(Publikováno v MF Dnes 3. listopadu 2005)

„Soustředění veškeré moci do týchž rukou můžeme oprávněně označit za skutečnou definici tyranie.“ – James Madison, List federalistů č. 47. Ústavu máme proto, abychom neměli tyranii. Cílem ústavy je zajistit svobodu občanů prostřednictvím rozdělení moci státu mezi jednotlivé složky. „Záruka proti soustřeďování jednotlivých pravomocí v rukou jediné složky spočívá v tom, že ti, kdo jednotlivé mocenské složky spravují, budou mít nezbytné ústavní prostředky i osobní pohnutky k tomu, aby se bránili proti vměšování složek ostatních.“ – James Madison, List federalistů č. 51.V tomto světle se podívejme na spor: Musí prezident republiky nutně za ministra vyjmenovat toho, koho mu navrhne premiér? Premiér Paroubek tvrdí, že ano. Prezident Klaus říká, že nikoli. Jsem přesvědčen, že prezident Klaus má pravdu a premiér Paroubek se mýlí. A že prezident Klaus svou „obstrukcí“ prokazuje naší ústavě – a naší svobodě – velkou službu.

Článek 68 (2) ústavy říká: „Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády…“ Z toho plyne, že prezident nemůže za ministra vyjmenovat někoho, koho mu premiér nenavrhl. Musí však vyjmenovat za ministra každého, koho mu premiér navrhne?
To by pak prezident republiky byl v této své ústavní pravomoci odkázán do role poštmistra, který oštempluje jakékoli podání, jež mu od premiéra přijde. Byl by pouhým statistou a jeho ústavní pravomoc v této věci by se rovnala nule. Proč by ale potom ústava prezidenta při jmenování ministrů vůbec zmiňovala? Evidentně, záměr ústavodárce byl jiný. Pokud by prezident byl skutečně tak nadbytečný, jak tvrdí premiér Paroubek, nemusel by v textu ústavy ohledně jmenování ministrů figurovat vůbec a ona pasáž by mohla znít: „Předsedu vlády jmenuje prezident a předseda vlády jmenuje ostatní členy vlády…“!

Jenomže prezident v ústavě při jmenování ministrů zmíněn je, tj. má v této věci od ústavy své pravomoci. Význam klauzule „…prezident republiky na návrh /předsedy vlády/ jmenuje ostatní členy vlády“ se zdá být tento: měl by, ale v krajní situaci nemusí. Jedna věc je jistá: pokud prezident danou osobu za ministra nejmenuje, ona osoba prostě ministrem není.

Kdo je podle ústavy strážcem a interpretem ústavnosti? Zajisté Ústavní soud; pokud je spor o ústavnost, Ústavní soud jej rozsoudí a ostatní složky jeho nález mají akceptovat. Interpretem ústavnosti je ale i ústavní, třípětinová většina v obou komorách Parlamentu, neboť má ústavní pravomoc ústavu změnit či doplnit. Strážcem ústavnosti je ale taky prezident, neboť je vrchní velitel ozbrojených sil a v případě ohrožení musí vydat rozkazy na ochranu ústavního řádu. Pak ale musí mít i pravomoc odmítnout jmenovat za ministry lidi, které mu premiér navrhl, pokud je prezident přesvědčen, že jejich jmenování by bylo protiústavní, anebo by vedlo k ohrožení ústavního řádu.

Hypotetický příklad: po volbách 2006 designovaný premiér za sociální demokracii navrhne prezidentovi za ministry: Miroslav Grebeníček, vnitro; Vojtěch Filip, spravedlnost; Václav Exner, obrana; Miloslav Ransdorf, ministerstvo informací, atd. Chce někdo tvrdit, že prezident má ústavní povinnost jmenovat tyto lidi za ministry? A jak by to pak bylo s jeho přísahou chránit ústavní řád? Ústava mu zajisté dává i jiné možnosti, než stát se „Edvardem Benešem č. 2“! Ústava totiž není dokument, jenž navádí k sebevraždě; ústava je dokument, jenž chrání svobodu. Prezident, který přísahal chránit ústavní řád v zemi, musí mít ústavní pravomoc zabránit převzetí moci extremisty. To znamená, že musí mít i ústavní pravomoc odmítnout jmenovat určité lidi za ministry.