Ovšem tento výrok paní poslankyně je pouze jedním z jejích tvrzení v inkriminovaném projevu, a co bylo podstatnější, její celková argumentace byla natolik blbá, že tím naprosto shodila cokoli, co z této argumentace vzešlo. Takže ačkoli v otázce vhodnosti výchovy dětí homosexuálním párem nemám jednoznačný názor, trochu se mé stanovisko posunulo proti směru paní poslankyně. Pokud si někdo dokáže myslet, že velké množství propagandy na netu znamená její pravdivost, tak už musí být hodně, ale hodně “momentálně zaostalej”.

Vnáším tedy pět stanovisek:

1) “Desítky průzkumů” týkající se situace dětí ze stejnopohlavních rodin, kterými argumentují přiznivci změn tohoto charakteru, nemají statisticky významnou výpovědní hodnotu. (Pominu, že nevycházejí vždy jen pozitivně – do liberálních titulků se hodí jen to příznivé.)

Jinými slovy, počet dětí/rodin je v daných průzkumech tak malý (často 30-40), že to nic zásadního nevypovídá o celku. Dalším problémem je někdy metoda oslovování respondentů, případně znalost skutečnosti “sebehodnocení”. Dalším problémem je fakt, že řada těchto průzkumů se zaměřuje na dvě ženy, kdežto výchova dvěma muži tolik probádaná není (z podstaty věci má tento rozdíl logiku, problém je, že se o tomto rozdílu příliš nemluví a vše se sveze ve škatulce “stejnopohlavní rodiče”).

2) Dítěti bude chybět vzor druhého pohlaví. Samozřejmě, má různé příbuzné atd., ale jde i o nevědomé vnímání každodenních interakcí, jakýsi každodenní sociální život rodičů. A ano, druhý vzor chybí třeba i u samoživitelek atd., ale jednak samoživitelky na takovou situaci nepotřebují zákon, jednak si dle mého zpravidla to samoživitelství neplánují/nepřejí, jednak existence jevu u jedné skupiny neznamená, že je taková situace celkově žádoucí (z pohledu dítěte).

3) Vzhledem k okolnostem jsou omezována práva dítěte. Žena přes dárcovství (čímž už tak v současnosti obchází zákon, když finguje heterosexuální vztah) nebo náhodně počne dítě, u kterého už _předem_ ví, že otec bude neznámý. V návrhu zákona je stanoveno, že osvojení bude možné jen se souhlasem rodiče – jak udělí takový souhlas neznámý rodič?

Tak či tak, pokud někdo počne dítě už s tímto záměrem (zde je podstatný rozdíl oproti rozvodům atd., na které odkazují zastánci změny), znamená to, že mu bude _cíleně odepřen biologický rodič_ (v jednom TV pořadu taková matka označila otce za “biologický materiál”).

To považuji za nepřijatelné z hlediska práv dítěte (jednak co se týká výchovy, jednak v souvislosti s právem poznat své rodiče) a nevidím důvod, proč by měl být vznik zákona, který toto nepřímo podporuje, financován i z mých daní.

Je to vlastně celé poněkud absurdní: Jeden ze stejnopohlavních partnerů počne dítě s někým jiným, i když už v době početí věděl, že ten “jiný” člověk ( = biologický rodič) se na výchově podílet nebude (sami zastánci změny tvrdí, že takovéto rodičovství je plánované), a následně se dožaduje legislativní pomoci státu, protože dítě nežije s biologickým rodičem. To přece věděl předem, ne? Pokud je dle něj nová situace pro dítě natolik nevhodná, že je nutná legislativní změna, v čem nebo o kolik horší by byla alternativa v podobě nepočetí dítěte? Který zájem je důležitější? (Chápu, že to může vyznít přísně, ale chci to čistě nějak objektivně porovnat.)

Bez ohledu na výše uvedené, dítě nadále má onoho biologického rodiče, který vůči němu má daná práva a povinnosti, není to přece tak, že kdyby se s prvním rodičem něco stalo, potomek musí do DD.

A pokud je “rodič neznámý”, pak je to dle mého situace srovnatelná s (heterosexuálními) živitelkami s otci dětí “neznámými”. Nic ve zlém, jen se v tom snažím najít logiku – jak to, že ony nebijí na poplach stejně tak, ve smyslu “co bude s dítětem, pokud nastane nějaký zdravotní problém”? Jsou oproti stejnopohl. párům bezcitnější? Jen podotknu, že ani v tom případě nemusí být prioritou DD, ale např. pěstounská péče ze strany rodičů matky.

Pokud jde skutečně o blaho dětí a záležitost není do určité míry vnímána jen jako symbol “pokroku”, nebyl by lepší jiný přístup, než aby novela explicitně přitakávala takovýmto situacím?

4) Vlastně se vytváří nová diskriminace. V důvodové zprávě se píše: “Žitou realitou však i v České republice je, že existuje stále více rodin, kde oba rodiče mají stejné pohlaví. [...] Druhý biologický rodič není vůbec znám, např. bylo-li dítě počato z umělého oplodnění, nebo se jedná o osobu, která není ve smyslu zákona za rodiče považována (není uvedena v rodném listě).”

- Tato situace (“neznámý”) může nastat jen u rodiče-muže – matka je známa vždy. Mezi řádky se tak vlastně říká, že novela je určena spíše ženám. To znamená, že v případě přijetí novely ještě navíc – bez ohledu na výhrady výše – vznikne situace, kdy stejnopohlavní páry žen budou mít k osvojení více cest (neznámý otec + souhlas otce) než stejnopohlavní páry mužů (souhlas matky) = diskriminace. Nebo zákonodárce současně ustanoví možnost, že se matka smí vzdát rodičovství?

5) Argumentuje se tím, že daný jev ve společnosti existuje. To je sice pravda, ale to není automaticky důvod měnit zákony ve prospěch té situace. Změna právní ochrany může vést k vyššímu výskytu stejnopohlavního rodičovství, nikoli ke stejné dynamice vývoje jako dosud, což z důvodů výše nemohu akceptovat.

Zaťahovanie menšinových pohľadov je nelogické, ani diabetikov nepovažujeme za menšinu.