bude hrozit vojenská invaze nebo teror nějaké rudé úderky, pak by takové politické jednání mohlo být nahlíženo jako neodpovědné. Neexistují-li však tyto vnější limity, pak se etická odpovědnost a etické přesvědčení vzájemně překrývají. Neboli po vítězství liberalismu a konzervatismu v Čechách v roce 1992 se otevřely dveře ke spravedlnosti, dříve blokované ve Federálním shromáždění politickým rozložením zneužívajícím zákaz majorizace a snad i přítomností ruských vojsk na našem území.

Charakteristika odůvodnění zamítavého stanoviska Ústavního soudu

            Zanedlouho po schválení zákona o protiprávnosti komunistického režimu byl tento zákon u Ústavního soudu ČR napaden skupinou 41 poslanců Parlamentu ČR. Plénum Ústavního soudu na svém zasedání dne 21. prosince 1993 jejich návrh zamítlo.14)

            Opomenu-li celou řadu námitek skupiny poslanců, které Ústavní soud brilantně vyvrátil, pak prvním vážným argumentem skupiny komunistických poslanců bylo napadení výroku, že “politický režim v letech 1948 – 1989 byl nelegitimní”. To navrhovatelé dokládali “kontinuitou práva danou recepcí vnitrostátních právních předpisů a kontinuitou mezinárodněprávních závazků”. Tento argument se vlastně překrývá i s námitkami vůči § 5, který prodlužuje běh promlčecích lhůt.

            Východiskem úvah Ústavního soudu jsou dva typy legitimity:

            První se opírá o zákon, když za legitimní je spatřováno vše, co je zákonné, co vzniklo dodržováním formálních postupů. Poukazuje na křehkost této bezhodnotové, právněpozitivistické koncepce, která nebyla schopna zabránit nástupu fašismu a komunismu (za formálně právní je považována i naše Ústava z r. 1920).

            Druhá kromě formální legality vychází také z hodnotového obsahu moderních demokratický ústav, tedy i Ústavy ČR, což znamená, že právo je “podmiňováno respektováním základních konstitutivních hodnot demokratické společnosti”. Politicky legitimní režim je tedy schvalován většinou občanů; je to režim, který má demokratickou substanci; opírá se o hodnoty a principy, které mají také politickou povahu.

            To podle Ústavního soudu “i při kontinuitě se starým právem” znamená “hodnotovou diskontinuitu se starým režimem”. Legalita je sice podmínkou legitimity, ale z legality nelze legitimitu odvodit.

_____________________

Schéma II.

Schéma ilustruje nelegitimitu komunistického režimu, který byl vůči legitimnímu systému demokracie hodnotově inverzní. Hlavní argument skupiny poslanců spočíval v tom, že jestliže jsme převzali právní řád a mezinárodněprávní závazky komunistického režimu, pak komunistický režim musel být legitimní. Na to reaguje Ústavní soud tvrzením, že právní kontinuita neznamená kontinuitu hodnotovou. “To znamená i při kontinuitě se ‘starým právem’ hodnotovou diskontinuitu se ‘starým režimem’.”

_______________________

            Čili komunistický režim byl podle komunistických poslanců legitimní, protože jsme převzali jeho legalitu. Proti tomu se v odůvodnění konstatuje, že legalita sama o sobě neznamená legitimitu, že tedy legitimitu nelze odvodit z legality; k legitimitě je potřeba ještě hodnot jakožto materiální podstaty právního státu.

            Přestože uvedené argumenty k vyvrácení argumentů skupiny poslanců stačily, je zřejmé, že soud nedostál svému předsevzetí z úvodu. V první části odůvodnění nálezu Ústavní soud totiž konstatuje: “Nespravedlnost zůstává nespravedlností, i když se halí do pláště zákona.” Ústavní soud však v další fázi bere tuto legalitu dokonce jako výchozí bod úvah, čímž staví překážku nastolení spravedlnosti a odsouzení viníků. Odmítá sice námitky proti § 5, ale nepokouší se věc posunout dále za hranice legality, blíže k hranicím lidských práv zaručených mezinárodními úmluvami o lidských právech, kterými je podle Ústavy vázán. Za závojem legality – tedy socialistické zákonnosti – zůstávají stále skryti ti, kteří režimu aktivně sloužili a pošlapávali lidská práva. Nespravedlnost tak zůstává nespravedlností, i když se halí do pláště zákona.

Hodnocení odůvodnění nálezu Ústavního soudu

            Přístup Ústavního soudu15) může mít negativní dopad na:

            – interpretaci materiálně právního státu, z čehož plyne určité nebezpečí pro budoucnost,

            – na legitimitu demokratického režimu, když se nevyrovnává s recipovanou legalitou jako cizorodým prvkem v demokratickém právním státu,

            – na charakter komunistického režimu, kterému by v budoucnu mohla být přiznána určitá dávka legitimity, jak tvrdili komunističtí poslanci,

            – na proces vyrovnání se s minulostí, tj. na počty odsouzených pachatelů komunistických zločinů.

            Při “právní kontinuitě a hodnotové diskontinuitě s minulým režimem” je totiž stále nutné předpokládat hodnotově neutrální pojetí recipovaných zákonů. Hodnotovou orientaci by tak zákony měly dostat až ex post svou interpretací, takže socialistická zákonnost by měla být interpretována podle demokratických principů. Tato právní dialektika je těžko uchopitelná teoreticky a prakticky je téměř vyloučená, jak nás mnohé naše obecné soudy skoro denně přesvědčují.16) Podle tohoto pojetí právního státu bychom se však ocitali stále jen krok za výmarskou zkušeností: právní stát není již sice chápán jako formálně legální, ale je doplněn materiálním obsahem. Takto interpretovaný dualismus legalita-legitimita je však pro pojetí právního státu nebezpečný, protože připouští možnost jejich úplného oddělení, nezávislé existence legality a legitimity.

            Již příměr o “naplňování měchů” je proto zavádějící: hodnoty a normy nelze vzájemně oddělit. Hodnoty jsou stále přítomny, a to nejen při aplikaci zákonů, ale již v zákonech samých, při jejich tvorbě a schvalování. V demokratickém právním státě je tato podmínka nutností, pokud se nemá zvrátit v určitou formu autoritativního režimu. Hodnoty nejsou jen obsahem, kterým se naplňuje forma, něčím, co se přidává, přichází dodatečně až za procedurou, co se bere v úvahu až při výkladu zákonů. Vztah hodnot a norem je přesně opačný: procedura (norma) je to, co chrání obsah (hodnotu). Norma se rodí proto, aby zabezpečovala hodnotu; to platí stejně pro tvorbu norem jako pro jejich interpretaci. Zákon slouží k tomu, aby chránil určitou hodnotu, princip nebo základní právo, případně, aby podrobněji uváděl v život již existující zákon. Normy nižší právní síly mohou sice sloužit k provedení norem vyšší právní síly, avšak oba tyto typy směřují ke stejným kořenům. Tímto způsobem právním řádem prozařují určité základní a cílové hodnoty společnosti. Legalita je v tomto smyslu průmětem hodnot, krajnicí cest k hodnotám. Orientací svého obsahu musí být legalita organickou součástí legitimity, má-li politický systém zůstat demokratickým.

            Vztahem hodnot a norem se v souvislosti s vyrovnáním se s minulostí u nás podrobně zabývá prof. Vladimír Čermák: “Normy, a to nejen právní, ale i etické, sdílejí s hodnotami společnou bázi potud, že s nimi vytvářejí hodnotový a normativní řád společnosti… Pouze hodnoty udávají obecný, historický a sociální směr, konstituují cílovou představu…, zatímco bezprostřední aktualizace hodnotových tvarů zůstává záležitostí norem.”17)

            Hierarchie hodnot a norem, kde normy jsou odvozovány od hodnot, se promítá v ústavách a jejich preambulích.18) Tak např. Deklarace nezávislosti USA prohlašuje: “Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni a jsou nadáni jistými nezcizitelnými právy, mezi něž patří právo na život, svobodu a budování osobního štěstí. Že k zajištění těchto práv se ustavují mezi lidmi vlády, odvozující svou oprávněnou moc ze souhlasu těch, kterým vládnou.” Podobně preambule Ústavy USA oznamuje: “My, lid Spojených států, abychom vytvořili dokonalejší jednotu, nastolili spravedlnost,… zabezpečili dobrodiní svobody,… dáváme si tuto Ústavu.”19)

_________________________

Schéma III.:

Organický vztah hodnot a norem: “Normy, a to nejen právní, ale i etické, sdílejí s hodnotami společnou bázi potud, že s nimi vytvářejí hodnotový a normativní řád společnosti.” Vladimír Čermák, viz pozn. 17.

_______________________

            Uvedená hierarchie hodnot a procedur, kde procedurám je připisováno jakési služebné místo či vykonavatelská, realizační pozice, také umožňuje lépe charakterizovat vztah mezi legalitou a legitimitou. Legitimita je vlastnost moci, která ji autorizuje, legalita je její akt, produkt. Podobně jako z vázanosti norem na hodnoty a z vazby práva na svobodu vyplývá i vázanost legality na legitimitu. Bezhodnotová tvorba práva ani jakkoliv “nezávislý” přístup k němu nejsou možné. Zákony vzniklé v  době komunismu nebyly a ani nemohly být hodnotově neutrální, ale byly plné zvrhlých, vůči demokratické společnosti inverzních hodnot; v horším případě pak některé z nich otevřeně směřovaly k politické represi.

______________________

Schéma IV:

Inverzní hodnotový charakter komunistického režimu ukazuje celá řada tehdy platných norem, kdy stát zasahoval hluboko do sféry nezadatelných, nezcizitelných a nepromlčitelných přirozených a lidských práv. Např. svoboda náboženského vyznání byla oklešťována takovými paragrafy trestního zákona jako § 101 (zneužívání náboženské funkce) nebo § 178 (maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi). Hodnoty komunistického režimu jako třídní boj, měnící se v boj proti vnitřnímu nepříteli, tedy proti všemu, co by si nárokovalo byť jen náznak autonomie, nebo všeobecná rovnost, měnící se v konzervování neomezeného panství komunistické avantgardy nad zbytkem společnosti, se promítaly do celé řady zákonů, vládních nařízení, prováděcích předpisů Státní bezpečnosti apod. Hodnotově normativní systém komunistického režimu byl proto svým zabarvením inverzní k systému demokratického právního státu.

_____________________________

            Oba paragrafy trestního zákoníku byly zrušeny a s nimi byla zrušena a novelizována celá řada dalších trestných činů. Převzetí některých zákonů bylo jen dočasné, u jiných převzetí trvá. Tím došlo k tomu, že do právního řádu demokratického státu se dostal ve větším rozsahu cizorodý prvek a jako takový způsobil negativní zásah do jeho legitimity (a to i přes skutečnost uvozovacího zákona k Listině, kterým se neústavní normy rušily; tyto normy totiž byly vyjmuty z ústavního řádu pouze plošně, nikoliv explicitně, což na jejich další účinnost nemělo vliv; jejich faktické zrušení nenastalo.) Východiskem z této situace mohla být selektivní kontinuita, resp. diskontinuita (např. v oblasti práva trestního) nebo alespoň přiznání, že přebíráme hodnotově závadné normy a jako takové by neměly být aplikovány se svým ideologickým zabarvením. Nic takového se však nestalo a namísto toho byl schválen zákon o protiprávnosti komunistického režimu, který na komunistický trestní zákon přímo navazoval.

            Další problém pak způsobuje dnešní aplikace těchto komunistických norem na zločiny komunismu. Právě jejich dnešní aplikace může totiž mít následky pro režim současný i minulý: negativní následky pro režim demokratický a pozitivní pro režim komunistický. O tom svědčí dva případy, z nichž první se reálně odehrál, druhý by se odehrát mohl.

            V roce 1997 rozčeřil hladinu mínění veřejnosti výrok Vrchního soudu v Praze ve věci podezření z vlastizrady Jakeše a Lenárta. Ten totiž výrokem soudce Vočky aplikoval trestný čin vlastizrady podle trestního zákona z r. 1968 zcela v duchu ochrany socialistického státu a pracujícího lidu, jak stanovil čl. 97 Ústavy z roku 1960, a zcela v duchu nezávislosti, kterou mu poskytují čl. 81 a 82 Ústavy ČR z r. 1992. Vyjádřil totiž “právní” názor, že vlastizrady se jmenovaní mohli dopustit jen tehdy, rozvraceli-li nejen státní, ale i socialistické zřízení. “Socialistické” a “státní” jsou totiž v zákoně uvedeny kumulativně, nikoliv alternativně.20) Přivolaná “bratrská pomoc” by tak mohla obžalovaným sloužit jako důkaz jejich neviny.21) Tento případ má tedy konsekvence v současnosti, kdy brání odsouzení podezřelých z vlastizrady. (Tyto překážky neodstranila ani tehdejší ministryně Parkanová ve své stížnosti pro porušení zákona, kterou podala 19.11.1997. Podle ní Jakeš a Lenárt totiž rozvraceli tehdejší socialistické zřízení, které se svým pojetím socialismu s lidskou tváří odlišovalo od socialismu stalinského typu. Tím vlastně tehdejší režim legitimizovala. Statistika trestných činů proti republice však o lidské tváři tehdejšího socialismu nevypovídá.22))

            O obtížnosti zvolené cesty vyrovnání s minulostí svědčí i následující imaginární příklad. Předpokládejme, že příslušník StB způsobil určitou škodu nějakému duchovnímu. Tento příslušník StB je po roce 1990 obžalován, např. z trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele; přitom se hájí, že jednal podle směrnic, které vycházely z trestního zákona, konkrétně z §101, tj. zneužívání náboženské funkce. Tato abstraktní otázka byla položena soudci Ústavního soudu, který byl zpravodajem ve věci zákona o protiprávnosti komunistického režimu.23) Přes výhradu k abstrakci takového případu soudce odpověděl zhruba v tom smyslu, že by se asi snažil interpretovat svobodu vyznání, kterou tehdejší ústava uznávala, a tím by odhlédl od citovaného zákona a jeho žádost o zrušení rozsudku, kterým se za daný čin odsuzuje, by zamítl. Výsledek z této slepé uličky však nikdy nemůže být uspokojivý. Zastánci komunistického režimu by tak mohli říci, že jejich režim byl legitimní, protože dokonce Ústavní soud by konstatoval, že režim chránil svobodu vyznání, a že to, co se v jednotlivých případech dělo, byly jen pouhé excesy. V tomto případě by se však Ústavní soud skutečně ocitl v nelehké pozici, protože opačné řešení by znamenalo uznání nespravedlnosti. Úloha tedy nemá pozitivní řešení. Kontinuita trestního práva a potřeba přiblížit se spravedlnosti si tak může časem vynutit uznání alespoň určitého dílu legitimity minulému režimu.

Právní zásady uznávané civilizovanými národy

            Existuje nějaké východisko k překonání limitů zákona o protiprávnosti komunistického režimu? Řada právních expertů kritizovala24) maďarský Ústavní soud za odůvodnění svého rozhodnutí (případně i celého nálezu), protože neuvedl vázanost na Mezinárodní úmluvy o lidských právech, zejména na čl. 7 odst. 2. Také rozhodnutí a odůvodnění českého Ústavního soudu bylo kritizováno mj. za to, že se nepokoušelo vyrovnat se skutečností “základních principů právního řádu demokratického státu”.25)

            Co vlastně onen čl. 7 Úmluvy stanoví? První odstavec sice zakazuje retroaktivitu, ale druhý odstavec klade tomuto zákazu meze:

            1. Nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. Rovněž nesmí být uložen trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu.

            2. Tento článek nebrání souzení a potrestání osoby za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, bylo trestné podle obecných právních zásad uznávaných civilizovanými národy.

            Tento článek je vlastně pojítkem mezi hodnotovým a normativním řádem společnosti. Je uznáním, že žádné právní normy nebo principy neplatí absolutně, zejména pokud ztrácejí svůj hodnotový základ. A opačně je také uznáním, že ani neexistence norem neopravňuje popření, odmítnutí hodnot. Navíc člověk není neomylný nebo vševědoucí, aby dokázal bezchybně normovat veškeré lidské konání a chránit tím jeho základní hodnoty. Gustav Radbruch, představitel německého právního pozitivismu, který díky zkušenosti II. světové války konvertoval k právnímu naturalismu, napsal: “Svět, který nás obklopuje, není pouze světem práva, ale existují i hodnoty, které je někdy třeba chránit i proti právu samotnému.”26)

            Navíc v tomto případě se jedná o zvláštní historickou skutečnost, kdy se určitá teroristická organizace chopila státní moci a vydávala právní předpisy, kterými legalizovala svá zvěrstva. Byly-li by jejich činy podle jejich zákonů beztrestné, pak existence čl. 7 odst. 2 klade této zvůli překážku.

            Jak bývá čl. 7 odst. 2 interpretován? Snad všichni zainteresovaní odborníci uznávají jeho návaznost na Norimberský proces. V evropském měřítku je však s výjimkou jediného případu bez judikatury. Evropská komise totiž v roce 1958 čl. 7 odst. 2 použila ve věci de Becker v. Belgie.27) Jednalo se o novináře (hlavního vydavatele deníku Le Soir) kolaborujícího s německými úřady. Po válce byl dotyčný odsouzen k trestu smrti, ale jeho trest byl změněn na doživotí a byl dále postupně zmírňován. Nakonec byl retrospektivně aplikován čl. 123 t.z., který byl podobný našim lustracím. Evropská komise konstatovala, že čin spáchaný stěžovatelem spadá do výjimky stanovené čl. 7 odst. 2.

            U nás byl čl. 7 odst. 2 interpretován zatím také jen jednou. Ústavní soud ČR v senátu dne 30.6.1997 rozhodoval případ údajné špionáže F. Vojtáska,28) kterému obecné soudy upíraly žádost o rehabilitaci. Špionáže se měl dopustit, když na protest proti vstupu vojsk Varšavského paktu od r. 1969 do r. 1976 vyzrazoval francouzské rozvědce státní tajemství. Soudce zpravodaj prof. Čermák v odůvodnění nálezu, kterým zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR, napsal: “Normy nemohou upravovat, předpisovat a nařizovat z ničeho, ale přimykají se k již existujícímu hodnotovému zázemí… (to na druhé straně znamená, že) podle čl. 7 odst. 2 lze soudit a trestat i za činy, jejichž skutkové podstaty nejsou v našem trestním zákonu vůbec nebo náležitě vymezeny.”

            Návod, jak čl. 7 odst. 2 aplikovat v dané věci, podal však již předtím, dne 1.4.1994, Ústavní soud Slovinské republiky, když projednával ústavnost dekretu o vojenských soudech.29) Pracoval při tom s právními zásadami uznávanými civilizovanými národy, jak je upravuje nejen Úmluva, ale i čl. 15 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech z r. 1966. “Zákaz retroaktivity platí do té míry, pokud není v rozporu s ostatními principy civilizovaných národů.” Jeho metodou, kterou se snažil tyto právní zásady odvodit byla komparace. Ústavní soud srovnával “dekret” a Londýnská ujednání z 8.8.1945, a to po stránce procesní i hmotné.

            V tomto smyslu byla bývalému předsedovi Lovro Šturmovi položena otázka, jak by měl být článek 7 Evropské úmluvy uváděn v život.30) “Tento článek by měl být aplikován tak, jak ho definuje ústavní soud. Ústavní soud by měl rozhodnout, co patří do rozsahu druhého odstavce tohoto článku.”

            Takže např. ve věci podezření z vlastizrady Jakeše a Lenárta by tedy soud a především pak státní zástupce měl na základě čl. 7 odst. 2 provést komparaci trestného činu vlastizrady, jak byl tehdy upraven v zemích Evropského společenství. Řadíme-li se totiž do “rodiny evropských a světových demokracií”, jak konstatuje Preambule Ústavy ČR, pak se i pojem civilizované národy zužuje.

Jak tedy zákon o protiprávnosti komunistického režimu mohl vypadat?

            V prvé řadě měl obsahovat uznání vlastní zbytečnosti, protože mezinárodně právní rámec, ve kterém se Česká republika pohybuje, obsahuje dostatek právních prostředků, jak tuto protiprávnost postihnout. Jeho účelem však mohlo být provedení těchto mezinárodních smluv o lidských právech a dalších dokumentů.31) Jedná se zejména o:

            * Statut Mezinárodního vojenského soudního dvora č. 167/1947 Sb., který v čl. 6 odst. c) definuje “zločiny proti lidskosti: vražda, vyhlazování, zotročování, deportace,… pronásledování z příčin politických, rasových či náboženských při provádění kteréhokoliv zločinu spadajícího pod pravomoc soudního dvora bez ohledu na to, zda bylo porušeno místní právo země, kde zločiny byly spáchány.”

            * Mezinárodní pakt o ochraně občanských a politických práv z r. 1966, který byl publikován ve Sbírce zákonů v r. 1976 a z jehož báze odvozovala Charta 77 své programové prohlášení.

            * Úmluva o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti z 26.11.1968 č. 53/1974 Sb. stanoví “potrestání zločinů bez ohledu na to, zda byly spáchány v době války nebo míru; vztahuje se na představitele státní moci a soukromé osoby, kteří se jako přímí pachatelé nebo účastníci podílejí na spáchání kteréhokoliv z těchto zločinů,… a na představitele státní moci, kteří jejich páchání tolerují.”

            * Úmluva proti mučení a jinému nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání z r. 1984, č. 143/1988 Sb. Definuje mučení a stanoví, že žádné okolnosti ho nemohou ospravedlnit.

            * Úmluva o ochraně základních práv a svobod z r. 1950, která byla ratifikována v ČSFR v r. 1991 a publikována jako č. 209/1992 Sb.

            V další části zákon mohl shrnout odpovědnost a již existující skutkové podstaty trestných činů bez ideologického zabarvení socialistické zákonnosti. Přitom zákon nemusel nutně stanovit tresty odnětí svobody, ale tresty jako veřejná omluva apod., které mohly mít rozhodný dopad na pojetí spravedlnosti v naší společnosti. Takový “Brněnský proces” by se od svého Norimberského a Tokijského předchůdce lišil v tom, že by nemusely být ustaveny žádné zvláštní či mimořádné orgány. I bez přijetí jakéhokoliv zákona o protiprávnosti komunistického režimu by totiž bylo možné odsoudit nejvyšší představitele tohoto režimu jako členy ÚV KSČ, vlády ČSSR, vlády ČSR apod. Přijetí takového zákona by pak bylo onou tolik diskutovanou politickou vůlí, po které se na naší politické scéně tolik volá. V současné době však neexistuje politická síla, která by takový zákon prosadila. Parlament sice v prosinci 1999 schválil zákon, jímž znovu prodloužil běh promlčecích lhůt trestných činů, které komunistický  režim z politických důvodů nestíhal, ale pokračuje tak pouze v jeho legalizaci. V Parlamentu ČR není politik, který by prosazoval takový zákon o protiprávnosti komunistického režimu, jenž se odvolává na hodnotový a právní řád civilizovaných zemí. Ani Václav a Marek Bendovi takovou iniciativu nikdy nevyvinuli. “Byli jsme vždycky proti takovému mimořádnému procesu, jako byl ten Norimberský.”32)

            Příznivci tlusté čáry jako argument proti nastolení spravedlnosti uvádějí třetí dilema, se kterým se vypořádavají transitivní demokracie, že totiž nastolení spravedlnosti vyvolává nové nespravedlnosti. Mělo proto být prvořadým úkolem nové demokratické politické reprezentace prosazení teze, že nenastolení spravedlnosti znamená toleranci dřívějším nespravedlnostem. A že adresátem odčinění dřívějších nespravedlností jsou oběti komunistického teroru a bývalí političtí vězni. A že nové nespravedlnosti utrpí bývalí funkcionáři Komunistické strany, příslušníci Státní bezpečnosti, někteří příslušníci Vězeňské stráže. A že onou nespravedlností má být právě spravedlnost.

Poznámky:

1) Ash, Timothy G.: The Truth About Dictatorship, The New York Review, February 19, 1998, str. 35-40.

2) “Pouhé dva dny po vraždě Ceasara prohlásil Cicero v římském Senátu, že celá vzpomínka na tento vražedný svár by měla být přenechána věčnému zapomnění: Oblivione sempiterna delendam. Evropské mírové smlouvy, od smlouvy mezi Lotharem, Ludvíkem Německým, a Karlem Francouzským v r. 851 až po smlouvu z Lausanne v r. 1923, se důrazně dovolávaly aktu zapomenutí.” Meier, Christian, in Ash, ibid.

3) Novoroční projev prezidenta ČSSR Václava Havla, Praha, Pražský hrad, 1. ledna 1990, http://www.hrad.cz/president/Ha-vel/speeches/.

4) Michnik, Adam, Havel, Václav: Confronting the Past: Justice or Revenge?, Journal of Democracy, 1(1993), str. 21. Ve stejném rozhovoru Havel svůj názor na vyrovnání se s minulostí posunuje mnohem dále, když odpovídá: “Je důležité nalézt správnou rovnováhu, správný přístup, takový, který by byl humánní a civilizovaný, ale nepokoušel by se před minulostí utéci. Musíme se pokusit pohlédnout na vlastní minulost, pojmenovat ji, načrtnout z ní plynoucí závěry, a přinést ji před soud spravedlnosti.”

5) Hayner, Priscilla B.: Fifteen Truth Commissions 1974-1993: A Comparative Study, Human Rights Quarterly, 4(1994), str. 600 a násl.

6) Cepl, Vojtěch: Transformation of Hearts and Minds in Eastern Europe, Rada Evropy, prosinec 1995, český překlad in David, Roman: Politologie, Základy společenských věd, Olomouc, 1999, str. 383-385.

7) Special Reports: Retroactivity Law Overturned in Hungary, East European Constitutional Review, Spring 1992, str. 7-8.

8) Rozhodnutí č. 11/1992. (III. 5.), Budapest, 3. března 1992.

9) Special Reports, ibid., str. 8.

10) Zákon NR SR z 27. marca č. 125/1996 Zb., o nemorálnosti a protiprávnosti komunistického systému.

11) Schulhofer, Stephen J. in Dilemmas of Justice: A forum on the Hungarian constitutional court decision overturning a retroactivity law, East European Constitutional Review, Summer 1992, str. 18.

12) Errera, Roger, ibid., str. 21-22.

13) Weber, Max: Politika ako povolanie, Bratislava, 1990, str. 62-68. Tím navazuji na myšlenku J. Zallaquetta poukazující na roli etiky v transformační politice: Zalaquett, José: Balancing Ethical Imperatives and Political Constraints: The Dilemma of New Democracies Confronting Past Human Rights Violations, Hastings Law Journal, 43 (1992): 1425-1438.

14) Nález ÚS ČR ze dne 21.12.1993 č. 14/1994 Sb., ve věci návrhu na zrušení zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu.

15) Podrobněji viz David, Roman: Spravedlnost vs. legalita: Nad stanoviskem Ústavního soudu ČR k návrhu na zrušení zákona o protiprávnosti komunistického režimu, Politologický časopis, 3 (1997), str. 271-279.

16) Jen z těchto dnů jsou známy dva takové případy:

(1) “Českobudějovický soud odsoudil protikomunistického odbojáře Oldřicha Unčovského k osmi letům žaláře za padesát let starou vraždu. Unčovský chtěl v roce 1949 odejít na Západ a s sebou nesl dokumenty o ilegálních aktivitách stejně smýšlejících lidí. Během útěku jej zadržel příslušník SNB. Vzhledem k hrozbě, že pašované informace přinesou smrt řadě osob, Unčovský příslušníka během eskorty zastřelil pistolí… Verdikt soudce Pavla Šilhaveckého stojí v ostrém rozporu s tím, jak jeho kolegové soudci až dosud střelbu na hranici projednávali. Rozdíl je možná způsoben faktem, že zatím ve všech případech tiskl spoušť uniformovaný strážce socialismu, zatímco k zemi padal tzv. narušitel… Václav Smejkal, pohraničník, který v roce 1968 zastřelil svého dvacetiletého kolegu při pokusu uprchnout přes hranici do Rakouska,… dostal za dobrou trefu od soudce Jiřího Bernáta jeden a půl roku podmíněně.” Koťan, Jakub: Není vražda jako vražda: Soudci nemají rádi střelbu v protisměru, Respekt, 51, 13. – 19. prosinec 1999, str. 5.

(2) “Soudkyně Ludmila Antlová rozhodla, že se tři někdejší vůdcové studentské revolty z listopadu 1989 musejí omluvit tehdejšímu předsedovi fakultní organizace KSČ na brněnské univerzitě Janu Snášelovi za to, že ho během listopadové revoluce vyzvali, aby jako ‘arogantní a demagogický kariérista’ odešel z funkce, což Snášel tehdy učinil.” Minulý týden, Respekt, 50, 6.-12.12.1999, str. 24.

17) Podrobněji viz Čermák, Vladimír: Nepotrestání zločinů minulosti destruuje právní a mravní vědomí společnosti, Proglas, 9/97, str. 1-3.

18) Pilon, Roger: Individual Rights, Democracy, and Constitutional Order: On the Foundation of Legitimacy, Cato Journal, Vol. 11, No. 3, 1992.

Dále též Pilon, Roger: On the First Principles of Constitutionalism: Liberty, then Democracy, The American University Journal of  International Law and Policy, Vol. 8, No. 2 – 3, 1992/1993.

19) Ústava USA, překl. J. Blahož, Praha, 1990.

20) “Právní rozbor obžaloby zřejmě… chápe zmíněné socialistické společenské a státní zřízení republiky pouze jako ústavní rámec státních orgánů. Tento jeho výklad však nelze akceptovat, neboť v neprospěch obviněných nepřípustně rozšiřuje podmínky trestnosti. Pojmy společenské zřízení a státní zřízení nejsou v zákoně uvedeny alternativně, ale kumulativně, což znamená, že úmysl pachatele uvedeného trestného činu musí směřovat jak proti socialistickému státnímu zřízení, což se obžaloba v popisu údajného skutku snaží postihnout, tak současně i proti socialistickému společenskému zřízení, což obžaloba pomíjí.” Lidové noviny, 15.10.1997.

21) David, Roman: Dvě cesty k potrestání komunistických zločinů, Orientace, Lidové noviny, 3.1.1998.

22) “V roce 1965 vzrostl počet odsouzených za trestné činy proti republice na 1.514 a v následujících dvou letech na 2.615, resp. na 2.512. Tak počet osob odsouzených za tzv. trestné činy subverze dokonce v období maximální liberalizace vzrostl!” Kaplan, Karel: Political Persecution in Czechoslovakia 1948-1972, Index, Köln, 1983.

23) Rozhovor se soudcem ÚS  prof. Vladimírem Klokočkou, Brno, 9.12.1999, projekt RSS.

24) Stephen Schulhofer z Chicago Law School, Ruti Teitel z NY Law School, Roger Errera, člen Státní rady ve Francii, in Dilemmas of Justice: A forum on the Hungarian constitutional court decision overturning a retroactivity law, East European Constitutional Review, Summer 1992, str. 17-22.

25) Schwartz, Herman: The Czech Constitutional Court Decision on the Illegitimacy of the Communist Régime, Parker School Journal of East European Law, Vol. 1:392, str. 392-398.

26) Radbruch, Gustav: Vorschule der Rechtsphilosophie, Berlin 1948, str. 25 (tato citace je převzata ze stanoviska předsedy vlády SR k návrhu skupiny poslanců NR SR na ústavní interpretaci čl. 102 odst. 1 písm. i) Ústavy na jednání ÚS SR dne 28. července 1999, I. ÚS 30/99).

27) Decision of 6th June 1958, De Becker against Belgium, Application No. 214/56.

28) IV. ÚS 98/97.

29) Rozhodnutí Ústavního soudu Slovinské republiky No: U-I-6/93 z 1. dubna 1994, ve věci dekretu o vojenských soudech z 24. května 1944 na základě návrhu veřejného prokurátora Slovinské republiky.

30) Rozhovor s prof. Lovro Šturmem, Lublaň, 2.6.1999, projekt RSS.

31) K jejich analýze viz Plocek, Josef: Trvající deformace v právu, Právní praxe, č. 8/1998, str. 520-523.

32) Rozhovor s Markem Bendou, Praha, 3.12.1999, projekt RSS.