José Pinera je zakladatelem a presidentem International Center for Pension Reform (www.pensionreform.org) a spolupředsedou Cato Institute Project on Social Security Privatization (www.socialsecurity.org).

Ve funkcích chilského ministra práce a sociálního zabezpečení (1978-80) a hornictví (1981) byl zodpovědný za provedení tři klíčových strukturálních reforem: privatizaci penzijního systému, zákoník práce a obnovu soukromovlastnických práv v oblasti hornictví.

Je absolventem oboru ekonomie na Harvardově universitě.

Z anglického originálu Liberating Workers: The World Pension Revolution publikovaného v řadě Cato’s Letter, č. 15, Cato Institute 2001,

přeložil Jaromír Žegklitz.

            Svět by byl lepším místem, pokud by byl každý pracující zároveň i vlastníkem kapitálu. Pracující by měli prospěch z dlouhodobého zhodnocování svého jmění a cítili by se více svázáni s celkovou výkonností ekonomiky. Zájmy pracujících by byly ve větším souladu se zájmy těch, kdo tato aktiva spravují; existovala by menší majetková nerovnost a pracující by přisuzovali větší význam silné ochraně vlastnických práv a vládě práva. A co zejména, objevili by nový rozměr svobody a důstojnosti ve svých vlastních životech.

            Karel Marx měl naprostou pravdu, když prohlašoval, že mohou-li pracující prodávat na trhu pouze svou práci, pociťují mnozí společenské odcizení. Hluboce se však mýlil ve svém přesvědčení, že kolektivní vlastnictví jim poskytne pocit bezpečnosti a kontroly nad jejich životy. Osvobození pracujících vyžaduje přiznat a umožnit jim přístup k individuálnímu vlastnictví kapitálu v podmínkách svobodného tržního hospodářství.

            Celosvětová krize penzijního zabezpečení skýtá velkou příležitost posílit postavení pracujících, aniž by bylo nutné uchylovat se k vyvlastňování či násilným revolucím. Ve většině zemí jsou dnes pracující nuceni odvádět 10 až 30 procent svých mezd do penzijních systémů průběžného financování. Přeměna těchto nekrytých systémů v systémy, kde se bohatství akumuluje na individuálních účtech může přinést nové paradigma, totiž svět pracujících-kapitalistů.

            A právě s touto vizí jsme před dvaceti lety plně privatizovali penzijní systém v Chile. Podstatu této reformy jsem vysvětlil na jiném místě (Empowering Workers: The Privatization of Social Security in Chile – Cato’s Letter č. 10, 1996). Chilská reforma beze zbytku nahradila státem řízený systém průběžného financování systémem individuálně vlastněných a soukromým sektorem spravovaných penzijních spořících účtů.

            Je důležité poznamenat, že tato reforma byla provedena jakožto součást uceleného a logicky provázaného souboru radikálních tržních reforem, s vědomím toho, že současné zavedení těchto změn je nejlepší cestou jak ke zvýšení hospodářského růstu, tak i k vytěžení maximálního přínosu každé z těchto reforem. Výsledkem bylo zdvojnásobení tempa růstu chilské ekonomiky na hodnotu 7 procent ročně po dobu více než deseti let.1) Průměrný reálný výnos penzijních účtů činil od okamžiku jejich zavedení v roce 1981 více než 10 procent a podíl prostředků na těchto účtech vůči HDP vzrostl na cca 50 procent.

––––––-

1) Podle ekonoma Klause Schmidta-Hebbela se tempo růstu chilského hospodářství zvýšilo z průměrných 3,7% ročně v období 1961-1974 na 7,1% ročně v období 1990-1997; k tomuto navýšení o 3,4 procentního bodu přispěla penzijní reforma 0,9 procentního bodu ročně, tj. více než čtvrtinou. Na celkovém růstu míry úspor ve výši 12,2 procentních bodů v průběhu zmíněných dvou období se penzijní reforma podílela 3,8 procentního bodu, tedy 31% z celkového růstu. Viz Klaus Schmidt-Hebbel: Does Pension Reform Really Spur Productivity, Saving and Growth? Documentos de Trabajo del Banco Central (Chile) č. 33, duben 1998, s. 25, 29.

––––––-

            Dopad chilské reformy penzijního systému však nezůstal jen u imponujících ekonomických ukazatelů. Privatizace systému vedla k radikálnímu přerozdělení moci, již přenesla ze státu na občanskou společnost; tím, že proměnila pracující v individuální vlastníky národního kapitálu, rovněž navodila politickou a kulturní atmosféru mnohem slučitelnější s volným trhem a svobodnou společností.

            Chilský model penzijního zabezpečení je ucelenou a všem přístupnou alternativou k sociálnímu kolektivismu zavedenému německým kancléřem Otto von Bismarckem na konci 19. století, který se stal modelem zaopatřovacích států století následujícího. Přetržením vazby mezi individuálními příspěvky a dávkami – tedy mezi úsilím a odměnou za ně – a pověřením státu nejen odpovědností, ale i správou a řízením těchto složitých programů se bismarckovský průběžný systém stal ústředním pilířem zaopatřovacího státu, v němž možnost volebního vítězství prostřednictvím kupování hlasů za peníze druhých, dokonce za peníze dalších generací, vedla k inflačnímu růstu sociálních nároků a tím ke vzniku gigantických, ničím nekrytých (a skrytých) státních závazků. V Chile byl ten samý princip, jímž se řídí soukromý penzijní systém, uplatněn – byť neúplně – i na sféru zdravotní péče a zaměstnanosti, s individuálním pojištěním (zdravotním) či individuálními účty (pro případ nezaměstnanosti) spravovanými soukromým sektorem.

            V devadesátých letech následovalo cestu otevřenou chilskou zkušeností sedm dalších latinskoamerických zemí, takže v současnosti je vlastníkem finančního majetku na penzijních spořících účtech okolo 40 milionů Latinoameričanů. Druhá polovina 90. let se stala dalším významným mezníkem, když se k reformnímu klubu připojily Maďarsko, Polsko a Kazachstán, takže dnes v těchto bývalých komunistických zemích vlastní své individuální penzijní účty kolem 15 milionů pracujících.

            V lednu 2001 umožnilo Švédsko, kdysi přímo modelový příklad zaopatřovacího státu, svým pracujícím ukládat si 2,5 procentního bodu z osmnáctiapůlprocentní daně ze mzdy na individuální účty. Tento nový program, známý jako Prémiový penzijní systém, byl švédským parlamentem schválen 85 procenty hlasů.

Dominový efekt v Latinské Americe

            V sedmi zemích tohoto regionu, jež zavedly penzijní systémy založené na soukromých penzijních spořících účtech, se struktura těchto systémů blízce podobá chilskému modelu; ve všech případech také soukromé fondy přežily obtížné první roky a začínají významnou měrou přispívat k upevnění svobodné tržní ekonomiky. Některé charakteristické rysy přechodného procesu byly pochopitelně v různých zemích odlišné – závisely na rozdílných výchozích hospodářských, sociálních a politických podmínkách reforem.2)

––––––

2) Pro získání přehledu o penzijních reformách v těchto zemích viz Luis Larrain: Privatizing Social Security in Latin America, Policy Report č. 221, National Center for Policy Analysis, Dallas, leden 1999.

Informace o reformách v jednotlivých zemích viz Ian Vásquez: Two Cheers for Mexico’s Pension Reform, Wall Street Journal, 27.6.1997; L. Jacobo Rodríguez: In Praise and Criticism of Mexico’s Pension Reform, Cato Institute Policy Analysis č. 340, 14.4.1999 (česky Bulletin OI č. 109, září 2000); Herman von Gersdorff: The Bolivian Pension Reform: Innovative Solutions to Common Problems, World Bank, Financial Sector Development Department, Washington, červenec 1997; Juan Manuel Santos: Testimonio: La Reforma de las ‘Pensiones en Colombia’, www.pensionreform.org.

––––––

            Mexiko, Bolívie a El Salvador přejaly dva zásadní rysy chilské reformy: a) pracující, kteří spadají do nového systému soukromých spořících účtů, nepřispívají do systému průběžného financování, b) ti, kdo nově vstupují do pracovního procesu, vstupují zároveň do soukromého penzijního systému. Tyto dva základní rysy společně zajišťují, že po skončení přechodného období státní penzijní systém zanikne a zůstane pouze systém soukromý, a to pro naprostou většinu pracujících (= plná privatizace). Peru přijalo toliko zásadu a), nikoli b). V Kolumbii, Argentině a Uruguayi jsou pracující účastni jak státního, tak i soukromého penzijního systému (= částečná privatizace).

            Mexiko – navzdory dlouhé tradici státního paternalismu – provedlo v roce 1997 rozsáhlou reformu: zrušilo státní penzijní systém pro pracující v soukromém sektoru a nahradilo jej systémem soukromých penzijních spořících účtů spravovaných konkurujícími si společnostmi. Všichni pracovníci soukromého sektoru, kteří dříve náleželi do systému průběžného financování, byli povinni začít odvádět 11,5% svých mezd na své penzijní účty, na něž přispívá rovněž stát. Zaměstnanci veřejného sektoru – včetně učitelů, zdravotníků veřejných zařízení i úředníků veřejné správy – byli bohužel nuceni zůstat ve státním systému. Soukromý systém dnes zahrnuje 16 milionů účastníků, tedy nejvíce ze všech zemí tohoto regionu, a spravuje prostředky v hodnotě asi 13 miliard dolarů.

            Bolívie – jedna z nejchudších zemí polokoule – skoncovala se svým státním penzijním systémem v roce 1997 a nahradila jej soukromě spravovaným systémem penzijních spořících účtů. Bolivijci dnes ukládají 10% svých mezd na tyto účty, z nichž budou ve stáří pobírat důchodové dávky. Penzijní fondy spravují majetek ve výši 575 milionů dolarů, což představuje zhruba 10% HDP, a mají půl milionu klientů.

            El Salvador – země donedávna zmítaná občanskou válkou – schválil svou penzijní reformu v roce 1998, dokonce i s přispěním hlasů některých bývalých guerillových vůdců, kteří se stali členy Kongresu. Základní rysy systému jsou velmi podobné systému chilskému; pracující odvádějí 10% svých mezd na soukromé penzijní účty. Suma spravovaných prostředků činí 213 milionů dolarů a systém zahrnuje bezmála milion klientů.

            Peru – první země, která se vydala cestou chilské reformy – zavedlo soukromý penzijní systém v roce 1993. Peruánské řešení dává lidem na výběr, zda vstoupí do systému spravovaného soukromými společnostmi a zvolí si některou z takových společnost podle svého rozhodnutí; těm, kteří tak učiní, vydává “přiznávací” obligace [dluhopisy za prostředky, které předtím odvedli do systému státního - pozn. překl.]. Peruánci ukládají 10% svých mezd na penzijní účty a státu neodvádějí nic. Systém průběžného financování však i pro nově vstupující do pracovního procesu zůstal zachován, což ponechává otevřené dveře k jeho možnému opětovnému politickému zneužití. Nový systém si doposud zvolilo více než dva a půl milionu lidí a dosud naakumulované fondy představují částku 2,5 miliardy dolarů.

            Kolumbie – dokonce v čase hrozeb ze strany marxistických guerill spojených s drogovými kartely – prošla penzijní reformou v roce 1994. Rovněž zde mají pracující volbu investovat 10% svých mezd do penzijních spořících účtů. Unikátním a značné komplikace působícím prvkem kolumbijské reformy je možnost přecházet ze státního systému do systému soukromého a naopak, což vyvolává trvalý zápas mezi státními agenturami a soukromým systémem a udržuje tak při životě systém průběžného financování. I přesto soukromý systém na svou stranu přitáhl již téměř 4 miliony klientů a v penzijních fondech nashromáždil 3 miliardy dolarů.

            Argentina – za vlády, která se částečně rozešla s populismem ničivé Perónovy éry – spustila svůj soukromý penzijní systém v roce 1994. Argentinští pracující mají možnost ukládat na své penzijní účty 11% mezd. Systém průběžného financování byl ovšem zachován a všem – jak těm, kteří jsou v systému státním, tak i klientům systému soukromého – poskytuje tzv. “základní penzi”. Zákon vyžaduje, aby všichni odváděli 16% svých mezd na státní penzijní program. Ti, kdo se rozhodnou ve státním systému setrvat plně, odvádějí celkem 27% a jejich penzijní dávky se pohybují na horní hranici základní penze. Svým rozhodnutím zachovat státní penzijní systém pokračuje Argentina ve zvyšování svých nekrytých penzijních závazků. Výše prostředků spravovaných soukromým systémem se dodnes vyšplhala na 20 miliard dolarů a počet klientů na 8 milionů.

            Uruguay – latinskoamerická země nejvíce ovlivněná evropským sociálním modelem – zavedla velmi omezenou reformu v roce 1996. Je podobná modelu argentinskému, a to v tom, že pro všechny pracující nadále uchovává systém průběžného financování, ale umožňuje, aby část mezd byla odváděna na penzijní spořící účty.  K letošnímu roku penzijní fondy spravují aktiva v hodnotě 651 milionů dolarů od půl milionu klientů.

            Je třeba zdůraznit, že mnohé z uvedených reforem se potýkají se závažnými nedostatky, jež je třeba odstranit, aby se jejich potenciál mohl plně rozvinout. Základní struktura individuálních penzijních účtů je však již pevně zakotvena a vyrostly celé skupiny pracujících, vlastníků (včetně významných zahraničních finančních společností) a expertů, které ji budou obhajovat a chránit. S touto novou skupinou zemí se soukromým penzijním systémem (jakási “G-8″) se Latinská Amerika stala světovým vůdcem ve strukturální penzijní reformě. Budou-li Mexiko a El Salvador úspěšné, rozšíří se reforma rychle i do zbývajících zemí Střední Ameriky. Největším opozdilcem kontinentu zůstává Brazílie. I když některé společnosti poskytují svým zaměstnancům soukromé penze, úpí tato největší země Latinské Ameriky (jak co do rozlohy, tak počtu obyvatel) pod břemenem nespravedlivého a zadluženého státního systému průběžného financování důchodů, jehož deficit se k roku 1998 vyšplhal na 4,6% HDP. Vláda dosud držela sociální a ekonomický problém pod pokličkou pomocí všemožného záplatování systému, kterýžto přístup však již dosáhl svých kritických mezí.

Od komunismu k vlastnickým právům

            Jakožto součást přechodu od kolektivistického modelu k modelu soukromému reformovaly své průběžné penzijní systémy na konci 90. let rovněž Maďarsko, Polsko a Kazachstán a umožnili tak svým občanům využít odvody z mezd na financování vlastních penzijních spořících účtů.3)

––––––-

3) Viz Krzysztof Ostaszewski: Testimony: Poland’s Pension Reform, www.pensionreform.org.

––––––-

            První z bývalých evropských komunistických zemí, jež pracujícím umožnila odvádět část mezd na tyto účty, bylo Maďarsko (1998). I přes třicetiprocentní odvody z objemu mezd se maďarský průběžný systém nacházel v průběhu 90. let v deficitu. S tím, jak se neustále zvyšovalo procento starší populace, by bylo nutné odvody zvýšit na nepřijatelných 55% a v roce 2035 by každý pracující musel financovat dávky jednoho penzisty. Stávající pracující dostali možnost volby setrvat ve státním systému nebo přejít do systému nového; ti, kdo začínají pracovat, se ze zákona stávají klienty nového. Všichni pracující však stále přispívají do státního systému. 24% mezd těch, kteří jsou klienty nového systému, odchází do systému průběžného, a pouhých 6% jde na jejich penzijní účty. Hlavní nedostatky maďarského penzijního systému jsou podobné těm, s nimiž se potýkají Argentina a Uruguay: vysoké daně z objemu mezd jsou používány k udržování státního systému, což brzdí vytváření nových pracovních míst, a systém je stále vystaven politickým manipulacím. Maďarský soukromý systém dosud nashromáždil 1 miliardu dolarů a má 2 miliony klientů.

            Kazachstán – na ropu bohatá bývalá sovětská republika – se pro reformu rozhodl v roce 1998. Umožnil pracujícím ukládat 10% mezd na penzijní účty spravované konkurujícími si společnostmi pro správu penzijních fondů se současnou povinností odvádět 15% mezd do státního průběžného systému. Zároveň zde však platí nebezpečná povinnost investovat minimálně 40% penzijních fondů do státních cenných papírů; ve skutečnosti je dnes ve státních dluhopisech uloženo 85% veškerých prostředků, což svědčí o nerozvinutosti domácího kapitálového trhu a odráží zmatky, jež v této oblasti následovaly po nesplacení ruských dluhů v roce 1998. Stejně jako v Argentině a Mexiku i zde existuje státní společnost pro správu penzijního fondu, která představuje nerovnou konkurenci soukromému sektoru. Ačkoli tato společnost v roce 1999 spravovala asi 70% veškerých prostředků v systému, poklesl tento podíl dodnes na 42% a státní systém bude moci být privatizován, pokud jeho podíl na trhu dále poklesne na 25%. Počet klientů soukromého systému dnes činí 3,2 milionu a jeho aktiva dosáhla částky 700 milionů dolarů (4,2% HDP).

            Polsko – nejúspěšnější z bývalých komunistických zemí – zavedlo penzijní reformu v roce 1999. Pracující ve věku 30-50 let dostali v době reformy možnost volby zůstat plně ve státním systému (do něhož jsou povinni odvádět daň ve výši 19,52% ) nebo ukládat 7,3% své mzdy na vlastní penzijní účty a platit přitom 12,2% na “virtuální” individuální účty ve státním systému. Mladší pracující museli do nového systému přejít povinně, zatímco starší museli naopak zůstat v systému průběžném. Do nového systému přešlo dosud 11,5 milionu pracujících (70% těch, kdo měli možnost volby, tj. lidí mezi 30-50 lety věku) a tyto fondy nashromáždily 1,5 miliardy dolarů.

            Podobně jako v Latinské Americe podněcuje příklad těchto zemí k následování i další země v daném regionu. Několik zemí včetně Ruska plánuje zavést chilský model penzijní reformy již v blízké budoucnosti.4) A obrátíme-li se ještě k jinému kontinentu, pak cesty k tomu, jak vyřešit narůstající krizi zavedením systému individuálních penzijních účtů, hledá i Čína, nejlidnatější a formálně stále ještě komunistická země.

–––––––

4) Viz José Pinera: A Chilean Model for Russia, Foreign Affairs, září-říjen 2000.

–––––––

Nadcházející krize v západní Evropě

            Globální demografické trendy, k nimž patří prodlužování naděje dožití a snižování míry plodnosti, budou urychlovat krizi penzijních systémů založených na průběžném financování, a to především ve vyspělých ekonomikách Evropy, Spojených států a Japonska. Jak konstatoval bývalý americký ministr obchodu Pete Peterson, “náklady spojené s globálním stárnutím populace budou daleko přesahovat finanční možnosti i těch nejbohatších zemí světa – pokud dávkové penzijní systémy nebudou radikálně reformovány. Zanedbání této věci, tedy včasné a dostatečně intenzivní přípravy, způsobí hospodářskou krizi, která zcela zastíní i nedávné turbulence v Asii a v Rusku… Z těchto i dalších důvodů se globální stárnutí populace stane ve 21. století nejen mimořádným tématem ekonomickým, ale i politickým.”5)

–––––––

5) Peter G. Peterson: Gray Dawn: The Global Aging Crisis, Foreign Affairs, leden-únor 1999, s. 43 (česky Šediny přicházejí: globální demografická krize, Bulletin OI č. 90, únor 1999).

–––––––

            V ostrém kontrastu oproti některým svým sousedům na východě i zemím Latinské Ameriky nejsou dosud politické elity západní kontinentální Evropy ochotny se strukturální penzijní reformou zabývat. Pokud potrvá i nadále, bude pro Evropany tato politická paralýza zničující, neboť hrozící krize právě jejich penzijních systémů je pravděpodobně nejvážnější z celého rozvinutého světa.

            Podle údajů Organizace pro ekonomický rozvoj a spolupráci dosahují nekryté závazky evropských států obrovských rozměrů – např. více než 200% HDP ve Francii a v Itálii a přes 150% HDP v Německu.6) Do roku 2025 bude mít téměř třetina evropské populace nárok na pobírání státní penze. Za 30 let bude muset v Německu a v Itálii jeden pracující financovat dávky jednoho penzisty. S přihlédnutím ke štědrým dávkám a zanedbatelným či vůbec žádným soukromým úsporám na stáří v těchto zemích se stane nezbytným buď drastické zvýšení daní, nebo podstatné snížení příslušných dávek, aby se jejich státní penzijní systémy vůbec udržely v jakémsi chodu. Tak třeba Italové, jejichž daň z příjmu určená na financování penzí dnes činí 33%, mohou očekávat její zvýšení na 48%. V regionu, který se potýká s chronicky vysokou mírou nezaměstnanosti, by takové opatření možnost vytváření nových pracovních míst jenom ztížilo.

–––––––

6) Paul Van der Noord – Richard Herd: Pension Liabilities in the Seven Major Economies, OECD Working Paper, 1993; cit. v publikaci Světové banky Averting the Old Age Crisis, New York, Oxford University Press, 1994, s. 139.

–––––––

            Ačkoli evropské země vynakládají na financování státních penzí až 15% HDP (a toto číslo může v průběhu dalších 40 let v některých zemích vzrůst na více než 18%), přijaly doposud pouze velmi omezená, nouzová a nesystémová opatření. Německo např. nedávno navrhlo zvýšit sazbu daně z příjmu a za pomoci státních výdajů přivést pracující k většímu spoření. Není třeba říkat, že takový krok nadcházející krizi v zemi, jejíž penzijní systém spolyká 11,5% HDP (tedy více než dvojnásobně oproti USA), jen sotva vyřeší.

            Španělský systém průběžného financování, nejnákladnější položka státního rozpočtu, nabízí pracujícím jen minimální míru návratnosti. Navzdory tomu, že ekonomicky schůdná cesta přechodu k soukromému systému je známa a že se vláda zavázala k ekonomické liberalizaci v jiných oblastech, však politická nevšímavost stále převažuje.7)

––––––

7) Viz José Pinera: Una Propuesta de Reforma del Sistema de Pensiones en Espana, Madrid, Círculo de Empresarios, 1996.

––––––

            V Itálii – zemi s nejnižší mírou plodnosti na světě – představují roční státní výdaje na financování penzí kolem 14,5% HDP. V celém systému navíc existuje očividná korupce. Studie ministerstva financí z roku 1997 odhalila, že vláda vyplácí invalidní důchody 30 000 mrtvých lidí. Namátkové kontroly mezi 15 000 příjemců invalidních důchodů přinesly zjištění, že 5 000 z nich svou invaliditu jen předstírá – včetně třeba jedné mladé ženy pobírající důchod za svou slepotu, přičemž pracovala jako řidička.

            S těžkými problémy zápolí rovněž průběžný penzijní systém ve Francii. Štědrý státní systém se dostane do deficitu po roce 2010. Pokusy různých vlád provést s ním něco k jeho zlepšení byly pod tlakem široké opozice vždy okamžitě likvidovány. Skutečnost, že vedle státního systému prakticky neexistuje systém soukromý, situaci budoucích penzistů ještě více zhoršuje.

            Jak v roce 1997 poznamenal britský ekonom Tim Congdon, “vyhlídky hospodářského růstu Evropy jsou dnes nejhorší od časů průmyslové revoluce. Pokud evropské vlády nevyřeší problém nekrytých penzí, nebudou schopny držet pod kontrolou stále rostoucí fiskální problémy či zabránit takovému růstu daní, který jejich ekonomiky zcela zruinuje.”8)

–––––––

8) Tim Congdon: Europe’s Pensions Time Bomb, The Times, 1. březen 1997.

–––––––

“Americký příslib”

            V některých rozvinutých zemích fungují nezanedbatelné soukromé penzijní systémy, zejména v USA, Japonsku, ve Velké Británii, v Nizozemí, ve Švýcarsku a v Kanadě. Ty však koexistují s rozsáhlými a defektními systémy státními.

            Prozatím pouze dvě bohaté země – Velká Británie a Austrálie – tyto své státní systémy podstatně reformovaly. V roce 1986 poskytla Velká Británie svým pracujícím možnost vyvázat se ze druhé složky státního systému a za 4,6% mzdy si koupit buď příspěvkově, anebo dávkově definované pojištění v soukromém sektoru. Pro tuto možnost se rozhodly a do soukromých fondů přispívají dvě třetiny britských pracujících. V současnosti všichni odvádějí určité procento mezd na první, průběžně financovanou složku penze, za což ve stáří obdrží základní státní penzi. Britský státní systém má dosud nekryté závazky ve výši kolem 40% HDP.

            Předchozí systém australský byl systémem státním, financovaným prostřednictvím daní z příjmu. V roce 1992 byla zaměstnavatelům uložena povinnost zavést pro všechny pracující penzijní účty (na něž bude k roku 2002 ukládáno 9% mezd), jež se pro většinu z nich stanou primárním zdrojem důchodového příjmu. Svoboda volby je však zbytečně oklešťována různými omezeními, z nichž nejpodstatnějším je povinnost přispívat do penzijního fondu patřícího do příslušného profesního sektoru dle zaměstnání přispěvatele.

            Existuje možnost radikálního zlomu i ve Spojených státech, jejichž státní penzijní systém je se 400 miliard dolarů největším vládním programem na světě. Ať už byly jeho výhody pro první generaci klientů jakékoli, způsob, jímž je konstruován, brání běžnému pracujícímu ve vlastnění svých důchodových úspor a politizuje ta rozhodnutí, která oprávněně náleží jednotlivcům a nikoli politikům. I když 40% Američanů má nějaký druh soukromého penzijního pojištění (IRA, 401[k], apod.), u zbývajících 60% tomu tak není. Všichni však mají povinnost odvádět osminu (12,4%) svých příjmů do systému, který jim nezaručuje vlastnictví, tržní návratnost ani bezpečí.

            Pro privatizaci amerického systému sociálního zabezpečení (Social Security) se nabízí šest klíčových argumentů:

            1. Morální argument. Státní systém průběžného financování je kolektivistickým programem zbavujícím jednotlivce svobody v rozhodování o vlastním životě a při plánování vlastní budoucnosti. Povinný systém soukromých penzijních účtů udržuje “donucovací složku” na minimu (povinné spoření) a maximalizuje tak svobodu volby v rámci celonárodního penzijního programu.

            2. Argument míry výnosnosti. Průběžné systémy jsou samotnou svou podstatou dobrým vynálezem pro první příjemce dávek, ale s postupujícím časem to, co je vlastně jakousi pyramidovou hrou, začíná vyvlastňovat ty mladší. Dnes činí implicitní míra výnosnosti pro stávající pracující méně než 2% a ti, kdo se rodí dnes, budou pravděpodobně svědky “výnosů” záporných. Mechanismy sloužící k oddalování insolventnosti státního systému – jako třeba zvyšování odvodů z objemu mezd či hranice důchodového věku – ještě dále snižují již tak nízkou míru výnosnosti. V protikladu s tím činila roční reálná míra výnosnosti ve Spojených státech mezi lety 1802-1997 7% v případě akcií a 3,5% u dlouhodobých státních dluhopisů. V letech 1802-1995 byla průměrná reálná míra výnosnosti firemních obligací 4,97%.9) Soukromý penzijní systém tedy může zajistit vyšší míru výnosnosti, a to i tehdy, jsou-li veškeré prostředky investovány do státních dluhopisů s nulovým rizikem.

–––––––

9) Jeremy Siegel: Stocks for the Long Run, New York, McGraw Hill, 1998; týž: Stocks, Bonds, Bills and Inflation, 1997 Yearbook, Chicago, Ibbottson Associates, s. 266-75.

–––––––

            3. Argument spravedlnosti. Jelikož chudí obvykle začínají pracovat v ranějších fázích života a naděje dožití je u nich menší než v případě bohatších, je průběžně financovaný penzijní systém pro určité kategorie pracujících fakticky regresivní.10) V systému penzijních spořících účtů by chudí pracující ukládali úspory na svých účtech, což by jim umožňovalo podílet se na ziscích, jež vytváří a k základnímu jmění přidává trh, a zmírňovalo nedávné prohloubení tzv. majetkové propasti – nikterak překvapivý výsledek poměrů, kdy je většina pracujících nucena “investovat” veškeré své úspory do programu, který jim přináší méně než 2% zisku.

–––––––

10) Viz Peter Ferrara – Michael Tanner: A New Deal for Social Security, Washington, Cato Institute 1998.

–––––––

            4. Argument vlastnických práv. Systém soukromých účtů zajišťuje důchodcům jasně definovaná vlastnická práva k jejich dávkám. Starší lidé mohou ze svých účtů činit pravidelné výběry, prostředky, jež zůstanou v případě, že zemřou dříve než je očekávaná délka života, mohou odkázat svým dětem či jiným dědicům, anebo mohou své úspory využít k zakoupení valorizovaného důchodu u některé z pojišťovacích společností. Oproti tomu systém sociálního zabezpečení žádná taková práva k prostředkům, jež jsou povinni do něho na své penze odvádět, pracujícím nepřiznává, jak bylo ostatně potvrzeno i rozhodnutím Nejvyššího soudu v případu Nestor v. Flemming v roce 1960.

            5. Makroekonomický argument. Státní penzijní systémy mají negativní dopad na trhy práce a na úspory, neboť prostředky, jež jimi procházejí, jsou okamžitě utraceny a nikoli investovány; odvody z objemu mezd na tyto účely jsou de facto daní za poskytování práce. Harvardský ekonom Martin Feldstein odhaduje, že privatizace systému sociálního zabezpečení by mohla do amerického hospodářství přinést dalších 10-20 bilionů dolarů v dnešní čisté hodnotě.11) Navzdory konvenčním poučkám přechod k privatizovanému systému nepředstavuje pro stát či ekonomiku žádné nové náklady. Znamená pouze zviditelnění již existujících nekrytých závazků a nutí politiky nalézt způsob, jak těmto slibům dostát, přičemž vytváří již zmíněný užitek pro celé hospodářství.

–––––––

11) Martin Feldstein: Privatizing Social Security: The $10 Trillion Opportunity, Cato Institute Social Security Privatization Paper č. 7, 31. leden 1997.

–––––––

            6. Argument sociální harmonie. Privatizace systému sociálního zabezpečení by skoncovala s rozdělením lidí na kapitalisty a pracující; změnila by Spojené státy v národ s pracujícími-kapitalisty, což by přineslo další změny v celé politické dynamice země. Představovalo by to těžkou ránu politickým manipulacím přerozdělovacího státu. Jak prohlásil president Cato Institute Edward H. Crane: “Privatizace systému sociálního zabezpečení znamená změnu v politické dynamice Ameriky, a to změnu ve zcela zásadním smyslu. Když členové odborů, průměrní dělníci, černoši a další tradiční voliči Demokratické strany začnou investovat vlastní prostředky do akcií a dluhopisů, aby z toho měli oni sami užitek, namísto toho, aby spoléhali na vládu jako na všeobjímající chůvu, pak se jejich přístup ke svobodnému podnikání, k ziskům společností a samozřejmě i k samotnému velkému státu začne měnit. A tento pohyb se již také objevil v Chile.”12)

–––––––

12) Edward H. Crane: The Case for Privatizing America’s Social Security System, S.O.S. Retraite-Sante Conference, Paříž, prosinec 1997, www.pensionreform.com.

–––––––

            Je povzbuzující, že president George W. Bush vystupuje se zásadními argumenty ve prospěch penzijní reformy: “Podle mne je třeba reformovat systém sociálního zabezpečení tak, aby se každý pracující mohl stát střadatelem a vlastníkem. Žádná lidská touha není silnější než touha mít něco, co můžete nazývat vlastním. To je naděje Ameriky. To je příslib nezávislosti a důstojnosti.”13)

–––––––

13) Z projevu Geroge W. Bushe předneseného na Western Michigan University v Kalamazoo 27. března 2001.

–––––––

            Pokud Spojené státy tuto reformu uskuteční, pak tento krok nejen promění každého amerického pracujícího ve vlastníka kapitálu, ale také povzbudí zbytek světa, především kontinentální Evropu a Japonsko, k reformě jejich systémů. Užitek z toho by byl jak pro pracující, tak pro celé ekonomiky obrovský. Znamenalo by to ohromný krok k osvobození pracujících na celém světě.