Když konzervativci sledují své těžké ztráty na poli boje o homosexuální manželství, je jim úzko. „Konzervativci bývají poraženi jak u soudů, tak ve stále větší míře i před soudem veřejného mínění,“ píše Rod Dreher v truchlivém článku o „sexu po křesťanství“. Můžeme vysoce ocenit snahy těch statečných mužů a žen, kteří bitvu nevzdali, a zároveň se domnívat, že Dreher a ostatní, kdo argumentují podobně, mají pravdu. Pokud mají, pak věřící lidé nejen v Americe, ale v celém západním světě, vstupují do temnějších a těžších časů.

Za prvé, přepisování zákonů a zvyklostí podle radikálně nových linií odpovídajících radikálně novým podmínkám teprve začalo. Kolik křesťanských studentů, učitelů, profesorů, advokátů, kněží, řeholnic, pastorů, lékařů, farmaceutů, podnikatelů a politiků budoucnosti se dostane do konfliktu s pravidly týkajícími se „nenávistných skupin“ a „nenávistných projevů“, jejichž definice se neustále rozšiřují? Kolik lidí ještě bude ve školách a na pracovištích ostrakizováno, případně je potká ještě něco horšího, pro údajný „extremismus“, jak se to stalo už mnohým? Kolik z nich uvidí své děti trestané za náboženskou víru, která ještě předevčírem nebyla v Americe hodna pozornosti?

Vydá se Amerika cestou Velké Británie, kde bylo nedávno manželům zakázáno adoptovat dítě, protože jsou praktikující křesťané a tedy stojí na špatné straně současného „správného myšlení“? Budeme následovat Kanadu, kde, jak uvádí Mark Steyn, jsou katolické školy nuceny akceptovat spolky podporující gaye, jež podrývají katolickou morální nauku? Páter Raymond de Souza z arcidiecéze Kingston v Ontariu nedávno uvedl, že mnoho mladých kněží, které zná, si myslí, že „vyhlídka, že někdo z nás stráví nějaký čas ve vězení za svou víru, není vzdálená ani nepravděpodobná, ale je to možná realita, na kterou musíme být připraveni.“ Budou duchovní ve Spojených státech časem říkat totéž?

Kdyby toto byl celý obraz, bylo by to k uzoufání. Ale není. Za dva tisíce let prošlo křesťanství prudkými bouřemi, přežilo diskriminaci i přímou persekuci. Čelíme skutečně teprve dnes konečnému úpadku církve? Bude to ze všech kulturních fenoménů nepřátelských církvi, co jich dějiny poznaly, teprve sexuální revoluce, která z kříže a všeho, co znamená, učiní zastaralou a překonanou záležitost?

Lze se naopak domnívat, že věci nejsou tak chmurné, jak se zdají – nebo naopak, nejsou tak povzbuzující, jak se jeví jejich odpůrcům. Důvody k opatrnému optimismu mají mnoho společného s důvody k pesimismu. Když to obrátíme a podíváme se z jiného úhlu, jsou důvody k optimismu vlastně více či méně i důvody k pesimismu.

Už přes stovku let hlásá sociologie smrt Boha – předčasně, jak se ukazuje, protože sociologové ignorují úlohu, kterou hraje v náboženské víře ona velká instituce, s níž je osud náboženství nerozlučně spojen: rodinu.

Dějiny ukazují, že v každé situaci je jeden tento pilíř tak silný, jak silný je ten druhý. Náboženství, a zvláště křesťanství, roste i slábne v závislosti na síle manželství a rodiny. Po celém západním světě nastal v prvních 10-15 letech po 2. světové válce náboženský boom současně s boomem populačním. Naopak, v desetiletích od roku 1960 začalo spolu s náboženským útlumem přibývat mimomanželských rodičovství a klesala porodnost. Rodina a víra jsou historicky spojeny způsobem, který historizující sociologie zcela opomíjí. Takže uvažujeme-li o budoucnosti křesťanství, musíme se ptát: je možná obnova přirozené rodiny – a současně s ní i obnova křesťanství? Odpověď je a nadále bude znít ano.

Podívejme se napřed na pohled zesnulého Pitirima Sorokina, zakladatele harvardské katedry sociologie a jednoho z nejplodnějších sociálních myslitelů poloviny 20. století. Sorokin psal v době, kdy sociologie nevycházela ani tak z jemných statistických analýz, ale spíše z nejširšího možného záběru a nejširšího historického pojetí.

V knize Man and Society in Calamity (1942) shrnuje Sorokin výsledky projektu, který lze dalekosáhle uplatnit i na dnešní situaci. Věnuje se v ní analýze mechanismů, jimiž různé historické katastrofy, hlavně války, morové epidemie a hladomory, uváděly do pohybu protichůdné sociální síly. Když prozkoumal rozsáhlé katastrofy lidské historie, dospěl k obecnému pravidlu: „Zásadní kroky v pokroku lidstva směrem k náboženství a ušlechtilým zásadám etiky byly podniknuty především pod vlivem velkých katastrof.“  Kalamita podle něho není jen možným podnětem k náboženské obnově, ale může být dokonce podnětem nezbytným.

Je dnešní západní svět v situaci kalamity dostatečných rozměrů, aby znovu potvrdil Sorokinovo pravidlo? Od roku 2008, kdy do vědomí masy západních voličů poprvé pronikla globální finanční krize, po jejímž propuknutí následovaly pouliční bouře od Londýna po Atény, od Barcelony po Paříž a zpět, je stále jasnější, že zaopatřovací státy Západu jsou nesmírně přebujelé a vposledku neudržitelné. To není jen věc eur a centů. Lze tvrdit, že možné civilizační zhroucení sociálního státu bude mít zásadní vliv na proces úpadku rodiny.

Snazší rozvody a stále rozšířenější nemanželské rodičovství současně s tím souvisejícími důsledky již po desítky let narůstají v přesvědčení, že stát může dělat to, co kdysi dělaly kompetentní rodiny: pečovat o mladé, opatrovat nemocné a staré, poskytovat domov. Úpadek rodiny byl způsoben západním blahobytem.

V sedmdesátých letech předpověděl sociolog David Popenoe, že jedním z důsledků klesajícího bohatství Západu může být právě oživení instituce rodiny. Konec konců, jak poznamenal, rodiny vykonávají funkci zásadní pro všechny společnosti, protože dělají zadarmo to, co by jinak stálo peníze. „Důležitost této pečovací funkce rodiny,“ píše, „se jasně ukáže, když uvážíme, co se může stát, jestliže moderní společnosti opět upadnou do vážné hospodářské deprese.“

Mohl by po-zaopatřovací stát nakonec přiznat manželství, výchově dětí a rodinným poutům ekonomickou hodnotu, jak to po mnohá staletí činily předprůmyslové zemědělské společnosti? Člověk si nemusí představovat zrovna tu nejhlubší krizi, aby pochopil, jak se tváří v tvář tlakům vyvolaným ubývající a stárnoucí západní populací může rodina najednou jevit jako dosud hrubě podceněný rezervoár. Jak prorocky poznamenal v článku „Demografie a kulturní válka“ v časopisu Policy Review tři roky před finančním kolapsem roku 2008 Stanley Kurz:

Nemusí to být naprostý ekonomický rozpad ani dostatečně velký nepoměr v porodnosti mezi fundamentalisty a sekularisty, aby se změnil běh moderního světa. Mohl by stačit i jen nízký, leč stálý ekonomický tlak v rapidně stárnoucím světě. Existuje dobrý důvod obávat se o osud starších příslušníků poválečné generace s nepevnými rodinami, omezenými úsporami a poměrně malým počtem dětí, aby se o ně postarali. Mladší generace pracujících už brzy pocítí břemeno plateb za péči o početnou starší generaci… Modernita sama se může stát terčem kritiky, stejně jako mohou být oceněny přínosy manželství a rodičovství.

Drastické svědectví kolapsu roku 2008 ukazuje právě ony nezamýšlené důsledky ekonomické nepřízně osudu, o nichž mluví Kurtz. Například rozvod. Ekonomická krize mění rozvod, který byl vždycky drahý, v luxusní záležitost.  Podle čísel American Academy of Matrimonial Lawyers (AAML) klesl počet rozvodů v USA v roce 2008 o 24 procent, v roce 2009 o 57 procent, sledujíc tak kolaps trhu s nemovitostmi. Rozvodovost začala opět stoupat v roce 2010 s tím, jak se zlepšovala ekonomika. Stejně jako jiní pozorovatelé, i předseda AAML si je jist, že pokles byl reakcí na těžké časy.

Dalším bezděčným důsledkem ekonomické krize je návrat mnoha dospělých dětí domů k rodičům. I když nastal z finančních důvodů, nemůže  tento návrat „boomerangové generace“ zpět do rodičovského hnízda posílit rodinná pouta? Stručně řečeno, těžké časy dokáží přivést lidi zpět k tomu nejzákladnějšímu.

To přináší další důvod k opatrnému optimismu, pokud jde o budoucnost rodiny a víry: lidé se učí. Počet manželství a rodičovství u relativně bohatých, vzdělaných Američanek mírně stoupá (i když s pohybem na socioekonomickém žebříčku směrem dolů jejich počet klesá). Dva lidé se uživí levněji než jeden, jak dokládá Robert J. Samuelson v nedávném článku o vztahu mezi osobním bohatstvím a rodinnou strukturou, a lze se rozumně domnívat, že si to bude uvědomovat stále více lidí. Jedním z důvodů, proč se lépe situované ženy více kloní k dětem a tradiční rodině, je to, že se poučily z minulosti, zvláště z nákladů, spojených s alternativními způsoby života. Pokud se z této lekce poučí více lidí, může přirozená rodina – a s ní církve – zažít oživení.

Současné historicky nízké počty přirozených rodinných forem a problémy s tím spojené nejsou trvalé. Nemanželské mateřství například, jemuž v předchozí generaci tleskaly feministky ve jménu „osvobození“, dnes mnoho lidí vidí v jeho pravé podobě: jako nelidsky obtížný úkol pro téměř každou ženu, natož pak pro chudé ženy, u nichž je pravděpodobnější, že se neprovdají. Podobně heslo „kariéra především“ dnes mnoho vzdělaných mladších žen odmítá, a to včetně řady feministek. Možná, že příští generace budou více nakloněny myšlence, že život ve více lidech  je radostnější, než jak tomu bylo u jejich předků ve 20. a 21. století. Lze si představit obrat ve statistice rodinných formací na celém Západě – jednak proto, že náklady na podporu upadajících rodin se stanou neudržitelnými, jednak i proto, že sociální náklady spojené s alternativami rodinného života budou patrné více lidem, než je tomu dnes.

A je tu ještě další důvod, proč bychom ještě neměli psát nekrolog křesťanství a tradiční rodině: demografie. Jak nezávisle na sobě doložili Phillip Longman a Eric Kaufmann a jak rázně dokládá Jonathan Last ve své strhující knize What to Expect When No One´s Expecting, věřící lidé mají děti a nevěřící je nemají. S čím aktivněji věřící, tím více dětí mají. Jak se shodnou ti, kdo sledují čísla, tento prostý fakt časem přivede západní populace k náboženské víře. Sociolog Rodney Stark tvrdí, že křesťanství vyrostlo z malé sekty do světového náboženství právě proto, že si Církev vážila manželství, zakazovala zabíjení novorozenců a potraty, a obecně její pozornost vůči rodině přispěla k demografickému zvýhodnění věřících. A tyto předpoklady dosud trvají.

A zvažme ještě další skutečnost, jež podporuje tradicionalisty. Ve své knize Family and Civilization (1947) dokládá  další harvardský sociolog, Carle Zimmerman, že v průběhu dějin sledovala rodina tento vzorec: rostla silněji po období úpadku, který způsobil obrovské společenské škody. Zimmerman tvrdí, že pevnost rodiny je cyklická a že problémy objevující se v období slabých a atomizovaných rodin vedou k opačným cyklům silných rodinných formací.

A nakonec zbývá na straně odpůrců současných trendů ještě cosi, co můžeme nazvat skrytou zbraní křesťanství. V průběhu dějin byli muži a ženy přitahováni k Církvi právě jejím tradičním mravním kódem, který dnes tolik lidí nenávidí. Raní křesťané byli poučeni, že pohané mohou mít všecko: své modly, svou infanticidu, svou antikoncepci, své potraty, své sexuální libertinství, kdežto křesťané nikoli. A seznam pokračoval. Od počátku byla tato „ne“ fundamentálním učením křesťanství (a v mnoha případech i judaismu), ale nebyly to jen zákazy. Bylo to také učení, které přitahovalo mnoho lidí, padlých, ale zbožných lidských bytostí, jež nazřely toto učení jako pravdivé. A tak to i zůstává, jak ukazují zástupy západních konvertitů až do dnešních dnů.

Jako upozornění, že ne všechno je nevyhnutelné, uvažme poslední malý boom víry, který proběhl po celém Západě bezprostředně po 2. světové válce. Ve Spojených státech se náboženská praxe tehdy tak rozšířila, že Will Herberg, přední sociolog náboženství poloviny 20. století, poznamenává ve své klasické knize Protestant, Catholic, Jew, že na venkově ateisté a volnomyšlenkáři téměř vymizeli, že agnosticismus upadá a „rozšíření náboženské identifikace může být spolehlivě považováno za významný rys Ameriky posledního čtvrtstoletí“.

Tato slova byla napsána jen před několika desetiletími. Náboženství ve světě stoupá a klesá způsobem, o němž se sociologům nesní. Víra nesestupuje na zem a neopouští ji jako nějaká neřiditelná síla, jako kometa. Situace křesťanství kopíruje situaci rodiny; oba tyto fenomény spojuje jemná, leč hluboká vzájemná závislost.

Nic z toho neznamená, že současní věřící na Západě mohou počítat s jasnými dny obou uvedených institucí ještě za svého života. V krátkodobém horizontu, odvoláme-li se na Johna Maynarda Keynese, budeme všichni mrtví. Ale dlouhodobě jsou tu signály, ukazující nejen k naději, ale k pravděpodobnému oživení. V nich se skrývá omezený, ale reálný důvod k optimismu, pokud jde o společnou budoucnost rodiny i náboženské víry.

Mary Eberstadt pracuje v Ethics and Public Policy Center ve Washingtonu. Publikovaný text je upravenou částí její nové knihy „How the West Really Lost God: A New Theory of Secularization“.

Z anglického originálu „Faith and Family“ publikovaného v časopisu National Review, May 20, 2013, s. 34-36, přeložili Michaela Freiová a Jaromír Žegklitz