Kulturní fakta eurokrati jednoduše nevnímali. Pokud by se rozhodli kulturu vnímat, znamenalo by to uvědomit si, že je jejich projekt neuskutečnitelný.

Poprvé jsem navštívil Řecko před padesáti lety. Stopovali jsme s kamarádem ze školy celou cestu z Anglie, abychom spatřili slavný svět Homéra, Platóna a Thúkýdida. Samozřejmě jsme ho neviděli. Nalezli jsme ale cosi téměř stejně pozoruhodného: svět, v němž venkovskému životu vládnou církev a kněží, kde jsou vesnice soběstačnými společenstvími, kde se místní svatí těší úctě a slaví se tu jejich svátky a kde se na návsích stále tančí staré tance – muži a ženy v oddělených skupinách, oblečeni v krojích, jež přežily od osmanských časů, opakují prastaré drama vztahu mezi pohlavími se sňatkem jakožto jeho věčným rozuzlením. Byla to tehdy země, která měla teprve vstoupit do moderního světa. Rytmus jejího života byl rytmem vesnice, kde dluhy a závazky jsou místní a kde se běh dne řídí sluncem, spánkem a siestou. Pro mladého anglosaského návštěvníka bylo nepředstavitelné, že by taková země mohla být posuzována podle stejných kritérií jako Německo nebo Francie, nebo že by mohla hrát srovnatelnou roli v ekonomice, jež by zahrnovala všechny tři tyto země jako rovnocenné partnery.

V jistém okamžiku, kdy jsem se ocitl bez peněz, stoupl jsem si do fronty v jedné athénské nemocnici, kde jste mohli dát krev a dostat za to zaplaceno v drachnách. Vedoucí lékař vyskočil, aby přivítal vysokého zrzavého mladíka, a odmítl dva malé muže, kteří přišli přede mnou, usoudiv, že jejich krev je nepotřebná. Jména mých neúspěšných rivalů zněla Heracles a Dionysus. Byl to jediný moment mé tehdejší cesty, kdy jsem si jasně uvědomil, že tito lidé jsou potomky oněch Řeků, jimž naše civilizace vděčí za svou podobu.

Nemám pražádnou touhu se dnes do Řecka vrátit; hrozím se toho, co z této země turisté a realitní spekulanti udělali. Ať už se ale změnilo cokoli, vím, že je vyloučené, že by se Řecko mohlo vyvíjet stejným směrem a ve stejném tempu jako Francie či Německo. Země byla samozřejmě modernizována. Byly postaveny silnice a města se rozrostla. Turistický průmysl převálcoval jemné způsoby vesničanů. Nemanželské pohlavní styky se staly běžnou záležitostí – poněkud později než v roce 1963, kam tento zlom klade Philip Larkin (1922-1985 – anglický básník, prozaik a hudební kritik, považovaný za jednoho z nejvýznamnějších anglických básníků druhé poloviny 20. století) leč se stejně devastujícím dopadem na manželství a rodinu. Staré nápěvy lidových písní byly nepochybně zapomenuty a loga mezinárodních firem docela určitě zaplavila výlohy a průčelí domů v celé zemi. Kultura místních závazků však dozajista přetrvala. Lidé bezpochyby stále považují odpočinek za důležitější než práci a dluhy za tím méně podstatné, čím je věřitel v rámci sítě mezilidských vztahů vzdálenější. Pokud toto neznáte z návštěv Řecka, snadno se můžete poučit z četby Kazantzakise, Ritsose, Seferise či kteréhokoli z dalších spisovatelů oné velké éry rozkvětu literatury, jež následovala po zhroucení osmanské říše. Zdrojem může být dokonce i Louis de Bernières a jeho Mandolína kapitána Corelliho.  Každý, kdo má oči otevřené a srdce na svém místě, musí vidět, že Řecko je plodem specifické kultury a že tato kultura – ať už se vyvíjí jakkoli – bude vždy vést tuto zemi specifickým směrem a jejím vlastním tempem.

To ovšem architekti eura nevěděli. Pokud by věděli, věděli by také, že zavedení jednotné měny pro Řecko a Německo bude povzbuzením k tomu, aby Řecko přenášelo své dluhy na Německo s vědomím, že čím je věřitel dále, tím je povinnost závazky vyrovnat menší. Věděli by, že pokud řečtí politikové mohou použít státní dluh k tomu, aby zaplatili rodinám, přátelům a lidem na ně odkázaným a koupili si hlasy potřebné k tomu, aby se udrželi u moci, je to přesně to, co také udělají. Uvědomili by si, že zákony, závazky a suverenita nemají tak docela stejný význam ve Středomoří i v Pobaltí a že ve společnosti uvyklé na kleptokratickou vládu je tou nejpoctivější cestou z hospodářské krize devalvace – jinak řečeno, oloupení všech stejným dílem.

Proč architekti eura tyto věci nevěděli? Odpověď je třeba hledat hluboko v historii evropského projektu. Šlo totiž o projekt s utajeným programem, jímž bylo popřít a nakonec zcela zničit realitu národnosti. A jelikož národy jsou nositeli kultury, znamenalo to popřít roli kultury. Kulturní fakta eurokrati jednoduše nevnímali. Pokud by se rozhodli kulturu vnímat, znamenalo by to uvědomit si, že je jejich projekt neuskutečnitelný. To by tolik nevadilo v případě, že by měli něco v záloze. Stejně jako všechny radikální projekty byl však i projekt Evropské unie koncipován bez plánu B. Proto je předurčen ke zhroucení, v jehož průběhu stáhne celý náš kontinent do propasti. V centru celého projektu se nahromadilo obrovské množství klamů, zatímco politikové svádějí šarvátky kdesi na periferii, snažíce se tak odrazit neustálý nápor reality. Toto moře klamů je však hnisajícím vředem v samém centru věcí, který jednoho dne praskne a všechny nás otráví.

Musíme tedy předstírat, že dlouho zřejmé rozdíly mezi protestantským severem a katolickým a ortodoxním jihem našeho kontinentu nemají žádný ekonomický význam. Jelikož jde o kulturní fenomén, nebere se tento fakt vůbec v potaz – přestože se z něj Max Weber pokusil udělat ústřední bod hospodářských dějin. Rozdíly mezi kulturou zvykového práva a Napoleonova kodexu, mezi římským a osmanským právním dědictvím, mezi zeměmi, v nichž je zákon jasný a soudci nezkorumpovatelní, a těmi, kde je zákon poslední instancí v systému úplatků – všechny tyto rozdíly musíme vytěsnit z mysli. Doba a tempo práce a rovnováha mezi prací a odpočinkem, tedy věci, jež leží v samotném srdci každého společenství, neboť definují jeho vztah k času, mají být ignorovány anebo reglementovány nějakým jalovým dekretem z centra. A vše má být pěkně srovnáno do řady oněmi hrůzu nahánějícími soudními dvory – Soudním dvorem Evropské unie a Evropským soudem pro lidská práva –, jejichž nevolení soudci nikdy neskládají účty ze svých rozhodnutí a jejichž agenda „nediskriminace“ a „stále těsnější unie“ má setřít všechny zbytky místních loajalit, z rodinného prostředí vycházející morálky a zakořeněných způsobů života. Budujete-li impérium na podobně rozsáhlých klamech, nelze se divit, že velmi záhy ztratí stabilitu.

Byl to Karel Marx, kdo tvrdil, že základy společenského řádu a motor společenských změn jsou skryty v ekonomickém uspořádání společnosti a že kultura je pouhou nadstavbou – souborem institucí a ideologií –, jež vychází z ekonomické základny a drží ji v jejích mezích. Marxovi tedy vděčíme za první a katastrofální pokus organizovat společnost výhradně na ekonomických principech s předpokladem, že kultura se o sebe postará sama. Ve skutečnosti to, co vytváří ekonomiku, je kultura, nikoli naopak; a pokud pro to někdo potřebuje důkaz, stačí se podívat na výsledky marxistického experimentu. A ještě lépe, můžeme se podívat na úspěšné ekonomiky moderního světa – např. na americkou – a všimnout si, do jaké míry jsou závislé na respektu k právu, poctivém skládání účtů, osobní zodpovědnosti, etice rodinného života a na formách společenské součinnosti. Abychom analyzovali všechny pramínky onoho pletence, který je základem dlouhodobé poctivosti ve fungování americké ekonomiky, museli bychom sledovat kulturu této země zpět až k dobám jejího vzniku a ještě dále. Museli bychom vzít v potaz protestantismus, zvykové právo, tradici soukromých universit i instituce občanské společnosti. Museli bychom porozumět duchu pionýrské éry, hlubokým místním loajalitám a kulturnímu mísení ras, jež dalo vzniknout jazzu, Hollywoodu a broadwayskému muzikálu.

Sdílím samozřejmě přesvědčení mnoha amerických konzervativců, že tato kultura mizí a že Amerika osudově kráčí ve stopách Evropy. Sama tato změna však vychází z roviny kultury. Kdyby byla ponechána sama sobě, neupadla by americká ekonomika do těch neskutečných dluhů, jež ji zavalily v důsledku mizerného hospodaření Bushovy a Obamovy administrativy. Byly to v každém případě kulturní faktory, které dovedly vedení země k tomu, že si z ní udělalo rukojmí svých ideologických cílů. A totéž platí o Evropě. Nebyla to ekonomika, ale kultura, která zplodila euro – kultura vládnoucí třídy válčící s evropskými národy, toužící po ustavení nadnárodního státu za jakoukoli cenu a doufající ve vymazání zbývajících stop národního cítění. Evropské elity doufaly, že zrušením starých měn, jejich prostřednictvím evropské národy vyjadřovaly a udržovaly svou nezávislost a odlišnost, učiní rozhodující krok ke svému cíli, tedy vytvoření Unie. Namísto toho zatížily kontinent novými dluhy, vyvolaly nové projevy zášti a hrozící pohromu, s níž se nepočítalo, protože bylo předem vyloučeno, že by k ní mohlo dojít.

Z anglického originálu „The Importance of Culture“ publikovaného v časopisu The American Spectator, September 2011, s. 44-45, přeložil Jaromír Žegklitz.