Poprvé jsem ho potkal na recepci v předvečer jedné konference Občanského institutu; myslím, že v březnu 1992. Sdělil mi, že je poslanec, já jemu, že student. Dal mi vizitku a řekl mi, abych zavolal a přišel k němu domů na oběd.Nezavolal jsem, neměl jsem tu odvahu, neboť tehdy jsem měl ještě k poslancům bázlivou úctu. Myslel jsem si, že každý poslanec je moudrý, rozumný, prozíravý státník, jenž je v důsledku těchto svých kvalit nám, prostým lidem, nepřeklenutelně vzdálen. Jak jsem zjistil později, on byl to první, druhé, i třetí, ale již nikoli to poslední. Nikdy jsem nepotkal člověka, ať již poslance či jiného, který by byl méně pyšný, arogantní či namyšlený na své postavení. Viktor byl lidský, přátelský a, …jak to říct, …normální. Žádná nafoukanost se nekonala. A stejně jako se nad nikoho nepovyšoval, ani se před nikým neponižoval. Nikomu nikam nelezl, nikomu nepodlézal, nesnažil se zalíbit. Byl přímý a prostý. Povýšený vůči nikomu, ponižující se před nikým. Ale pokorný před Hospodinem, neboť Viktor byl upřímně věřícím křesťanem.

Miloval Gilberta K. Chestertona. Jednou s ním a s ještě jedním poslancem ODA jsme do noci diskutovali v hospodě o určitém filosofickém problému a já jsem měl dojem, že tahám za kratší konec, že je neumím přesvědčit. Druhý den ráno jsem oxeroxoval pasáž z Chestertonovy Ortodoxie, která nahrávala mým argumentům, a odfaxoval jim ji do kanceláře Poslaneckého klubu ODA s (neskromnou) poznámkou „Vidíte? Polemika skončila a já jsem vyhrál!“ Společně jsme se pak tomu smáli týdny…

Měl jednání s jedním britským diplomatem a při něm prohodil něco o tom, co Chesterton tam a tam napsal. Onen Brit však o žádném Chestertonovi nikdy nic neslyšel, jak řekl udivenému Viktorovi. Viktor mi pak sdělil – a to považuji za jeho postřeh prorocký – že Británie je kulturně a civilizačně ve velkém marasmu, když zapomněla – když příslušníci její společenské, profesionální a politické elity zapomněli – na moudrost a kouzlo G.K. Chestertona.

Brity měl jinak rád, neboť u večeře mají jeden civilizovaný zvyk: nekouří se, dokud někdo nepronese přípitek na královnu! Po tomto přípitku je pak již dovoleno zapálit si cigaretu nebo doutník, což bylo privilegium, jemuž se Viktor, silný kuřák, těšil hodně.

Byl silným a přesvědčeným zastáncem vlastnických práv. Patřil k těm myslitelům a státníkům, kteří byli a jsou přesvědčeni, že bez vlastnictví není svobody, že vlastnictví je vlastně základem svobody – jak argumentoval ve své přednášce „Etika a vlastnictví“ v Bulletinu Občanského institutu z března 1994. Nepřekvapí tedy, že Viktor se vždy stavěl za restituce ukradeného majetku a byl to on, kdo stál v první linii zápasu za restituce židovského majetku. On byl vlastně ten, kdo prosadil restituce židovského majetku ukradeného ještě před únorem 1948 jak nacisty, tak komunisty. Jinými slovy, tento křesťan a katolík, který prosadil restituce židovského majetku, byl tím politikem, který posunul restituční frontu nejdál; co neprosadil on, neprosadil již nikdo jiný.

V době, kdy politici buď mlčí a raději nemají vlastní názor, neboť jsou loutkami svých stranických bossů, anebo se otrocky řídí průzkumy veřejného mínění a jsou loutkami P.R. šíbrů, Viktor Dobal a jeho nemnozí přátelé a kolegové byli představiteli politiky v úplně jiném duchu; politiky v duchu Edmunda Burka a starých whigů – politiky založené na principech toho, co je správné, a mínění o tom, co je spravedlivé. V těchto principech a míněních se různí lidé mohou legitimně lišit, ale nikdo nemůže pochybovat o tom, že je zastávají poctivě a nezištně. Tato politika je dnes v ČR passé a tudíž Viktora by mnozí označili za politický anachronismus. Tím v určitém smyslu byl – v tom samém, v jakém za anachronismus označovali i Ronalda Reagana jeho odpůrci: říkali o něm, že má myšlení z 19. století. On však vtipně a s úsměvem odvětil, že jeho kritici se mýlí, neboť on nemá myšlení z 19., nýbrž z 18. století, kdy žili a Ústavu napsali otcové zakladatelé! V tomto smyslu byl Viktor Dobal rovněž politikem 18. století – století jeho oblíbených myslitelů a státníků, amerických federalistů a britského Edmunda Burka. Někteří z nás na to řeknou: „Věru, nikoli špatná společnost!“

7. února 2008, měsíc před svými nedožitými 61. narozeninami, podlehl rakovině plic, se kterou bojoval od loňského léta. Viktor Dobal, RIP.