Studie OI č. 7 z pera Mojmíra Kalného se věnuje problematice církevního majetku a církevních restitucí z historického, ekonomického a právního aspektu. Je užitečnou příručkou, která zajistí základní vhled do složité problematiky navracení církevního majetku.

Studie OI 7

Mojmír KALNÝ
CÍRKEVNÍ MAJETEK A RESTITUCE

Občanský institut
květen 1995

ISBN 80-901659-3-1

Ing. Mojmír Kalný, CSc. je vedoucím ekonomického oddělení České biskupské konference a sekretářem její ekonomicko-právní komise.

Obsah:

Předmluva (Miloslav kardinál Vlk)

Jak vznikl církevní majetek?
Historický přehled vývoje církevního majetku v naší vlasti
Ekonomika katolické církve v České republice
Právní důvody pro vrácení majetku církvi

Předmluva

Publikace, která se Vám dostává do rukou, má specifické poslání. Je určena především věřícím katolíkům, aby jim jako základní informace osvětlila z historického, ekonomického a právního hlediska problém, který je mezi nimi živý. Je to otázka oprávněnosti restituce církevního majetku. Věřím však, že náš pohled bude zajímat i širší veřejnost.
Je všeobecně známo, že dosud přetrvávají rozdílné názory na tento nevyřešený problém. Je tedy nutné připomenout základní skutečnosti. Částečná restituce byla provedena dvěma zákony. Byl to zákon č. 298/1990 Sb. a zákon č. 338/1991 Sb. o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého. Těmito dvěma zákony byly řeholním společenstvím naší církve vráceny nejdůležitější budovy, které jim umožnily obnovit násilně přerušené působení. Celkem bylo vráceno v České republice 170 objektů.
Diecézím však dosud žádný majetek vrácen nebyl, až na 5 budov, které byly uvedenými zákony vráceny olomouckému arcibiskupství. Také řeholníkům nebylo vráceno hospodářské zázemí klášterů, ze kterého je dříve financovali.
Církevní představitelé jsou obviňováni, že usilují o restituci z touhy po majetku a po moci. Ve skutečnosti nepovažují za únosné, aby zůstal nevyřešen problém vysoké ekonomické závislosti církve na státu, který zavedli komunisté v roce 1949, kdy odňali církvi veškerý majetek kromě kostelů a farních budov a za to se zavázali zákonem č. 218/1949 Sb. hospodářsky zabezpečovat církev. Tímto zákonem stát na sebe rovněž převedl všechny patronáty s jejich povinností udržovat církevní památky. Z osobní zkušenosti víme, jak byl tento ekonomický nástroj státu zneužíván k útlaku a vnitřnímu rozkladu církve v zájmu dosažení plánované ateizace české společnosti.
Restituce nemají být jediným způsobem ekonomického zabezpečení církve. Nejpřijatelnějším řešením se jeví kombinace daňové asignace s restitucí zejména lesů, které lze snadno vydat, protože jsou celé ve státním vlastnictví. Nelze ovšem odmítat ani jiné formy řešení, jako např. státní rentu, kterou by stát mohl postupně splácet tržní cenu nevrácených nemovitostí. Ta je odhadována na 50-60 miliard Kč.
Církev tedy neusiluje o restituci, jak je jí často podsouváno, ze zištných důvodů. Nechce nic, co by jí právem nepatřilo před rokem 1948. Nabídla značný kompromis. Usiluje pouze o spravedlivé řešení toho, aby měla zdroje k financování svých potřeb a rozvojových programů, které nejsou samoúčelné, ale slouží stejně z velké části dobru celé společnosti. Zároveň si je vědoma své zodpovědnosti za ochranu kulturního dědictví národa, které představují hlavně umělecké památky v jejím vlastnictví. Hledá také řešení, které jí dovolí co největší nezávislost na státu a na daních nevěřící části národa. Nemůže ovšem přijmout návrhy, které přenášejí celé břemeno financování církve jen na bedra věřících – vždyť památky patří do kulturního pokladu národa.
Tyto informace mají sloužit k pochopení, jaký byl osud církevního majetku v naší zemi a proč usilujeme o restituci jako o jednu z forem řešení ekonomického zabezpečení církve. Jsme si přitom vědomi, že mají být položeny základy na dlouhá desetiletí.
Přál bych si, aby tyto řádky přispěly k lepšímu pochopení celé uvedené problematiky a k posílení vzájemné důvěry mezi společností a církví.

Miloslav kardinál Vlk
primas český
arcibiskup pražský
předseda České biskupské konference

Otázka restituce církevního majetku se stala bezmála evergreenem na naší politické scéně. Její řešení se stále odkládá a existuje mnoho názorů na její oprávněnost včetně dvou extrémních poloh, z nichž jedna zastává názor, že církev by neměla dostat zpět vůbec nic, až po názor skupiny věřících právníků, že není o čem se státem jednat, protože jde o jasné porušení zákonů a tudíž o záležitost, kterou lze řešit jedině soudním rozhodnutím.
Hlavní překážkou řešení problému vrácení zkonfiskovaného církevního nemovitého a movitého majetku je stanovisko Občanské demokratické strany, která trvá na tom, že restituce nepřichází v úvahu a že lze jenom napravit některé křivdy na církvi spáchané. Přitom nikdy nebylo jasně řečeno, z jakých politických a právních argumentů tento postoj vychází a které křivdy je tato strana ochotna napravit.
Stanovisko křesťanských stran bylo formulováno zjednodušeně slovy, že je třeba církvím vrátit vše, co jim bylo ukradeno. Naši biskupové formulovali svůj postoj tak, že požadují, aby stát církvi nabídl vrátit vše, co zkonfiskoval, a že církev sama stanoví, co převezme zpět a co nikoliv.
Mnozí občané České republiky se nedovedou v této situaci zorientovat a nevědí, na čí straně mají stát. Mnohým se zdá, že se církev uchází o vrácení svého původního majetku jen proto, že chce být vlivnou politickou silou podepřenou silným ekonomickým zázemím. Jiní se domnívají, že církev je tím úspěšnější při hlásání evangelia, čím je chudší. Jiní si myslí, že bohatství korumpuje církevní představitele. Opět jiní si myslí, že církev nepostupuje při vymáhání restituce dost rasantně a že není správné, když ponechává prosazování restituce na některých, zvláště křesťanských politických stranách. Mnozí zastávají názor, že se jich celá věc netýká, protože nejsou věřící a nemají tedy důvod, proč by měli podporovat snahu církve o dodržování obecných principů spravedlnosti, zvláště když jde o právnické osoby, kdy
je nebezpečí, že se restituce budou domáhat po příkladu církve i jiní. Je i mnoho dalších názorů, všem je však společná dezorientace. Ta je ovšem přirozeným důsledkem nedostatku všeobecně přístupných informací o tomto námětu. Výsledkem pak je, že se postoj veřejnosti k problému restituce církevního majetku řídí sympatiemi nebo odporem ke katolické církvi anebo strachem, aby se vrácením církevního majetku nevytvořil nebezpečný právní precedens, a nikoliv střízlivým a nezaujatým věcným pohledem na tento problém.
Chtěl bych se proto pokusit objasnit těm, které tento problém zajímá a kteří by rádi věděli, jak to s církevním majetkem a restitucemi vlastně je, svůj názor. Zabývám se již od roku 1990 sbíráním podkladů o bývalém církevním majetku pro očekávaná jednání mezi církevní hierarchií a státními orgány a měl jsem tedy příležitost se s tímto problémem podrobně seznámit.

Jak vznikl církevní majetek?

Proti vrácení církevního majetku jsou jeho odpůrci předkládány tři argumenty. Církev prý není a nikdy nebyla takovým vlastníkem, který by mohl volně disponovat svým majetkem jako jiné právnické osoby, její majetek je de facto státním majetkem, protože stát církvi prostřednictvím panovníků majetek daroval a v důsledku toho si vždy ponechával právo omezovat její dispoziční právo s tímto majetkem. Jako druhý argument se někdy uvádí, že církev získala svůj majetek hlavně z pobělohorských konfiskací, což má v posluchači podvědomě vyvolat pocit morálního odsouzení církve za způsob, jakým k majetku přišla. A konečně je to tvrzení, že církevní majetek je majetek nadační, který lze církvi odebrat, kdykoliv není používán pro účely, pro které byl zřízen.
Tyto argumentace využívají skutečnosti, že po právní stránce prošel vývoj vlastnictví církevního nemovitého majetku složitým procesem a že se stal v mnoha staletích předmětem kořistnického zájmu jak státu, tak vedoucích sil ve státě, což je pochopitelné, jestliže uvážíme, že církev nemá mocenské prostředky na svou obranu a že se tedy jeví kořistníkům všeho druhu jako snadná kořist.
Církev přišla ke svému majetku takto:

Převod patronátních práv

Ve starověku a ve středověku bylo zcela běžné, že panovníci, šlechtici a města stavěli na svým pozemcích kostely a fary.
Od 4. do 13. století nebylo v Evropě vlastnictví jednotně upraveno. Největší část Evropy se řídila germánským právem, v případě našich zemí konkrétně právem bavorským, kde platila zásada, že budova patří majiteli pozemku. Stavebníkem kostelů a farních budov byl zpočátku hlavně panovník, později šlechta, proto kostely a fary patřily jim.
Záhy se ukázalo, že dodržování zásad germánského práva má neblahý vliv na život církve. Poplatky poddaných určené na údržbu těchto budov a na výživu duchovních si osvojovali majitelé a poskytovali z nich pro účel, na který byly určeny, jen tolik a tehdy, jak se jim to hodilo. Kněží byli na svých pánech hmotně zcela závislí. Církevní disciplína se jen těžce prosazovala. Kritika mocných byla téměř vyloučena. Vliv biskupů na kněze byl mnohdy menší než vliv majitelů kostelů.
Neblahým stavem církve, který byl způsoben tím, že církev ve střední Evropě upadla do područí světských feudálů, se zabýval desátý všeobecný církevní koncil zvaný 2. lateránský roku 1139.
Na základě jeho usnesení se papežové zasazovali o změnu tohoto pro hlásání evangelia nepříznivého stavu věcí, což v praxi znamenalo dosáhnout změny občanského germánského práva. To se nakonec podařilo tím způsobem, že v oblasti působnosti germánského práva bylo postupně vlastnictví kostelů a far během dvanáctého a třináctého století transformováno v tzv. patronátní právo. To v praxi znamenalo, že dosavadní majitelé církevních staveb, tedy ti, kteří je na svůj náklad postavili, právně uznali, že vlastníkem těchto církevních staveb je církev, oni však že přebírají nadále čestnou povinnost přispívat účinně na údržbu těchto jimi postavených církevních objektů, a za to si podrželi vliv na jmenování duchovních správců.
Tato transformace neprobíhala bezbolestně, trvala poměrně dosti dlouho, avšak nakonec se bezezbytku podařila díky rostoucí autoritě církve. Proto od nejstarších dob, kdy byly zavedeny zápisy pozemkového vlastnictví v zemských deskách (zemské desky byly u nás zavedeny k zaznamenávání soudních výroků zemského soudu a k zapisování vlastnických práv k nemovitostem za krále Přemysla Otakara II, který vládl v letech 1253 – 1278), nalézáme nesčetné doklady o tom, že vlastníkem byla církev a nikoliv třeba stát nebo panovník.
Říkáme-li církev, myslíme tím jednotlivé církevní subjekty jako jsou biskupství, kapituly, farnosti nebo řády apod. Katolická církev jako taková nebyla nikdy na našem území universální právnickou osobou, i když podle kánonu 113 kodexu kanonického práva jí může být.
Nejčastěji byla jako vlastník uváděna místní církev obvykle v podobě kostela, záduší, obročí a pod. To bylo velmi praktické středověké opatření, které umožňovalo zcela oddělit osobní majetek duchovních správců od majetku církve a umožnit bezproblémové předávání tohoto majetku z generace na generaci.
O tom, že církev byla právoplatným vlastníkem svého majetku, nepochyboval ani československý stát při provádění pozemkové reformy v roce 1919, jakkoliv byl tehdy protikatolicky naladěný. Kdyby byly tehdy existovaly sebemenší právní důkazy pro tvrzení, že církevní majetek církvi nepatří, byl by toho stát bezpochyby využil, ale nestalo se tak a doklady o provádění pozemkové reformy uvádějí jako vlastníka příslušnou církevní instituci.
Patronátní práva během staletí postupně zanikala, ale mnoho jich existovalo ještě v době únorového puče v roce 1948. V rámci úsilí o plné podřízení veškeré církevní činnosti státu převzaly na sebe československé státní orgány komunistickým zákonem č. 218/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností počínaje dnem 1. listopadu 1949 všechny dosud existující patronáty ustanovením § 11 citovaného zákona:
” Veškerý soukromý a veřejný patronát nad kostely, obročími a jinými církevními ústavy přechází na stát.” Tento zvláštní stav, kdy stát převzal povinnost spolufinancovat společně
s církví údržbu církevních objektů, platí dodnes, protože zákon č. 218/1949 Sb. nebyl dosud nahrazen jiným řešením.

Dary

Zámožní zbožní věřící často darovali církvi pozemky na vydržování kaplí, kostelů nebo řádů, které si oblíbili.
Zejména zakladatelé různých církevních institucí – klášterů, škol, ústavů atd. – jim dávali do vínku hmotné statky, např. poddanské vesnice, pozemky a pod., aby důchody z nich plynoucí sloužily jako základ pro udržení jejich dalšího provozování. Podobně poskytovali peněžité dary na stavby, které církev podnikala. Tak bylo postaveno mnoho církevních staveb. Peněžními dary mnozí zámožní věřící rovněž podporovali chod různých církevních institucí.

Sbírky

Od počátků církve přinášeli věřící při mši svaté, a to při obětování, své osobní obětní příspěvky. Ty, ačkoliv měly zpočátku naturální podobu, se brzo přeměnily v peněžní formu a z ní se vyvinuly dnešní sbírky při nedělních a svátečních bohoslužbách.

Intence a jiné druhy příspěvků věřících

Věřící dobrovolně odměňují kněze za sloužení mše na jejich úmysl, za křty, svatby, pohřby a jiné úkony, protože chápou, že kněz má výdaje s tím spojené, věnuje jim svůj čas na úkor jiných povinností, musí uhradit spolupráci hudebníků a jiných pomocníků. Často ho odměňují jen z pouhé vděčnosti za jeho pochopení a účast. Někdy se tyto příjmy považovaly za osobní majetek kněze, jindy za příjem církve. To může být upraveno v každé diecézi jiným způsobem. Pokud byly považovány tyto odměny v některých dobách a v některých diecézích za příjem církve, mohly být rovněž zdrojem financí, i když nepatrným, na nákup církevních nemovitostí nebo movitých předmětů.

Odkazy

Dědické odkazy byly velmi časté u bezdětných zámožných věřících nebo u kajícníků, kteří tímto způsobem napravovali křivdy, které za života způsobili.

Koupě

Církev rozšiřovala svůj majetek koupěmi. Peníze na koupi nemovitostí byly získávány jednak z výsledku hospodaření na biskupských a klášterních statcích, jednak z peněžitých darů. V Čechách byl atypickým zdrojem financí nejprve důchod pražského arcibiskupa z královské pokladny a později trvalý příjem ze státní pokladny, který byl ustanoven jako odškodnění za nevrácení církevního majetku po bitvě na Bílé hoře, a to formou podílení se pražského arcibiskupství na clu z dovozu soli. Toto neobvyklé finanční řešení přijal panovník proto, aby nebylo nutno řešit složitou restituci církevního majetku, ztraceného za husitských válek, který nebyli ochotni noví majitelé církvi vrátit. Pro lepší pochopení je nutno uvést, že církevní právo dříve žádalo na církevních představitelích, aby církevní jmění bylo pokud možno uloženo v nemovitostech. Proto také pražští arcibiskupové tyto důchody použili na zakoupení nových statků, z nichž by plynul arcibiskupství trvalý důchod.

Věno

Při vstupu do některých klášterů bylo požadováno od nově příchozích věno jako při svatbě. Z těchto věn a z výnosu ostatního klášterního majetku pak tyto klášterní komunity žily, eventuelně vydržovaly chudé členy, které přijímaly bez věna.

Pověsti o tom, že církev získala svůj majetek z pobělohorských konfiskací, jsou tedy klamáním veřejnosti. Ve skutečnosti se konfiskovaného majetku zmocnila převážně cizozemská a císaři věrná domácí šlechta a města. Tento argument je používán záměrně, aby se zpochybnila legitimita a hlavně čestné způsoby nabytí církevního majetku. Podobně neobstojí tvrzení o tom, že církevní majetek má nadační charakter, jak je z výkladu patrné.

Historický přehled vývoje církevního majetku v naší vlasti

Jestliže se podíváme na české dějiny z hlediska vývoje církevního majetku, vidíme jasné vývojové etapy.

1. etapa od 9. do 13. století

Podle germánského právního řádu, který se uplatňoval jak ve Velkomoravské říši, tak v raně středověkém českém státu, byly hradské a později i městské a venkovské kostely a fary budovány panovníky a později i šlechtou a městy. Zpočátku byly považovány za jejich majetek, protože podle germánského práva platila zásada, že budova patří majiteli pozemku. Majitelé financovali investiční i provozní náklady a hmotně zabezpečovali duchovní z desátků, které odváděli poddaní. Desátek znamenal čtyřicátý díl roční úrody. Placení desátku poddanými zavedl roku 976 první pražský biskup Dětmar. Z odváděného desátku dostával biskup jednu čtvrtinu, zatímco zbývající tři čtvrtiny zůstávaly majiteli církevní stavby na údržbu a na vydržování kněze a personálu kostela. Církevní část desátku se mimo jiné vynakládala i na almužny chudým a na ošetřování nemocných.
Na přelomu 12. a 13. století se pod vlivem reformního hnutí papeže Alexandra III. (1159 – 1181), provádějícího usnesení 2. lateránského koncilu (1139), také u nás začal uvolňovat vlastnický vztah ke kostelům a farám. Původní majitelé se vzdávali vlastnického práva a uznávali svůj vztah k těmto stavbám za patronátní. Neobešlo se to bez urputného zápasu mezi pražskými biskupy a panovníkem. Definitivně se přechod na patronátní právo u nás prosadil ve 13. století. Došlo k tomu po četných sporech ujednáním historické dohody mezi státem a církví, tj. mezi králem Přemyslem Otakarem I. a tehdejším pražským biskupem Ondřejem dne 2. července roku
1221 na rakouské hoře Schatzbergu, která leží v blízkosti
Znojma těsně při moravsko-rakouské hranici, a to za účasti
řady významných svědků, zejména rakouského vévody Leopolda,
papežského legáta a řady dalších světských i církevních
hodnostářů. Od uzavření této úmluvy byly na našem území
církevní objekty uznávány za vlastnictví církve. Král si
ovšem tento ústupek bohatě vynahradil tím, že uvaloval na církevní instituce vyšší daňové zatížení, než jaké musely platit světské instituce, a často na církev uvaloval i mimořádné daně, zejména v době nákladných válečných tažení.
Tato praxe se u nás udržela po celý středověk. Tato historická dohoda mezi státem a církví se pak projevila i v zemských deskách založených o půlstoletí později, v nichž
se už objevuje důsledně pouze církev jako vlastník svých nemovitostí.
Biskupové byli od panovníka obdarováni statky, určenými k jejich obživě. Ty byly od počátku, tj. již od roku 976, považovány za jejich neomezené vlastnictví, na které se nevztahovalo patronátní právo. V některých historických obdobích, zejména za vlády některých Přemyslovců, byl však vztah biskupa a krále chápán jako feudální lenní vztah.
U pražského biskupství, které bylo podřízeno mohučskému arcibiskupovi, si však investituru, tj. uvedení do úřadu předáním berly a prstenu, podržel na dlouhou dobu německý císař. Při zřízení pražského biskupství ho však statky obdařil kníže Boleslav II., při zřízení olomouckého biskupství dostal olomoucký biskup statky od knížete Vratislava II.
Kláštery byly zakládány a budovány zpočátku většinou panovníky a později i šlechtou. Kláštery byly zprvu hmotně zajišťovány desátky a podíly z knížecích důchodů, později byly obdarovávány statky určenými k jejich obživě. Z toho jim také plynuly povinnosti starat se o nemocné a staré lidi a leckdy také hostit knížecí družinu. Vědomí, že kláštery dostaly svou půdu darem od panovníka a šlechty a že nemají díky tomu žádnou možnost bránit se zneužívání zvláštního stavu, který se tím mezi nimi vytvořil, vedlo tyto zakladatele klášterů a jejich dědice v tísňových situacích k porušování klášterního vlastnického práva a k vymáhání finanční výpomoci nebo dokonce k zastavování klášterních statků. To však byla zvůle a nikoliv normální právní stav. Dnešní odpůrci restituce toho používají jako argumentu proti církvi a touto zvůlí někdejších zakladatelů klášterů dokazují, že nešlo o neomezená vlastnická práva církve. Bezpráví páchané na klášterech povyšují na základní právní normu a její platnost rozšiřují na všechen církevní majetek.

2. etapa od 13. do 14. století

Od roku 1198, respektive od roku 1204, byli čeští panovníci dědičnými králi, země bohatla a s ní i církev. K vyvrcholení rozsahu církevního majetku došlo za zbožného císaře a krále Karla IV. Podle našich historiků tehdy v důsledku již 600 let trvající štědrosti panovníků, šlechty, měšťanů i poddaných dosáhlo církevní vlastnictví v naší zemi svého největšího rozmachu a církvi patřila celá třetina půdy. To vedlo na jedné straně k bohaté stavební činnosti (stavba gotických kostelů), ale na druhé straně k rozpoutání vlny závisti, která čekala jen na svou příležitost. Ta se naskytla v důsledku vypuknutí schismatu v církvi v roce 1378, který u nás vedl k husitským bouřím a válkám.
17.9.1419 došlo k prvnímu velkému útoku pražského lidu proti katolickým kostelům a klášterům, který pokračoval i v dalších letech. Celkem bylo za husitských válek vypáleno a vypleněno asi 170 klášterů a několik set kostelů, přičemž movité umělecké památky vzaly za své. Šlechta a města si rozebrala církevní pole a lesy.
V červenci roku 1420 byly husity oficiálně formulovány čtyři artikule pražské jako programový základ husitství. Ty zněly:
-svoboda kázání,
-přijímání pod obojí,
-odnětí majetku církvi a návrat k chudobě,
-veřejné trestání těžkých hříchů.
Zde má svůj původ dnešní názor, že katolická církev má být chudá, aby byla věrohodná. Nejde tedy o názor církve, ale o repliku husitského chápání poslání majetku v životě církve.

3. etapa od 15. do 17. století

Za husitských válek v Čechách rozchvátila šlechta a města většinu církevního majetku, zatímco na Moravě se majetkové poměry církve tak drasticky nezměnily. Lze odhadnout, že církvi díky lepším poměrům na Moravě zůstalo v držení asi 10% dnešního půdního fondu ČR ve srovnání s 30% před husitskými válkami. Ztratila tedy dvě třetiny svého majetku. V Čechách zůstaly církvi jen ty majetky, které se nacházely v krajích, kde se udržela katolická šlechta a města. Byl to husitský král Jiří z Poděbrad, který se v rámci zklidňování rozháraných poměrů zasloužil o vrácení jmění některým klášterům v Čechách. Pražští arcibiskupové přišli prakticky o všechny statky. Arcibiskupství zůstávalo dlouho neobsazené a první arcibiskup musel žít z řádového jmění. Také kláštery se jen těžce zotavovaly z úpadku a mnohé zanikly. Král Ferdinand I. proto roku 1562 dal pražskému arcibiskupovi roční důchod 14.000 kop míšeňských grošů, aby přispěl k ekonomickému zotavení církve v Čechách.

4. etapa od 17. do 18. století

Hlavním církevně-právním důsledkem bitvy na Bílé hoře bylo to, že roku 1624 prohlásil Ferdinand II. katolické náboženství za jediné státem povolené v Čechách. Uplatnil tak i v Čechách ujednání augšpurského míru uzavřeného v Německu 25.9.1555, kterým byla zajištěna německým protestantským stavům náboženská svoboda podle zásady “Cuius regio, eius religio” (“Čí kraj, toho i náboženství”). Toto výsadní postavení panovníka určovat náboženské vyznání svých poddaných bylo zrušeno až roku 1849 Františkem Josefem I.
Zpočátku se církevním představitelům zdálo, že vítězství Habsburků na Bílé hoře umožní restituci církevního majetku ztraceného za husitských válek, ta se však pro odpor šlechty a měst neuskutečnila. Náhradou za restituci se stala dohoda mezi papežem a císařem z roku 1630 o ekonomickém zabezpečení pražského arcibiskupství. Podle ní se arcibiskup pražský zavázal, že nebude žádat restituci předhusitských majetků, a panovník se zato zavázal, že bude arcibiskupovi odvádět 15 krejcarů z každé bečky soli dovezené do Čech. Toto originální řešení podílnictví církve na clu, tedy na příjmu státní pokladny, umožnilo pražským arcibiskupům kupovat statky k získání nového zdroje důchodů k obnovování kostelů a farností.

5. etapa od 18. do 19. století

Habsburkové zahájili mohutnou ofenzívu proti církvi, aby z ní učinili poddajný nástroj státního absolutismu. Již roku 1641 vydal Ferdinand III. tzv. placetum regium, jímž vázal publikování papežských bul na předchozí královský souhlas a tím vytvořil podmínky pro izolování církve v habsburských državách od Svatého stolce. Karel VI. zakázal církvi roku 1723 získávat nemovitosti. Marie Terezie dala církev pod tuhý státní dozor, zejména správu diecézního a řádového jmění. Církevní nadace byly věnovány armádě a školství. Zádušní jmění bylo zatíženo kontribucí. Josef II. ještě více zostřil státní dohled nad církví.
S odůvodněním, že většina církevního majetku vznikla z darů bývalých panovníků, zavedl do josefinského státního práva ustanovení, že “církevní statky nepřestaly být statky státními”. Církevním orgánům ponechal jen řízení jejich hospodářského provozu pod státním dozorem tak, aby církevní statky byly spravovány a užívány přesně tak, jak si to přál panovník. Jeho nové placetum regium z roku 1781 odňalo papežům téměř všechnu moc nad církví na území jeho říše.
Roku 1781 zrušil všechny kláštery, které se nezabývaly vzděláváním, vědeckou činností, zdravotnictvím nebo charitou.
Sekularizace jím provedená se dotkla více než poloviny všech klášterů. V letech 1782 až 1787 zrušil v Čechách celkem 71 mužských a ženských klášterů. Jejich majetek byl vyvlastněn a ze jmění těchto zrušených klášterů zřídil zemské náboženské fondy, později sloučené do Náboženské matice, úroků z nichž mělo být podle jeho rozhodnutí používáno pro některé církevní účely, zejména k zabezpečení příjmů kléru vzhledem ke zrušení desátků. Kromě toho se z těchto náboženských fondů financovalo zvyšování počtu farností a stavba vesnických kostelů. V Čechách bylo zřízeno 250 nových farností. Lze odhadnout, že po reformách Josefa II. pokleslo církevní vlastnictví pozemkového fondu z 10% asi na 3% půdního fondu dnešní České republiky.
Roku 1809 nařídil František II. církvi vydat všechno zlato a stříbro z kostelů státu, aby získal finance na svoje vleklé války. Církev tak přišla o velké množství vzácných kalichů, monstrancí a jiných klenotů, které jí zbyly po husitských válkách a které vytvořilo barokní umění.
Revoluce v roce 1848 osvobodila církev z nejtužší formy státního dirigismu a začalo se hledat vyváženější uspořádání vztahů mezi státem a církví. Konkordátem mezi státem a církví byla církev znovu uvedena do správy svého majetku. Rakouský stát si však přitom vyhradil jistý vliv na církev, a to jak vzhledem k postavení katolické církve jako veřejné korporace, tak s ohledem na podporu poskytovanou státem katolické církvi. Státní předpisy v tomto směru na podkladě konkordátu vydané, tj. ministerské nařízení č. 162 ř.z. ze dne 20. června 1860, byly ponechány v platnosti ustanovením § 51 zákona č. 50 ř.z. ze dne 7. května 1874 i po zrušení konkordátu a platily i v první Československé republice.
Nový vztah mezi státem a církví byl hledán v letech 1848 -1874 a nakonec byl upraven několika zákony z roku 1874.
Církvi bylo obnoveno právo zakládat nadace, byla zrušena státní kontrola nad hospodařením církve a byly upraveny vnější právní poměry církve. Kněží přestali být považováni za jistý druh státních úředníků, stát si však ponechal rozhodující vliv na ustanovování nových biskupů, což byli většinou Němci, loajální vůči panovnickému domu. Z toho pak také pramenila nechuť českého lidu k církvi po převratu v roce 1918. Církev byla považována za prohabsburskou a nechápalo se, že církev se takovou stala v důsledku několika staletí systematického podřizování církevních zájmů zájmům státním.
Protože patronátní vztahy namnoze zanikaly a náboženský fond nestačil financovat platy kněží, vyvstal naléhavý problém ekonomického zabezpečení chodu církevních institucí. Náboženský fond začal být dotován ze státních prostředků. Obstarávání nových finančních zdrojů pro církev, zejména na stavbu nových kostelů, placení farních zaměstnanců a na jiné potřeby farností, bylo vyřešeno uzákoněním tzv. kostelní konkurence. Ta znamenala, že všichni obyvatelé farnosti, kteří se hlásili k určitému náboženství, byli povinni přispívat formou kostelní přirážky k obecní dani na náboženské potřeby své farnosti. Tuto povinnost měly i právnické osoby sídlící ve farnosti.
Pro chudé farnosti byl přijat tzv. kongruový zákon, který zavedl tzv. kongruu. To byl státní příspěvek k příjmům chudých duchovních. Smyslem kongruí bylo vyrovnat sociální rozdíly v příjmech kněží bohatších a chudších farností.

6. etapa (Československá republika 1918 – 1938)

Československá republika převzala rakouské církevní zákonodárství. Majetek katolické církve požíval stejné státní ochrany, jaké požívala jiná obecně užitečná nadání.
V roce 1919 byla provedena pozemková reforma, jejímž cílem bylo odejmout část velkostatků velkým pozemkovým vlastníkům a rozdělit takto získanou půdu bezzemkům. Tato pozemková reforma ukončená v roce 1930 odňala velkým pozemkovým vlastníkům celkem 2 358 204 ha půdy, z toho 732 783 ha půdy zemědělské. Určitá část této půdy byla odňata také církevním vlastníkům.
Velký církevní majetek, který podléhal zákonu č. 215/1919 Sb. o zabrání velkého majetku pozemkového, jak se oficiálně nazývala první československá pozemková reforma prováděná ve prospěch drobných vlastníků, kterým měla být část tohoto velkého pozemkového vlastnictví převedena, představoval tuto rozlohu:
-Čechy 103 295 ha,
-Morava 130 824 ha,
-celkem 234 119 ha.
Provedením reformy bylo z něho převedeno na nové nabyvatele v Čechách 25 837 ha, tj. 25% církevní půdy, na Moravě 11 138 ha, tj. 8,5% církevní půdy, celkem 36 975 ha, tj. 16% církevní půdy.
Půda převedená na nové nabyvatele však představovala jen menší část státem zabrané půdy. Zábor v podstatě znamenal, že si stát vyhradil právo pozdější konfiskace v rámci téhož zákona. Protože vznikly nejasnosti, kdo je vlastně vlastníkem této půdy podléhající záboru, zda stát nebo církev a jiní pozemkoví vlastníci, jejichž majetek se octl v záboru, řešila se tato věc u Nejvyššího správního soudu. Ten rozhodl dne 14.4.1927, že záborem nepřešlo vlastnické právo na stát. Církev tedy zůstala vlastníkem těchto nemovitostí.
Stát vyňal církvi ze záboru celkem:
-Čechy 50 610 ha,
-Morava 17 019 ha,
-celkem 67 629 ha půdy,
kterou nehodlal ani v budoucnu konfiskovat. Církev ovšem i nadále hospodařila na celém svém majetku kromě toho, který byl v rámci zákona přidělen drobným vlastníkům.
Roku 1926 byl upraven kongruový zákon, který přiznal platy duchovním církví a náboženských společností za veřejné služby, např. vedení matrik apod.
Dne 9. dubna 1934 byla uzavřena mezi československým ministerstvem zahraničních věcí a Pozemkovým úřadem na jedné straně a Vratislavským arcibiskupstvím na druhé straně dohoda o způsobu provedení pozemkové reformy na statcích arcibiskupství. Právním nástupcem vratislavského arcibiskupství se stala Apoštolská administratura v Českém Těšíně, zřízená v roce 1946. Dohoda byla provedena jen zčásti a revize 1. pozemkové reformy uzákoněná v roce 1947 její do budoucna odložené části už vůbec nerespektovala.

7. etapa (nacistická okupace)

Během nacistické okupace byly některé církevní nemovitosti církvi v odtrženém pohraničí zkonfiskovány a tento majetek byl v pozemkových knihách převeden na Velkoněmeckou říši. Tyto neprávem a násilně zkonfiskované církevní majetky připadly zpět církvi dekretem presidenta československé republiky č. 5/1945 Sb. o vrácení majetku. V praxi se však s vracením otálelo tak dlouho, až k němu v důsledku února 1948 vůbec nedošlo.
Velmi špatně dopadl Řád německých rytířů (nyní s názvem Bratři domu Panny Marie Jeruzalémské). Tento řád byl nacistickým režimem pronásledován, protože se stavěl na obranu celistvosti československé republiky. Okamžitě po záboru pohraničí a po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava byl na obou územích zakázán, rozpuštěn, jeho majetek byl zkonfiskován a velmistr řádu byl až do konce druhé světové války internován.

8. etapa (Československá republika 1945 – 1992)

Obnovená Československá republika se ocitla pod silným vlivem komunistické ideologie od samého počátku své existence. Pro osud církevního majetku znamenal další těžkou pohromu zákon č. 142/1947 Sb. o revizi první pozemkové reformy. Tento zákon byl přijat Ústavodárným Národním shromážděním dne 11. července 1947 a způsob jeho realizace byl stanoven vládním nařízením č. 194/1947 Sb. ze dne 12. listopadu 1947 o soupisu pozemkového majetku pro revizi první pozemkové reformy a o jejím vyznačení v pozemkových knihách. K soupisu a záboru tedy došlo těsně před únorem 1948.
Výměra církevních pozemků přihlášených k revizi první pozemkové reformy činila 177 673 ha. Církvi po ní mělo zůstat jen 5 203 ha.
Ihned po únoru však komunisté přistoupili k provedení radikální pozemkové reformy vydáním zákona č. 46/1948 Sb. o nové pozemkové reformě, kterou byla konfiskována prakticky veškerá zemědělská a lesní půda. Stalo se tak v době, kdy revize první pozemkové reformy byla v běhu a nebyla ještě dokončena. Po této reformě církvi zůstaly jen kostely, fary a farní zahrady do 1 nebo 2 ha. Tímto zákonem církev přišla i o drobné rozptýlené pozemky, které až dosud byly ve vlastnictví jednotlivých farností nebo řádů.
Oba zákony o pozemkové reformě, a to jak zákon č. 142/47 Sb., tak zákon č. 46/1948 Sb., ustanovovaly finanční odškodnění za vyvlastněné pozemky. Církev však nikdy finanční náhradu vyplývající z obou zákonů nedostala, takže stát přišel k církevnímu majetku zadarmo.
Protože tím byla církev úplně zbavena své ekonomické základny a byla od této chvíle zcela odkázána na státní pomoc, přijal stát ihned zákon č. 218/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem. V něm se zavázal hradit osobní požitky duchovních, jejich cestovní, stěhovací a jiné výlohy, sociální dávky a věcné náklady církve. Za to si vyhradil dozírat na církevní majetek a udělovat duchovním státní souhlas k výkonu duchovenské služby.
Tím však zdrcující útok na svobodu církve nekončil. Ve dnech 13. a 14. dubna 1950 bylo naráz internováno všech 2 200 řeholníků a během července až října téhož roku bylo internováno také všech 10 000 řeholnic. Stát se zmocnil tímto násilným aktem asi 850 klášterních objektů. Protože však tento čin nebyl na rozdíl od záboru zemědělské a lesní půdy nikdy podložen zákonným předpisem, prohlašovala prokuratura, že tyto objekty i nadále patří církvi. Ve skutečnosti se ovšem postupovalo tak, že správcem mnoha těchto objektů byla ustanovena Náboženská matice, která je bezostyšně darovala nejrůznějším socialistickým organizacím.
Po pádu komunistického režimu v listopadu 1989 začalo být zřejmé, že zákon o hospodářském zabezpečení církve z roku 1949 se brzy stane v novém právním pořádku anachronismem, a bylo nutno uvažovat o tom, jak by mělo vypadat ekonomické zabezpečení církve v demokratickém státě. S tím úzce souvisela i otázka, zda se má církev ucházet o vrácení majetku či nikoliv.
Zpočátku byli církevní představitelé v této věci velmi zdrženliví. Všude pracovali noví lidé, kteří se museli teprve zorientovat ve všech církevních problémech. V čele církve stanula nová hierarchie, řády obnovovaly svou činnost a potřebovaly ji někde zahájit. Proto vznikl přirozený požadavek na vrácení jejich majetku. Ten však sloužil jiným účelům a nebylo snadné ho uvolnit. Proto bylo zákonem č. 298/1990 Sb. o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací vráceno řeholníkům 57 objektů. Brzo se ukázalo, že to nestačí pro jejich náležitý rozvoj, a tak přes nechuť levice bylo zákonem č. 338/1991 Sb. vráceno dalších 113 objektů. Pokus uzákonit vrácení dalšího, zejména diecézního, majetku církvi přes podporu všech českých pravicových stran ztroskotal na odmítavém postoji levice a HZDS, takže nakonec hlasy čtyř slovenských poslanců byla tato historická šance zmařena.

9. etapa (Česká republika od roku 1993)

Počáteční ochota vyjít církvi vstříc se měnila víc a více v neochotu. Otázka nového způsobu ekonomického zabezpečení církve se stala předmětem zdlouhavých přípravných prací na ministerstvu kultury, které muselo nejdříve zjistit, jak je tato otázka vyřešena jinde v Evropě a jakou cestou by se tedy asi mohlo jít u nás. Vrácení církevního majetku se mezitím stalo sporným politickým problémem. Už se nemluvilo o restituci, ale jen o možnosti nápravy některých křivd a už vůbec se nemluvilo o tom, co církev velmi zajímalo, jak totiž zapadne takto okleštěná restituce do systému celkového ekonomického zabezpečení církve v nových podmínkách.
Bylo třeba, aby si církev udělala sama jasno v tom, do jaké míry vlastně potřebuje vrácení svého majetku. Zpočátku se nevědělo, kolik nemovitostí a v jaké rozloze a struktuře vlastně církvi po druhé světové válce zůstalo, a bylo tedy třeba především zjistit, co církvi patřilo a jak obstojí právní argumenty pro návrat majetku. Bylo tedy třeba především provést soupis nevráceného církevního majetku a zjistit způsob jeho ztráty. Tento soupis nevráceného církevního majetku byl prováděn v letech 1990-1994 a je nyní dokončen. Zejména pracné bylo zjišťování drobného rozptýleného vlastnictví farního, o kterém nikdy předtím neexistovaly přehledy a který byl ztracen zákonem č. 46/1948 Sb., jenž církvi ponechal jen kostely, farní budovy a farní zahrady do rozlohy 1 ha.
Řeholníci po vrácení budov velmi rychle ze své životní praxe zjistili, že nejsou schopni bez zahraniční pomoci obnovit a udržovat své vrácené klášterní objekty, které se nacházely převážně ve velmi špatném stavu. Stalo se jim zřejmým, že budou zápasit s těžkými existenčními problémy, jestliže se jim nevrátí jejich původní ekonomická základna. Proto se téměř všechny řády postavily jednoznačně na stanovisko, že jim má stát vrátit celý jejich nezákonně odebraný majetek včetně polí a lesů, pokud je měly. Tento stanovisko bylo jen zesíleno postojem státu k financování oprav památkových objektů, protože státní příspěvky představují jen zanedbatelnou část potřeb.
Biskupové stáli před problémem spočítat, jaký vliv by měla restituce na ekonomické zabezpečení církve. Bylo jasné, že ekonomická vazba církve na stát není zdravá, bylo ale možno reálně počítat s ekonomickou soběstačností církve? A to za podmínek, kdy církev byla po 40 letech soustavného útlaku silně oslabena nedostatkem kněží, jejich vysokým průměrným věkem a nedostatečným zapojením laiků do života církve. Bylo třeba obnovit současně všechny církevní aktivity, které jsou u církve působící ve svobodných zemích běžné a samozřejmé, jako je např. církevní školství nebo zdravotnictví, podpora misií, církevní charitativní činnost, zapojení do mezinárodních církevních struktur, do ekumenického úsilí, budování církevní infrastruktury a informačního systému, nezbytná modernizace technického vybavení církevních institucí, zapojení církve do činnosti veřejných sdělovacích prostředků, rozvoj pastorace, péče o rodiny, mládež, vězně a další specifické skupiny obyvatelstva, starost o sociální péči atd.
Doufalo se, že dojde k projednávání systému ekonomického zabezpečení církví a náboženských společností přímým jednáním mezi vládou na jedné straně a katolickou církví a Ekumenickou radou církví na straně druhé. K tomu účelu byla ustavena komise, která měla tato jednání vést. V ní byl za diecéze pražský arcibiskup Vlk, za řeholníky a řeholnice provinciál dominikánů Duka a za Ekumenickou radu církví synodní senior Smetana. K jednání však nedošlo.
Současný stav je takový, že ministerstvo kultury připravilo pro vládu návrh budoucího systému ekonomického zabezpečení církví, který byl církvemi a náboženskými společnostmi akceptován. Předpokládá se, že teprve po jeho projednání a přijetí bude řešena i otázka restituce církevního majetku, protože ta je dílčím problémem systému ekonomického zabezpečení.

Ekonomika katolické církve v České republice

Ke katolické církvi se při posledním sčítání lidu provedeném v roce 1991 hlásilo 4 038 720 obyvatel, tj. 39,22 %. Z toho půl milionu věřících navštěvuje nejméně jednou týdně bohoslužbu, ostatní ji navštěvují nepravidelně, zejména o svátcích, nebo jsou pokřtěni, ale služby církve vyhledávají jen při významných životních událostech.
Katolická církev je územně rozdělena do 7 diecézí – pražské, litoměřické, královéhradecké, českobudějovické, plzeňské, olomoucké a brněnské. Každá diecéze je rozdělena na farnosti.
Ke 30.6.1994 měly tyto diecéze následující počet farností:
-Praha 396,
-Litoměřice 435,
-Hradec Králové 453,
-České Budějovice 375,
-Plzeň 356,
-Olomouc 735,
-Brno 462,
-celkem 3 212.
V těchto farnostech se nachází přibližně 3 500 kostelů a kaplí, jejichž údržbu je třeba zajišťovat.
Údržba církevních objektů je největším finančním problémem církve. K jejich uvedení do normálního stavu by bylo třeba vynaložit jednorázově 25 miliard Kč. Tak to vyplynulo z šetření rozsahu tohoto vnitřního dluhu církve, jehož vznik má na svědomí komunistický program boje s církví. To pochopitelně není možné, a tak se na obnovu dává jen tolik, kolik umožňuje finanční situace církve. V roce 1993 se na opravy církevních objektů v diecézích vydalo 283 mil. Kč. Na tuto částku přispěly obce 25 mil. Kč, okresní úřady 66 mil. Kč, státní orgány 45 mil. Kč a církev jak z vlastních prostředků, tak z prostředků poskytovaných různými sponzory, fondy a také zahraničními dárci celkem 147 mil. Kč. Kdyby se na tempu oprav nic nezměnilo, opravili bychom všechny církevní objekty za 90 let za předpokladu, že by mezitím dále nechátraly. Protože však, bohužel, vlivy povětrnosti působí bez ohledu na tempo naší péče o kulturní dědictví, můžeme odhadnout, že při dnešní úrovni finanční pomoci církevním památkám budeme s jejich uvedením na úroveň třeba v Německu nebo Rakousku hotovi asi za 100 let. To samo ukazuje, že v této oblasti je třeba provést radikální změnu.
Další velkou položkou ve výdajích církve je hmotné zabezpečení kněží. To podle zákona č. 218/49 Sb. zatím plně zabezpečuje stát. Ten na to ročně vynakládá přes 100 mil. Kč. Konkrétně v roce 1994 to bude 165 mil. Kč včetně sociálního a zdravotního pojištění. Osobní požitky kněží (základní plat, hodnostní přídavek a odměny) jsou určeny vládním nařízením č. 86/1993 Sb.
Základní plat kněze závisí podle citovaného nařízení vlády na počtu let započitatelné praxe a na platové třídě, stanovené podle hodnostního zařazení. Průměrný plat katolického kněze v roce 1994 činí 5 220 Kč ve srovnání s průměrnou měsíční mzdou v průmyslu, která v červenci 1994 činila podle Českého statistického úřadu 6 550,- Kč. Je ovšem přitom třeba vzít v úvahu, že všichni kněží jsou vysokoškoláci a že polovina z nich je nyní díky omezenému přijímání bohoslovců na teologickou fakultu během uplynulých 40 let v důchodovém věku, takže mají v průměru vysoký počet let započitatelné praxe.
Velkou položkou ve výdajích církve jsou nestavební opravy. Musí se opravovat varhany, služební auta, kterými kněží najezdí při pastoraci nesčíselně kilometrů, technické vybavení kostelů a far, zejména rozhlasové a zabezpečovací zařízení, vytápění apod. Na tyto účely církev v roce 1993 vynaložila 79 mil. Kč.
Další značnou položkou jsou režijní výdaje, které zahrnují nákup tiskovin, nákup benzínu a oleje do aut, elektřiny, plynu a uhlí potřebných k osvětlení a otopu atd. Tyto výdaje činily v roce 1993 70 mil. Kč.
Kromě toho existuje řada dalších výdajů, které je třeba krýt. Jsou to bohoslužebné výdaje, daně, příspěvky na charitativní činnost, podpora seminaristů, podpora misií a řada dalších.
Celkem si činnost římskokatolické církve v roce 1993 vyžádala náklady ve výši 769 mil. Kč. Ty byly kryty příjmy ve výši 789 mil Kč. Bylo to poprvé od roku 1990, kdy církev vykázala ve svém hospodaření přebytek. V minulých letech končil každý rok ztrátou.
Zde je třeba říci, že každá diecéze je na tom ekonomicky jinak. To, co zde uvádím, je sumář hospodaření všech diecézí dohromady, který se sestavuje proto, aby biskupská konference jako kolektivní orgán mohla učinit společná rozhodnutí ve věci majetku a financování církve, např. při předpokládaném jednání o restituci církevního majetku.
Stát je stále ještě vázán komunistickým zákonem č. 218/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností, který jim měl zajistit existenci i bez majetku.
Stát vynakládá na financování činnosti církví a náboženských společností celkem 380 mil. Kč, což představuje nepatrný zlomek státního rozpočtu, avšak nekryje dostatečně ani provozní, ani rozvojové projekty římskokatolické církve, takže ta je stále odkázána na podporu ze zahraničí a navíc ke své velké lítosti není schopna podporovat chudé a potřebné církve v zahraničí, jak by odpovídalo očekávanému rozvoji českého ekonomického potenciálu v souvislosti s přidružením k Evropskému společenství.
Z tohoto státního příspěvku ve výši 380 mil. Kč připadá 88% na římskokatolickou církev, v roce 1994 to má být 334 mil. Kč. Tento státní příspěvek kryje osobní požitky, provozní náklady a opravy uměleckých památek. Státní příspěvek se tedy podílí na financování činnosti církve asi 40 – 45%. Ostatní výdaje kryjí sbírky a dary, něco málo získává církev z nájmu, úroků a z náhrad škod. Kromě toho stát dotuje činnost České katolické charity 126 mil. Kč ročně.
Z hlediska státu se tato finanční podpora církví jeví jako nepatrná položka, neboť představuje jen 0,1% výdajů státního rozpočtu (381 800 mil. Kč na rok 1994). To, co je z hlediska státního rozpočtu zcela nepatrné, je ovšem pro církve věc životního významu. Systém ekonomického zabezpečení církví by měl umožňovat, aby církve v novém systému získávaly nejméně stejně finančních prostředků jako v systému starém a aby měly možnost svoje důchody zvyšovat s ohledem na inflaci.
Protože podstata nového systému ekonomického zabezpečení dosud nebyla definitivně stanovena, panuje o jejím osudu a o výši tohoto zabezpečení v církevních kruzích velká nejistota. Kdo může vyloučit, že výsledné řešení církve a náboženské společnosti nepoškodí?
Za daného stavu věcí, kdy návrh ministerstva kultury počítá jako s novým finančním instrumentem jen se zavedením daňové asignace, se nemůže církev vzdát nároků na svůj zabavený majetek. Výnos daňové asignace totiž bude záviset na třech zásadních neznámých okolnostech – na výši procenta, na počtu daňových asignantů, kteří se vysloví ve prospěch katolické církve, a na způsobu dělení té části výnosu daňové asignace, která nebude výslovně daňovými poplatníky asignována. Odhaduji, že výnos daňové asignace by mohl činit od 50 do 250 mil. Kč, což je ve srovnání s dnešním státním příspěvkem na církev a její charitativní organizace 10-55% dosavadní dotace. Navíc ministerstvo financí se staví k tomuto ministerstvem kultury navrhovanému finančnímu nástroji ekonomického zabezpečení církví a náboženských společností negativně, takže se hledají jiná, méně přínosná řešení, jako je například nejnovější návrh na zavedení církevních bonů.
Je jasné, že ani úplné vrácení církevního majetku nemůže celý problém finančního zabezpečení vyřešit, protože výnos z něj se odhaduje na cca 100 mil. Kč ročně po dobu nejméně 10 let, kdy by bylo nutné nejprve uvést tento majetek do stavu efektivního hospodaření; přece jen by však jeho vrácení církvi přineslo větší ekonomickou jistotu a kromě toho by byl příslibem větších výnosů v budoucnosti. Stejně nemůže tento problém vyřešit ani nahrazení restituce zavedením daňové asignace nebo církevních bonů.
Z tohoto důvodu, ale i z jiných důvodů, se církev nemůže vzdát práva na navrácení majetku. Kromě vylíčených ekonomických důvodů jsou zde důvody další:
a) dodržování principů obecné spravedlnosti žádá, aby byl vrácen nespravedlivě odebraný majetek,
b) církev má nepřetržitou právní kontinuitu na území státu,
c) není právně přijatelné dělat rozdíl mezi fyzickými a právnickými osobami,
d) jiné právnické osoby se již domohly restituce,
e) kodex kanonického práva zavazuje církevní představitele, aby nabývali, drželi, spravovali a převáděli majetek k dosahování těchto cílů: konání bohoslužeb, zaopatření duchovních a jiných služebníků církve, uskutečňování apoštolátu a charitativní činnosti, hlavně mezi chudými.
Kdyby se církevní představitelé vzdali majetku, na který mají právo, ve prospěch necírkevních právních subjektů, jednali by proti svým povinnostem. To ovšem neznamená, že by nebyli oprávněni uzavřít v této věci přijatelný kompromis, odpovídající společenské situaci. Ostatně ti, kteří usilují o nevrácení církevního majetku a jeho privatizaci, tak činí nepochybně bu_ ze zištných nebo nepřátelských úmyslů a vůbec nemají na mysli dodržování právního řádu pod záminkou, že politická rozhodnutí jsou nadřazena právu, jelikož právo se utváří z politických rozhodnutí a kompromisů. Neberou ovšem v úvahu, že kromě práva vyhlašovaného státními orgány existuje právo přirozené, které je základem práva státního.

Právní důvody pro vrácení majetku církvi

Majetek odňatý zákonem č. 142/47 Sb.

Podle tohoto zákona byly církvi zabrány tři čtvrtiny celého jejího majetku; šlo o velké správní celky (velkostatky) o výměře nad 50 ha. Tento majetek se skládal ze tří čtvrtin z lesů a z jedné čtvrtiny z polí. Soupis církevního majetku podle tohoto zákona byl prováděn podle vládního usnesení č. 194/1947 Sb. z listopadu 1947, zábor tedy začal těsně před únorem 1948. Protože zábor probíhal podle záborového zákona č. 215/1919 Sb. a náhradového zákona č. 329/1920 a 220/1922 Sb., musel proběhnout ve dvou fázích. V první fázi stát provedl zábor majetku a ve druhé fázi provedl převzetí. Převzetí majetku podle knihovního zákona muselo být zaznamenáno právně předepsaným způsobem v pozemkové knize. Knihovní zákon platil až do roku 1950.
Náhrady za převzatý (vyvlastněný) pozemkový majetek a zbytkové statky příslušely podle § 7 zákona č. 142/1947 Sb. vlastníkům jako finanční kompenzace vypočítaná buďto podle ustanovení náhradového zákona z roku 1920 ve znění zákona č. 220/1922 Sb., nebo ve výši obecné ceny nemovitostí. Podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 10153 ze dne 14.4.1927 dochází k převodu majetkových práv až dnem skutečného převzetí. K tomu docházelo vesměs až po únoru 1948. V mnoha případech se už úřady nenamáhaly zapsat převzetí církevních nemovitostí do veřejných knih a pokud k zápisům došlo, nesplňovaly požadavky knihovního zákona. Dá se proto s jistotou tvrdit, že naprostá většina tohoto církevního majetku nebyla právně platně převedena na stát; církev ani nedostala příslušné právní dokumenty, které by prokazovaly platné převedení na stát. Co je však nejdůležitější, církev nedostala za tento majetek finanční náhradu, kterou stanovil § 7 zákona č. 142/1947 Sb., což znamená, že celé toto vyvlastnění bylo podle mého názoru právně neplatné, protože zákon nebyl v plném rozsahu dodržen.
Majetkové vztahy k půdě napravoval zákon přijatý v r. 1991. Zákon č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku stanovil v § 6, odst. b, že oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku odnětí bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., a v § 29, že majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku. Kromě toho stanovil v § 32, že se ode dne účinnosti tohoto zákona (tj. od 24. června 1991) nepoužijí ustanovení zákona č. 215/1919 Sb. o zabrání velkého majetku pozemkového ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 142/1947 Sb. o revizi první pozemkové reformy ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 46/1948 Sb. o nové pozemkové reformě. Toto ustanovení umožňuje vrácení majetku zabraného zákonem č. 142/1947 Sb., bude-li uznáno, že se církvi stala křivda, když zákon nebyl v plném rozsahu dodržen.
Jak je všeobecně známo, deblokační zákony řešící vrácení církevního majetku legislativní cestou nebyly dosud přijaty a politické úsilí směřuje k tomu, aby nebyly přijaty vůbec nikdy. Je však třeba otevřeně říci, že právě vrácení tohoto majetku má klíčový význam pro ekonomiku církve a pro míru její ekonomické nezávislosti. Tento majetek patřil převážně biskupstvím, kapitulám a některým řádům, které od svého založení spojovaly svou duchovní spiritualitu s tělesnou prací a hospodařením na půdě (zejména benediktini, cisterciáci a premonstráti). Navíc převážná část tohoto majetku, kterou tvoří lesy, je dnes státním vlastnictvím a tudíž nic nebrání jeho vydání původním vlastníkům.
Církev brala v úvahu dohodu koaličních partnerů ve vládě, že finanční náhrada za zabavený církevní majetek nepřichází v úvahu. Zbývala tedy jen tři další možná řešení tohoto problému:
-fyzické vrácení nemovitostí odňatých tímto zákonem,
-státní renta, která by ročními částkami splácela hodnotu odňatého majetku, což legislativně umožňuje právě ono nevyplacení finančních náhrad,
-privatizace bez náhrady jako politické rozhodnutí, které nebere zřetel na právní stav.
Zdá se, že vše nyní směřuje k poslednímu řešení. To má totiž tu výhodu, že naplní státní pokladnu, avšak na druhé straně bude muset být vnímáno jako křivda, která nebere vůbec v úvahu právní řád a páše se na církvi, která ze všech svých sil v době totality čelila porušování lidských práv, bránila se ideologickému zotročení a dodávala národu víru v dějinnou spravedlnost.

Majetek odňatý zákonem č. 46/1948 Sb.

Tímto zákonem o nové pozemkové reformě, který byl vydán již 21. března 1948, přešla zbývající část církevní půdy do rukou státu. Byly to jednak statky do 50 ha, které ušetřila revize první pozemkové reformy z července 1947, jednak drobné pozemky o výměře nad 1 ha.
Také na tyto pozemky se vztahovaly §§ 6 a 29 zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. I o nich platí totéž, co bylo řečeno o pozemcích zabraných církvi podle zákona č. 142/1947 Sb, jen s tím rozdílem, že se jednalo převážně o majetek farností a menších řádů. Jde o velký počet drobných pozemků, jejichž držba původně byla doplňkovým zdrojem obživy farářů a kaplanů a finančním zdrojem menších oprav venkovských kostelů a kaplí. Řešení problematiky vrácení tohoto majetku je shodné s velkým pozemkovým vlastnictvím, o které církev přišla zákonem č. 142/1947 Sb. Také za tuto půdu měl stát poskytnout církvi podle § 9 tohoto zákona finanční náhradu, kterou však nikdy neposkytl.

Vynucené darovací smlouvy

Po záboru polí a lesů pomocí dvou výše uvedených zákonů následovaly zábory církevních budov. Jedním z oblíbených způsobů, ovšem zcela nelegálních, byly vynucené darovací smlouvy. Různé státní orgány jednoduše oznámily řádovým představeným, že jejich řád daroval státu ten či onen objekt. Darovací smlouvy se vyskytovaly nejčastěji v padesátých letech po internaci řeholníků, avšak jeden takový případ je doložen ještě z roku 1986.
Budovy tímto způsobem převedené na různé socialistické organizace by měly být církvi vráceny, pokud je bude chtít převzít.

Darovací smlouvy Náboženské matice

Při převodu církevního majetku na stát a jeho socialistické organizace sehrála důležitou roli Náboženská matice, založená Josefem II. ze zkonfiskovaného majetku řádů. Její darovací smlouvy, kterými převáděla církevní majetek na stát, patřily mezi nejčastější postup používaný k přechodu majetku z církve na stát. Dělo se to tím způsobem, že Náboženská matice byla státními orgány, tj. konkrétně příkazem bývalého Státního úřadu pro věci církevní, ustanovena správcem církevního majetku, zejména majetku internovaných řeholníků. Tento spravovaný majetek pak Náboženská matice s odvoláním na vyhlášku č. 351/1950 Ú.l. a úřední sdělení č. 158/1951 Ú.l., které upravovaly správu tohoto majetku náboženským fondem, darovacími smlouvami převáděla bezplatně na Československý stát. Tento akt byl právně zcela neplatný a těmito úkony Náboženské matice jednotlivé církevní instituce svého majetku nepozbyly. Přesto není jednoduché získat jej dnes zpět. K těmto převodům docházelo až do listopadu 1989. Pokud nebyly církevním institucím tyto budovy vráceny zákony č. 298/1990 Sb. nebo 338/1991 Sb. o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací, měla by církev dostat tyto budovy zpět.

Vyvlastňovací řízení podle vládních nařízení č. 296/1948, 218/1949, 219/1949, 97/1952, 30/1954, 1047/1959 Sb. a dalších

Protože vlastnictví lze platně pozbýt jen na základě zákona, měla by církev dostat zpět tímto způsobem nelegálně odňaté nemovitosti. Mezi těmito vládními nařízeními má zvláštní postavení nařízení č. 1047/1959 z 9.12.1959, podle něhož převzaly národní výbory do své správy od 1.1.1960 ústavy sociální péče, které dosud provozovaly Česká katolická charita, církve a náboženské společnosti, s výjimkou ústavů určených pro umístění katolických církevních osob. Později tyto objekty přešly ze správy do jejich vlastnictví.

Usnesení lidových soudů

V některých případech došlo k převodům majetkových práv z církve na stát individuálními usneseními lidových soudů, a to v letech 1951 – 1960. Vzhledem k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudů nelze tyto nemovitosti žádat zpět.

Smlouvy o převodech vlastnictví k nemovitostem

Církevní představitelé byli pod hrubým nátlakem nuceni podepisovat smlouvy o převodu vlastnictví na jiné organizace (státní, Náboženskou matici). Uzavírání těchto smluv bývalo buďto vynucené nebo nařízené a bylo doprovázeno nepřiměřeně nízkým finančním vyrovnáním. Tyto smlouvy by měly být anulovány.

Odnětí bez náhrady postupem podle zákona č. 185/1948 Sb. o postátnění léčebných a ošetřovacích ústavů

Jedná se o vyvlastnění bez finanční náhrady. Protože takový způsob vyvlastnění odporuje právu, měly by být všechny objekty církvi vráceny.

Odnětí bez náhrady podle zákona č. 169/1949 Sb. o vojenských újezdech

Jedná se o vyvlastnění bez finanční náhrady, které je v př