Konstitucionalismus v západní politické tradici neznamená – tak jako v mé zemi, v Rusku – jednoduše mít psanou ústavu, bez ohledu na její obsah. Opravdový konstitucionalismus vyžaduje spíše omezení vlády zákonem. Vláda může být považována za skutečně ústavní jen tehdy, pokud se pohybuje v alespoň rámci následujících minimálních hranic: 1) Legislativní sbor nemůže být rozpuštěn rozhodnutím žádného orgánu ani žádného jednotlivce s výjimkou rozhodnutí jeho samého; 2) soudy jsou nezávislé jak na zákonodárné, tak i výkonné moci; 3) exekutiva nemůže jmenovat ministry bez schválení zákonodárnou mocí; 4) pouze legislativa může schvalovat zákony.
Nalézt známky takového konstitucionalismu v mé zemi není snadné. Náš legislativní orgán, Parlament, byl v říjnu roku 1993 rozpuštěn presidentským dekretem. A ty, kteří tento dekret tak docela nepochopili nebo s ním okamžitě nesouhlasili, byli o nutnosti opustit parlamentní budovu přesvědčeni palbou tanků. Ruské soudy jsou možná nezávislé na legislativě, jsou však beze zbytku podřízeny exekutivě. Ministři jsou jednoduše jmenováni presidentem. A je-li pravda, že zákony formálně vytváří legislativa, je také pravda, že v průběhu posledních sedmi let se nestalo, aby jediné přání vlády nebylo vtěleno do zákona. Není tedy tak docela správné říkat, jak někteří činí, že konstitucionalismus v Rusku selhává. Ve skutečnosti se o jeho zavedení Rusko musí teprve pokusit.

Proč je toto tak důležité? Odpověď je prostá: konstitucionalismus je tou nejlepší, nejefektivnější a vlastně jedinou cestou k zajištění svobody.

Svoboda není luxus

Vždycky je užitečné osvěžit si vlastní, v paměti zasuté vzpomínky – stejně jako vzpomínky našich přátel, kolegů a dokonce i našich protivníků – na to, proč je svoboda lepší než nesvoboda.

Svoboda není luxusem. Je to mocný nástroj, bez nějž si žádný člověk ani žádná země na světě nemohou zachovat prosperitu, bezpečnost, rozvoj nebo respekt. Svobodné země vykazují bezpečně vyšší prosperitu než země nesvobodné. Žebříčky sestavované nejrůznějšími institucemi –

Index of Economic Freedom Heritage Foundation,
Economic Freedom of the World Fraserova institutu či
Freedom in the World, jak jej předkládá Freedom House – ty všechny přinášejí drtivé důkazy toho, že ekonomicky a politicky svobodné země jsou bohatší než země nesvobodné – s průměrným hrubým domácím produktem na hlavu ve výši 28 000-30 000 dolarů oproti průměrným 4 000 dolarů v zemích nesvobodných nebo utlačovaných.

Ekonomiky svobodných zemí navíc vykazují rychlejší růst. Během posledních třiceti let se ve zcela svobodných zemích příjem na hlavu zdvojnásobil, v částečně svobodných zemích vzrostl v průměru o 40 procent. V nesvobodných zemích se oproti tomu příjem na hlavu snížil o přibližně 34 procenta. Ve stejné době se některé země změnily z politicky svobodných na politicky nesvobodné a jiné z politicky nesvobodných na politicky svobodné. První změna vede nevyhnutelně k ekonomickému úpadku, projevujícímu se v negativní míře růstu HDP na hlavu. Na druhou stranu přechod z nesvobody ke svobodě urychluje ekonomický růst, ústící ve vyšší míru růstu HDP na hlavu, než činí světový průměr.

Svoboda také přináší bezpečnost. To platí pro vnější bezpečnost, neboť hospodářsky a politicky svobodné země budou mezi sebou bojovat s menší pravděpodobností než země nesvobodné. Platí to ale rovněž pro bezpečnost vnitřní, protože svobodné země obyčejně vykazují nižší úmrtnost, jejíž příčinou je násilná kriminalita páchaná kriminálními gangy nebo vládou. Srovnejme Spojené státy, západní Evropu, Kanadu a Japonsko na straně jedné s nesvobodnými státy jako Rwanda, Afghánistán, Irák, Somálsko a Severní Korea na straně druhé. Které země jsou bezpečnější? Kde je očekávaný věk dožití vyšší? Kde existuje větší riziko loupeží, únosů či vražd?

V souvislosti s tím svoboda zvětšuje ekonomickou, politickou a vojenskou sílu. Srovnejme země s podobnou lidnatostí, ale s odlišnou mírou svobody. Které jsou ekonomicky silnější? Španělsko, nebo Súdán? Austrálie, nebo Sýrie? Belgie, nebo Kuba? Nizozemí, nebo Zimbabwe? Tchaj-wan, nebo Severní Korea? Finsko, nebo Libye? Svoboda vede rovněž k většímu mezinárodnímu respektu: které z těchto zemí jsou ve světě považovány za atraktivnější a respektovanější? Do kterých z nich se lidé stěhují? Z kterých lidé emigrují? Lidé hlasují pro svobodu svýma nohama.

Nedostatek svobody vytváří na druhé straně nepřekonatelnou bariéru prosperitě a hospodářskému růstu. Ve dějinách třeba neexistuje příklad nesvobodné země, která by překročila hranici 15 000 dolarů HDP na hlavu. Zemím, jež byly schopny tuto hranici překonat, se to podařilo jedině poté, kdy se staly ekonomicky a politicky svobodnými. K nejlepším příkladům takového přechodu patří Španělsko, Portugalsko, Řecko, Tchaj-wan, Jižní Korea a Chile. A podobně země kdysi bohaté, jež se staly nesvobodnými, staly se rovněž chudými – dokonce i státy exportující ropu v dobách vysokých cen energií. V Íránu, Venezuele, Saúdské Arábii a Iráku je dnes HDP na hlavu nižší, než byl před třemi desítkami let – o 10, 30, 40, resp. 80 procent. Nedostatek svobody bohatství vždycky ničí.

Destrukce svobody v Rusku

Příběh destrukce svobody v mé zemi, v Rusku, je smutným příběhem. Měl by však být vyprávěn, měl by být znám, a měl by být držen v paměti, aby se nemusel opakovat a aby byl jednoho dne změněn.

Za prvé sem patří útok proti čečenskému lidu. Mnoho Rusů si myslí, že obrana svobody čečenského národa nebyla jejich záležitostí. Lidé v Čečensku ztratili svoji nezávislost, svá politická práva a mnozí z nich své životy. Život ztratilo i mnoho Rusů.

Pak tu byl útok na ruská média. V jeho průběhu se opět mnoho Rusů domnívalo, že bránit svobodu sdělovacích prostředků není jejich věc. Výsledkem bylo, že média ztratila nezávislost – nejprve televizní kanály, pak rozhlasové stanice a noviny. A svou pozornost obrací dnes cenzoři k internetu.

Další útok směřoval proti soukromému podnikání. Mnoho Rusů mělo za to, že hájit svobodu soukromého podnikání není jejich starost. A tak soukromý sektor přišel o svou nezávislost a stal se otrokem výkonné moci a jejích rozmarů. Tohoto stavu bylo dosaženo prostřednictvím programu tzv. PPPs (public-private partnerships – partnerství veřejného a soukromého sektoru), který by ovšem měl být přesněji nazván podle toho, co se skutečně děje, a sice CPC – podřízení soukromého podnikání vládnoucí korporaci.
Dalším útokem byl útok na nezávislost politických stran. A mnoho Rusů bylo opět přesvědčeno, že boj za obranu nezávislosti politických stran se jich netýká. Výsledek se dostavil: nezávislé celonárodní politické strany přestaly existovat.

Na řadu přišel i útok na nezávislost soudnictví. Mnozí Rusové nebrali obranu nezávislosti soudnictví za svou. Dnes v Rusku nenajdete nezávislé soudy, nepotkáte nezávislého soudce.

Nadešel útok proti volbám gubernátorů. Mnozí Rusové nepovažovali obranu svobodných voleb gubernátorů za svou vlastní věc. Dnes jsou gubernátoři jmenováni presidentem a v zemi neexistují žádné místní nezávislé orgány.

Nakonec se objevil i útok na nezávislost nevládních a náboženských organizací. Konečně se našli lidé, kteří se pokusili jejich svobodu hájit; bylo však již pozdě. A tak v současnosti dokonce ani ti, kteří by chtěli vzdorovat, nemají ke své obraně ani potřebné prostředky, ani nezbytné instituce.

Výsledkem je to, že Rusko přestalo být politicky svobodnou zemí. Za rok 2005 zařadil Freedom House ve svém žebříčku
Freedom in the World Rusko na 168. místo ze 192 zemí, Transparency International ve své
Global Corruption Report pak na 126. místo ze 159 zemí. World Economic Forum klade Rusko na 85. místo (ze 108) v otázce vyhýbání se protekcionářství při vládním rozhodování, na 88. místo v otázce ochrany vlastnických práv a na 84. místo (ze 102) z hlediska nezávislosti soudního systému. Rusko by spolu s Nepálem, Běloruskem, Tádžikistánem, Gambií, Šalamounovými ostrovy, Zimbabwe a Venezuelou mohlo vytvořit další skupinu G-8 – skupinu zemí, kterým se v uplynulých patnácti letech podařilo s nevídanou rychlostí zničit základní instituce moderního vládního systému a občanské společnosti.

A co dělá ruská vláda dnes, když zničila svobodu a dosáhla mnoho dalšího na cestě k plné kontrole nad ruskou společností? Zastavuje své útoky? Nikoli, pokračuje v nich jak uvnitř ruských hranic, tak za nimi. Ve vlastní zemi odstartovala kampaň proti lidským právům. Vytvořila a financuje jakási detašovaná úderná komanda – hnutí „Naši“, „Místní“ či „Mladá garda“ – která jsou cvičena v pronásledování a mlácení politických a myšlenkových oponentů současného režimu. Dny, na něž jsou tyto jednotky především připravovány, přijdou brzy – před parlamentními a presidentskými volbami v letech 2007 a 2008.

Vně ruských hranic poskytuje vláda hospodářskou, finanční politickou, intelektuální a morální pomoc novým přátelům: vrcholným představitelům nesvobodných zemí, jakými jsou Bělorusko, Uzbekistán, Venezuela, Myanmar, Alžírsko, Írán a palestinský Hamas. Ruku v ruce s tím se Rusko pokouší potlačit těžce vybojovanou svobodu a demokracii v sousedních státech. Ukrajina, Moldavsko a Gruzie se ocitly uprostřed nové studené války, která je výsledkem nepřátelské politiky ruských oficiálních míst zahrnující vízovou politiku, spory kolem ropovodů či obchod s drůbeží, elektřinou, zemním plynem, vínem a dokonce i minerálními vodami. Ruská vláda právě zahájila naprostou blokádu Gruzie. Státem kontrolované ruské sdělovací prostředky vedou mezitím propagandistickou válku proti Ukrajině, Moldavsku, Gruzii, pobaltským zemím, Evropě a Spojeným státům.

Co mají nesvobodné země společného? Co spojuje tak rozdílné státy jako Nepál, Bělorusko, Tádžikistán, Šalamounovy ostrovy, Gambii, Venezuelu, Zimbabwe, Severní Koreu, Súdán, Turkmenistán, Kubu, Myanmar a – ano – dnes i Rusko? Je to jediná věc: válka, při níž vlády zabavují majetky a ničí společnost, při níž posílají lidi do lágrů nebo je zabíjejí jen proto, že mají jiné vidění světa, práva, jinou víru a jinou představu o tom, jak by měla jejich vlast vypadat. Jedině prostřednictvím nenávisti, strachu a volebních machinací se tyto vlády mohou držet toho, co je jim nejdražší – absolutní moci.

Bez svobody nemůže existovat žádná otevřená diskuse o důležitých vnitropolitických a mezinárodních otázkách. Z veřejného života je vyloučena debata o těch nejpodstatnějších záležitostech. Tento stav primitivizuje veřejný život, degraduje společnost a oslabuje stát. Politika nesvobody je politikou zbídačování a hospodářského úpadku.

Nejdůležitějším praktickým poučením z nedávné ruské historie je to, že svoboda je nedělitelná. Úpadek svobody v jedné sféře života ztěžuje její obranu v oblastech jiných. A podobně pád svobody v jedné zemi je ranou svobodě celosvětové. Za včerejší neschopnost bránit svobodu platíme velkou cenu již dnes a zítra možná zaplatíme ještě více.

Pohled dopředu

Jak by se měly Spojené státy a další svobodné země postavit k rostoucím autoritářským tendencím režimu uvnitř ruských hranic a k jeho rostoucí agresivitě navenek? V posledních pár letech k tomu existovala dobrá příležitost: společné úsilí Západu mohlo úpadek svobody v Rusku výrazně zpomalit, pokud ne docela zastavit. Nic se však v tomto směru nestalo. Jednou z posledních příležitostí Západu bylo odepřít přístup na jeho kapitálové trhy a znemožnit tak obchodování s aktivy, ukradenými velké soukromé společnosti Jukos. To se však nestalo a nabídka těchto aktiv se objevila na londýnské burze. Rovněž červencový summit skupiny G-8 v loňském roce v Petrohradu mohl být využit k tomu, aby zřetelně formuloval rozdíl mezi představiteli svobodného světa a představiteli nesvobodného Ruska. Nakonec se ani zde nic takového nestalo.

Jak jsem napsal v listu
Washington Post v dubnu 2006,

summit skupiny G-8 může být interpretován jen jako výraz podpory nejmocnější světové organizace ruskému vedení – jako oficiální souhlas s pošlapáváním lidských práv, vlády zákona a svobody projevu, s diskriminací nevládních organizací, se znárodňováním soukromého majetku, s využíváním energetických zdrojů jako zbraně a s agresí vůči demokraticky orientovaným sousedům.

Svou přítomností v Petrohradu demonstrují představitelé nejpřednějších světových průmyslových demokracií lhostejnost k osudu svobody a demokracie v Rusku. Dají tak to nejlepší možné posvěcení slovům, která do omrzení opakují sami ruští vládní představitelé – totiž že neexistují žádné zásadní rozdíly mezi ruskou a západními vládami. Stejně jako my, řeknou ruské špičky, i oni se jen snaží předstírat starost o práva jednotlivců a fungování tržních sil; stejně jako my, i oni o svobodě a demokracii jen hovoří. Summit skupiny G-8 poslouží jako inspirující příklad pro dnešní diktátory a zítřejší tyrany.

Západ promarnil obě tyto příležitosti. Žádný z lídrů G-7 nenašel dost odvahy, aby otevřel otázku svobody a demokracie nebo principů skutečného konstitucionalismu a jejich absence v Rusku. Každý se tvářil, že se v Rusku neděje nic zvláštního. Představitelé skupiny G-7 ve skutečnosti de facto vyjádřili souhlas s přístupem ruské vlády k energetické bezpečnosti. Namísto liberalizace a privatizace energetiky kráčí Rusko přesně opačným směrem, a to jak doma – tím, že znárodňuje soukromé společnosti a uvaluje státní kontrolu na rozvodné sítě, ropovody a plynovody, tak i v mezinárodním měřítku – využíváním netržních metod k ovládání nerostných zásob a dokonce vznášením požadavků na světové energetické zdroje.

Pár měsíců po summitu je účet za tuto politiku appeasementu na stole. Dnes ruské úřady odebírají licence americkým a britským energetickým společnostem působícím na Sachalinu. Společnost BP se ocitla pod tlakem na změnu svého partnera ve prospěch státem vlastněného Gazpromu, jinak nebude mít šanci na průzkum velkých plynových ložisek ve východní Sibiři. Miliardy dolarů, které utratila za nákup akcií Rosněftu v červenci 2006, jí nijak moc nepomohly. A není pochyb o tom,že po summitu může svobodný svět očekávat to samé v ještě větším měřítku. Po pravdě řečeno se Západ může cítit jako v éře nové studené války či něčeho podobného.

Dovolil bych si uzavřít tyto poznámky slovy Winstona Churchilla, týkajícími se jiné velké války za svobodu:

Chci říci této Sněmovně, tak jak jsem řekl těm, kdo se stali členy této vlády: Nemohu nabídnout nic než krev, dřinu, slzy a pot. Stojí před námi zkouška z nejtěžších. Máme před sebou dlouhé a dlouhé měsíce boje a utrpení. Ptáte se, jaká je naše politika? Říkám: Vést válku na moři, na zemi i ve vzduchu, se vší energií a se vší silou, již nám může dát Bůh; vést válku proti monstrózní tyranii, jíž není v temném, truchlivém seznamu lidských zločinů rovno. To je naše politika. Ptáte se, co je naším cílem? Mohu odpovědět jedním slovem: Je to vítězství, vítězství za každou cenu, vítězství navzdory všem hrůzám, vítězství, ať je k němu cesta jakkoli dlouhá a těžká. Neboť bez vítězství nelze přežít.

Tato válka za svobodu byla vybojována vítězně. Snad zvítězíme – vlastně musíme zvítězit – i ve válce současné. Abychom však zvítězili, musíme pracovat společně.

Andrej Illarionov byl v roce 1993 jmenován hlavním ekonomickým poradcem ruského premiéra Viktora Černomyrdina; na tuto funkci resignoval o rok později na protest proti vládní politice. V roce 2000 byl jmenován hlavním ekonomickým poradcem ruského presidenta Vladimira Putina; o pět let svoji funkci opustil ze stejných důvodů. V současnosti je presidentem Institutu ekonomických analýz v Moskvě.

Z anglického originálu „Freedom vs. Non-Freedom: A View from Russia“ publikovaného v časopisu Imprimis, Vol. 36, No. 1, January 2007,

přeložil Jaromír Žegklitz.