(Publikováno v týdeníku MF Plus č. 7.)

Sdružení Osma pořádá diskusi o feminismu. Známá režisérka filmů O čem sní ženy, jinak radikální feministka, hřímá proti svobodě sdružování. Zastoupení žen v parlamentu by neměla určovat svobodná volba, nýbrž kvóty, tj. státní diktát. Režisérka považuje za skandální, že v našem parlamentu je 17% žen, zatímco v tom afgánském je 30% žen. Do diskuse se přihlásí autor tohoto sloupku a říká: my všichni Afganistanu blahopřejeme, že má v parlamentu 30% žen, což je lepší než Taliban. Přesto však, kde mají ženy více práv a svobod, v České republice, kde v parlamentu je jen 17% žen, anebo v Afganistanu, kde je jich 30%? Kolik žen přítomných v sálu by chtělo žít raději v Afganistanu než u nás?

Ruku nezvedla ani jedna.

Pokračoval jsem: formální zastoupení žen v parlamentu není pro práva žen to nejdůležitější. Mnohem důležitější jsou kultura a civilizovanost dané společnosti.

Do diskuse se zapojil i předseda Evropských demokratů, bývalý pražský primátor. Označil můj příspěvek za projev demagogie. Co však v něm bylo demagogické, nesdělil. Heroicky však prohlásil, že je za kvóty pro ženy (vskutku je heroické říci to v sálu plném feministek!) Svůj příspěvek korunoval perlou: velkoryse nás informoval, která země je nejpokrokovější, tj. má ve svém parlamentu největší zastoupení žen. Která je tedy tím vzorem ženských práv, pro nás všechny hodným k následování?

Rwanda, v jejím parlamentu je 43% žen!

Probůh, ze všech zemí na světě, dávat nám za příklad právě Rwandu! Kdyby to nebylo tak tragické, bylo by to komické. 43% žen v parlamentu ve Rwandě zřejmě těm tutsijským ženám vražděným po statisících příliš nepomohlo! Dávat za vzor ženských práv právě Rwandu, kde se odehrála jedna z největších genocid od konce druhé světové války, může jen zaslepený ideolog. Anebo cynický pokrytec. Pan Kasl ideolog není.