Bývalý americký viceprezident Al Gore (viceprezident v letech 1993-2001) prohlásil letos v únoru na ekonomickém fóru v Džiddě v Saudské Arábii: „…vláda Spojených států po 11. září strašným způsobem porušovala práva Arabů… Ve Spojených státech byli náhodně vybraní Arabové zavírání do vězení a drženi za neodpustitelných podmínek…“
S trochou nadsázky můžeme říci: byly doby – ušlechtilé, konzervativní – kdy se tomu, co spáchal Gore, říkalo velezrada. A za velezradu se šlo ke zdi.

Nebo snad ne? Nedopustil se bývalý viceprezident velezrady? Americká ústava definuje velezradu jako poskytování pomoci či povzbuzení nepřátelům v době války. A Gorova slova, hanící Ameriku, přece nepřátelům povzbuzení poskytla, nebo ne? No, nikoli zřejmě ve smyslu velezrady, ale přesto: Gore nezodpovědně a hystericky poplival vlastní zemi v zahraničí, v cizině, odkud pocházela většina sebevražedných atentátníků z 11. září, kde nábožensko-politický vahhábistický establishment sympatizuje s nepřáteli Západu a kde za konverzi ke křesťanství či účast na křesťanské bohoslužbě hrozí trest smrti. Tedy i když nikoli velezrádné, hanebné to bylo každopádně.

Je však nepředstavitelné a bezprecedentní, aby se bývalý viceprezident dopustil velezrady, anebo byl za ní souzen? Historicky posuzováno, nikoli. Mnozí viceprezidenti totiž byli tak blízko pozice nejvyšší – dělil je od ní jen jediný krůček -, a když se pak prezidenty nestali, frustrace to musela být mimořádná. Až taková, že je následně vedla až k…

Aaron Burr získal v prezidentských volbách v roce 1800 stejný počet hlasů volitelů jako Thomas Jefferson. Až Sněmovna reprezentantů rozhodla, že prezidentem bude Jefferson; Burr se stal viceprezidentem. Jeho vztahy s Jeffersonem byly na bodu mrazu. V roce 1804 zabil v souboji Alexandra Hamiltona, vůdce opoziční Federalistické strany, bývalého ministra financí za prezidenta George Washingtona, hlavního iniciátora americké ústavy a autora většiny Listů federalistů. Vice-prezidentský mandát nenáviděnému Burrovi skončil v roce 1805 – on pak na jihozápadě tehdejších Spojených států začal verbovat armádu. Jedni tvrdili, ž chtěl svrhnout americkou vládu či odtrhnout některé státy; jiní, že chtěl vybudovat vlastní říši na území tehdy španělského Mexika. Byl obviněn z velezrady a postaven před soud. Nakonec byl obžaloby zproštěn, neboť mu nebylo dokázáno, že se chtěl obrátit proti Spojeným státům.

John Calhoun byl přední myslitel, státník a politik amerického otrokářského Jihu. Byl viceprezidentem v letech 1825-29 za prezidenta Johna Quincy Adamse a opět v letech 1829-33 za prezidenta Andrewa Jacksona. V roce 1832 Calhounův stát Jižná Karolína přišel s doktrínou nulifikace, jež tvrdila, že kterýkoli federální zákon, který se nelíbí nějakému členskému státu Unie – anebo jej ten stát považuje za protiústavní – může onen stát na svém území nulifikovat, tj. zrušit jeho platnost. Stát Jižní Karolína se odvolával na politicko-ústavní traktát neznámého autora z roku 1828, který argumentoval, že členský stát Unie může federální zákony nejen nulifikovat, ale o své vůli i vystoupit z Unie. Prezident Jackson prohlásil, že stát Jižní Karolína se ocitl na hranici vzpoury a velezrady a on sám – bývalý generál – bude pochodovat v čele armády do Jižní Karolíny a pověsí každého, kdo by chtěl porušit jakýkoli federální zákon. V zápětí se zjistilo, že onen traktát, na který se Jižní Karolína odvolávala, sepsal John Calhoun, viceprezident Spojených státu. Na vánočním večírku v roce 1832 se Jackson podíval Calhounovi zpříma do očí a pronesl přípitek „Na naši federální Unii – musí být zachována!“ Calhoun odvětil: „Na Unii – jež jest hned po svobodě nejdražší!“ Calhoun už na viceprezidenta nekandidoval, ale stal se poslancem a senátorem za Jižní Karolínu. A předním obhájcem otrokářství a práva jižanských států na vystoupení z Unie. Calhoun měl tu smůlu, že v té době ještě žil starý James Madison, hlavní autor americké ústavy, který vehementně popíral, že by stát měl právo nulifikovat federální zákony, anebo jednostranně vystoupit z Unie. Podle Madisona by právo státu jednostranně vystoupit z americké Unie bylo ekvivalentem údajného ústavního práva (n-1) států Unie svévolně vykopnout z Unie onen jeden stát, což by ale bylo evidentně absurdní a protiústavní. Podle Madisona stát měl právo vystoupit z Unie jen po dohodě se státy ostatními. A prezident Jackson? Ačkoli sám Jižan a otrokář, do smrti litoval, že Calhouna nepověsil.

Jižní Karolína byl první stát, který v prosinci 1860 – po zvolení Abrahama Lincolna prezidentem – z Unie vystoupil. Pak ji následovali ostatní státy jižanské a vznik jejich Konfederace. Prezident Lincoln však trval na tom, co předtím zastávali Madison a Jackson, totiž že stát nemůže svévolně z Unie vystoupit a tedy vytvoření jižanské Konfederace je jednou velkou, monumentální rebelií na území Spojených států a aktem gigantické velezrady. Válka Severu proti Jihu začala. A tím se dostáváme k dalšímu viceprezidentovi Spojených států, shodou okolností tomu nejmladšímu v dějinách USA. Byl viceprezidentem v letech 1857-61 a když byl zvolen, bylo mu 35 let, což je nejnižší možný věk pro prezidenta i viceprezidenta. Jmenoval se John Breckinridge a byl z Kentucky. Čtyři roky byl viceprezidentem USA, pak v roce 1860 dokonce kandidoval – za jižanské demokraty – na prezidenta. Umístil se jako druhý, hned po republikánovi Abrahamu Lincolnovi, narozeném rovněž v Kentucky. Breckinridge se tudíž prezidentem USA nestal – zato se však stal generálem jižanské Konfederace! Člověk, který byl viceprezidentem USA, který kandidoval na prezidenta USA a v kolegiu volitelů skončil jako druhý (stejně jako Gore), pak velel jednotkám, jež stříleli na vlajku a i vojáky USA! Dokonce na ně střílel on sám… Na konci války emigroval přes Kubu do Británie, neboť se obával, že bude za svou velezradu popraven. Ostatní vůdcové a generálové jižanské Konfederace alespoň mohli tvrdit, že se domnívali, že žádné velezrady se nedopustili, neboť byli přesvědčeni, že stát má právo jednostranně vystoupit z Unie a když jejich státy vystoupily, oni byli loajální vůči nim (jako např. Robert Lee z Virginie). Jenomže stát Kentucky z Unie nevystoupil, a tedy Breckinridge neměl ani možnost této obhajoby. Do USA a Kentucky se vrátil až v roce 1868, po generální amnestii. Do politiky již nevstoupil, věnoval se právnické kariéře. Což – stejně jako mnoho případů předtím i potom – dokazuje, že advokacie je posledním útočištěm darebáků.

Vidíme tedy, že několik viceprezidentů USA se octlo na hranici velezrady – a někteří z nich dokonce tuto hranici i překročili! Al Gore je tedy v „dobré“ společnosti.

Srovnání Ala Gora s Johnem Breckinridgem nás logicky vede ke srovnání George W. Bushe s… Abrahamem Lincolnem! Lincoln byl proti otroctví, ale byl si vědom, že tehdejší ústava USA mu jako presidentovi nedovolovala zakázat či ohrozit otroctví na území těch států Unie, které otroctví chtěly. Celý spor se tudíž vedl o to, zda se má otroctví šířit dál na západ do teritorií, kde nové státy Unie vzniknou. Lincoln a republikáni tvrdili, že nikoli, severní demokraté, že se tam šířit může, a jižanští demokraté, že se tam dokonce šířit musí. Zvolení Lincolna znamenalo konec šíření otroctví dále, tam, kde ještě nebylo, a jeho tolerování jen tam, kde již bylo. To však jižanští otrokáři nesnesli. Než aby se s tím smířili, raději rozbili USA a snažili se vytvořit jižanskou Konfederaci, jež by otrokářství šířila dál, na jih od Rio Grande a kolem Karibiku. Za této situace se Lincoln rozhodl: „To ne, to raději válka. Nemáte ústavní právo na jednostranné vystoupení z Unie a nemáte morální a existenciální právo na další šíření otroctví. Dříve či později budeme muset s vámi o této otázce bojovat, bojujme tedy raději teď a hned!“

Odpůrci vytýkali Lincolnovi, že místo aby se smířil s vystoupením části států z Unie, raději preferoval válku; a občanská práva mnohých politických odpůrců suspendoval. Lincoln však věděl, že zachování Unie a dočasné omezení práv jejích odpůrců je nutným předpokladem zachování svobodné politické společnosti a zmezení dalšího šíření velkého zla, jímž byly otrokářský systém a otroctví.

Ve válce proti islamistickému džihádismu po 11. září 2001 mnozí odpůrci Georgi W. Bushovi vytýkají, že se dopustil agrese vůči mnoha zemím, a suspendoval občanská práva podezřelých z terorismu. On však ví, že svržení režimů, jež terorismus aktivně podporovaly, jakož i porážka terorismu a džihádismu coby vlny budoucnosti, jsou nutným předpokladem míru, bezpečí a svobody stamilionů obyvatel této planety. Porážka terorismu, změna režimů mnoha zemí i za cenu intervence v nich, a dočasná internace teroristů jsou tím, co míru se svobodou předcházet musí. Bez nich by byl buď mír bez svobody, tj. mír hřbitova, anebo svoboda v ohrožení bez míru, tj. permanentní válka zmenšujícího se svobodného světa s tyrany a teroristy. „To ne, dříve či později budeme muset s vámi – stoupenci teroru a terorismu – o této otázce bojovat, bojujme tedy raději teď a hned!“

Ano, Al Gore – v Saudské Arábii – vytýká Georgi W. Bushovi, že přepadl několik zemí, svrhl jejich tyranské a terorismus podporující režimy a internoval několik podezřelých Arabů; stejně jako John Breckenridge – ve vojenském táboru otrokářské Konfederace – vytýkal Abrahamu Lincolnovi, že pošlapal právo jižanských států na nezávislost a vystoupení z Unie, ale i internoval stoupence Konfederace. Jakož i emancipoval „majetek“ otrokářů. Proto jedinou výtkou vůči Bushovi, již Gore v Džiddě opomněl, zřejmě byla ta, že Bush si dovolil tu drzost emancipovat afgánské ženy od burky.

A potlesk, který by Gore získal od přítomných saudských vahhábistů, by byl ohromný – a ohromující (to byl stejně). Srovnatelný snad jen s potleskem, jenž by Gore získal – a i získal – v těch nejkalnějších močálech extrémní levice, kde šílenství a žlutá horečka panují. Smutné jen je, že tyto močály se pomalu stávají hlavním proudem celé západní levice. Hlavním proudem v Saudské Arábii jsou již dávno.