Na informaci, že Evropská unie kvůli ruskému jednání na Krymu a na Ukrajině uvalí sankce na 20 prominentních Rusů, jsem zareagoval: „To si snad dělají srandu!“

Režim každé země tvoří zhruba dva tisíce lidí – prezident, premiér, ministři a jejich náměstci, poslanci, senátoři, šéfové tajných služeb a jejich zástupci, velení armády a její klíčoví důstojníci, vrchní soudci, šéfredaktoři médií utvářejících veřejné mínění a prestižní novináři, někteří byznysmeni a bankéři. Prostě establishment. Chcete-li zničit režim, musíte tyto lidi buď odstranit, nebo oddělit od moci.

Říkal jsem si: Pochlapí se EU a uvalí sankce na dvě stě osob, nebo bude umírněná, a v takovém případě jen na sto? Odpovědí je pouze na dvacet. To je nebezpečné, protože takový nízký počet nemusí ruský režim odstrašit od dalších avantýr na Ukrajině, nebo například v Moldavsku.

Každopádně lze tento počet alespoň použít k licitaci: budou-li tyto avantýry pokračovat, sankce – zrušení vstupních víz do členských zemí EU a zmrazení bankovních účtů na Západě – budou rozšířeny ze dvou desítek na několik set Rusů. A vstoupí-li ruská armáda do zbytku Ukrajiny, tedy mimo Krym, sankce na konkrétní stovky lidí se musejí dostavit.

Příklad Francie a Německa

Je nebezpečné, je-li daná země poražena, ale „neví“ to – její obyvatelé si porážku dostatečně neuvědomují. To pak vede k revanšismu, mezinárodnímu expanzionismu a revizionismu.

Francie se pokusila o nadvládu v Evropě za krále Ludvíka XIV. na přelomu 17. a 18. století. Neuspěla, ale ani nebyla zcela poražena. Proto se o totéž pokusila znovu o sto let později, za Napoleona Bonaparta. Tehdy však vítězná protinapoleonská koalice dovedla své armády v letech 1814 až 1815 až do Paříže. Nikdo ve Francii nepochyboval, že jde o porážku. A Francie se už poté nikdy nepokusila Evropu dobýt.

Německo se o to poprvé pokusilo během první světové války za císaře Viléma II. Neuspělo, ale vítězné armády Trojdohody – Ruska, Francie a velké Británie – nevstoupily do Berlína. Proto přišel druhý pokus Německa o dobytí Evropy za Adolfa Hitlera. Tentokrát, v roce 1945, vítězové do Berlína, respektive ruin z něj, vstoupili.

Rusové v něm zabíjeli německé muže a znásilňovali německé ženy. Nikdo v Německu nepochyboval, že tato země druhou světovou válku prohrála. A žádný Němec už poté nechtěl „zkusit štěstí“ ve třetí světové válce.

Nedostatečná reakce Západu

Následně se pokusilo ovládnout Evropu Rusko, respektive Sovětský svaz, během studené války. Neuspělo. Tuto válku prohrálo a sovětské impérium se v letech 1989 až 1991 rozpadlo. Jenže vítězové studené války, Západ, své armády do Moskvy nedovedli. To mělo své výhody i nevýhody. Nyní to však může mít tragické důsledky.

Rusové si totiž mohou myslet, že v letech 1989 až 1991 neprohráli, a tudíž jejich boj o nadvládu etnických Rusů nad světem dosud neskončil – mají „historické“ právo ještě na jeden „pokus“. Následkem by byla otevřená válka Západu a Ruska. Proto je nyní, pokud je ještě čas, důležité, aby Západ odstrašil Rusko od jeho další expanzivních choutek a dal mu jasně najevo, že Rusům sice Krym už patří, ale měli by ve vlastním zájmu na další expanzi směrem na západ zapomenout.

Reakce západních politiků však zatím není dostatečná, což je také nebezpečné. Budou-li si totiž ruští vládci myslet, že Západ je v důsledku své slabosti a dekadence ochotný jejich expanzionismus akceptovat, pokusí se o něj, čímž se nezadržitelně přiblížíme k přímému střetu. Vlastně jsme těsně před ním.

Dnešní „Polsko“: Baltské země

Stále lze tomuto střetu zabránit, ale příliš času nezbývá. Žádné srovnání není adekvátní, ale kdybychom použili to s třicátými lety 20. století, pak obsazení Krymu představuje anšlus Rakouska a vpád ruských vojsk do východní Ukrajiny a její obsazení Sudety. Následně tehdy Velká Británie a Francie poskytly stoprocentní bezpečnostní záruky Polsku. Navzdory nim však Hitler 1. září 1939 zaútočil, čímž začala druhá světová válka.

Dnešním „Polskem“ jsou baltské země – s tím rozdílem, že jsme jim už stoprocentní bezpečnostní záruky poskytli. Estonsko, Lotyšsko a Litva jsou členy NATO a podle 5. článku její zakládací smlouvy pro všechny členské země platí, že „útok na jednu je útokem na všechny“. Vůči Ukrajině formální bezpečnostní záruky nemámě, vůči Pobaltí však ano.

Kdyby „náhodou“ nějací „fašisté“ v Estonsku či Lotyšsku zmlátili několik etnických Rusů a ruská armáda coby „mírotvorce“ do těchto zemí vstoupila v rámci „humanitární“ intervence, aby chránila „životy, zdraví a majetek“ bratrského slovanského obyvatelstva, nastala by válka. To je teď nutné říct naprosto otevřeně. Rusové to musejí vědět a pochopit, že vstup jejich vojsk do Pobaltí pod jakoukoli záminkou by byl casus belli.

Tato válka by byla strašlivá. Lze namítnout, že Rusové nejsou blázni, a proto nikdy do Pobaltí, členských zemí NATO, nevstoupí. Možná. Ale můžeme si tím být jistí?

Spiritus agens

V této souvislosti je třeba se seznámit s Alexanderem Duginem, neboli dnešním Rasputinem ruského prezidenta Vladimira Putina. Věnujme mu pozornost, nechceme-li, aby naše děti a vnuci mluvili jen rusky. Je to spiritus agens v pozadí toho, co by za studené války nebylo myslitelné a co je opravdový meisterstück – sjednocení nejen komunistů, ale i některých západních konzervativců za Putinem.

Dugin, syn sovětského generála GRU (vojenská rozvědka), se narodil v roce 1962. Je to mystik, okultista, geopolitik, hlavní ideolog ruského nacionálního bolševismu a eurasianismu, autor „čtvrté politické teorie“, poradce prezidenta Putina, stoupenec války na život a na smrt Atlantidy (Oceánie) a Eurasie – a vítězství Eurasie.

Dle Duginova chorého mozku se už mnoho století – od střetu Kartága se starověkým Římem ve 3. a 2. druhém století před naším letopočtem – odehrává „válka kontinentů“ mezi Atlantidou, jejímž hlavním představitelem jsou dnes USA, a Eurasií v čele s Ruskem.

Tři politické teorie, které dle Dugina neuspěly, jsou liberalismus (liberální demokracie), komunismus a fašismus/nacismus (zkratka pro „nacionální socialismus“). Budoucnost však patří čtvrté politické teorii, jejímž autorem je sám Dugin – kombinaci fašismu/nacismu, komunismu a konzervativního tradicionalismu.

Dle této „čtvrté politické teorie“ je hlavním nepřítelem široce pojatý „liberalismus“ – od sociálních demokratů přes centristické liberály a křesťanské demokraty až po konzervativce. Tedy nikoli úzce chápaný liberalismus – ať už pravicový libertarianismus nebo „sorosovský“ levicový liberalismus –, nýbrž v podstatě celý současný Západ. Cílem této „čtvrté politické teorie“ je definitivní porážka Atlantidy.

Eurasijský inter- a ultranacionalista

Dugin není žádným ruským nacionalistou, jako byl Alexander Solženicyn, a už vůbec ne úzkoprsým šovinistou, ale naopak „Eurasijcem“, eurasijským inter- a ultranacionalistou. Požaduje sjednocení celé Eurasie (naši euroskeptici, kteří mají vyrážku z „Bruselu“ a považují EU za „superstrát“, v případě „Eurasii“ teprve uvidí opravdový superstrát).

Dugin chce spojenectví Rusů, kteří budou Eurasii dominovat, s Němci, Francouzi, Tatary, Turky, Araby, islámem, Íránem – tím především, neboť Peršané jsou Árijci –, Indií i Čínou. Sní o však o rozdrobené Eurasii, která usiluje o expanzi na jih do Indočíny, na Filipíny, do Indonésie a do Austrálie, aby neohrožovala Rusko.

Dle této teorie má být Velká Británie oddělená od Evropy, Polsko získá zvláštní status (ghetta), Gruzie bude rozparcelovaná a Ukrajina ovládnutá! Samostatná Ukrajina je podle Dugina nemyslitelná, protože by to ohrozilo jeho eurasijský projekt – její pohlcení Ruskem je nutné, neboť poté bude sjednocena celá pevninská Eurasie pod ruským vedením i budou izolované a zaniknou anglicky mluvící národy a společnosti a jejich liberalismus a individualismus.

Nacionální bolševismus

Nacionální bolševismus je vstřícný ke komunismu i k fašismu/nacismu, ale částečně je kritizuje – komunismus to přehnal s třídním bojem, nacionální socialismus s rasismem. Kompromis mezi nimi, jejich syntéza, je však skvělá. Vlajka nacionálního bolševismu se podobá nacistické – červené pole, uprostřed bílý kruh a v něm černá nikoli svastika, nýbrž překřížený srp a kladivo jako u komunistů, nikoli však žluté na červeném, ale černé na bílém. Dokonalá syntéza nacismu a komunismu – pravý, radikální a konzistentní fašistický fašismus.

Dugin obdivuje a je stoupencem nejen ruského carského režimu a pravoslaví, ale i Lenina a Stalina. Jak může někdo uctívat cara a ruskou pravoslavnou církev a současně vrahy carské rodiny a katany pravoslaví? Vysvětlení je jednoduché. Duginovi nejde o konkrétní režim, ale o říši, a vše, co rozšíří její moc, je dobré. Na pravoslavné církvi je pozitivní spíše její forma, struktura – otrocká služba ruskému státu – než obsah, křesťanské učení. Vítězství Eurasie nad Atlantidou lze dosáhnout podporou

• radikální levice i pravice na Západě proti politickému středu;
• démonizace USA – mantrickým opakováním, že za veškeré zlo můžou USA a židovští bankéři, kteří je ovládají;
• amerických izolacionistů, jako je Ron Paul;
• chytrých subverzí, destabilizací a dezinformací v západních zemích;
• extrémistických, sektářských či rasistických hnutí;
• a „evropské konzervativní revoluce“ – přesvědčení západních konzervativních křesťanů, že jejich loajalita nepatří dekadentnímu liberálnímu Západu, ale skutečnému konzervativci a tradicionalistovi Vladimiru Putinovi.

Dugin se kvůli naivním konzervativním křesťanům, jejichž podporu chce získat, vyjadřuje s úctou o křesťanství, velmi dobře však ví, o co ve skutečnosti jde – o „řád severního pólu“, nordickou árijskou rasu. Stejně jako Adolf Hitler, Heinrich Himmler či Alfred Rosenberg ví, že křesťanství je špinavého semitského, židovského původu.

Finlandizace Evropy

Zápas o Ukrajinu je prvním krokem k vítězství Eurasie pod vedením „Třetího Říma“, Moskvy, a jejích principů komunitarismu, mysticismu, tradicionalismu a hierarchické moci nad americkou Atlantidou a jejími zásadami individualismu, racionalismu, individuálních svobod a liberální demokracie.

Zajímavé je, že se Dugin ve své knize Základy geopolitiky z roku 1997 – učebnici na Akademii Generálního štábu ruské armády i na jiných školách) a „mohutném ideologickém základu pro přípravu nového vojenského velení“ – svými záměry nijak netají. Nejenže dle něho „zápas o vládu etnických Rusů nad světem neskončil“, „Rusko se stane základnou pro novou protiburžoazní, antiamerickou revoluci“, „eurasijské impérium bude založeno na společném nepříteli: odmítnutí atlantismu, americké strategické dominance a vlády liberálních hodnot nad námi“, ale chce „finlandizaci celé Evropy“.

Evropa má být vůči Rusku ve stejném postavení jako za studené války Finsko – vnitřní autonomie a určitá svoboda, ale Rusko musí mít právo veta v zahraniční politice. Ta musí být neutrální a vůči Rusku povolná, Rusko nesmí být kritizované. (Samotné Finsko pak Dugin hodlá připojit k Rusku a rozparcelovat – jih této země bude připojen k ruské Karélii a sever „darován“ Murmanské oblasti. Takto daleko nezašel ani Stalin.)

Rusko má ve světě šířit antiamerikanismus a ze všeho vinit USA. V nich samotných pak podporovat nestabilitu a separatismus, zejména černošské, protibělošské rasisty, dále etnické, sociální a rasové konflikty, secesionismus a destabilizaci vnitřních politických procesů a izolacionistické novináře a politiky. Jde tedy o program „aktivních opatření“ k subverzi a sabotáži Západu.

Dvě slabiny geopolitického programu

Ti, kdo před necelými 80 až 90 lety nečetli Hitlerův Mein Kampf, udělali chybu. A chybují i ti, kdo dnes nečtou Duginovu knihu s jejím mystickým okultismem. Výsledek může být stejný. Pokud si myslíte, že tento okultista a mystik by nebyl schopný rozpoutat další světovou válku, pak se pravděpodobně mýlíte. Pokud jde o Duginův „geopolitický“ program, jeho slabiny jsou zřejmé.

• Za prvé, Dugin přeceňuje ruskou sílu. Rusko má velké demografické problémy. Průměrná délka života ruských mužů je necelých 60 let. Dvě třetiny těhotenství ruských žen končí umělým potratem. Rodí se méně dětí, než umírá dospělých. Počet Rusů se snižuje, což bude pokračovat.
  Islámská menšina v Rusku má vyšší porodnost než slovanská většina a méně ji sužuje alkoholismus. Stále více mladých Rusů bude muslimy, z čehož dle demografických předpovědí vyplývá, že během 21. století se Rusko může stát většinově islámskou zemí. Navíc na rozlehlou Sibiř imigrují Číňané. Již dnes jich zde žije více než etnických Rusů. Moc i počet Rusů v samotném Rusku se snižují.
• Za druhé, Dugin plánuje maximálně rozdrobenou Čínu, jež pod ruským vedením expanduje na jih. Proč by to však Číňané měli dělat? Nebylo by pro ně snadnější expandovat na prázdný, rozlehlý a ruskou slovanskou populací jen řídce osídlený sever, tedy na Sibiř, než na lidnatý, sebevědomý a Západem podporovaný jih? (Toto dilema řešilo už v roce 1941 imperiální Japonsko – buď expandovat na jih a střetnout se se Západem, anebo na sever a dostat se do konfliktu se SSSR. Tehdejší japonská rozhodnutí bylo chybné, ale proč by Čína měla chybovat stejně?)
  Začne-li Rusko provádět Duginův program eurasijského impéria, proč by se Evropa neměla dohodnout a spojit s Čínou? Ruský expanzionismus učiní z Číny z geopolitického hlediska jejího spojence. Proč by Evropa měla ustupovat Rusku? Komu by v ní vadilo, že vše na východ od Uralu bude čínské? Mně nikoli. Vadila by mi ruská Halič, protože nikdy nebyla součástí Ruska, ale Polska a Rakouska-Uherska, tedy Západu, ano – sověti ji okupovali až v důsledku paktu Molotov-Ribbentrop.

Ruské psychologické operace

V českém mediálním prostředí, především internetovém, se odehrává masivní ruská ofenzíva – „aktivní operace“ dezinterpretací, pomluv, diskreditací a psychologické války. Rychle se objevily nové servery radikální xenofobní pravice i radikální antikapitalistické levice, jež kromě pomlouvání Západu chválí Putinovo Rusko.

Pro ruské (a v minulosti i sovětské) psychologické operace je příznačná neschopnost racionálně dávkovat sdělení, často sklouzávají k bombastičnosti a k démonizaci oponentů. Václav Havel nebyl jen špatný politik, nýbrž přímo Antikrist. Zásahy Západu v bývalé Jugoslávii byly nejen nerozumné či pomýlené, ale i masovým vražděním dětí nebo rozprodáváním lidí na orgány. Stoupenci ukrajinské nezávislosti na Moskvě pak jsou radikální nacionalisté a také „banderovci“, fašisté a nacisté.

Na současné ruské propagandě je možná nejzákeřnější to, že vydává ukrajinské, estonské, lotyšské nacionalisty za fašisty a nacisty, přičemž právě sověti byli od 23. srpna 1939 do 22. června 1941 skutečnými spojenci nacistů a největšími kolaboranty s nacistickou Třetí říší! A v dohodě s ní okupovali Pobaltí, východní Polsko, západní Ukrajinu a nastolili tam teror.

Nelze se pak divit, že po sovětské okupaci vítali v létě 1941 baltské národy a západní Ukrajinci německé vojáky jako osvoboditele – stejně jako my jsme v roce 1945 po nacistické okupaci vítali jako osvoboditele sovětské vojáky. Estonci a Lotyši bojující na německé straně za nezávislost své země proti Sovětskému svazu jsou na tom z morálního hlediska stejně jako vojáci Svobodovy armády, kteří na sovětské straně bojovali proti Třetí říši za nezávislost naší země.

Šlo o tragické volby, neboť z morálního hlediska byly nacismus a komunismus, Třetí říše a Sovětský svaz, stejné zlo, jenže tyto malé národy k nim přinutil pakt Molotov-Ribbetrop, tedy němečtí nacisté a ruští komunisté. S tím rozdílem, že dnešní Němci nejsou na Třetí říši a její okupační, dobyvačnou politiku hrdí, zatímco dnešní Rusové na Sovětský svaz a jeho okupační, dobyvačnou politiku ano.

Levicoví i pravicoví užiteční idioti

O tom, že radikální pravicové i levicové servery jsou součástí ruských psychologických operací – mediálními agenturami Moskvy –, svědčí „drobné“ ideologické nekonzistentnosti v jejich proklamované levicovosti a pravicovosti. Radikální levice brojí proti „neoliberalismu“ – přílišné tvrdosti západního kapitalismu vůči slabým a chudým. Je pacifistická, vystupuje proti militarismu a vyznává mystiku lidových revolucí proti zkorumpovaným vládám oligarchů.

Nehájí-li nějaký server radikální levice v ukrajinských událostech lidi z Majdanu, kteří svrhli zkorumpovaného lokaje oligarchie, nýbrž jednoznačně Moskvu a ruského prezidenta, autokrata, jenž reprezentuje režim oligarchie, haraší zbraněmi, vyvolává u vlastních občanů válečnou psychózu, vojensky obsadí část území sousední země, připravuje se na další pochod a válečnými dobyvačnými kroky apeluje na nacionalistické pudy, pak je tento server nejen radikálně levicový, protikapitalistický a proti „neoliberalismu“, ale i psychologickou operací Moskvy snažící se získat co největší část levice a zlákat levicové „užitečné idioty“.

Radikální euroskeptická pravice obhajuje nacionalismus, právo malých států na suverenitu a samostatnost proti nadnárodním uniím a svazům, proti „novému světovému řádu“, a má ráda katolické nacionalisty, u nichž jí příliš nevadí, jsou-li trochu antisemitští.

Pokud nějaký server nacionalistické pravice v ukrajinských událostech hájí jednoznačně nadnárodní eurasijský superstrát, a nikoli ukrajinské katolické nacionalisty usilující o malou, nezávislou národní Ukrajinu a o nepohlcení nadnárodním eurasijským impériem a někteří jsou antisemity, pak je tento server nejen radikálně pravicově nacionalistický, ale i ve službách globálního impéria řízeného z Moskvy a její psychologickou operací snažící se získat co největší část pravice a zlákat pravicové „užitečné idioty“.

Černý pavouk

To je od Duginových žáků a učedníků chytré, ale ani opačná strana není úplně padlá na hlavu, a ví své. Ano, existují lidé, kteří usilují o „nový světový řád“, který má nahradit dosavadní „starý“ mezinárodní řád, jenž se ustavil v Evropě a ve světě v roce 1989. Ano, skutečně existuje satanské, ďábelské spiknutí, jež chce ovládnout svět.

Jeho centrum je však jinde, než si stoupenci českých konspiračních, radikálně levicových i pravicových serverů myslí. V přítmí a temnotě tohoto centra sídlí černý pavouk, který spřádá své sítě. A ty, kdo se odváží v této temnotě posvítit, by nemělo příliš překvapit, že jím je dnešní Rasputin ruského prezidenta Vladimira Putina.

Vyšlo na www.ceskapozice.cz