Personální fluktuace v Trumpově vládě pokračují. Ministr zahraničí Rex Tillerson končí a na jeho místo nastoupí dosavadní šéf CIA Mike Pompeo. 

Byznysmen Tillerson (předtím šéf ropné ExxonMobile) by byl dobrým ministrem zahraničí v pragmatických republikánských vládách, jako byly ta Eisenhowerova v 50. letech nebo Fordova v polovině 70. let 20. století. Ale ve vládě Trumpově velkou šanci neměl. Bylo jen otázkou času, kdy odejde. Spekulovalo se o tom loni v létě, pak koncem minulého roku, kdy to vypadalo, že ho nahradí buď dosavadní velvyslankyně při OSN Nikki Haleyová (kterou prosazovala dcera Ivanka), nebo právě Mike Pompeo, ke kterému se klonil Trump. Nyní se rozhodl.

Pragmatik Tillerson se špatně hodil k volatilní a rtuťovité povaze Trumpa. Předtím se neznali, Trump se pro něj rozhodl na poslední chvíli (když odmítl kandidáty, jako byli bývalý starosta NewYorku Rudy Giuliani či bývalý republikánský kandidát na prezidenta Mitt Romney). To bylo velice nezvyklé; prezidenti si většinou za ministra zahraničí vybírají člověka, kterého dobře znají a nezřídka je mezi nimi silné pouto.

Tillerson nebyl úspěšným ministrem zahraničí, ministerstvo moc nezvládal, nebyl „přijat“ jeho pracovníky. Navíc se s Trumpem vídal málokdy, z titulu své funkce byl hodně v zahraničí.

Jako pragmatik se snažil Trumpa v zahraniční politice mírnit; přesvědčoval ho, aby neodstupoval od Obamovy dohody s Íránem z roku 2015, jež vůči Íránu zrušila ochromující sankce výměnou za slib, že islámská republika na deset let zmrazí jaderný program, a kterou Trump považoval za jednu z nejhorších v amerických dějinách (v tom má hodně pravdy). Jenže Trump na své instinkty dává a tvrdý postoj vůči Íránu chce.

Fungující chemie 

Mike Pompeo byl konzervativní kongresman, člen Tea Party: libertariánský v domácí politice (nízké daně, nízké státní výdaje) a jestřáb v politice zahraniční: tvrdý boj vůči islámskému terorismu a teroristům, tvrdý postoj vůči Severní Koreji a tvrdý postoj vůči Íránu. Žádné iluze ohledně Ruska.

Každé ráno prezident USA dostává od CIA bezpečnostní brífink; Mike Pompeo si tyto brífinky vychutnával a vždy, když to bylo možné, je podával prezidentovi osobně. S Trumpem tak byl v kontaktu téměř denně. A „chemie“ mezi ním a Trumpem fungovala; Pompeo má zřejmě Trumpa „přečteného“ a tak ví, co má a co nemá dělat, aby neupadl do nemilosti (alespoň prozatím).

Pompeo v čele ministerstva zahraničí USA není dobrá zpráva pro Vladimira Putina a je to velice špatná zpráva pro Írán. Ajatolláhové v islámské republice by si teď měli dát pozor a konečně začít sekat dobrotu, protože po pragmatikovi Tillersonovi přichází jestřáb, který bude Trumpa v jeho protiíránských instinktech utvrzovat. U kombinace Trump–Pompeo nelze vyloučit opatření, která by jednoho dne vedla ke změně režimu v Íránu.

Pompea má v čele CIA nahradit jeho dosavadní zástupkyně Gina Haspelová. Před patnácti lety, za George Bushe mladšího, se podílela na zostřených metodách výslechu teroristů. Což bylo jistě sympatické jak Pompeovi tak Trumpovi, byť některé „lidskoprávní“ organizace jí to vyčítají (dokonce tak, že v některých zprávách její nominace do čela CIA zastínila důležitější nominaci Pompea na ministerstvo zahraničí). Tyto organizace nechápou, že loajalita státu má patřit především vlastním občanům, nikoli předimenzovaným „lidským právům“ cizích teroristů; a tudíž ve válce je primární morální povinností státu ochránit vlastní občany před smrtí, a proto z velice zlých lidí dostat potřebné informace. Kdyby se o to stát nepokusil, jednal by nemravně, protože by zradil své občany ve prospěch dogmatické ideologie Amnesty International.

O čem vrabci ještě štěbetají 

Jaké personální rošády nás ještě čekají? Vrabci na washingtonských střechách štěbetají, že brzo, možná už příští měsíc, odejde Trumpův bezpečnostní poradce generál McMaster. Mezi ním a Trumpem „chemie“ příliš nefungovala (on si liboval v powerpointových prezentacích, které Trumpa nudily; dcera Ivanka mu jednou poradila, že když chce otce o něčem přesvědčit, má mu dát jednu velkou barevnou fotku s emotivním obsahem). McMaster byl relativně holubičím vůči Íránu a jestřábím vůči Rusku.

Kdo po něm přijde? Buď Stephen Biegun, nyní ve firmě Ford, ale za Bushe mladšího v Radě národní bezpečnosti pod Condoleezzou Riceovou. Představitel republikánského pragmatismu, preferován centristy. Anebo John Bolton, za Bushe velvyslanec při OSN a jestřáb mezi jestřáby, preferován konzervativci. Bolton má však „problém“: má knír řecko-tureckého typu a Trump nemá rád lidi s knírem; knír považuje za „neamerický“ (pak byli „neameričtí“ i prezidenti USA od Lincolna po Tafta).

Tak či onak, tato personální obměna nebyla Trumpova první a nebude ani poslední. Jednou z mála jistot Trumpovy povahy je, že personální fluktuace v jeho vládě budou pokračovat.

Vyšlo v LN 15. 3. 2018