Již delší dobu slýcháme, že v Evropě se děje strašná věc.  Konkrétně v Maďarsku a Polsku nastává nebezpečný odklon od liberální demokracie směrem k neliberálnímu, bůhví zda ještě demokratickému řádu. Proto bychom se my Češi (a Slováci) neměli se sousedy příliš paktovat. Vzdalovalo by nás to Západu a jeho hodnotám. Byla by to hrozná věc, kdyby to byla pravda a nic než pravda.

Realita je ale složitější. A horší.

Souvisí to s tím, co vlastně přesně znamená adjektivum liberální. Má dva významy. V jednom z nich se pojí s klasickým liberalismem. V tom druhém s liberalismem levicovým, jehož synonymem je progresivismus.

Omlouvám se za krátký slovníkový výčet na úvod, ale v zájmu pochopení textu je třeba jej udělat. Vydržte jej tedy prosím.

Převychovat, vynutit! 

Klasický liberalismus usiloval o maximální svobodu člověka a omezení rozsahu státu. Požadoval svobodu projevu, svědomí, náboženskou svobodu či právo vlastnit majetek a volně s ním disponovat. Je to doktrína politická, ekonomická a ústavní, nikoli však morální; neřeší, jaký morální systém lidé ve svých životech žijí. (To byla vůči němu historická výtka konzervativců, podle kterých ne všechny morální systémy a životní styly jsou pro svobodu vhodné).

Levicový liberalismus (progresivismus) naopak požaduje rozsáhlejší stát. A to v oblasti sociální (welfare state) i „převýchovy“ občanů. Považuje dosavadní židovsko-křesťanskou morální tradici za vadnou. Původně byl relativistický; prosazoval, aby tradiční morálka nebyla státem vynucována, a ani společensky privilegována. Po fázi relativismu a rovnocennosti všech morálních názorů a životních stylů však nastoupila fáze silného moralismu a státního vnucování morálky nové. Jejím obsahem je speciální ochrana historicky (nikoli v současnosti) znevýhodněných menšin: rasových, etnických, sexuálních, cizinců, především těch tmavší barvy pleti. Mít k těmto ochranám záporný postoj je hříchem, který má odsuzovat nejen společnost, ale i trestat stát. V tomto ohledu je levicový liberalismus moralismem velice přísným a netolerantním.

V pojmu liberální demokracie slovo liberální znamenalo liberalismus klasický. Liberální demokracie je spojením ideálů dvou: vlády většiny či odvozené od vůle většiny (demokracie) a omezení moci státu s garancí svobody jednotlivce (klasický liberalismus). Mezi oběma ideály je a vždy byla tenze: většina může požadovat neliberální praktiky a omezení svobody, ale v principu jsou slučitelné v podobě kompromisu: většina smí vládnout, ale svobody jednotlivce musí respektovat. V této složce je důležitější ideál liberální; lepší je režim liberální a nedemokratický (jako byl v Hongkongu po druhé světové válce až do posledního britského guvernéra, který zavedl demokracii) než režim odvozený od vůle většiny, jenž však svobodu jednotlivce nerespektuje (Irán, Rusko, Turecko).

Chci jen to, co vy 

Jenomže v současnosti většina z těch, kdo se v Evropě označují za liberály (v USA všichni), jsou liberálové nikoli klasičtí, nýbrž levicoví. Proto režim v západní Evropě se stává čím dále tím méně klasickou liberální demokracií a čím dále tím více režimem, jenž vnucuje levicový liberalismus coby jediný přijatelný postoj.

V tomto smyslu taky chápu slova Viktora Orbána o „neliberální demokracii“. Tento kdysi mladý klasický liberál – a nyní národní konzervativec věku středního – se evidentně vymezoval vůči liberalismu levicovému, vůči progresivismu, jenž v západní Evropě panuje. Jako by říkal: „Když vy opouštíte klasický liberalismus a silou státu chcete vnucovat ideologii svou, proč já bych neměl dělat to samé s ideologií vlastní?“ Totéž Kaczyński v Polsku.

Mně nejde primárně o obhajobu Orbána a Kaczyńského, na můj vkus jsou přílišnými socialisty a etatisty. Jde mi o to ukázat liberálům našim, z nichž polovina jsou stále klasičtí, že západní Evropa přestává být liberální v klasickém smyslu.

Příkladů bych mohl uvést spoustu (například odebírání dětí rodičům norským státem je u nás notoricky známé), ale zmíním ty, které se týkají tak zásadních klasicky liberálních hodnot, jako jsou svoboda projevu, náboženská svoboda a absence strachu promluvit.

Dort 

Svoboda projevu. V západní Evropě sílí zákazy takzvaného „nenávistného projevu“; problémem tohoto konceptu je extrémní vágnost. Za nenávistný se považuje nejen projev, který obhajuje zločiny a navádí k nim, ale i kritiku oblíbených menšin.

Německý protiislámský aktivista Michael Stürzenberger umístil na svých stránkách známou fotku, na které je mezi nacisty Hadž-Amin al-Husajní, muftí jeruzalémský. Jeden z nacistů má na rameni pásku se svastikou. Stürzenberger byl letos v létě odsouzen k šesti měsícům podmíněně (s odkladem na tři roky) a ke 100 hodinám veřejných prací – a teď se podržte – za propagaci nacismu! Jeho záměrem samozřejmě nebylo propagovat nacismus, nýbrž poukázat na to, že někteří muslimové s nacisty spolupracovali (jiní zase proti nim bojovali ve francouzské a britské armádě). Lze to označit za snahu pod absurdní záminkou umlčet člověka kvůli jeho názorům.

Před posledními volbami do Evropského parlamentu byl v dubnu 2014 v britském Winchesteru (Hampshire) zatčen kandidát do EP Paul Weston. Čím se provinil? Odmítl přestat na veřejnosti číst z knihy Winstona Churchilla Říční válka o boji proti mahdistům (islamistům té doby) v Súdánu, které se pozdější britský premiér jako mladý voják zúčastnil. Kniha obsahuje o islámu nelichotivé pasáže a Weston byl zatčen kvůli podezření z „rasového a náboženského obtěžování“.

V situaci, kdy v Británii veřejně citovat Churchilla jest přestupkem, věci zašly příliš daleko. Za co vlastně Britové v letech 1939–1945 bojovali? A kdo válku vlastně vyhrál?

Náboženská svoboda

V roce 2015 mladí manželé Daniel a Amy McArthurovi, kteří v Belfastu provozují pekárnu Ashers Bakery, odmítli upéct dort s nápisem Support Gay Marriage (podporujme homosexuální manželství) s tím, že je to proti jejich svědomí. Nedomnívají se totiž, že stejnopohlavní manželství existuje. Komise pro rovnost určila, že mají zákazníkovi zaplatit 500 liber za porušení antidiskriminačního zákona. Oni se odvolali k soudu, a ten na podzim 2016 rozhodnutí komise potvrdil, odsoudil je k zaplacení 500 liber zákazníkovi a 88 tisíc liber soudních nákladů. Reakce byla na obou stranách bouřlivá, manželé se odvolali k Nejvyššímu soudu Spojeného království, mnozí navrhli omezit pravomoci Komise pro rovnost, jiní dát do zákona výhradu svědomí. Další považovali rozhodnutí za správné.

Zajisté odmítnout zákazníky jen proto, že patří k LGBT komunitě, je nesprávné – a v tom se shodují všichni včetně McArthurových. Ale jejich problém nebyl se zákazníkem, jehož rádi obslouží, nýbrž s nápisem, s nímž nesouhlasili a byl proti jejich přesvědčení. Z tohoto důvodu se na jejich stranu postavili i někteří LGBT aktivisté. Implikací rozsudku totiž je, že i pekař gay bude muset upéct dort s nápisem, který by považoval za homofobní.

Uvědomme si, že nutit někoho říci něco, s čím nesouhlasí, je mnohem větším útiskem, než zakázat někomu veřejně říkat, co si myslí. Za určitých okolností je dobrý důvod zakázat člověku říkat ošklivé věci o Mohamedovi a koránu ve většinově islámské čtvrti; není však žádný důvod někoho nutit říkat o Mohamedovi a koránu věci hezké, když s nimi nesouhlasí.

Absence strachu promluvit. V severoanglickém městě Rotherham gang mužů pákistánského původu mezi lety 1997 a 2013 znásilňoval 1400 (sic!) dívek ve věku 11 až 15 let – a to záměrně dívek bílých (z chudých rodin). Věděli o tom místní policisté, sociální pracovníci, učitelé i zdravotníci – a všichni mlčeli. Báli se politické korektnosti, báli se obvinění z rasismu, protože všichni pachatelé byli tmavší pleti a všechny oběti bílé. O tom je politická korektnost: nikoli o slušnosti, nýbrž o strachu říkat cokoli negativního o menšinách privilegovaných levicovým liberalismem. Slouží Britům ke cti, že v lednu 2015 vše zveřejnili, včetně příčin, proč se tak dlouho nic nedělo. To je důvodem k naději (stejně jako případný osvobozující rozsudek Nejvyššího soudu nad manžely McArthurovými), že země Winstona Churchilla stále není pro svobodu ztracena.

Západ jsme my 

Proč tedy ta kritika západoevropských politiků vůči Orbánovi a Kaczyńskému za „neliberální demokracii“, když oni sami se od klasicky liberálních ideálů odklánějí? Protože Orbán a Kaczyński chtějí podporovat jiné civilizační hodnoty, než oni chtějí státní mocí vnucovat.

Jaké civilizační hodnoty? Orbán a Kaczyński židovsko-křesťanské, tedy západní; západoevropští politici levicově liberální, progresivní (tedy postzápadní). Ukažme si to na příkladu. Co je jednou z typických hodnot evropské západní civilizace? Co ji na první pohled odlišovalo od civilizací jiných? Monogamie. Manželství coby vztah jednoho muže a jedné ženy. Civilizace ostatní, islámská, hinduistická, konfuciánská, byly polygamní. Pokud jde o tuto evropskou hodnotu, Polsko, Slovensko, Maďarsko, Chorvatsko a stále i Česko jsou západní, zatímco mnohé západoevropské země, nejnověji Německo, už nikoli (jak ještě byly za velkých státníků Kohla, Mitterranda či Thatcherové). Nechci tvrdit, že jsou nezápadní (legalizovaly polygamii), natož protizápadní (zakázaly monogamii), nýbrž že jsou postzápadní. Nafoukly a naředily legální definici manželství natolik, že ztrácí svůj původní smysl, identitu. Pokud něco může znamenat téměř cokoli, neznamená to prakticky nic.

Jiným příkladem je imigrace. Postzápadním politikům v západní Evropě nevadí masivní přísun imigrantů z civilizací jiných, než je ta západní; nezáleží jim tolik na zachování jejího západního charakteru. Obyvatelům i politikům v Evropě střední to vadí, stále chtějí západní civilizační charakter svých zemí a společností zachovat.

Proto nenávist západoevropských politických elit vůči Orbánovi a Kaczyńskému je tak viscerální; není to obyčejný politický spor, nýbrž je to konflikt civilizační. Orbán a Kaczyński představují staré hodnoty západní; západoevropský establishment už nové hodnoty postzápadní. Západní Evropa (západní geograficky) je tudíž civilizační Postzápad; a civilizační Západ jsme dnes „my“, Evropa střední. Tím nemíním jen visegrádskou čtyřku, nýbrž i země přilehlé, Bavorsko a Sasko, Rakousko, Halič; a i Slovinsko, Chorvatsko a Pobaltí, hlavně Litvu.

To je i odpovědí na námitku, že přílišné paktování s Polskem a Maďarskem nás vzdaluje od Západu a západních hodnot: vzdaluje nás od západní Evropy, nikoli však od západních hodnot.

Pytle a protipóly 

Házet Orbána a Kaczyńského do stejného pytle s Erdoganem a Putinem – pytle s nápisem „neliberální demokraté“ –, je „inteligentní“; věci více zamlžuje, než objasňuje. Dvě otázky a odpovědi vysvětlují proč: Kolik je v Maďarsku a Polsku politických vězňů? Nula. A kolik v Rusku a Turecku? Aha…

Je to jako dávat Hitlera a Churchilla do pytle s nápisem „krajní pravičáci“; či Brežněva a Reagana do vaku s nápisem „konzervativci“. V jistém smyslu Churchill krajním pravičákem byl (volal po válce, když všichni byli pro mír), stejně jako Hitler, který zase v ohledu jiném byl krajním levičákem, socialistou, byť nikoli internacionalistickým, nýbrž nacionalistickým. A Reagan byl konzervativcem americkým (snažil se konzervovat klasickou liberální demokracii, kterou ustavili otcové zakladatelé), Brežněv sovětským (snažil se konzervovat leninskostalinský totalitní režim), ale zároveň i tím nejradikálnějším levičákem, neboť šéfem a vrchním velitelem globální komunistické revoluce. Na daném místě a v dané době však byli Churchill a Hitler politickými protipóly, stejně jako Reagan a Brežněv; a to nejdůležitější v politice byl souboj těchto protipólů.

Stejně tak Erdogan a Orbán, Putin a Kaczyński: Erdogan by nejraději Evropu islamizoval, Orbán její islamizaci brání; Putin by rád s ruským impériem expandoval na Západ, Kaczyński je mu hrází.

Abych to shrnul: přátelé liberálové, kritizujme odklon od liberální demokracie všude, kde jej vidíme: tedy všude tam, kde se odkláníme od klasických liberálních principů. Od omezeného státu a svobody jednotlivce. Kritizujme jej v Maďarsku a v Polsku, kritizujme jej v Česku, ale kritizujme jej i v západní Evropě. Nebuďme otrocky servilní vůči západoevropským politikům, kteří tak rádi vyčítají třísku v očích druhým, leč nevidí břevno v oku vlastním.

Vyšlo v Orientaci LN 2. 12. 2017