William F. Buckley jr. (1925-2008)

3.3.2008
Roman Joch

Zřejmě nejpozoruhodnější Američan druhé poloviny 20. století. Patrně nejvlivnější novinář všech dob. Evidentně zázračné dítě. Ve středu 27. února zesnul ve svém domě ve Stamfordu v americkém státě Connecticut William F. Buckley jr. Zakladatel časopisu National Review, který redigoval pětatřicet let. Debatér na vlastní televizní talk-show Firing Line (Palebná linie), kterou vedl třiatřicet let, celkem to bylo 1429 dílů; za pořad obdržel cenu Emmy. Autor pětapadesáti knih a stejného počtu předmluv ke knihám druhých. Napsal osm set článků pro National Review, stovky textů pro jiné časopisy a 5600 novinových sloupků. Proslovil stovky přednášek. Autor špionážních románů. Vášnivý lyžař. Milovník koní a latinské mše. Třikrát na plachetnici přeplul Atlantik, jednou Pacifik. Hrál na cembalo s filharmonií v přímém televizním přenosu. Ústřední postava americké poválečné pravice. Přítel a rádce Ronalda Reagana.

Když se v listopadu 1917 Lenin zmocnil vlády v Rusku, nastal nový, totalitní věk lidstva. V roce 1924 Lenin umírá. A 24. listopadu 1925 se v New Yorku narodí – coby šesté dítě z celkem deseti dětí – ropnému magnátovi z Texasu a jižanské krásce z New Orleans syn William F. Buckley junior. Celý příběh je jako z pohádky a on je tím princem, jenž skolil rudého draka. Zasloužil se podstatnou měrou o to, že dědictví, které po sobě zanechal Lenin je – alespoň pro nás – vzpomínkou na krutou minulost.

Vítězem nad komunismem je přece president Ronald Reagan, řeknete si. Ano, Reagan byl mečem, který zasadil sovětskému rudému draku smrtelnou ránu. Ale William F. Buckley jr. byl duchem a perem, které Západ svolávaly do zbraně. Jak řekl americký publicista George Will: „Všechny velké příběhy začínají genezí. A před tím, než byl Ronald Reagan, byl Barry Goldwater; a předtím, než byl Barry Goldwatwr, byla National Review; a před tím, než byla National Review, byl Bill Buckley s jiskrou ve své mysli, a z této jiskry se rozhořel požár.“

Po druhé světové válce absolvoval proslulou universitu Yale. V roce 1951 ji ve svém knižním debutu „Bůh a člověk na Yale“ kritizoval za – zjednodušeně řečeno – výuku atheismu a socialismu. (Měl totiž za to, že univerzita založená křesťany a individualisty by měla šířit tomu adekvátní hodnoty – takové, které nazýval ortodoxní. Tu akademickou svobodu, kterou na Yale viděl, považoval za institucionální přijetí mravního relativismu a kolektivismu, jež nemusí být imunní vůči komunistické infekci.)

Pak necelý rok pracoval pro CIA v Mexiku a v roce 1954 napsal svou druhou knihu, obhajobu senátora McCarthyho. V roce 1955 založil National Review, časopis obhajující ekonomický liberalismus, tržní kapitalismus, kompetencemi malý stát, decentralizaci, hodnotový tradicionalismus a židovsko-křesťanskou morálku. Především však nesmlouvavý antikomunismus. Buckley vnímal komunismus jako největší hrozbu samotnému přežití svobody a spravedlnosti. Proto požadoval nikoli ukončení studené války, nýbrž vítězství v ní. Nikoli mír s komunismem a jeho vládou nad polovinou zeměkoule, nýbrž porážku komunismu a jeho zánik. Do National Review psali významní myslitelé, autorská plejáda je to ohromná, prakticky každý, kdo v americkém konzervativním myšlení své doby něco znamenal, zde publikoval: Whittaker Chambers, James Burnham, Russell Kirk, Frank Meyer, Milton Friedman, Willi Schlamm, Friedrich von Hayek, Ludwig von Mises, Evelyn Waugh, Pat Buchanan, Michael Novak, Robert Conquest, Richard Pipes, atd. National Review vyjadřovala názory, které v politice representoval kupříkladu senátor Barry Goldwater, jenž byl kandidátem Republikánské strany na presidenta v roce 1964.

V roce 1965 Buckley položertem kandidoval na starostu New Yorku, v šestašedesátém začal s talk-show Firing Line. Za presidenta Nixona byl chvíli vyslancem při OSN. V roce 1975 se spřátelil s nově zvolenou vůdkyní konzervativní opozice ve Velké Británii Margaret Thatcherovou. A již od konce 50 .let byl jeden bývalý herec z Hollywoodu náruživým čtenářem National Review. Když časopis slavil čtvrtstoletí od svého založení, ten člověk byl právě zvolen čtyřicátým presidentem Spojených států. Na oslavě třicátého výročí založení National Review pak Ronald Reagan pronesl hlavní zdravici. Když tato revue slavila pětatřicáté výročí své existence, v roce 1990, komunismus byl na kolenou – i díky Buckleymu. Rok poté mu president Bush senior udělil nejvyšší americké vyznamenání, Medaili svobody.

Podzim 2005, padesáté narozeniny National Review a osmdesáté narozeniny Buckleyho. Malá ceremonie v Bílém domě s presidentem Bushem juniorem, k němuž byl Buckley kritický (kvůli enormnímu nárůstu státních výdajů doma a utopickému šíření demokracie v zahraničí; nikoli však kvůli svržení Saddáma). U té příležitosti již zmíněný George Will konstatoval: „Za poslední půlstoletí měl málokdo více pravdy ve větším počtu důležitých politických otázek než William F. Buckley jr.“

Jakýkoli portrét Billa Buckleyho by nebyl úplný bez zmínky o jeho třech atributech. Zaprvé: o úžasnému smyslu pro přátelství a laskavost. Lidé ve finanční tísni najednou zjistili, že jejich účty jsou zaplaceny. Takto vypadá ideální caritas, láska k bližnímu: nikdo jiný o vaši pomoci lidem v nouzi neví a vy se tím nechlubíte. S tím souvisí i atribut druhý, jeho hluboká křesťanská víra: Buckley byl celý život oddaným katolíkem, jenž k Církvi přivedl mnohé. A zatřetí, jeho výjimečný smysl pro humor: to byla technika, kterou v debatách porážel své levicové oponenty.

(A v našem, českém kontextu se patří zmínit to, co již zdůraznil v Kavárně překladatel Luděk Bednář, když zde publikoval v dubnu 2005 Buckleyův profil: na konci šedesátých let zakladatel National Review oslovil českého emigranta, v New Yorku žijícího fotografa Jana Lukase (1915-2006), aby pro časopis pracoval. Lukas nabídku přijal a v sedmdesátých a osmdesátých letech pro časopis vytvářel fotografie na obálky; Lukasův vizuální vklad do NR teprve čeká na své hodnocení,)

V poslední době mnozí Buckleyho přátelé postupně odcházeli: Ronald Reagan, Milton Friedman, levicoví oponenti John K. Galbraith, Norman Mailer, Arthur Schlesinger. Loni na jaře, ve věku nedožitých jednaosmdesáti let, mu zemřela jeho elegantní manželka Patricia, s níž má syna Christophera (nar. 1952), který je úspěšným autorem satirických politických románů; jeho titul „Děkujeme, že kouříte“ byl zfilmován a adaptace byla uváděna i v českých kinech.

Na příchod Billa Buckleyho do Nebe se toužebně těšily nebeské zástupy brilantních diskutérů, fajnšmekrů humoru a bojovníků za svobodu. William F. Buckley jr., requiescat in pace.

Publikováno ve víkendové příloze Kavárna MfDnes 1.3.2008 pod redakčním titulkem „Tomuhle se dá říci velký příběh“.

Příspěvků : 14 - William F. Buckley jr. (1925-2008)

  1. MarilynGyday : 23.1.2019 v 20.50

    good site

  2. prozaik : 10.11.2009 v 8.57

    Dumání o možnosti rozvodu je oblíbená kratochvíle některých lidí z církevního prostředí. Ale přesto mě na článku zaujal ještě jeden akcent. V poslední době si údivem protírám oči, kde se vzala pověra, že člověk, který se vyznačuje “hlubokou křesťanskou vírou” by měl zájem v debatách “porážet své levicové oponenty”. Klíčem k pochopení této úvahy mi není ani zmíněný “humor”. Pokud byl onen pán skutečně křesťanem, který zná Písmo, ctí ho a přitom je bystrý a dokáže diskutovat, argumentovat – pak mohl porážet stejně dobře své pravicové oponenty a usvědčovat je z typicky pravicových bludů.

    Dále se mi líbila Čejenova úvaha z (11.03.2008 21:59). Musím chtě nechtě přiznat, prostě v úctě k Pravdě, že skutečně v tom specifickém konfliktu z počátků násilné kolonizace severní Ameriky byli místní indiáni v právu. A ta yaneeovská soldateska byla skutečně jen chapadlem zla a budoucí globalizace ( i když třeba měli někteří z vojáků ve svých brašnách Bible, na rozdíl od indiánů ).

  3. Jiri : 5.4.2008 v 1.15

    Tak nevím, pan Joch panu Semínovi správně připomněl, že encyklika Mater et Magistra “není dogmaticky neomylným dokumentem, tudíž je pro katolického laika plně kritizovatelná.” To ovšem zajisté platí také pro encykliku “Humane Vitae”, ohledně níž si oba dva tak vzácně notujete (viz antikoncepce), viďte?

  4. JJ : 13.3.2008 v 11.22

    Nejprve odlehčeně:
    Tohle mi trochu připomíná scénu, jak se u štědrovečerní večeře hádají otec křesťan se synem buddhistou, zda lze jíst kapra, argumentují přitom různými citáty a druhý syn už se chce pustit do večeře, tak vykřikne: “Nebudu se s vámi hádat, vy jste tu Bibli prostě četli.” :-D DD

    A teď vážně:
    Já jsem člověk, který věří v Boha, ale teologii nemá příliš nastudovánu. Musím říci, že mne osobně ta diskuse pana Jocha s pány Semínem a Čejkou zaujala (rád čtu články od všech tří a srovnávám rozdíly), takže za sebe říkám, že to co tu probíráte není nudné, nýbrž velice zajímavé. Problematika svátostnosti a nesvátostnosti manželství mne docela zajímá.

Napsat komentář k prozaik Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nabídka publikací

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?