Russell Kirk (1918-1994), politický filosof, kritik, esejista a romanopisec, je autorem 30 knih (např. The Roots of American Order, America’s British Culture, The Politics of Prudence, Eliot and His Age, Enemies of Permanent Things, Beyond the Dreams of Avarice, John Randolph of Roanoke, The Conservative Mind…) včetně 5 titulů beletristických. Byl šéfredaktorem čtvrtletníku The University Bookman a zakladatelem a prvním šéfredaktorem čtvrtletníku Modern Age. Čtvrt století pravidelně přispíval do nejvýznamnějšího amerického konzervativního týdeníku National Review, vedle toho vycházely jeho texty ve více než stovce významných periodik v USA, Británii, Kanadě, Austrálii, Rakousku, Německu, Itálii, Španělsku, Bulharsku a Polsku (např. Yale Review, Fortune, Humanitas, The Contemporary Review, Crisis, Policy Review, The Review of Politics, History Today, Commonweal, The Journal of the History of Ideas apod.). Byl presidentem Wilbur Foundation, presidentem The Educational Reviewer, Inc., redaktorem The Library of Conservative Thought v nakladatelství Transaction Books.

Přednášel historii, politickou filosofii, humanitní vědy a žurnalistiku na stovkách amerických universit, na 12 z nich mu byl udělen čestný doktorát; je jediným Američanem, kterému byla udělena nejvyšší pocta – titul “doctor of letters of St. Andrews” – nejstarší skotskou universitou. Vedle toho získal řadu dalších ocenění, včetně Presidential Citizen’s Medal, udělené mu roku 1989 Ronaldem Reaganem.

Dodnes se prodalo více než milion výtisků jeho knih; jeho kniha The Conservative Mind se ve Spojených státech dočkala již sedmi vydání a patří k nejdiskutovanějším studiím v oblasti politického myšlení v tomto století (čeština se stala naopak teprve třetím z jazyků, do nichž byla přeložena; vydal OI v roce 2000).

Na svém sídle zvaném Piety Hill v Mecostě ve státu Michigan, kde žilo již šest předchozích generací jeho rodiny, vychoval se svou ženou Annette 4 dcery. Annette Kirk dnes stojí v čele Russell Kirk Center for Cultural Renewal v Mecostě, které pokračuje v Kirkově díle.

V roce 1993 se stal Russell Kirk na vlastní přání členem čestné rady Občanského institutu.

Z anglického originálu A Dispassionate Assessment of Libertarians publikovaného ve sborníku Freedom and Virtue. The Conservative/Libertarian Debate, ed. George W. Carey, vydal Intercollegiate Studies Institute, Wilmington, Delaware 1998, s. 172-186,

přeložil Jaromír Žegklitz.

            Lidem, kteří vážně uvažují o politice, je výraz libertarianismus odporný. Jak F. A. Hayek, tak i autor tohoto textu si čas od času přidělávali starosti s tím, aby dali najevo, že odmítají být touto nálepkou označováni. Každý, kdo je výraznějším způsobem ovlivněn myšlením Edmunda Burka a Alexise de Tocquevilla (tedy jak profesor Hayek, tak i já sám), se staví proti ideologii; a libartarianismus je velmi zjednodušující ideologií oblíbenou tím druhem lidí, jež Burckhardt označil za “strašlivé simplifikátory”.

            Přesto bych právě v tuto chvíli chtěl na adresu současných amerických libertariánů říci něco pozitivního; později se budu věnovat jejich nectnostem. S vaším dovolením učiním na adresu těch, kdo se sami nazývají libertariány, tři poznámky, jež by snad mohly potěšit jejich rebelská srdce.

            Za prvé, mnozí z těch, kteří nálepku “libertarián” přijímají, ve skutečnosti ideologickými libertariány vůbec nejsou; jsou to konzervativci skrytí jen pod jiným jménem. Jsou to lidé uvědomující si fakt růstu monolitického státu, k němuž dochází především v posledním půlstoletí a který představuje pochmurnou hrozbu svobodě a řádu. Mají samozřejmě plnou pravdu. Usilují o to, aby zdůraznili svoji oddanost osobní a občanské svobodě, užívajíce moderního termínu “libertarián”, odvozeného od klasického slova libertas (svoboda). S tímto typem lidí nemám žádný problém či důvody ke sporům – s výjimkou toho, že díky tomu, jak sami sebe označují, zdají se dodávat odvahy a povzbuzení zástupům politických fanatiků, kteří “křičí-li svoboda, mají na mysli svévoli”.

            Věří-li člověk v trvalý mravní řád, Ústavu Spojených států, zavedený americký způsob života a svobodné hospodářství, je přece – i když se částečně mýlí v chápání obecných politických termínů – vlastně konzervativcem. Tito Američané jsou pro konzervativní hnutí ve Spojených státech tím, čím byli liberální unionisté pro britskou Konzervativní stranu – to jest blízkými praktickými spojenci, dnes vzájemně od sebe téměř neodlišitelnými. Libertariáni tohoto druhu jsou obvykle intelektuálními následovníky starých “klasických liberálů” a spojují se s “regulérními” konzervativci ve společném odporu proti hrozbě demokratického despotismu a ekonomického kolektivismu.

            Za druhé, libertariáni obecně – jak ti, o nichž jsem právě hovořil, tak i libertariáni ideologičtí – se snaží stanovit jisté meze domýšlivé zahraniční politice. Nejsou přesvědčeni o tom, že by Spojené státy měly po celém světě rozmísťovat své vojenské posádky (což si nemyslím ani já); ti umírněnější z nich pohlížejí na zahraniční politiku v jistém smyslu očima starého Roberta Tafta. Jiní se ovšem zdají podléhat iluzím o tom, že komunistickou ideologii lze sprovodit se světa prostřednictvím obchodních smluv, což je představa vskutku pošetilá a absurdní. Na bližší analýzu této otázky se zde nedostává prostoru; vrátím se k ní na jiném místě, až se budu věnovat neokonzervativcům, kteří v přístupu k zahraniční politice sklouzávají k opačnému extrému. Spokojím se proto s konstatováním, že pokud libertariáni oponují politice americké nadvlády ve světě, pak stojím na jejich straně. Rozcházím se s nimi v okamžiku, kdy zapomínají, že dnešní americká vláda – řečeno dvě stě let starými Burkovými slovy – nezápasí jen s americkými protivníky, ale “bojuje proti vojenské doktríně”.

            Za třetí, většina libertariánů věří v lidské měřítko a vehementně oponuje tomu, co Wilhelm Roepke nazval “kultem kolosálního”. Bere se za samostatného a sebejistého jednotlivce, dobrovolnou spolupráci, za spravedlivou odměnu osobních výkonů. Je si vědoma nebezpečí, jež s sebou přináší politické centralizace. V dobách, kdy jsou mnozí ochotni, ba často lačni vyměnit vlastní nezávislost za nejrůznější “nároky”, nás libertariáni nabádají k tomu, abychom stáli odhodlaně na vlastních nohou.

            Krátce řečeno se libertariánská propaganda široce dotýká reálných společenských neduhů naší doby, zvláště pak problému potlačování činorodých, snaživých a ctižádostivých povah centralizovanými politickými strukturami a násilného prosazování rovnostářských doktrín. Mnoho lidí v mnoha zemích je na sklonku dvacátého století plným právem nespokojeno se svými životními podmínkami. Ti schopnější z nespokojených se porozhlížejí po nějaké zdánlivě logické alternativě ke stávající nadvládě a moci. A někteří z těchto nespokojených – onen typ lidí, jací se vydali za Davidem do jeskyně v Adullamu – objevují libertariánská dogmata a stávají se – alespoň dočasně – nadšenými přívrženci ideologie zvané libertarianismus.

            Pravil jsem dočasně, neboť počáteční zalíbení v libertariánských sloganech přivádí často mladé lidi do tábora konzervativců. Nemálo z těch, s nimiž jsem při svých studiích přišel do blízkého styku nebo kteří se stali mými spolupracovníky, byli o pár let dříve přitahováni argumenty Ayn Rand či Murraye Rothbarda. Poté však, co získali širší rozhled, začali si uvědomovat nesrovnalosti a výstřednosti v teoriích různých libertariánských směrů a frakcí. Když začali důkladně a poctivě analyzovat naše současné politické problémy, nahlédli, jak nepraktické libertariánské návrhy ve skutečnosti jsou. Tak si našli cestu ke konzervativnímu realismu, zastávajícímu názor, že politika je uměním možného. Lze tedy o libertarianismu vstřícně prohlásit, že často slouží jako náborová kancelář mladých konzervativců – ačkoli libertariáni nemají v nejmenším úmyslu podporovat víru ve zvyklosti, společenské konvence či politiku založenou na těchto hodnotách.

            Nu, snažil jsem se přiznat libertariánům to pozitivní, co jim po právu náleží. Nyní upřu svou pozornost na jejich chyby a nedostatky, jež jsou velmi závažné a jichž není málo.

            Ideologičtí libertariáni nejsou konzervativci, a to v žádném skutečném významu tohoto slova; toto označení si nezaslouží ani ti poctivější z nich. Jsou naopak radikálními doktrináři, opovrhujícími dědictvím našich předků. Nacházejí zalíbení v radikalismu Toma Paina. Aplaudují dokonce i těm radikálním levellerům a diggerům sedmnáctého století, kteří chtěli zrušit veškeré pozemkové hranice a zbourat celou stavbu církve i státu. Jednotlivé libertariánské skupiny se od sebe v některých bodech vzájemně lišily a v úsilí realizovat své cíle vykazovaly rozdílný stupeň zápalu a vášnivosti. Obecně o nich však lze říci, že se jedná o “filosofické” anarchisty v buržoazním dresu. Ze všech starých společenských institucí by zachovali toliko soukromé vlastnictví. Pachtí se po abstraktní Svobodě, která nikdy a v žádné civilizaci neexistovala – ani v prostředí kteréhokoli z barbarských národů, ani mezi divochy. Rádi by smetli politickou vládu: v tomto svém cíli připojují svůj podpis pod Marxovu tezi o odumírání státu.

            Jeden z problémů spojených s tímto primitivním chápáním svobody spočívá v tom, že taková svoboda by ve Spojených státech dvacátého století nemohla fungovat. Americká republika, stejně jako americký průmyslový a obchodní systém, vyžadují tak vysoký stupeň kooperace, jaký dosud žádná civilizace nepoznala a nezakusila. Máme úspěchy a daří se nám dobře proto, že po většinu času pracujeme společně – a rovněž díky tomu, že naše choutky a vášně jsou do jisté míry drženy na uzdě prostřednictvím zákonů vynucovaných státem. Moc státu pochopitelně potřebujeme omezovat, což naše Ústava – ne-li dokonale, pak rozhodně účinněji než kterákoli jiná – také činí.

            Ústava Spojených států rozhodně není žádným cvičením v libertarianismu. Byla zkoncipována aristokratickým tělesem mužů, usilujících o “dokonalejší unii”. Delegáti Ústavodárného shromáždění měli zdravý strach z libertariánů let 1786-1787, reprezentovaných rebely kráčejícími ve stopách Daniela Shayse z Massachusetts.*) Tím, co Ústava zajistila, byl vyšší stupeň řádu a prosperity, ne nějaký anarchistický ráj. Je proto téměř zábavné, vidí-li člověk některé staré gentlemany a starší dámy významnou měrou přispívající do kasy libertariánských organizací v mylné víře, že takto napomáhají k obnově oné původní nezkažené svobody rané americké republiky. Americký průmysl a obchod by nemohly přežít ani jediný rok, kdyby se jim nedostávalo ochrany poskytované státem na všech jeho úrovních.

–––––––

*) Shaysovo povstání – vzpoura v západním Massachusetts proti vysokým daním a těžkým ekonomickým podmínkám obecně, probíhající od srpna 1786 do února 1787 pod vedením Daniela Shayse, v letech 1755-80 armádního důstojníka účastnícího se Americké revoluce. Za svou účast v povstání byl Nejvyšším soudem státu Massachusetts odsouzen k trestu smrti, poté byl na základě své žádosti omilostněn. (Pozn. překl.)

–––––––

            “Začít v neomezené svobodě,” píše Dostojevskij, “znamená skončit v neomezeném despotismu.” Nejhoršími nepřáteli trvalé svobody pro všechny jsou jistí lidé, nárokující si bez ustání větší svobodu pro sebe. To platí jak pro národní hospodářství, tak i pro jiné sféry. Americký hospodářský úspěch je založen na starých základech mravních návyků, společenských zvyklostí a konvencí, bohaté historické zkušenosti a zdravé politické inteligenci. Náš systém svobodného podnikání vděčí za své úspěchy z velké části konzervativnímu přístupu k vlastnictví a tvůrčímu úsilí zastávanému Alexanderem Hamiltonem, odpůrcem libertariánů své doby. A naopak, nenalezneme v tomto systému zhola nic, zač bychom mohli vděčit destruktivnímu pojetí svobody, jež zdevastovalo Evropu v době Francouzské revoluce, tedy zhoubné a ve skutečnosti neexistující svobodě, jejímž kazatelem byl Jean Jacques Rousseau. A naši dnešní libertariáni jsou jeho věrnými žáky – jak v přístupu k lidské přirozenosti, tak k politickým teoriím.

            Je rozdíl mezi libertariány a konzervativci, který jsem právě načrtl, dostatečně zřejmý? Pokusil jsem se jen narýsovat jakousi demarkační linii, ne vyvrátit libertariánské argumenty; k tomuto druhému úkolu se vrátím za okamžik.

            Ještě předtím bych ale svá slova rád ilustroval určitým podobenstvím.

            Typický libertin roku 1998 nachází zalíbení ve výstřednosti, a to jak v osobním životě, tak i v politice. Jeho druh svobody či privilegií přivozuje společenský kolaps. Libertarianismus a libertinismus jsou blízkými spojenci. Jak praví věrný viktoriánský konzervativec James Fitzjames Stephen, “výstřednost je častěji známkou slabosti než znamením síly”. A Gilbert Keith Chesterton poznamenává, že opravdový duch není výstřední, leč naopak dostředný.

            Co se libertariánské výstřednosti týče, je sen libertariánů o absolutní osobní svobodě jednou z těch vizí, jež vycházejí z bran slonovinové věže; a chaos a ne-řád, který vnucují společnosti, je patrný již z mravního chaosu, v němž se nalézá jejich život osobní. Některým horlivějším čtenářům se vybaví pár let starý článek z National Review na téma libertarianismu z pera břitkého psychologa a sociologa Ernesta van den Haaga, jenž si povšiml, že mezi těmi, kdo se hlásí k libertariánům, je nezvykle vysoké procento homosexuálů. V politice, stejně jako v soukromém životě, se libertariáni dožadují něčeho, co přirozenost nemůže poskytnout.

            Nepřítel veškerých zvyklostí a společenských konvencí končí v naprosté vnější temnotě, kde se ozývá jen nářek a skřípění zubů. Definitivní osvobození se od církve, státu, mravního i pozitivního zákona a společenské odpovědnosti znamená naprostou zkázu: je to svoboda absolutní a smrtelné záhuby. Zvítězí-li posedlost abstraktní Svobodou nad osobním a společenským řádem, pak, jak praví Eliot,

…víříme

za oběžnou drahou hrůzu nahánějící Medvědice

jako izolované atomy.

            A právě toto je hlavní myšlenka mého příměru – či spíše příměru Chestertonova, neboť to, co vám právě předkládám, je jakýsi kvapný výtah z Chestertonovy povídky “The Yellow Bird” [Žlutý pták], již četlo příliš málo lidí, ač byla publikována v roce 1929. Chesterton dobře věděl, že zkrátka musíme přijmout svět, jenž byl pro nás stvořen.

            V Chestertonově příběhu přichází do starobylého anglického venkovského domu host, profesor Ivanov, ruský učenec, který vydal vysoce ceněnou knihu The Psychology of Liberty [Psychologie svobody]. Je nadšeným zastáncem emancipace, expanze, zrušení všech hranic a omezení – zkrátka nekompromisním libertariánem.

            Pod ochranou staré anglické střechy a užívaje si nejen veškerých anglických svobod, ale i výsad hosta, pokračuje ve svých snahách uvést do života své libertariánské teorie. Začíná osvobozením žlutého ptáka, kanárka, kterého pustí z klece. Ten, jakmile vyletí z okna, začne být pronásledován a sužován divokými lesními ptáky. Příštího dne pokračuje Ivanov osvobozením hostitelových zlatých rybek tak, že rozbije akvárium. Třetí den, rozhodnut nesmiřovat se nadále se zajetím pod klenoucím se “kruhovým vězením” nebe, jež obklopuje a svírá samotnou obrovskou zeměkouli, končí Ivanov tím, že vyhodí do povětří nádherný starý dům, v němž byl vítaným hostem, a ničí tak jak své obydlí, tak sám sebe.

            “Co je to svoboda?”, ptá se pozorovatel těchto libertariánských příběhů a Chestertonův advokát Gabriel Gale. “Především je to dozajista schopnost věci být sama sebou. V jistém smyslu byl žlutý pták v kleci svobodný. Měl svobodu být sám. Měl svobodu zpívat. V lese by jeho peří bylo vyškubáno a roztrháno na kousky a jeho hlas by byl navždy zadušen. Nato začínám přemýšlet, že být sám sebou, což je svoboda, je samo o sobě omezením. Jsme omezeni našimi mozky a těly, a jestliže tyto hranice prolomíme, přestáváme být sami sebou a dokonce možná přestáváme být čímkoli.”

            Ruský psycholog nebyl schopen uznat nutný a nepřekročitelný rámec lidské existence; musí zrušit všechny hranice a omezení. Nemohl snést fakt “kruhového vězení” klenoucího se nebe. Jeho alternativou však byla anihilace sebe sama i střechy nad vlastní hlavou, a on se této alternativy chopil a využil ji. Stal se pouhým shlukem vířících atomů. A tak vypadá konečná svoboda oddaného libertariána. Pokud by, per impossible, měla naše americká republika přijmout vůdčí roli libertariánských ideologů, pak by mohla skončit jako shluk izolovaných atomů.

            Přesto existuje něco, co by mělo být – relativně vzato – řečeno ve prospěch dezintegrovaného profesora Ivanova. Pokud jde o některé mé poznámky pronesené na přednášce na Washingtonské universitě, napsal mi pan Marion Montgomery, kritik a spisovatel z Georgie toto: “Z libertariánů mi běhá mráz po zádech. Mám radši ruského anarchistu, který má přinejmenším hluboce narušenou morální senzitivitu (již dobře využívá Dostojevskij), před libertariánským anarchistou. U některých z posledně jmenovaných nacházím jakousi dekadentní vášeň, jež z nich činí nepříjemný kříž, který je konzervatismu nést a snášet.”

            Je tomu přesně tak. Typický libertarián naší doby postrádá jakýkoli smysl pro humor, je netolerantní, pokrytecký, mizerně vzdělaný, nechápavý a hloupý. Starý ruský anarchista byl alespoň smělý a neohrožený, temperamentní a věděl, ke kterému pohlaví patří.

            Za libertariány, jež zde odsuzuji, se sami neoznačují ani starší gentlemani s dobrými úmysly, ani – jak jsem již dříve poznamenal – ti, kdo díky nepochopení propůjčují svá jména a otevírají své peněženky ve prospěch “libertariánských” publikací, sporů a výstředností. Spíše se snažím ukázat záměry a plány omezených doktrinářů či nafoukaných libertinů, kteří se uzamkli uvnitř “libertariánské” ideologie, stejně omezené a iluzorní jako marxismus – i když méně přesvědčivé než tento vražedný klam.

            Proč jsou tito doktrinářští libertariáni, až na pár výjimek, tak zvláštními bytostmi – lidmi, z nichž těm normálním a zdravým (k jakým patří Marion Montgomery) běhá mráz po zádech? Proč skuteční konzervativci cítí vůči bližšímu spojenectví s nimi odpor? Proč je spojenectví mezi konzervativci a libertariány nemyslitelné, snad s výjimkou velmi krátkodobých účelových koalicí? A proč by podobný svazek naprosto zničil vše dobré, čeho se konzervativcům během posledních let podařilo dosáhnout?

            Na tyto otázky mám stručnou a jasnou odpověď. Libertariány je třeba odmítnout, neboť jsou z metafyzického hlediska šílenci a blázni. Šílenství odpuzuje, a politické šílenství zejména. Nemám tím na mysli, že by byli nebezpečnými: ó nikoli, jsou pouze odpudiví. Naši zemi a naši civilizaci neohrožují, protože nejsou početní, a zdá se, že jich je pravděpodobně čím dál méně. (Na tomto místě samozřejmě hovořím o našich, tedy v Americe vyrostlých libertariánech, a ne o těch politických sektách, např. italských Rudých brigádách, které dotáhly libertariánské teorie do odporných krajností.) Neexistuje nebezpečí, že by americká politika byla v zásadnější míře ovlivněna libertariánskou argumentací, nebo že by byl nějaký kandidát malé Libertariánské strany někdy zvolen do významnější veřejné funkce. V posledních letech tohoto století mají větší naději na úspěch staré dobré kauzy bimetalismu, pozemkové daně či prohibice než programové body libertariánů. Politického šílence, byť i neškodného, si ale člověk za partnera nevybere.

            Co mám na mysli, když říkám, že dnešní američtí libertariáni jsou z metafyzického hlediska šílení, tedy odpudiví? Inu, dogmata libertarianismu byla vyvracena tak často – jak dialekticky, tak i pod tíhou praktické zkušenosti -, že by bylo velmi nudnou prací opakovat na tomto místě celý ten bláznivý příběh. Chtěl bych předestřít jen pár viditelnějších slabin libertarianismu jakožto věrohodného morálního a politického přesvědčení. Tyto rozdíly oproti konzervativnímu přístupu k lidskému životu a rámci, v něž se odehrává, činí jakékoli spojení konzervativců s libertariány nepředstavitelným.

            Za prvé, velká dělící linie v moderní politice neleží, jak nám připomíná Eric Voegelin, mezi totalitáři na jedné a liberály (či libertariány) na druhé straně; probíhá mezi těmi, kdo věří v existenci transcendentního morálního řádu, a těmi, kdo si pletou naši pomíjivou existenci jakožto jednotlivců s podstatou či celým smyslem bytí. Při tomto rozlišování mezi ovcemi a kozly musí být libertariáni přiřazeni na stranu kozlů, to jest utilitaristů, kteří neuznávají existenci žádných transcendentních morálních principů řídících naše chování a jednání. V podstatě jsou konvertity k Marxovu dialektickému materialismu; konzervativci se jich tedy straní z důvodu naprosté neshody ohledně toho nejzákladnějšího principu.

            Za druhé, první potřebou každé slušné, přijatelné společnosti je existence řádu. Svoboda a spravedlnost mohou být nastoleny až tehdy, je-li dostatečně zabezpečena existence řádu. Libertariáni ovšem na první místo staví abstraktní Svobodu. Konzervativci, uvědomující si, že “svoboda se vztahuje k nějaké reálně existující věci”, jsou si vědomi toho, že svobodu lze nalézt toliko v rámci společenského řádu, jakým je například ústavní řád Spojených států. Svým vynášením absolutní a nedefinovatelné “svobody” na úkor řádu ohrožují libertariáni právě tu svobodu, již tak vychvalují a opěvují.

            Za třetí, konzervativci se s libertariány rozcházejí v otázce, co vlastně pojí občanskou společnost dohromady. Libertariáni tvrdí (pokud se vůbec s jakým pojítkem smíří), že tmelem společnosti je vlastní, soukromý zájem, těsně spojený s hotovostní platbou. Konzervativci však prohlašují, že společnost je společenstvím duší, vzájemně k sobě vážícím mrtvé, živé a ještě nenarozené, a že drží pohromadě prostřednictvím toho, co Aristotelés nazýval přátelstvím a co křesťané označují slovem láska či bližní.

            Za čtvrté, libertariáni – stejně jako anarchisté a marxisté – jsou obecně přesvědčeni o tom, že lidská přirozenost je dobrá a vstřícná, i když zkažená některými společenskými institucemi. Naproti tomu konzervativci mají za to, že “skrze Adamův pád jsme zhřešili všichni”: lidskou přirozenost, složenou z dobrého i zlého, nelze přivést k dokonalosti. A protože jsou lidské bytosti nedokonalé, nemůže být dokonalá ani společnost; mezi jejími členy panují takové neřesti jako násilí, podvod a nezřízená touha po moci. Libertarián se vydává iluzorní cestou směrem k Utopii individualismu, jež je, jak konzervativec dobře ví, cestou k Avernu.*)

–––––––

*) Avernské jezero – hluboké jezero poblíž Neapole, rozkládající se v jícnu vyhaslé sopky. Rozsedlina na jeho břehu byla v dílech starověkých autorů (Homér, Vergilius) pokládána za vchod do podsvětí a v jedné ze zdejších jeskyní rovněž věštila Sibylla. (Pozn. překl.)

–––––––

            Za páté, libertarián tvrdí, že stát je velikým utlačovatelem. Konzervativec však ví, že stát je přirozeným a nezbytným nástrojem k naplnění lidské přirozenosti a ke vzestupu civilizace. Nemůže být zrušen, aniž by zároveň bylo zrušeno lidství; stát byl zřízen a ustanoven pro samotnou naši existenci. Burkovými slovy, “Ten, který nám dal přirozenost, jež se má prostřednictvím našich ctností zdokonalovat, odkázal nám také nutné prostředky k jejímu zdokonalování – odkázal nám proto stát – z Jeho vůle existuje spojení mezi touto přirozeností a zdrojem a původním archetypem veškeré dokonalosti.” Bez státu je lidský život ubohý, ošklivý, zvířecí a krátký, jak říkal již mnoho století před Hobbesem svatý Augustin. Libertariáni zaměňují stát s vládou; ve skutečnosti je vláda dočasným nástrojem státu. Avšak vláda, jak pokračuje Burke, “je vynálezem lidské moudrosti, sloužícím k uspokojování lidských potřeb.” Mezi důležité z těchto potřeb patří “dostatečné ovládání lidských vášní. Společnost vyžaduje nejen to, aby vášně jednotlivců byly ovládány, ale i to, aby nejen sklonům a zálibám jedince, ale i mas a skupin byly často kladeny překážky, aby jejich vůle byla kontrolována a jejich vášně byly kroceny. Toho lze dosáhnout jedině prostřednictvím síly ležící mimo ně samotné; a tato síla se při plnění svého poslání nemá podrobovat té vůli a těm vášním, jež má za úkol krotit a držet na uzdě.” Krátce řečeno, primární funkcí vlády je omezování a bránění. A to je to, co libertariáni nenávidí a co je zároveň jedním z článků víry pro konzervativce.

            Za šesté, libertarián je přesvědčen, že tento svět je scénou pro jeho ego, se všemi jeho choutkami a sobeckými vášněmi. Naproti tomu konzervativec shledává, že žije v říši tajemství a divů, v níž se po něm žádají povinnosti, kázeň a oběti a kde odměnou je láska, která se vymyká veškerému chápání. Ve smyslu staré římské pietas považuje konzervativec libertariána za bezbožného: libertarián nebere ohledy na prastaré názory a přesvědčení, nerespektuje starobylé zvyklosti, nemá v úctě přirozený svět a neuznává lásku k vlasti.

            Svět libertariána je vyprahlou, ošklivou a nemilovanou říší, “kruhovým vězením”. “Já jsem, a nikdo další vedle mne,” praví libertarián. Konzervativec však odpovídá větou Marka Aurelia: “Jsme stvořeni pro spolupráci, stejně jako ruce, stejně jako nohy.”

            Toto vše jsou rozdíly naprosto zásadní – a existují i další. Leč i když konzervativec a libertarián prohlašují, že nemají nic společného, nemohli by se shodnout alespoň na něčem, co zavrhují? Nemohli by třeba nalézt společnou půdu v odmítání totalitní ideologie a všemocného státu? Primární funkcí státu je podle konzervativců udržování míru, a to jak prostřednictvím odrážení vnějších nepřátel, tak skrze uplatňování a vykonávání spravedlnosti doma.

            Pokud si stát vytkne cíle dalece přesahující ty zmíněné, často se dostává do potíží, neboť není institucí určenou k tomu, aby řídila veškerý život. Až potud mají konzervativci a libertariáni skutečně cosi společného. Avšak libertariáni by ve svém úprku od zaopatřovacího státu k opačnému extrému zbavili stát efektivní schopnosti organizovat a řídit společnou obranu, potlačovat nespravedlnost a výbuchy vášní či vykonávat různé druhy činností očividně důležitých pro obecné blaho. Tváří v tvář těmto na první pohled zřejmým nedostatkům a selháním libertariánů mají konzervativci na paměti Burkovo varování před radikálními reformátory: “Lidé prudké a nezkrotné mysli nemohou být nikdy svobodni. Ze svých vášní si kovají vlastní okovy.”

            Je tedy v přirozenosti věcí, že konzervativci a libertariáni nemohou uzavřít žádný přátelský pakt. Protivenství a nepřízeň osudu nám někdy přivádějí podivné spolunocležníky, avšak nedávné úspěchy konzervativců jim berou chuť ulehnout jako jehňata bok po boku libertariánských lvů.

            Snad se mi podařilo dát dostatečně najevo, že nejsem žádným libertariánem. Troufám si říci, že správně chápaný libertarianismus je pro skutečné americké konzervativce stejně cizím a nepřátelským jako komunismus. Typický konzervativec v této zemi věří v existenci trvalého morálního řádu. Dobře ví, že řád, spravedlnost a svoboda jsou produkty dlouhodobé a často bolestné společenské zkušenosti a že musí být chráněny před abstraktními radikálními hrozbami a útoky. Hájí společenské zvyklosti i lety fungování prověřené a osvědčené instituce. Tvrdí, že jednou z největších ctností v politice je rozvážnost, spočívající v posuzování každého opatření z hlediska jeho dlouhodobých důsledků. Nachází zalíbení ve společnosti, jež je různorodá a plná příležitostí, a je podezíravý vůči jakékoli ideologii, která by nás chtěla ovládat pomocí jediného abstraktního principu, ať už by jím byla “rovnost”, “svoboda”, “sociální spravedlnost” anebo “národní velikost”. Uvědomuje si, že lidská přirozenost ani společnost nemohou být přivedeny k dokonalosti: politika zůstává uměním možného. Lpí na ochraně institutu soukromého vlastnictví a svobodného hospodářského podnikání a je si vědom toho, že slušný stát potlačující násilí a bránící podvodnému jednání je pro přežití zdravé a prosperující ekonomiky nezbytný.

            To, co nám nabízejí doktrinářští libertariáni, je ideologie universálního sobectví a egoismu, a to v době, kdy země více než kdy předtím potřebuje muže a ženy, kteří jsou připraveni podřídit své soukromé zájmy, bude-li třeba, obraně a obhajobě Věcí Stálých a Trvalých.*) My, zkažená lidská stvoření, jsme dostatečně sobečtí již tak, a nepotřebujeme být ještě nabádáni k tomu, abychom pěstovali své sobectví ze zásady.

–––––––

*) V orig. “Permanent Things” – odkaz na autorovu knihu Enemies of the Permanent Things. Observations of Abnormity in Literature and Politics (pozn. překl.).

–––––––