Rozum, síla, odvaha – hlásá KDU-ČSL v záhlaví svých internetových stránek. Zdá se však, že právě těchto vlastností se jim nyní povážlivě nedostává. Na sjezdu lidovců, který se koná tento víkend v Pardubicích, by mělo být o čem hovořit.

Letošní sjezd zastihuje lidovou stranu více než kdy jindy vnitřně rozdělenou, plnou osobních i programových sporů. Nejednotnost jejího poslaneckého klubu povážlivě narušuje její důvěryhodnost v koalici a aféry jejího předsedy (ať už vykonstruované nebo ne) u veřejnosti. S nějakým výrazným tématem lidovci už dlouho nepřišli. Po programové stránce jsou skoro mrtvou stranou, navíc tápající v tom, jaké jsou vlastně ony křesťansko-demokratické hodnoty. Rozhodně nepůsobí jako „klidná síla“, ostatně jako by tento termín byl v tichosti zapomenut. Pád Kalouska vyzdvihl k moci lokální politiky, kteří (byť často úspěšní v regionech) prostě nestačí na řešení zásadních celostátních (či dokonce mezinárodních) otázek, které před ně staví účast ve vládní koalici.

Terč pro kdekoho

Přiznejme si ovšem, že lidovci to nemají právě snadné. Medituje snad pořád někdo o smyslu, programu či samotné existenci ODS, ČSSD nebo Zelených (jejichž členstvo, vedení i poslanci jsou ještě mnohem roztříštěnější partičkou než KDU-ČSL)? Nikoliv. Lidovci jsou ale terčem podobných úvah už od dob svého vzniku. Ano, už 90 let se řeší, kdy už konečně coby relikt středověku zaniknou, zda má jejich existence smysl nebo jestli jsou skutečně tak proradní.

Důvod? Má to samozřejmě co dělat s jejich křesťanstvím, či ještě přesněji katolictvím. V této zemi sice většina obyvatel o církvi neví buď nic nebo to, že nám upálila mistra Jana Husa, to ale nebrání tomu, aby se kdekdo nepohoršoval nad tím, co křesťané… “Jak může křesťanský politik vystěhovat Cikány?“ „Proč jsou katolíci proti antikoncepci?“ A pochopitelně nestárnoucí hit: „proč nám vnucují s těmi potraty svou morálku?“ Nadhodit v této zemi morálně-etické téma s byť jen vzdáleně křesťanským nádechem pak vyvolává reakce na hranici hysterie a šíření poplašné zprávy, jako předvedla třeba socialistická poslankyně Anna Čurdová, která dokonce ve své tiskové zprávě (plné překlepů a nepřesností – lidovcům jde např. o snížení možností interrupce na 18 týdnů, nikoliv 18 měsíců…) občany straší budoucí lidoveckou mravnostní policií a mládežnickými mravnostními úderkami. A dokonce nezapomene poučit lidovce několika pasážemi z Bible. Na lidovce si zkrátka troufne každý, protože každý správný ateista ví, jak se mají chovat křesťané.

Metoda vykrucování a zapírání

Jak to tedy je s lidovci? Jejich programový sjezd je příležitost podívat se na to, co jsou vlastně priority lidové strany. Jsou to potraty, restituce církevního majetku a boj proti registrovanému partnerství, jak to vnímá většinová veřejnost? A nebo je to všechno trochu jinak?

Ve skutečnosti má málokdo tak daleko k florentskému dominikánu Girolamu Savonarolovi, kterým také Čurdová straší, jako naši lidovci. Stav KDU-ČSL je odrazem stavu katolíků v této zemi a ti mají k sebevědomému italskému dominikánovi konce 15.století daleko asi tak jako členové Církve československé husitské k Janu Žižkovi a Prokopu Holému. Kolikrát se dokonce lidovci snaží dělat, jako že s církvemi nemají vlastně skoro nic společného. Naposledy Jiří Čunek: „s církvemi máme společného jen to, že někteří naši členové chodí do kostela“. Skutečně fascinující výpověď od muže, který vede křesťanskou stranu, má dva bratry duchovní a organizoval tábory ministrantů. Samozřejmě, takové výroky jsou určeny navenek. Dovnitř si většina lidoveckých politiků dává často velký pozor, aby zdůraznila svou osobní zbožnost.

V zemi, která není církvi právě nakloněna, jako by se řada katolíků na veřejnosti styděla za to, že jsou katolíky. A nebo se alespoň neodvažují křesťanské hodnoty nějak vážně bránit. Lidovci byli ochotní odejít z vlády kvůli Grossově aféře. Ale ani je nenapadlo pohrozit demisí, pokud bude schváleno registrované partnerství. Lidovci byli ve dvou vládách Václava Klause a jedné vládě s ČSSD a neprosadili ani církevní restituce ani smlouvu s Vatikánem. A když je to nyní na dosah, obávají se reakce veřejnosti. A pokračovat by se dalo dále.

Vezměme si třeba tzv.Velkopáteční výzvu místopředsedy Davida Macka, ve které vyzval (pravda, poněkud účelově, známe-li Mackovu posedlost Klausem) prezidenta republiky k vyjádření se k potratům. Pokud věříte tomu, že člověk je člověkem od početí (a ne až od 12, 16. či 24.týdne, záleží na tom kterém státě), pak samozřejmě nelze nad potraty mávnout rukou. Být proti potratům samozřejmě není věcí exklusivně křesťanskou, ale křesťané mají ono „nezabiješ“ hned coby páté přikázání a boj proti potratům jim ukládá i autorita církve. Nemohou se z toho tedy tak snadno vykroutit, i když většině z nich se opět do nepříjemného střetu s většinovým míněním příliš nechce. Výsledkem jsou pak natolik fascinující výpovědi jako třeba ta od Zuzany Roithové: „Jako křesťanský politik ani jako žena s potraty nesouhlasím. Na druhou stranu si myslím, že nyní platná pravidla není třeba upravovat“. A ještě lépe Věra Luxová: „ Je to věc, která je osobním rozhodnutím každé ženy. Za sebe musím říct, že…je to věc, která je pro moji rodinu nepřípustná.“

Pomiňme fakt, že obě dámy zjevně nedokážou rozeznat rozdíl mezi záležitostí soukromou a politickou. U politika mě totiž až zas tak nezajímá, co má či nemá dovolené jeho dcera. Zajímá mě, co hodlá prosazovat v parlamentu. Pochopitelně, že ideální by bylo, kdyby proklamované veřejné cíle byly v plném souznění se soukromou morálkou, ale ideální je jen království boží a rozhodně ne politika, obzvláště ne ta česká. Zmíněné výroky ovšem dobře charakterizují převládající tendenci většiny lidoveckých funkcionářů nejen v oblasti potratů: rozvod je u nás vyloučen, ale zpřísnění podmínek pro rozvody? To snad ne… Dát vlastní děti do jeslí? Vyloučeno! Ale když Evropská unie požaduje, abychom umístili třetinu všech dětí
povinně do jeslí, nijak zvlášť nám to nevadí a radujeme se nad rozvojem “rodinných” služeb. Také potrat je jistě špatný, my jsme proti, ale jenom proboha nechtějte, abychom proti tomu něco dělali. Nebožtík (v politickém slova smyslu) Jiří Karas by mohl vyprávět, s jakým „nadšením“ se jeho protipotratové návrhy setkávaly u kolegů…

Bez intelektuálního zázemí

Není zkrátka snadné být katolíkem v zemi, kde se na vás většina lidí kouká v lepším případě jako na exota. A být „tvořivou menšinou“, jak k tomu vyzývá Benedikt XVI., to už jde opravdu těžko. Lidovci, jakoby puzeni špatným svědomím z toho, že jsou křesťané, se proto občas snaží většinové veřejnosti namluvit, že jsou ve skutečnosti docela správní chlapíci, kteří sdílejí převládající liberálně-levicový společenský postoj. A tak tu nominují Helenu Třeštíkovou na ministryni, tady zase slibují kvóty pro ženy, tu prosazují antidiskriminační zákon. Marně…. Jediné, čím (dočasně) rapidně zdvihli svou popularitu, bylo vystěhování romských neplatičů z centra Vsetína. Na dlouhodobou profilaci na tomto tématu ale „klidná síla“ zjevně nemá (jak by řekl pan premiér) „gule“. Objektivně existující, a drtivou většinou politiků obcházený problém tzv.sociálně nepřizpůsobivých spoluobčanů přitom volal po někom, kdo se toho uchopí. Ovšem seriozně – bez falešného humanismu, ale zároveň bez populismu a jednoduchých řešení. To Jiří Čunek neudělal a vše, co se veřejnost z jeho strany dozvěděla, bylo pár nejapných prořeknutí a výstup na jedné konferenci. Na druhou stranu, fakt, že Jiří Čunek se po svém raketovém vzestupu romského tématu systematicky nedržel, svědčí o tom, že výtky z populismu a rasismu jsou liché. To, že si politik nedává pozor, jakým stylem mluví do televize a jakým ke kamarádům v hospodě, je sice trochu zvláštní, ale ještě to neznamená, že je někdo rasista.

Lidovcům drasticky schází intelektuální zázemí. Pro srovnání: ODS má několik vlastních či spřátelených think-tanků, jeden z nich dokonce se statutem vysoké školy. Lidovci mají jeden – Evropskou akademii pro demokracii. Její výsledky jsou ovšem dosti chabé a mezi jejími akcemi se najdou třeba přednášky o putování po Kanadě (jistě zajímavé, ale jde o relikt doby minulé, kdy lidovci suplovali zakázanou křesťanskou spolkovou činnost a ne o produkt moderního politického think-tanku). Lidovci jsou sice stranou početnou, ale mezi jejími členy dominují lidé s nižším vzděláním a nebo se vzděláním technického směru (s trochou nadsázky se dá říci, že jde o stranu inženýrů a agronomů). To samozřejmě není nic špatného, ale výsledkem je poněkud omezený intelektuální potenciál, daný i nevůlí řady katolických intelektuálů zaplétat se s konkrétní politickou stranou, s tou lidovou obzvláště.

Nezajímavý malý člověk?

Jak tedy dál? Lidovci mohou jen těžko získat voliče důrazem na ekonomický liberalismus. Tam už má své jisté ODS. Příliš nezískají ani důrazem na sociální politiku, kde dominuje ČSSD. Ale je zde ještě dost témat, která nejsou dostatečně uchopena ani jednou ani druhou stranou. Lidovci se přece nemusí profilovat na radaru nebo na náhlém zájmu o osud Kosova (motivovaném tak jako tak spíše coby pomsta Schwarzenbergovi). Ona tzv.morálně-etická témata v této zemi zajímají pořád ještě dost lidí. Jistě, nikdy to nebude většina, ale třeba proti adopcím dětí homosexuály je pořád ještě většina občanů, skoro polovina byla proti registrovanému partnerství. Rodinná politika je také vděčné téma – jen jde o to s něčím přijít a nestěžovat si, že nám toto téma „přebrala ODS“. A proč nehájit autonomii rodiny vůči státu? Stačí zajít do jakékoliv hospody v zemi a zeptat se, co si kdo myslí o návrhu ministryně Stehlíkové zakázat fyzické tresty dětí. Proč nestát v čele snižování byrokratické zátěže? Proč nehájit malého člověka proti neustále rostoucím nesmyslným požadavkům státu? Jako když se europoslanec Březina zastane řidičů traktorů, náklaďáků a autobusů proti novým komplikovaným „eurořidičákům“ za 30 000. Zastávat se malého člověka a přitom nesklouznout k socialismu je ovšem navýsost obtížné. Zvláště když někteří lidovci mají pořád ještě problém s demokratickým kapitalismem. Jako by zisk byl od ďábla. KDU-ČSL se také dostává do neřešitelného rozporu, co se týče proklamované podpory rodinám a zároveň mantry jménem nepřímé daně. Jejich zvyšování právě u základních životních potřeb totiž nejvíce postihuje právě rodiny.

Některé výhody přitom lidovci mají. Mají spoustu výborných lokálních politiků. V zásadě jde o stranu méně zkorumpovanou než jsou ostatní. Samozřejmě i zde jsou „ti, co spolu mluví“ (a rozdělují zakázky a dotace) a pak ti druzí. Ale lidovečtí politici jsou mnohem více než ostatní ukotveni ve svých regionech. Katolíci jsou malou, a nejen proto poměrně navzájem provázanou skupinou obyvatel. Takový lidovecký politik je často z menšího města, chodí každou neděli do kostela, jejich manželky sedí ve farních radách, děti chodí do skauta… Společenská kontrola, které jsou vystaveni, je nepoměrně vyšší, než třeba u poslance ODS či ČSSD. Má to i své stinné stránky – jsou vystaveni tlaku, aby do „svých regionů“ přispěli co nejvíce. Každý politik se samozřejmě musí snažit nějak viditelně pomáhat svému regionu, ale lidovcům díky svému výraznému regionálnímu zakotvení (na jižní Moravě) více než ostatním hrozí přeměna v regionální stranu. Fakt, že lidovci chtěli ministerstvo dopravy či životního prostředí (tedy ministerstva, kde se žádná specificky křesťansko-demokratická politika dost dobře provádět nedá), mluví sama za sebe. Přes zmíněná ministerstva totiž teklo nejvíce prostředků na infrastrukturní projekty. Touha Jiřího Čunka po ministerstvu pro místní rozvoj je ze stejného soudku.

Matyáš Zrno, Občanský institut

Vyšlo v sobotní příloze MF Dnes Kavárna, 19.dubna 2008