Augusto Pinochet zemřel v neděli 10.12.2006 ve věku 91 let – více než 18 let poté, co souhlasil s lidovým hlasováním, které ho v roce 1988 odstavilo od moci. O Pinochetovi se obvykle mluví hlavně v souvislosti se ztrátou svobod během jeho 17leté vojenské diktatury. Skutečnost je ale komplikovanější. Ačkoliv se Pinochet stal pro mezinárodní levici ďábelským symbolem, byl výrazně komplexnější postavou a nedá se mu porozumět mimo kontext studené války. Pinochet se zmocnil vlády v roce 1973, ale posléze vytvořil systém, ve kterém demokratické instituce mohly nakonec převážit. Je odpovědný za smrt a mučení svých odpůrců. Ale kdyby Salvador Allene uspěl ve svém cíli vytvořit z Chile další Kubu, zemřelo by mnohem více lidí.
V pozdějších letech Pinochetova života se zjistilo, že pravděpodobně na svá osobní konta převedl miliony dolarů. Ale zároveň podporoval tržní reformy, které z Chile udělaly prosperující zemi, které závidí její sousedé. A konečně, jeho dědictvím je i to, že Chile je dnes demokratickou zemí, že skutečně patří chilskému lidu. V příkrém kontrastu k pěti desetiletím osobní vlády Fidela Castra na Kubě.
Pinochet je důkazem pravdivosti teze Jane Kirkpatrickové o rozdělení na totalitní a autoritativní režimy. Rozdělení, ve kterém ty druhé režimy (autoritativní) mají mnohem větší šanci postupně se přeměnit ve svobodnější a svobodnější. Pro demokraty na celém světě by měl být obdiv mezinárodní levice k Fidelu Castrovi důvodem k zamyšlení. Populární představa, že Spojené státy připravily Pinochetův puč a přehlížely mučení Pinochetových odpůrců, také neobstojí před historickým bádáním. Především ale nelze pochopit Pinochetovo chování bez toho, abychom se podívali na chování Allendeho vlády.
V přímém protikladu s obvyklou mytologií, nebyl Allende v Chile populární postavou. Ve volbách v roce 1970 získal jen 36 procent hlasů. K prezidentskému křeslu ho nakonec musel protlačit parlament. A to až poté, co křesťanským demokratům slíbil dodržovat vládu práva a nebude měnit společenský systém v zemi. Jakmile se ale dostal do úřadu, zahájil rychlý posun do leva.
Výhružky, že uvězní opoziční novináře mu v roce 1972 vynesly odsouzení Ibero-Amerického svazu novinářů i Mezinárodního svazu novinářů. Nedostatek základního zboží a inflace dovedla do ulic chilské hospodyňky s (prázdnými) hrnci a pánvemi. V prvních dnech roku 1973 zavedl Allene přídělový systém. V březnu ještě více zrychlil tempo znárodňování. V květnu 14 členů Nejvyššího soudu odsoudilo „otevřené a svéhlavé opovrhování soudními rozhodnutími ze strany vlády, což hrozí bezprostředním kolapsem legálního právního státu.“ Během roku 1973 eskalovalo pouliční násilí. V září přišel puč.
Oficiální počet mrtvých během Pinochetovy diktatury je 3 197. Z toho 2 796 z nich zemřelo během prvních dvou týdnů bojů mezi armádou a Allendeho milicemi. Zbytek zahynul během následujících 17ti let. Pinochetova diktatura byla plná bezpráví. Občanské svobody byly ztraceny, oponenti režimu byli mučeni. Ale postupně došlo k navrácení soukromého majetku , k vládě práva a volnější ekonomice a vracely se demokratické instituce. Ekonomická krize roku 1982 pak vedla k ještě větší ekonomické liberalizaci.
Není žádného sporu o tom, že pro lidi z mnoha národů byly časy studené války temnými časy. Stejně jako Franco ve Španělsku, i Pinochet byl autoritativním vládcem, který oponoval komunismus a vytvořil základy pro postupnou demokratickou transformaci. To, co máme dnes, je Chile – země s nejzdravější ekonomikou v Latinské Americe, země se svobodným tiskem a standardním politickým systémem, který nakonec umožnil socialistům dostat se k moci.
a jak se bude rozhodovat např. o pravidlech silniční, námořní a letecké dopravy, ochraně vody a vzduchu před “svobodným” zamořením od jedů z továren, ochraně osob před lupiči, ochraně před osobami šířícími epidemie, vojenském zajištění obrany území apod.?
“Násilné převzetí moci je ale problematické i z jiného důvodu: K čemu jsou tedy volby, když se kdykoliv může nějaký generál rozhodnout, že se vývoj ubírá špatným směrem a stávající garnituru je potřeba vystřílet?”
Spravna otazka. A spravna odpoved je : Volby su k nicomu.
Volby su PRESNE ROVNAKYM nasilim, ako kazde ine nasilie. Volby vychadzaju zo zasady, ze VACSINA MA PRAVO ROZHODOVAT.
Lenze VACSINA je iba synonymom pojmu PRESILA.
–––––––––––––––
VACSINA moze rozhodnut
a PRESILA (SILNEJSI) MOZE ROZHODNUT
– to su zhodne tvrdenia, obe preferujuce PRAVO SILNEJSIEHO.
Jedine rozumne riesenie tohto problemu je :
KAZDY jedinec rozhoduje slobodne o sebe, ziadna (silnejsia) skupina jedincov nesmie rozhodovat o inom cloveku.
Volby, teda demokracia, vzdy vytvoria skupinu VITAZOV, teda aj porazenych. A neexistuje objektivny dovod, preco by sa ti porazeni mali poddat tym vitazom. Vitaz mal viac HLASOV vo volbach, porazeni mali viac pusiek. Takze boli silnejsi (Pinocet v Chile).
Ak v lese prepadne desat neozbrojencov troch ludi s puskami, maju ti s puskami povinnost sa DEMOKRATICKY vzdat ???
Kdyby nekdo miril pistoli na Vase dite, cekal byste, az ho zabije?
Bylo by dobre pockat na jistotu, ze to opravdu udela? Dokud to neudela
jistotu nemate. O zbrojeni nemecka pred 2. svetovou valkou se dobre
vedelo. Take nekteri (proziravi) vedeli k cemu to povede.
O preventivnim utoku se uvazovalo, ale zvitezil falesny apeacment.
Bylo to spravne? Podle vasi logiky jo. Demokracie neni absolutni
hodnota. I komuniste se u nas dostali k moci demokratickou cestou.
Je naivni myslet si, ze demokracie je vselek. Demokracie je fajn v
tom, ze si pak muzeme rikat, ze mame, co jsme chteli (tedy co chtela vetsina).
Ale, aby byla demokraticka vlada dobra musi platit, ze rozhodujici vetsina spolecnosti
je dobra. To ale vzdy neplati, ze? Ve skutecnosti to je vetsinou naopak.
Zadny clovek ani skupina lidi nema pravo rozhodovat, co je dobre a co je zle.
Arbitrem muze byt jen objektivne a vseobecne platny mravni rad.
Pokud by neexistoval, nemelo by moralizovani zadny smysl. Co je dobre a co
je zle by urcovali ti, kdo maji aktualne moc (jeden diktator nebo vetsina spolecnosti,
to je jedno). Tak by fasisticky rezim v byl dobry, komunisticky rezim byl dobry.
Ve vasem podani by platilo, ze kdo ma moc, urcuje, co je dobre.
Pokud, ale existuje prirozeny mravni rad a nejake statni zrizeni mu dramaticky
odporuje je dobre se proti nemu postavit. Naopak by bylo zle to neudelat, protoze
by to znamenalo rezignaci pred zlem. Prostredky musi byt minimalne drasticke, ale
musi byt takove, aby mohli vest k uspechu. Pokud by nekdo Vasemu diteti jen
nespravedlive nadaval, staci mu dat par facek. Pokud by na nej ale miril pistoli
a chystal se vystrelit, mel byste pokud mozno strelit ho do hlavy drive, ne?
Byl by z toho sice bordel, ale zivot se nemazli.
Nevím, jaký je rozdíl mezi autoritativními a totalitárními režimy. Snad jsem pochopil, že pro vás jsou ty první přijatelné a druhé nikoli.
Úvaha, že není politická vražda jako politická vražda je asi hodna Machiavelliho.
Ad 1. Kdyby bylo ve třicátých letech jasné, že bude následovat největší válka v dějinách, která bude stát život desítky milionů lidí, byl by tento zásah menším ze dvou zel. Tuhle jistotu ale nikdy není možné mít. Z dnešního pohledu je minulost jasná, ale přitom nevíme, co bude za rok.
Násilné převzetí moci je ale problematické i z jiného důvodu: K čemu jsou tedy volby, když se kdykoliv může nějaký generál rozhodnout, že se vývoj ubírá špatným směrem a stávající garnituru je potřeba vystřílet?
Z příkladů Romana Jocha je partná slabina takových úvah. Dotyčný německý generál by reálně byl zločinec (přirozeně když necháme stranou fakt, že již v roce 1936 Hitler vůbec nevládl zákonně ani nekrvavě a vztáhneme otázku na březen 1933), v případě svržení Gottwalda platí totéž – Gottwald by byl obětí a onen generál zločincem, protože by nejen nebylo možné předvídat, že se Gottwald stane zločincem, ale on by se jím také nestal.
A kde je další chyba takového stavění problémů? V tom, že vlastní fantazie pracuje tak, že na politických oponentech zvýrazňuje jejich nebezpečnost (posledním trapným příkladem je preventivní válka v Iráku) daleko nad fakticky podložené meze – bylo by preventivně vražděno možná víc lidí, než by zabily diktatury.
To nechám zcela stranou záměrné vraždy bezbranných lidí v Chile, které neměly povahu “boje”, jak se článek snažá tvrdit, nýbrž vraždění. To ukazuje, že spíš měl někdo preventivně zlikvidovat Pinocheta, když už bychom tyto postupy akceptovali..
Jakpak by pan Joch chtěl stanovit, kdo je v demokratickém politickém zápolení náhle legitimním cílem vojenského puče? Z kladení problému plyne, že snad oprávněnými vrahy jsou pravicoví diktátoři, takže např. Chávez by měl být zavražděn nějakým zodpovědným generálem, ačkoli se diktátorem dosud nestal? Takové myšlení nutně vede k zvrácenosti: předem definovaní spravedliví politikové mají oprávnění vraždit, zatímco jejich oběti nesmí ani legálně prosazovat svou politiku. Řekl bych, že právě tento nesmysl v poslední době celosvětově prezentuje americká kovbojská pravice a její “nohsledi” u nás.
Pánové, pracovně předpokládejme, že následující tři hypotetické příklady vůbec nesouvisí s Chile a Pinochetem.
1. V roce 1936 německý generál svrhne demokraticky a legálně zvoleného kancléře Hitlera, při a po převratu je zabito cca 3200 lidí, z nichž někteří byli nacisté a jiní byli sympatizanti nacionálního socialismu. V roce 1952 (po 16 letech při moci) onen generál vypíše volby a v Německu je opět ustavena demokracie. Jak jistě chápete, žádná 2. světová válka ani Holocaust nebyly.
2. Na podzim 1947 československý generál svrhne demokraticky a legálně zvolenou vládu Národní fronty premiéra Klementa Gottwalda. Při a po převratu je zabito 3200 lidí, z nichž někteří byli stalinisté a jiní jen jejich sympatizanti. V roce 1963 (po 16 letech při moci) onen generál vypíše volby a v ČSR opět ustaví demokarcii, která od té doby funguje.
3. V létě 1940 francouzský generál vypoví poslušnost legálně zvolené hlavě Francouzského státu, maršálu Petainovi, a vede ozbrojený boj společně s cizí mocností proti jednotkám lojálním své zemi a její vládě. V tom boji zemře mnohonásobně více než jen 3200 Francouzů loajálních vládě, která v létě 1940 si přála jen mír v Evropě – na rozdíl od toho válkychtivého velezrádného generála, Charlese de Gaulla.
Pánové, předpokládejme, že ani jeden z těch tří hypotetických příkladů (vlastně ten třetí hypotetický není; on se odehrál) vůbec, ale vůbec není analogií situace v Chile v roce 1973; a já se vás teď ptám:
Podporovali byste alespoň jeden z nich jakožto nikoli ideální, ale rozhodně lepší, než byl vývoj alternativní?
vy ste to opravdu nepochopil? víte vůbec jaký je rozdíl mezi totalitárními a autoritativními režimy? Porovnávat Pinocheta s Mussolinim anebo Stalinem jenom odhaluje ze nemáte nejmenšího ponětí povaze daných nedemokratických režimů a rozdílných podmínkách které je doprovázeli. Mícháte hrušky s jablky.
Dosaďte si do článku místo jména Pinochet jméno Musolini (také fašistický diktátor) a uvidíte, jak je celková dikce článku nepřijatelná. Člověk, který má na svědomí masové vraždy a mučení, nemůže být hrdinou skutečné pravice.
Naše pravice při hodnocení Pinocheta provozuje roztodivné hrátky, když ve velice podivuhodném protikladu k obvyklému hlásání absolutní morálky relativizuje vinu jednoho zločince poukazem na Kubu, ekonomiku, studenou válku, neoblíbenost legálního prezidenta a další okrajové polehčující okolnosti. Jak podobné Československé encyklopedii a heslu STALIN, který se také dopustil četných porušení “socialistické zákonnosti” a hrubých omylů při výstavbě socialismu, které však plynuly z objektivně nepříznivé situace oblíčení imperialistickými agresory a vnitřního ohrožení třídním nepřítelem…
.
“posun do leva” a “oponoval komunismus” přisuzuji hlubokému citovému rozrušení redakce z úmrtí tohoto velkého syna chilského lidu, kterému nelidští levičáci nedopřáli svou špinavou kampaní proti vyhazování lidí z vrtulníků klid ani v posledních dnech jeho života