Na stránkách německého listu Die Welt se komentátor Gerd Held zabývá tématy, která hýbou německou veřejností, a míní, že veřejná debata trpí nedostatkem věcnosti.

Článek nazval „Německo potřebuje místo morálních apoštolů více realistických politiků.“  V řadě postřehů se bezesporu pozná i český volič a občan.

Při pohledu na výsledky posledních průzkumů se zdá, že se Němci chtějí zcela zbavit svých dosavadních politických představitelů. Raketový nárůst podpory pro Stranu zelených je podle Helda především hlasem proti stranám, které dosud určovaly politický pragmatismus Spolkové republiky: křesťanským demokratům (CDU/CSU), sociálním demokratům (SPD) a liberálům (FDP).

Strana zelených, jejíž volební maximum dosud bylo 10,7 %, se od podzimu drží v průzkumech nad 20 % a soupeří s SPD o lepší pozici. V zemských volbách v Bádensku-Württembersku smetli Zelení křesťanské demokraty, když prolomili padesátiletou historii předsedů vlád z CDU a sami poprvé dosáhli na předsedu zemské vlády. V Porýní – Falci slavili návrat do zemského sněmu s 15,4 %.

Při tom všem je ale pozoruhodný arogantní tón, s nímž dává lid sbohem dosavadním nositelům mandátů. Začalo to SPD, když byla jako všelidová strana shledána historicky překonanou. V rozmezí let 1998 a 2009 ztratila v absolutních číslech přes 10 milionů voličů, což představuje více než polovinu jejích hlasů. Pak byla prohlášena za ztělesnění nemorálnosti, přímo za pohrdání hodnou FDP. Nedávno se do hledáčku pozornosti dostala i CDU/CSU. Z konzervativních pozic je jí vyčítáno, že zradila křesťanské hodnoty.

To, co hýbe zemí, není normální soutěží mezi politickými stranami. Do hry vstoupil jakýsi vyšší princip, podle kterého má být politika morální. Politik, jako např. v případě ministra obrany Guttenberga, není odvolán kvůli špatnému vedení svého úřadu, ale kvůli selhání v etickém smyslu (opsal část doktorské práce). Proměna dosavadního stranického systému je ale přitom v podstatě demontáží realistického rozměru politiky, který doposud utvářel Spolkovou republiku.

Nejde přitom o manipulaci, je to převládající nálada v zemi, která pramení z mnoha zdrojů. Prosperující Německo je znechucené ze svých politických představitelů a touží po zcela jiných lídrech. V hledáčku voličů stojí ve společnosti nedostatkové zboží - vyšší hodnoty, které občané nacházejí dočasně (v rétorice) Zelených.

Německo nestojí jen před politickou výměnou, ale před proměnou hodnotících měřítek, která jsou kladená na politiku. Již při protestu proti projektu „Stuttgart 21“ (projekt nového moderního nádraží ve Stuttgartu, jež mělo výrazně odlehčit tamější dopravě, ale zároveň mu měla padnout za oběť část budov ze začátku 20. století a několik stromů) vstoupilo na scénu hnutí, které si pro sebe činilo nárok na vyšší znalost problému a vyšší morálku, a které nalezlo u veřejnosti široký ohlas.

“Definitivní” německý konsensus

Potom přišla krize ve Fukušimě a od té doby sledovala německá politika jen nekonečné, globální problémy. Přesto,

že u atomové nehody se prokázaly jen omezené úniky, byl v německé veřejnosti malován obraz nekonečné katastrofy, aby pak mohlo být vystoupení z jádra prohlášeno za „definitivní“ německý konsensus, který je nedotknutelný.

Tím byly všechny možnosti výběru, ale tím i politika jako taková, zrušeny. V prezentovaném výjimečném stavu rozhodování mezi „celosvětovým neštěstím“ a odstavením atomových elektráren se zdají být všechny úvahy o zájmech státu jako sekundární a méněcenné.

Zlozvyk prezentovat každou politickou událost v celosvětových či staletých rozměrech zdomácněl již předtím. Žádný návrh zákona si nemohl dovolit být označen za méně než „historický“ nebo za „reformu století”.
Výsledkem je, že úspěchy klimatické politiky spočívají dodnes v podstatě na tom, že jsou formulovány požadované cíle bez znalosti o prostředcích, jež jsou k tomu zapotřebí. Zde překvapí na německé scéně pozoruhodná shoda všech politiků. Věří v jakousi skrytou moc, která se postará o to, aby k cílům přibyly samy od sebe prostředky k prosazení.

Obětování Benghází

Státní systém přiměřený vznešeným cílům však nestojí ani na penězích, ani na výsadách. Po desetiletích velkorysé klimatické politiky se najednou v Německu zjistí, že ještě neexistuje spolkový územní plánovací orgán pro výstavbu vodovodních potrubí.

Během krize v Libyi se pak ukázal ještě horší projev této politiky. Odmítnutí využití vojenských prostředků, které čekaly na příkaz od politiků. Na počátku byl morální entuziasmus z arabské revoluce obrovský. Ale jakmile v Libyi hrozil masakr, zvrhla se morálka v odmítnutí intervence kvůli „nedozírným důsledkům“. Benghází mělo být obětováno.

A opět nesouhlasil poměr cílů a prostředků: vůbec nebyl zájem zjistit, zda by vojenské síly ze vzduchu stačily k zabránění nejhoršímu. Německo nebylo schopné se realisticky koncentrovat na dočasné cíle – na ty cíle, které byly prostřednictvím existujících prostředků dosažitelné.

Příliš mnoho morálky škodí politice, a to se dotýká i každodenního života. Třeba malicherné předpisy, které chtějí zakazovat kouření a předepisovat druh žárovek. Nebo chtějí cenzurovat nápisy na billboardech. I zde, kde se politika vměšuje do způsobu života, je ve hře zneužití etiky.

To platí i pro měřítka, jež jsou kladena na politický personál. Politik nemusí být příkladem ve všech otázkách života. Záleží jenom na vedení jeho úřadu. Moralizování v politice vede k tomu, že ve volbách rozhoduje také jeho milostný život a všechny další okolnosti soukromého života. Podle této logiky bychom pak měli volit politiky, kteří chodí řádně do kostela nebo kteří se přiznávají k populárním zálibám.

Tyto příklady ukazují, jak nejasným se stal pojem politična. Dříve, než si politika vyláme všechny zuby, bychom si měli připomenout ctnosti realistické politiky. Ta uvažuje z opačného konce – začíná od prostředků, které jsou státnímu systému k dispozici.

Jak blahodárně praktické jsou pak diskuse o energetice či zprávy o Libyi ve francouzské či britské televizi.

Held závěrem připomíná odkaz Konrada Adenauera, politika, jenž při vědomí omezených prostředků poválečné Spolkové republiky uměl učinit potřebné kroky a uvést věci do pohybu. Ten starý lišák by už ale v dnešním Německu nejspíš neměl žádnou šanci…