Jsou pražská bezpečnostní opatření přehnaná? To nemohu vědět, neboť nevím, jaká je hrozba. Předpokládám však, že vláda to ví a proto zavedla bezpečnostní opatření přiměřená.

Můj postoj k vládě je postojem loajality a presumpce důvěry. Nemám žádnou informaci o tom, že by vláda zneužila policii k stranickým či politickým cílům – jak tak flagrantně činila socialistická vláda předchozí – a proto tato vláda má moji důvěru, než ji z vlastní hlouposti promrhá. Ať je to co nejpozději.
Hrozba teroristického útoku v Praze – doufejme, že navždy nenaplněna – nás však poučuje o realitě: myšlenka „konce dějin“, jakéhosi finálního věku věčného štěstí, bezpečnosti a spokojenosti, je nejidiotičtější myšlenkou vůbec, a to již od roku 1806, kdy Hegel konec dějin vyhlásil. Právě naopak, válka a různé pohromy, stejně jako hřích, láska, smrt, sex, okamihy štěstí, nemoci a jejich léčba, jsou konstantním údělem lidského rodu. Je utopickou iluzí myslet si, že někdy budeme plně bez nich.

Tento realismus nás vede k soustředění na to podstatné. Zaprvé, teroristé nás mohou zabít (to může i nádor), ale nemusí nás zotročit, pokud se zotročit nenecháme sami. Jejich bomby mohou roztrhat naše těla, ale nemusí ovládnout naše mysli. Proto dělejme vše jako předtím; především se ale netřesme strachy před teroristy. Nakonec stejně zemřeme; a tak ta skutečně zajímavá otázka není, zda zemřeme (ano), ale co je po smrti? Přetrvá po naši smrti naše duše, naše „já“, naše vědomí, a bude vystavěno soudu Stvořitele? (Ano.)

Zadruhé, státní bezpečnostní aparát není téměř nikdy schopen předejít prvnímu úderu. Ten je téměř vždy úspěšný. Prozíravost a spravedlnost státu se měří jeho schopností předejít druhému, třetímu, čtvrtému, sedmnáctému úderu.

Není-li ale stát schopen zabránit prvnímu úderu, jsme vůči němu úplně bezbranní? Ne úplně. Bdělí a ozbrojení občané jsou jediní, kdo jsou sto prvnímu úderu předejít – pokud vůbec někdo. V této zemi je držení a nošení střelních zbraní legální. Prozíraví, odpovědní a bezúhonní občané by toho práva měli využít. Americký protiúder proti vrahům a teroristům z 11. září 2001 nezačaly ozbrojené síly USA; začali je prostí američtí občané na palubě unešeného letadla nad Pensylvánií. Jen díky jejich odvaze to letadlo nenarazilo do Bílého domu či budovy Kongresu. Možná, kdyby byli ozbrojeni, možná by nenarazilo vůbec a oni mohli dodnes žít. Oni však o hrozbě předtím nevěděli, my o ní dnes víme. Můžeme si dovolit být neozbrojeni? Je od nás jako jednotlivců zodpovědné, abychom byli neozbrojeni?

A za třetí, udělejme to skutečně nejdůležitější. Totéž, co udělali cestující ve všech unesených letadlech 11. září 2001 předtím, než letadla explodovala. Telefonovali svým blízkým, svým nejbližším, ale neplýtvali slovy. Sdělili jim to skutečně podstatné, to nejdůležitější; řekli jim: „Mám Tě rád, miluji Tě.“ To je to skutečně podstatné. Dát vědět svým blízkým, co si o nich myslíme, ale až příliš často zapomínáme říci. My, naprostá většina z nás, na rozdíl od těch v unešených letadlech 11. září, nezemřeme tak brzo. Ale přesto, proč otálet, proč to neříct svým blízkým teď a hned?

A poslední věc: můžeme se pokusit, ano, i my, ateisté a agnostici, o kratičkou modlitbu. Ne za sebe, ale za nás, za naše blízké, za naši zemi. Za to, abychom neměli strach. Uvědomme si, teroristé mohou roztrhat naše těla, ale nemají na to zotročit či terorizovat naše mysli.

Jsou to ubozí, patetičtí lúzři.

Roman Joch,
ředitel Občanského institutu

Publikováno v Mf Dnes 26. září 2006