Autor je na pravici, já jsem na pravici. Autor je konzervativec, já jsem konzervativec. Autor je sionista, já jsem sionista. Přesto tuto knihu (Yoram Hazony, „Chvála nacionalismu“) považuji za hluboce zavádějící a zásadně pomýlenou. Vyšla anglicky v roce 2018 a měla být jakýmsi filosofickým podkladem „trumpismu“, tedy nacionalistického konzervatismu.

Její hlavní tezí je, že národní stát je optimální státní formou, jejíž alternativou je impérium. Nacionalismus je dobrý proto, že vede k národním státům, jež jediné garantují individuální i kolektivní svobodu; opakem nacionalismu je imperialismus. Imperialismus usiluje o světovládu a je dobyvačný i netolerantní; chce svou koncepci spravedlnosti vnutit celému světu. Nacionalismus je naopak tolerantní, protože ví, že různé národy mají různé tradice a zvyklosti. Problémem je vlastně jakýkoli hodnotový univerzalismus, ať už římský, křesťanský, islámský, nacistický, komunistický či dnešní liberální, protože vedou k imperialismu. Takže řešením je nacionalismus a problémem univerzalismus vedoucí k imperialismu a pokusům o světovládu.

Ani jedna z těchto tezí však není pravdivá.

Hazony má za to, že příspěvkem starých Židů lidstvu byl vznik židovského státu a Davidovo království. Tento národní stát však, stejně jako celý svět kolem Středozemního moře, ovládlo Římské impérium. Křesťanství, především katolické, hlavně v důsledku svého univerzalismu samo sebe považovalo za pravdivé pro všechny lidi a národy. Jeho imperiální koncept převzal v podobě svaté říše římské středověk. Naštěstí protestanti se vrátili k Davidovu království a založili národní státy, častokrát s národními církvemi; univerzalismus odmítli. Ale John Locke, zakladatel liberalismu, svou doktrínou univerzálních přirozených lidských práv, jež platí pro všechny lidi na světě, opět otevřel cestu přes univerzalismus k imperialismu, tentokrát liberálnímu. Ten má podobu dnešní Evropské unie a amerického exportu „lidských práv“ do světa. To jsou necitlivé imperialismy, jimž předcházely i imperialismy nacistický a komunistický, a řešením jejich arogance je návrat k národním státům a nacionalismům, které mají podle Hazonyho tyto ctnosti:

1) Národní  souručenství vytlačuje politické násilí na okraj společnosti; 2) odsuzuje imperiální expanzi; 3) garantuje kolektivní svobodu; 4) umožňuje konkurenční politické řády; 5) garantuje individuální svobodu.

Tolik Hazony.

Jeho nástin dějin je však zavádějící; hlavně teze, že katolicismus vedl k imperialismu a protestantismus k nacionalismu. Prvním středověkým národním státem byla katolická Francie, ta vždy odmítala mocenské ambice (německých) císařů. Katolické země si vytvořily svá impéria  – španělské, portugalské, rakouské habsburské, a nakonec i francouzské -, ale stejně tak i země protestantské,  Nizozemí a Velká Británie. Nakonec právě Británie byla tou největší evropskou imperiální mocností všech dob.

Taky není pravdou, že nacionalismus a imperialismus se vzájemně vylučují; nikoli, lze je kombinovat. Byly nacionalismy, které nebyly imperialistické (irský, polský), ale byly nacionalismy, které imperialistické byly (francouzský, italský, německý – jak za Viléma II, tak i za Hitlera). Hazony tvrdí, že prý „Hitler nebyl nacionalistou v pravém slova smyslu“ – to je trapné.  Samozřejmě, že Hitler byl německý (dokonce velkoněmecký) nacionalista, a kromě toho i rasista a imperialista. Když Hazony popírá Hitlerův nacionalismus, člověk se musí ptát, jestli si to skutečně myslí, anebo chce jen na svou nacionalistickou stranu přitáhnout evropských dějin neznalé americké trumpistické voliče.

A stejně tak imperialismy; byly nacionalistické, ale i ne-nacionalistické a ne-rasistické – např. to římské. A podívejme se na údajné „ctnosti“ nacionalismu podle Hazonyho; ke každému z jeho pěti tvrzení uvedu protipříklad:

1) Krvavá španělská občanská válka 1936-39. Politické násilí může být uvnitř národního státu i impéria. 2) Mnohé národní státy byly imperialistické; Německo po roce 1870, Rusko vždy a Čína dnes. 3) Britské impérium bylo svobodnější než národní stát Uganda; multietnická 1. ČSR svobodnější než národní Slovenský stát 1939-45.4) Impéria mohou mít konkurenční politické řády; srovnejme Britské impérium, Třetí říši a Sovětský svaz – tři impéria s naprosto odlišnými politickými řády. 5.) Kdy byli obyvatelé Ugandy osobně svobodnější; za Britského impéria, anebo za domácího Idi Amina? Kdy obyvatelé Hong Kongu? Jako kolonie britského impéria kdysi, anebo coby součást čínského národního státu dnes?

Všichni víme, kdy.

Ale posuňme se na hlubší úroveň kritiky Hazonyho. On za významný příspěvek starých Židů lidstvu uvádí vznik židovského království. Ale to, nebýt židovského náboženství, by byl nezajímavý útvar, jakých bylo mnoho. Mimochodem, prvním židovským králem nebyl David, nýbrž Saul, a ten jako státník nebyl nic moc. Po smrti Šalamouna a rozpadu jeho království na severní Izrael a jižní Judeu pak jejich králové většinou taky nebyli nic moc.

Dějinně a meta-dějinně veledůležitý však nebyl židovský stát, nýbrž židovské náboženství. To, že se Bůh zjevil lidem v dějinách a sdělil jim určité pravdy o Sobě i o nás. Jinými, slovy, že židovské náboženství bylo pravým náboženstvím. Nebylo pravým proto, že bylo židovským, nýbrž bylo pravým proto, že bylo Božím, Bohem zjeveným, a proto se stalo židovským. Předání dvou desek Desatera na hoře Sinaj bylo mnohem významnější událostí, než ustavení Saula králem. Toto je nekonečný přínos starých Židů západní civilizaci – je duchovní a náboženský, ale není politický. Staří Židé měli mnohé dobré vlastnosti a ctnosti (stejně jako i mnohé neřesti), ale velcí političtí myslitelé to nebyli.

Těmi byli řečtí filosofové jako Sókratés, Platón či Aristotelés, o kterých a jejich přínosu Hazony mlčí. Mám zkušenost, že politická kniha pojednávající o politické teorii či praxi, a v níž ani jednou není zmíněn Aristotelés, je bezcenná. Tito řečtí filosofové si kladli otázky typu „co je spravedlnost, co je spravedlivé, jaký je spravedlivý režim?“ a na ně dávali své odpovědi. Jejich politické myšlení bylo univerzalistické; nekladlo si otázky „co je spravedlivé pro Athéňany v 5. či 4. století př.n.l.“, nýbrž co je spravedlivé pro člověka jakožto člověka, jaký režim je spravedlivý pro člověka coby příslušníka politické společnosti. Vyloučili možné odpovědi typu moc, hrubá síla; tradice, zvyklosti; či konvence, vůle většiny (ty všechny se mohou mýlit a požadovat nespravedlnosti) a přišli k náhledu, že spravedlnost poznáváme správným použitím rozumu.

K tomu je alternativní, nikoli však vzájemně se vylučující náhled, že spravedlnost poznáváme na základě víry v pravé Boží zjevení. A na kombinaci obou byla založena Západní civilizace.

Římské impérium bylo univerzální, stejně ale tak i řecká filosofie, jako později i křesťanství nebo islám. Aristotelés režimy rozděloval na spravedlivé (monarchie, aristokracie, republika) a nespravedlivé (tyranie, oligarchie, demokracie – chápaná jako svévolná vláda většiny) podle toho, kdo vládne (jeden, menšina, většina), a ve prospěch koho vládne (celé společnosti, či jen její části na úkor části druhé). Takže nikoli rozsah státu (zdá národní stát nebo impérium), nýbrž režim ve státě činí státní moc spravedlivou nebo nespravedlivou. Dělení na „dobrý“ národní stát a „zlé“ impérium je simplexní a primitivní. Navíc to nejsou jen dvě možné státní formy podle rozsahu území, je i třetí, a tou je městský stát, polis. Každá z nich má určité výhody i nevýhody, ale v každé z nich může být režim spravedlivý i nespravedlivý. A dokud nevíme, jaký režim v národním státě, či v impériu, či v městském státě vládne, nevíme ani, zda je to stát dobrý nebo zlý.

Dlouho se mělo za to, že rozsah území předurčuje režim; tuto pozici zastával ještě Montesquieu ve 40. letech 18. století. Podle této koncepce pro městský stát je optimální republika a vlastnost na straně obyvatel nezbytná pro udržení režimu je občanská ctnost, občanské ctnosti. Pro větší stát (řekli bychom národní stát) je optimální monarchie a vlastnost nezbytná na straně občanů-poddaných je loajalita a čest  („Jamesi /Bonde/, proč to vlastně děláš – tolik mužů zabít a tolik žen svést -, pro královnu a pro vlast?“ – „Ano, pro královnu a pro vlast.“ Loajalita a čest). A podle této koncepce pro rozsáhlý stát na velkém území (impérium) je možná jen jedna forma vlády, tyranie, a vlastností na straně lidí musí být strach.

Tento argument vyvrátil a vlastně postavil na hlavu James Madison ve Federalistovi č. 10 v roce 1787 (je zajímavé a příznačné zároveň, že stejně jako se v Hazonyho knize nevyskytuje Aristotelés, nevyskytují se v ní ani Listy federalistů, nejlepší politicko-filosofické pojednání o vládě ústavní v dějinách): uvedl, že tyranie většiny nad menšinou se mnohem snadněji ustaví v malém homogénním státě; proti tomu postavil ideál územně „rozsáhle republiky“, tedy federace či unie států-republik, v níž se vzájemné mocenské kliky jednak mohou vyrušit, a jednak permanentní většinu lze jen těžko ustavit; většina je vždy koalicí mnoha menšin a tudíž proměnlivá; různé názorové politické menšiny jsou v průběhu času součástí vládní většinové koalice i menšinové opozice mnohokrát. „Rozlehlá republika“ na federalistickém základě je tak pro svobodu a její udržení podle Federalistů mnohem lepší než malý homogenní (národní) stát.

Thomas Jefferson později o americké unii na ústavním a federativním základě psal jako o vznikajícím a přes kontinent se rozšiřujícím „impériu svobody“: federální vláda je příliš slabá na to, aby se stala tyranskou, a dost silná na to, aby zabránila místním tyraniím na úrovni členských států Unie. Není divu, že Hazony o otcích zakladatelích USA moc nepíše; jejich koncepce byla pravým opakem toho, co on doporučuje. Ale kdyby napadl a odmítl otce zakladatele, mnoho trumpistů by na svou stranu nezískal.

A nakonec je tady ta nejhlubší úroveň kritiky Hazonyho a jeho knihy: problém univerzalismu a zda univerzalismus nutně vede k imperialismu a následně k pokusům o světovládu.

Jsou asi tři základní odůvodnění politického konzervatismu. Prvním je skepticismus, nedůvěra k jakékoli ideologii. Tento typ konzervatismu je historicky nejsilnější v Británii, jeho filosofickým základem byl David Hume a v moderní době nejlepším teoretikem Michael Oakeshott. Odmítáním ideologií je pragmatický a řeší problémy ad hoc. Dbá na společenskou konverzaci a slušnost. Jeho velkou výhodou je vyhnutí se extrémům, umírněnost a prozíravost. Jeho nevýhodou je, že je to pozice do pohody; do nepohody se nehodí; v dobách krizových obranou proti zlé a falešné koncepci pravdy není koncepce pravdy žádná, nýbrž koncepce pravdy správná.

Druhým je tradicionalismus; přesvědčení, že nejjistějším zdrojem pravdy a moudrosti je tradice. Tento typ konzervatismu byl nejsilnější na evropském kontinentu, jeho nevlivnějším proudem byl německý romantismus a mysliteli Fichte, Hegel a jejich žáci. Tento typ konzervatismu hájí místní a dobové tradice („pravda“ je tudíž pro něj místně a dobově podmíněná), což znamená, že v různých společnostech a národech jsou správné tradice různé. Je tudíž v posledku relativistický, což si někteří chytří liberální relativisté všimli: „vy, konzervativci, nám sice nadáváte, že jsme hodnotovými a morálními relativisty, což jsme, ale vy tradicionalisté jste jimi taky!“ Tento typ konzervatismu ve své knize hájí Hazony a proto vyzdvihuje nacionalistický partikularismus proti politickému a hodnotovému univerzalismu, ať už římskému, řeckému (který zamlčí), křesťanskému či liberálnímu.

Přitom Hazony jako věřící ortodoxní žid určitě nepovažuje za zdroj pravdy jakoukoli tradici, ale pravé Boží zjevení; čímž ale zároveň musí odmítat ty nároky na pravé Boží zjevení, které považuje za falešné. Např. nárok křesťanský či islámský; podle ortodoxního judaismu byl Ježíš falešným mesiášem a Mohamed falešným prorokem. Tento problém substantivní (náboženské) pravdy však Hazony ve své knize neotvírá; asi by to špatně nesli trumpističtí křesťanští voliči. Proto zastává tradicionalistickou pozici, která je relativistická a může vyhovovat všem.

Až na to, že tuto hru mohou hrát i „progresivní“ levicoví „liberálové“: prohlásí za „evropské hodnoty“ např. „právo“ na potrat či „manželství“ osob stejného pohlaví, a každý, kdo s nimi nesouhlasí, pak není „dobrý Evropan“.

To nás přivádí k třetímu typu konzervatismu, kterým je metafyzický; je to konzervatismus věčných pravd. Určité hodnoty jsou pravdivé a správné, na všech místech a ve všech dobách, proto spravedlivý režim je má respektovat a chránit. Tento typ konzervatismu je nejsilnější v USA, ale historicky měl různé podoby. Ty správné hodnoty můžeme poznávat rozumem, tedy přirozené právo v tradici Aristotela a jeho žáků. Nebo správné hodnoty poznáváme pravou vírou (náboženský konzervatismus). Nebo ty pravé hodnoty mají podobu přirozených práv člověka, které má spravedlivý stát bránit a chránit (John Locke, otcové zakladatelé USA). Nebo kombinace všech tří (např. papežové Jan Pavel II. a Benedikt XVI.) V tomto pohledu problémem nacismu a komunismu nebylo to, že u nás zaváděly cizí hodnoty, nýbrž to, že zaváděly zlé pseudohodnoty: dobro považovaly za slabost a zlo za výtečnost.

Američané byli přesvědčeni, že vymysleli tu objektivně nejlepší formu vlády: přirozená práva člověka, plus omezení a rozdělení státní moci ústavou, plus vláda odvozující své pravomoci od souhlasu ovládaných. Tuto trojkombinaci považovali za nejlepší, ale až do prezidenta Wilsona nebyli přesvědčeni o tom, že ji mají politicky šířit ve světě. Mají být vzorem, majákem svobody pro všechny, ale ostatní mají na to, že toto je nejlepší forma vlády, přijít sami. Takže univerzalismus neimplikuje nutně imperialismus. Křesťanství se v dějinách šířilo i násilím, což byla hanba, ale dnes nikdo nechce křesťanství násilím šířit. Univerzalismus pravdy neimplikuje nutně územní expanzi či úsilí o světovládu. A britský imperialismus (na rozdíl od Hitlerova či Stalinova) taky neusiloval o světovládu. Takž ani imperialismus nemusí mít nutně světovládné choutky.

Zajímavým problémem univerzalismu je, či existují anebo neexistují pravdy a hodnoty, které jsou platné pro všechny lidi, ve všech dobách, na všech místech. Kniha Hazonyho je postavena na jejich popření a na tvrzení, že takovéto přesvědčení o meta-dějinné univerzální pravdě vede k imperialismu a pokusům o světovládu.

Jenže každý, kdo je obeznámen s přirozeným právem, ví, že takové normy, takové pravdy jsou a jsou poznatelné i prokazatelné rozumem. Není jich mnoho a Hazony i všichni konzervativci dneška mají pravdu, že onen módní rozmar vyrábět „práva“ jako na běžícím pasu (cokoli, co je někým vnímáno jako příjemné, je vyhlášeno za „lidské právo“), je neblahý; ale to neznamená, že skutečná lidská práva, daná lidskou přirozeností člověka coby racionální a volní bytosti, neexistují.

Jaké? Např. právo na život. Nikdy není správné úmyslně, záměrně zabít nevinného. Nebo právo na vlastnictví: není správné svévolně odcizovat majetek. Nebo smluvní práva: smlouvu s nikým uzavřít nemusím, ale pokud ji s někým dobrovolně uzavřu, je pro mě (a pro ni nebo pro něho) závazná, platná.

Jak víme, že tato práva jsou skutečná? Zkuste myslet opak. Kdokoli má „právo“ zabít kohokoli na potkání… Jak daleko s tím zajdete? A pokud někdo tvrdí, že jeho právo na život je (jen) kulturně-historický artefakt (což je zřejmě Hazonyho pozice), jaký je pak důvod pro nás tento jeho kulturně-historický artefakt respektovat? Co může pak namítnout proti naši replice, že my začínáme novou kulturu a novou dobu, jak to řekli a udělali Lenin a Hitler?

Dějiny lidstva jsou dějinami postupného hlubšího nahlížení lidské vnitřní důstojnosti a hodnoty. Proto Britové ve svém impériu zakázali takové domorodé, tradiční hodnoty jako byly upalování vdov v hinduistické Indii (satí) a otrokářství všude. Ale dějiny jsou i historií vzdorů a revolucí proti tomuto náhledu, jak v podobě komunismu, nacismu, či některých proudů postmoderny.

Hazonyho brojení proti hodnotovému a morálnímu univerzalismu je o to pikantnější (a skandálnější), že nezmiňuje sedm noachidských (Noemových) přikázáni. Židovská Bible (Tanach), tj. křesťanský Starý zákon je sice explicitně neuvádějí, ale Talmud ano, což Hazony jako ortodoxní žid musí vědět. Podle Talmudu po potopě praotec Noe potomkům svých dětí (tj. celému lidstvu) zanechal těchto sedm přikázání, která jsou tak univerzální morální pravdou pro celé lidstvo: zákaz modloslužby, zákaz proklínání Boha, zákaz vraždy, zákaz sexuálních perverzí a cizoložství, zákaz krádeže, zákaz jíst maso ze živého zvířete, a příkaz ustavit právní, soudní systém mezi lidmi.

I kdyby žádné jiné univerzální normy platné pro celé lidstvo nebyly, tak podle víry, kterou Hazony vyznává, těchto sedm jimi je. Hazony však o nich mlčí, protože se mu nehodí pro jeho obhajobu nacionalismu a tvrzení, že přesvědčení o univerzální pravdě vede k imperialismu.

Nejironičtější na tom všem je, že samotné přežití židovského národa a tudíž i existence státu Izrael jsou důsledkem pomoci ze strany dvou impérií. To perský král Kýros Veliký, zakladatel perského impéria, vysvobodil Židy z babylonského zajetí a umožnil jim návrat do Jeruzaléma, kde si postavili Druhý chrám. A na přelomu října a listopadu 1942 síly Britského impéria pod velením generála Montgomeryho porazily Afrika Korps generála Rommela v bitvě u El-Alameinu. Kdyby ta bitva dopadla opačně, Afrika Korps by už v Egyptě nikdo nezastavil, Rommel by postupoval dál, obsadil Alexandrii, Káhiru, pronikl do Palestiny a mašíroval na Kavkaz, aby se spojil s armádou maršála Pauluse i Stalingradu. V patách Afrika Korpsu by následovaly SS a Gestapo, které by vyvraždily Židy v Palestině. Pak by tam po válce žádný židovský stát nevznikl. Ten za svou existenci dvakrát v dějinách vděčil dvěma impériím: perskému a britskému.

Impéria, stejně jako i národní či městské státy, jsou dobré či zlé podle toho, jaké režimy jim vládnou. A pro konzervativce, kterým jde o svobodu, ctnost a spravedlivý řád v duši člověka i životě společnosti je chválit kmenový nacionalismus tím posledním, co potřebují.

Ve zkrácené a editované podobě publikováno v příloze Orientace Lidových novin 29. ledna 2022.