Některé komentáře k úmrtí Vasila Bil’aka se především pohoršovaly nad tím, jakou hrůzu způsobil jako jeden z pěti signatářů takzvaného zvacího dopisu, na jehož základě 21. srpna 1968 přepadla a okupovala Československo sovětská vojska, a nad jeho vlastizradou.

Při jejich četbě jsem však měl pocit, že jejich autoři si neuvědomují, či jim unikají čtyři záležitosti, jež souvisejí s jednáním tohoto bývalého vrcholného funkcionáře KSČ v roce 1968.

1. Dobrý komunista

Vasil Biľak jednal z komunistického hlediska správně – byl dobrým komunistou, zatímco tehdejší generální tajemník KSČ Alexander Dubček špatným a František Kriegel, jediný člen československé delegace, který odmítl podepsat moskevský protokol, dokonce velice špatným.

Každý dobrý komunista měl být loajální vůči Sovětskému svazu, a nikoli vůči zemi, kde se momentálně nacházel a žil, například ČeskoslovenskuNatolik špatným, že přestal být komunistou a stal se sociálním demokratem – a tedy z komunistického hlediska stejným zrádcem jako Imre Nagy, maďarský reformní politik a premiér, který se během povstání v roce 1956 postavil na stranu povstalců a vyhlásil neutralitu Maďarska.

Víme, nebo bychom měli vědět, že komunismus bylo ideologické hnutí, které usilovalo o monopol politické moci a následně o totální transformaci dané země v socialistickou a poté komunistickou. Jakékoliv zpochybnění tohoto mocenského monopolu poté, co jej bylo dosaženo, je dle komunistů nesmyslné – řeči o demokracii nebo lidských právech a svobodě slova či médií jsou jen naivní buržoazní sentimentalitou.

Komunistický režim byl už od doby Vladimira Iljiče Lenina v Sovětském svazu značně centralizovaný – měl jasnou hierarchickou a vertikální mocenskou strukturu s centrem v Kremlu. Každý dobrý komunista měl být loajální vůči němu, a nikoli vůči zemi, kde se momentálně nacházel a žil, například v Československu – jeho skutečnou vlastí byl Sovětský svaz.

V roce 1968 byl Vasil Biľak dobrým komunistou a jako takový i jednal. Nebyl zrádcem, nezradil Československo, protože vůči němu nikdy loajální nebyl. To byl jen vůči světové komunistické revoluci, již ztělesňoval Sovětský svaz a jeho centrum Kreml. Všichni, kdo si mysleli, že komunisté mohou být loajální vůči své vlasti, například Československu, byli naivní a nevěděli, co je komunismus. Biľak naopak naivní nebyl – velmi dobře věděl, co dělá, a také, co je komunismus.

2. Standardní odpověď – tanky

Z komunistického hlediska bylo také logické, že tehdejší generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu Leonid Brežněv poslal – a Biľak předtím pozval – do Československa tanky.

Nejpozději v roce 1921 bylo zřejmé, že to, co si myslí dělníci, rolníci, pracující inteligence a sověty revolučních vojáků, hlavní štáb komunistů vůbec nezajímáŠlo totiž o standardní odpověď komunistů na události, jež přestaly odpovídat jejich představám, či na volání běžných občanů po svobodě – a to jak v roce 1968 v Československu, 1956 v Maďarsku, 1953 ve východním Berlíně, 1940 v baltských zemích, na přelomu let 1939 až 1940 ve Finsku, 1939 ve východním Polsku, 1937 v Barceloně, tak už v roce 1921 v Kronštadtu při povstání námořníků.

Nejpozději v roce 1921 bylo zřejmé, že to, co si myslí dělníci, rolníci, pracující inteligence a sověty revolučních vojáků, komunisty, tedy jejich hlavní štáb, vůbec nezajímá. A jejich odpověď na podobnou nespokojenost byla vždy stejná – tanky, případně jiná vražedná vojenská nebo policejní síla.

3. Nelegitimní režim

Tvrzení, že zvací dopis Biľaka a spol. a příjezd sovětských tanků znamenaly v roce 1968 velký předěl, protože předtím bylo v Československu víceméně vše v pořádku, je chybné a zavádějící. Nelegitimní režim v naší zemi totiž nezačal až v srpnu 1968, a dokonce ani v únoru 1948, ale už v roce 1938 neústavním přijetím Mnichovské dohody.

V období od 1. října 1938 do listopadu 1989 existovaly na našem území dva nikoli zcela nelegitimní režimy – druhá republiku od podzimu 1938 do poloviny března 1939 a takzvaná třetí republika od dubna 1945 do 25. února 1948. Režimy za protektorátu nebo po 25. únoru 1948 však byly jednoznačně nelegitimní. A na nelegitimitě komunistického režimu příliš nemění ani to, že v srpnu 1968 jedna jeho skupina pozvala zahraniční soudruhy, aby vyřešili její konflikt s druhou konkurenční skupinou.

Leonidu Brežněvovi došla trpělivost, protože Dubčekovo vedení nechtělo utáhnout dostatečně “šrouby”, a proto se rozhodl poslat v srpnu 1968 do Československa tanky

Tím nechci říct, že obě skupiny byly stejně špatné, ale pouze to, že komunistický režim nebyl legitimní až od 21. srpna 1968, ale už od 25. února 1948 (a v posledku od konce září 1938).

Slaboch Alexander Dubček a předseda tehdejšího Národního shromáždění ČSSR Josef Smrkovský, který se vzhlížel v roli tribuna lidu, byli lepší než Vasil Biľak, protože ten zůstal dobrým komunistou. Mnoho představitelů tehdejšího komunistického režimu po 21. srpnu 1968 emigrovalo na Západ, čímž částečně odčinili vinu za to, co předtím spáchali, a přestali být dobrými komunisty.4. Důvody sovětské okupace

Tím se dostáváme ke čtvrté, a možná nejzajímavější záležitosti: proč nás Sověti v srpnu 1968 okupovali. Dle standardního vysvětlení (a nepřekvapuje, že z něho nejlépe vycházejí “osmašedesátníci”) na začátku roku 1968 reformní komunisté svrhli tehdejšího autoritativního šéfa KSČ Antonína Novotného, čímž odstartovalo “pražské jaro”. Byla odstraněna, nebo alespoň zmírněna cenzura a nastala liberalizace společnosti, větší svoboda slova, “obrodný proces” a budování “socialismu s lidskou tváří”.

To se však nelíbilo ani Sovětům, ani komunistickým vládcům v zemích socialistického bloku, jako byl Walter Ulbricht v NDR, Władysław Gomulka v Polsku, Todor Živkov v Bulharsku či János Kádár v Maďarsku. Navíc Leonidu Brežněvovi došla trpělivost, protože Dubčekovo vedení nechtělo utáhnout dostatečně “šrouby”, a proto se rozhodl poslat v srpnu 1968 do Československa tanky.

Na tomto vysvětlení je mnoho pravdivého – československé události opravdu mohly tyto národy ovlivnit, a proto jejich vládce znepokojovaly, přičemž zveřejnění manifestu Dva tisíce slov možná bylo tou poslední kapkou. Toto vysvětlení však neposkytuje celou pravdu.Proč například dobrý komunista Biľak patřil mezi hlavní odpůrce Novotného a nejvýznamnější “představitele ledna 1968″? (Tedy byl jedním z těch, kdo odstartovali pražské jaro?)Proč Biľak nejdříve ostře vystupoval proti Novotnému a poté i proti Dubčekovi? (Dle výkladu “osmašedesátníků” proti sobě stáli jen zlí Novotného a dobří Dubčekovi lidé, Biľak však nepatřil ani k prvním, ani k druhým).

Trvalý pobyt sovětských vojsk

Český exilový historik Josef Kalvoda (1923-1999) například ve své knize Role Československa v sovětské strategii upozornil, že existuje i druhý, neméně podstatný důvod pro sovětskou invazi. Dle něho si sověti vyhodnotili, že v případě války v Evropě se nemohou na československou armádu spolehnout, přičemž na území NDR své jednotky měli, ale na československém nikoliv. Tím by na naší západní hranici mohla vzniknout mezera, jež by způsobila neúspěch případného sovětského Blitzkriegu na západ.

Ještě horší pro sověty bylo, že Dubčekovi lidé také nechtěli souhlasit s trvalým pobytem sovětských vojsk na československém území. Požadovali proto už od poloviny šedesátých let 20. století, aby na našem území byly rozmístěny jejich jednotky. Antonín Novotný s tím však nesouhlasil (v tomto smyslu ani on nebyl dobrým komunistou), a proto musel padnout. A příkazy sovětů ochotně plnil Vasil Bil’ak, který tudíž byl jedním z hlavních strůjců jeho pádu.

Místo Novotného sověti za šéfa KSČ vybrali Alexandera Dubčeka, jenž vyrůstal v Sovětském svazu a o kterém se domnívali, že udělá, co budou chtít, a za prezidenta generála Ludvíka Svobodu, o jehož spolupráci s nimi ve čtyřicátých letech za druhé světové války věděli své. Neočekávali však, že Dubček a lidé okolo něho podlehnou své popularitě natolik, že začnou tolerovat nebezpečné nekomunistické, a občas i antikomunistické názory ve veřejné diskusi.

Ještě horší však pro sověty bylo, že tito Dubčekovi lidé také nechtěli souhlasit s trvalým pobytem sovětských vojsk na československém území. Proto Brežněv, jehož Dubček zklamal, dal Bil’akovi další příkazy a 21. srpna 1968 se uskutečnila “konečná mise”.

Komunistická víra

Z tohoto zdůvodnění sovětské okupace v roce 1968 vychází Antonín Novotný mnohem lépe než amatéři Dubček a spol. Vasil Biľak je pak dobrým komunistou, který v roce 1968 věděl, co dělá. Sloužil komunismu, byl loajální vůči své skutečné vlasti Sovětskému svazu a zasadil se o pobyt jeho vojsk na československém území, čímž odvedl dobrou práci.

To, čemu Vasil Bil’ak věřil, bral vážněji, než mnozí naši polistopadoví představitelé berou koncept spravedlnost, k němuž se na veřejnosti hlásíStejně jako komunisté nesdílejí buržoazní, dle nich sentimentální pojetí loajality a patriotismu, ani my nemusíme sdílet jejich ideologické pojetí služby komunistické straně a můžeme za zradu považovat to, co jí tradičně bývá. A to i v případě Vasila Bil’aka.

To, že ho naše demokratická justice nebyla schopná po roce 1989 odsoudit, svědčí jen o tom, že svou loajalitu vůči liberální demokracii a Československu (poté Česku a Slovensku) bereme méně vážně než Bil’ak tu svou vůči komunismu a Sovětskému svazu. Nejenže byl dobrým komunistou, ale i to, čemu věřil, bral vážněji, než mnozí naši polistopadoví představitelé berou koncept spravedlnosti, k němuž se na veřejnosti hlásí.

Vyšlo na www.ceskapozice.cz