Příspěvků : 38 - Střípky z multikulturní reality

1. 

   sam : 31.3.2006 v 11.53

   1. Report of the Secretary-General Pursuant to General Assembly Resolution 53/35 (1998), Section IV, paragraph C.115

   2. Bernard Kouchner, “Les Guerriers de la Paix”, Grasset, Paris, 2004, pp. 372-375

   3. “Srebrenica: The Politics of War Crimes”, by George Bogdanich, Tim Fenton, Philip Hammond, Edward S. Herman, Michael Mandel, Jonathan Rooper and George Szamuely. See http://www.srebrenica-report.com/politics.htm.

   4. Germinal Civikov, “Kalaschnikow und Einzelfeuer: Der Fall Drazen Erdemovic”, Freitag, 16 September 2005
   5. Davide Turrini “Il genocidio jugoslavo rivive sullo schermo”, Liberazione, 12 July 2005
   

   Reagovat
2. 

   sam : 31.3.2006 v 11.46

   Kauza Srebrenica – používání války pro ospravedlnění dalších válek – pokračování článku

   Srebrenica jako mýtus

   Proměna Srebrenice na mýtus byla ilustrována letos v červenci článkem v italském levicovém deníku Liberazione , který podával zprávu o polo-dokumentárním filmu nazvaném „Srebrenica, luci dall’oblio“ („Srebrenica, světla ze zapomnění“) Název se snaží naznačovat, že autoři filmu zachránili od zapomenutí tragicky opomíjenou událost, přitom ve skutečnosti málokdy v historii válčení se na nějakou podobnou věc soustředila více pozornost, jako právě na Srebrenici.

   Máme zde obvyklé sebemrskačství: „…co se stalo ve Srebrenici: masakr 9.000 civilistů, za největšího celkového mlčení/nepřítomnosti světových institucí (odpovědných za mír)…“ Autor akceptuje bez otázek „genocidu“ a navýší počty obětí do nových výšek. „Asi 9.000 mužů mezi 14 a 70 lety bylo transportováno kamiony do blízkých středisek, kde byli masakrováni a pohřbeni v masových hrobech…“ Toto byla „největší masová genocida od dob nacismu“…

   Jaký je cíl tohoto přehánění a dramatizace? Proč je Srebrenica o tolik horší, než válka která zpustošila Vietnam, s nesčíslnými masakry a zpustošením přírody smrtelnými chemikáliemi. Oč je Srebrenica horší, než chladnokrevné zmasakrování vzdávajících se tisíců Iráčanů na konci první války v zálivu v roce 1991? Právě toto je ryze zapomenutý masakr, a ne jen zapomenutý, ale především neuznaný „mezinárodním společenstvím“, které neposlalo skupiny odborných kriminalistů najít a identifikovat oběti amerických zbraní.

   S velkou pravděpodobností výrobci filmů, ctižádostiví umělci a „experti genocidy“ považují „Srebrenicu“ za vhodný materiál pro vyvolání veřejných emocí ve víře, že slouží zájmům míru a lidstva. Ale já bych navrhovala naprostý opak. Překroucení bosenské občanské války s krutostmi na všech stranách, na záměrnou „genocidu“ proti Muslimům, pouze přispěje k myšlence „střetu civilizací“. To také pomohlo rekrutovat dobrovolníky pro islámské teroristické skupiny.

   Politické využívání Srebrenice otočilo bosenskou válku do příběhu o boji mezi čitým zlem a čistým dobrem. To je verze událostí, kterou Srbové nemůžou nikdy skutečně přijmout, a Muslimové nemají žádnou chuť se jí vzdát. Právě tohle stojí v cestě nezaujatému vyšetřování a opravdové historické analýze. Smíření je v podstatě vyloučené moralistickým trváním na tom, že mezi „agresorem“ a „obětí“ musí být naprostý rozdíl. Tento naprostý rozdíl existuje mezi NATO a Jugoslávií, nebo mezi USA a Irákem, kde absolutně silnější vojenská síla úmyslně začala agresivní válku proti zemi vládce, který na ní ani neútočil, ani jí neohrožoval. Ale válka v Bosně nebyla tohoto druhu. Bosenská válka byla výsledkem výjimečně komplikované právní situace (nestálá malá federální republika, ústavně složená ze tří „národností“: Srbů, Muslimů a Chorvatů, sama součást rozpadající se větší federální republiky) roztrpčené/rozdrážděné nesčetnými místními přesilovými hrami a nesouvislými intervencemi velmocí. Toto všechno se navíc odehrávalo v oblasti, kde byly ještě velmi živé vzpomínky na extrémně krvavou občanskou válku během 2. světové války. Nesvázané boje, které vypukly v roce 1992, byly do značné míry pokračováním začarovaného kruhu masakrů a pomsty, který ničil Bosnu a Hercegovinu v letech 1941-44, když nacistická okupace rozdělila Jugoslávii, a připojila Bosnu a Hercegovinu k velkému Chorvatsku, které pokračovalo v odstraňování Srbů.

   Dnes je nepochybným dogmatem, že připomínání ukrutností je „památná povinnost“ vůči obětem, něco , co musí být pořád opakováno, abychom nezapomněli. Ale je to skutečně tak jasné? Důraz na dřívější krutosti může lehce připravit jejich další vlnu, což je právě to, co už se na Balkáně stalo, a to více než jednou. Protože ve skutečnosti, mrtvé oběti nemohou žádný prospěch z takového připomínání. Ale připomínání obětí je mravním a politickým kapitálem vysoké ceny pro dědice obětí a zvláště pro jejich samozvané vítěze. Právě v případě Bosny to slibuje přinést značný finanční zisk. Jestliže Miloševič, jako bývalý prezident Srbska, může být odsouzen za genocidu, pak mají bosenští Muslimové naději získat miliardy dolarů jako odškodnění, které bude držet Srbsko na kolenou pro dalekou budoucnost.

   Fanatické poukazování na „Srebrenicu“ má záporný účinek, který daleko přesahuje hranice Balkánu. „Srebrenický masakr“ je částí projevu nejvlivnější a dominantní kultury, který je asi takový: My ve vyspělých demokraciích jsme dosáhli takového mravního stupně, že máme povinnost jak soudit jiné, tak vnutit naše „hodnoty“ pokud je to nutné. Ostatní, kteří jsou na nižším mravním stupni, musejí být pod dohledem, protože jinak se mohou dopustit „genocidy“. Je pozoruhodné, jak se „genocida“ stala módní, s více a více „odborníky na genocidu“ na univerzitách, jako kdyby studium genocidy dávalo smysl jako samostatný akademický obor. Co by všichni tihle lidé dělali bez genocidy? Divím se, co je za současnou fascinací genocidou a sériovými vrahy. Pochybuji, že je to známka zdravé sociální psychologie.

   V dnešním světě je jen pár lidí, včetně bosenských Muslimů, ohroženo „genocidou“, ve smyslu projektu vyhlazení obyvatelstva Hitlerova stylu – jak termín chápe většina lidí. Jenže miliony lidí jsou ohroženy nikoliv genocidními maniaky, ale genocidními podmínkami života: bídou, nemocemi, nedostatkem vody, změnami globálního klimatu. Smuteční kult Srebrenice nenabízí s ohledem na tyto genocidní podmínky nic. A co je horší, stává se prostředkem k ospravedlnění nejhorší ze všech genocidních situací: války.

   Podprahová zpráva v oficiálním příběhu o Srebrenici je toto: „my“ jsme umožnili, aby se to stalo, „my“ to nesmíme znovu dopustit, tudíž, Spojené státy by měly preventivně bombardovat potenciální pachatele „genocidy“. Čemukoliv, co se stalo ve Srebrenici, se dalo nejlépe předejít nikoliv bombardováním USA a NATO, ale zabráněním vypuknutí války v Bosně a Hercegovině na začátku. Tato prevence byla možná, pokud by totiž „mezinárodní společenství“ (tedy síly NATO, Evropa a USA) pevně naléhalo, mohla by jugoslávská krize v roce 1990 být urovnána jednáními. Ale první ze všech tomu odporovalo Německo tím, že donutilo Evropskou unii k bezprostřednímu uznání odchodu Slovinska a Chorvatska z Jugoslávie bez jednání. Všechny informované osoby věděly, že toto ohrožovalo existenci Bosny a Hercegoviny. Evropská unie navrhla rozdělení Bosny a Hercegoviny na kantony, které se mnoho nelišilo od dnešního uspořádání, a které bylo tehdy přijato vůdci bosenských Muslimů, Srbů a chorvatského obyvatelstva. Jenomže krátce potom muslimský prezident Izetbegovič podpis zapřel poté, co jej povzbudil americký velvyslanec Zimmerman, aby více vytrval. Během následně vypuknutých bojů, USA stavějí překážky každému evropskému mírovému programu. (6) Tyto obstrukční kroky umožnily Spojeným státům převzít kontrolu nad eventuálním mírovým urovnáním v Daytonu, v listopadu 1995.

   Tohle odmítnutí kompromisu, který uvrhl Bosnu a Hercegovinu do bratrovražedné války, bylo v té době podporováno chorálem humanistů – v neposlední řadě politiků bezpečně usazených v Evropském parlamentu, kteří hlasovali pro „naléhavá rozhodnutí“ o situacích, o kterých naprosto nic nevěděli a prohlašovali, že Bosna musí být centralizovaný stát z důvodu „multikulturalismu“. Tito samí humanisté tleskali rozpadu multikulturní Jugoslávie, který ve skutečnosti vytvořil krizi v Bosně.

   Je jisté, že kdokoliv popraví neozbrojené vězně, spáchá velmi závažný zločin, ať už Bosně, nebo kdekoliv jinde. Ale když je všechno řečeno a uděláno, pak je iluze si myslet, že potrestání viníků masakru v Bosně zajistí, že příští občanská válka někde ve světě bude uskutečněna více rytířským způsobem. Válka je věcí života a smrti, a nevyhnutelně vede lidi k páchání činů, kterých by se v době míru nikdy nedopustili.

   Představa, že válka může být „čistá“ , a hraná podle pravidel, nemůže být středem pozornosti mezinárodního práva a mírových hnutí. Válce je nejprve ze všeho potřeba předejít.

   Falešný výklad „Srebrenice“ jako části pokračujícího srbského projektu „genocidy“ byl použit k vyvolání války NATO proti Jugoslávii, která zpustošila zemi a zanechala za sebou kotel nenávisti a etnické čistky v Kosovu. Spojené státy jsou v současnosti zaměstnané daleko vražednější a více destruktivní válkou v Iráku. V tomto kontextu je bědování Západu, který nafukuje srebrenický masakr do „největší masové genocidy od doby nacistů“ jen odklonem od skutečné existující genocidy, která není dílem nějakého maniaka, ale pokračujícího břemene radikálně nespravedlivého sociálně-ekonomického světového pořádku, který je eufemisticky nazýván „globalizací“.

   Diana Johnstone je autorkou Fools Crusade: Yugoslavia, Nato and Western Delusions (vyd. Monthly Review Press)
   

   Reagovat
3. 

   sam : 31.3.2006 v 11.42

   Kauza Srebrenica – používání války pro ospravedlnění dalších válek – pokračování článku

   Stručně řečeno, Srebrenica, jejíž srbská populace byla vyhnána muslimskými vojáky na začátku občanské války v roce 1992, byla jak shromaždištěm pro muslimských uprchlíků, tak i muslimskou armádní základnou. Enkláva žila z mezinárodní humanitární pomoci. Muslimská armáda nedovolila odejít civilistům od té doby, co jejich přítomnost zajišťovala dodávky humanitární pomoci, které armáda kontrolovala.

   Když bosensko-srbské síly dobyly 11.července 1995 město, civilisté se pochopitelně hodně dožadovali opuštění enklávy, protože tam prakticky neexistoval normální hospodářský život. Mnoho bylo uděláno ze skutečnosti, že srbské síly rozdělovaly populaci a připravily autobusy pro děti, ženy a nemohoucí/churavé, které je dopravily do Tuzly na muslimské území, zatímco muže zadrželi. Ve světle předešlých událostí je důvod pro toto oddělování zřejmý: bosenští Srbové hledali pachatele nájezdů na srbské vesnice, aby se pomstili.

   Nicméně, na místě bylo zadrženo jen relativně malé množství muslimských mužů a někteří z nich přežili a nakonec byli propuštěni výměnou za srbské vězně. Když srbské síly vstoupily do města z jihu, tak tisíce muslimských vojáků v chaosu kvůli nepřítomnosti velitelů prchaly přes divoce zalesněný kopcovitý terén do Tuzly. Je dost jasné proč prchali. Obávali se totiž přesně toho samého, čeho se obával každý, kdo si byl vědom situace: že srbští vojáci vykonají pomstu na mužích, které považovali za vinné z vražd srbských civilistů a vězňů.

   Tisíce mužů, kteří ve skutečnosti dosáhli Tuzly, byly tiše přesunuty. Toto bylo potvrzeno mezinárodními pozorovateli. Nicméně, muslimské úřady nikdy neposkytly informaci o těchto mužích, protože upřednostnily nechat tyto muže započítat jako nezvěstné, to je, zmasakrované. Další velké a neupřesněné množství mužů bylo přepadeno a zabito, když prchali ve scénách obrovské paniky. Toto byl takový „masakr“ , k jakému dochází ve válkách, když jsou prchající vojáci napadeni silnějšími/dokonalejšími jednotkami.

   Počítání obětí

   Tak se dostáváme k otázce čísel. Otázka je těžká, protože počty obklopuje nejistota, a také proto, že poukazování na tuto nejistotu je okamžitě odsuzováno jako „revizionismus“ a nedostatek úcty k obětím. Tato výtka nemá logiku. Oběti jsou oběti, ať je jich hodně, nebo málo a úcta není v míře jejich počtu.

   Otázka počtu je komplexní a byla nedávno detailně řešena nezávislou mezinárodní výzkumnou skupinou pro Srebrenici, která brzy zveřejní své poznatky v knižní formě. (3)

   Stačí si povšimnout následujícího:

   1. Sakralizace odhadovaného množství obětí. V mnohých, pokud ne ve všech pohromách, inklinují počáteční odhady k nahuštění/zveličení. K tomu jsou různé důvody, například nahlášení pohřešované osoby z více různých zdrojů. Tyto počty bývají následně upraveny směrem dolů. Toto byl také důvod, proč se počáteční odhady 10.000 obětí útoku na Světové obchodní centrum (WTC, 9/11) nakonec redukovaly na méně než 3.000 mrtvých. Známe také mnoho jiných příkladů. Číslo 8.000 v případě Srebrenice pochází ze září 1995 z oznámení mezinárodního výboru Červeného kříže, který hledal podle svých informací něco kolem 3.000 mužů, kteří byli údajně zadrženi, a z čísla přibližně 5.000 mužů, kteří uprchli do centrální Bosny. Přesto, že obě strany nenahlásily žádné další informace, tak se číslo 8.000 stalo oblíbeným a je neustále opakováno jako stanovený počet „muslimských mužů a chlapců popravených srbskými silami“. Lze poznamenat, že toto byl vždycky odhad, součet dvou oddělených skupin, tou menší byli zajatci (jejichž poprava by byla jasným válečným zločinem), tou větší bylo ustupující vojsko (jehož „masakr“ při útěku by mohl být běžným tragickým důsledkem kruté občanské války). Každý, kdo má co do činění s novinářskou prací ví, že existuje druh profesionální netečnosti/setrvačnosti k opakování jakéhokoliv čísla, které naleznou v předchozích zprávách, bez ověřování a se zvýšenou preferencí pro vysoká čísla/počty. Tahle netečnost/lhostejnost je tím větší, pokud nejsou k dispozici žádná spolehlivá/úřední čísla.

   Množství exhumovaných těl

   Přes nebývalé úsilí předchozích deseti let objevit v oblasti Srebrenice těla, jich bylo exhumováno méně než 3.000, a toto zahrnuje vojáky, Srby, stejně jako Muslimy zemřelé ve zlých bojích, která nastaly během tříleté války. Jen pouhý zlomek byl identifikován.

   2. Politická touha po největším možném čísle. Mimo už zmiňované novinářské netečnosti, je udržování neprokázaných vysokých počtů obětí masakru v případě Srebrenica jasným důsledkem politické vůle ze strany dvou vlád: bosensko-muslimské vlády Aliji Izetbegoviče, a co je důležitější, vlády Spojených států. Od chvíle, kdy se Madeleine Albrightová oháněla satelitními snímky, které byly, jak prohlašovala, důkazem masakrů spáchaných Srby u Srebrenice (důkaz, který byl skrytý/záhadný/pochybný jak tím, že byl ukazován jen na uzavřeném zasedání Rady bezpečnosti, a také tím, že na snímcích byly pouze změny terénu, které mohly masakr naznačovat/signalizovat, neukazovaly však masakr samotný) USA požívaly „Srebrenicu“ pro jasné dva účely:

   odvrátit pozornost od Spojenými státy podporovaného chorvatského útoku, který vyhnal srbskou populaci z Krajiny, která stejně jako Srebrenica, byla domněle chráněna Spojenými národy (OSN)

   zaplést bosensko-srbské vůdce do „genocidy“, aby je vyloučily z případného vyjednávání o budoucnosti Bosny a Hercegoviny. (USA upřednostnily v Daytonu jejich nahrazení Slobodanem Miloševičem, jehož dychtivost ukončit válku mohla být využívána k ústupkům, které bosenští Srbové mohli odmítat)

   Využití „Srebrenice“ pomohlo připravit půdu pro kosovskou válku v roce 1999. A to především tím, že obviňuje Spojené národy (jejichž opomenutí bránit Srebrenicu bylo ve skutečnosti nevyhnutelným důsledkem neochoty Spojených států dát plnou podporu pozemní silám OSN), a NATO se tak přadvádí jako jediný faktor/činitel, který je schopen efektivního „humanitárního zásahu“.

   Dále lživým spojováním Miloševiče s bosensko-srbským vedením, a tím že využívá teorie/názoru, že zabíjení ve Srebrenici bylo součástí obrovského srbského plánu „genocidy“, prováděné na ne-Srbech z čistě rasistických důvodů. Madeleine Albrightová tak mohla obhajovat válku NATO proti Jugoslávii, jako potřebu předejít „další Srebrenici“ v Kosovu, kde byla naprosto odlišná situace.

   K použití „Srebrenice“ jako účinného nástroje k přeorganizování Jugoslávie, jmenovitě tím, že neposlušní srbští vůdci byli nahrazeni ohebnějšími politiky, bylo potřeba zločiny co nejvíce zveličit: nemohlo tedy jít o pouhé válečné zločiny (jaké Spojené státy samy páchají pravidelně od Vietnamu k Panamě až k Iráku), ale o „genocidu“: „nejhoršího zvěrstva v Evropě od holokaustu“ . To vyvolává obraz Hitlera, který je vždy dobrý pro představu Spojených států jako zachránce přicházejícího přes oceán. Obraz Hitlera také pomáhá živit myšlenku vražedného (srbského) plánu, který byl vytvořen na nejvyšších úrovních, spíše než surové chování rozzuřených vojáků (nebo polovojenských jednotek, pravděpodobných viníků v tomto případě) mimo kontrolu.

   Ale jaký genocidní plán zahrnuje nabídku bezpečného odchodu pro ženy a děti? A jestliže tohle všechno mělo být součástí velkého srbského spiknutí k odstranění Muslimů, co potom všichni Muslimové žijící mírumilovně v Srbsku samotném, včetně tisíců uprchlíků, kteří tam přišli z Bosny? Nebo Muslimové v sousední enklávě Žepa, kteří byli nedotčení/nezranění, když Srbové dobyli město nemnoho dnů po zabrání Srebrenice? Aby ICTY unikl těmto překážkám, které odporují zdravému rozumu, přišel se sociologem, který poskytl „odborný“ názor: srebreničtí Muslimové žili v patriarchální společnosti, proto zabíjení mužů stačilo k zajištění, aby ve Srebrenici více už nebyli žádní Muslimové. Touhle „odbornou“ formulací se pojem „genocidy“ smrsknul/zmenšil tak, aby seděl okolnostem.

   Právě na základě této definice shledal v srpnu 2001 tribunál bosensko-srbského generála Radislava Krstiče provinilým „spoluvinou na genocidě“. Ačkoliv žádné popravy nenařídil, neúčastnil se jich, a dokonce si ani nebyl nějakých poprav vědom, soudci rozhodli, že se účastnil něčeho, co ICTY nazývá „spojeným zločinným podnikem“ a to jednoduše zabráním Srebrenice, protože musel vědět, že genocida bude „přirozený a předvídatelný důsledek“. Toto je soudní rozhodnutí, které stanovilo „genocidu“ jako oficiální popis událostí ve Srebrenici.

   Proč takové neoblomné odhodlání stanovit/určit Srebrenicu jako „genocidu“? Tisková agentura AFP poskytla 27.prosince 2003 vysvětlení amerického právníka Michaela Scharfa, jednoho z tvůrců ICTY, který také trénoval soudce na soud se Saddámem Hussainem: Pokud soud na praktické úrovni stanoví, že Srebrenica nesedí právní definici genocidy, tak by šlo velmi obtížně přišít tohle obvinění Miloševičovi, říká Michael Scharf, profesor na Case Western University School of Law.

   „A je zásadní, aby byl odsouzen za genocidu,“ řekl Scharf. Jestliže nemůže být odsouzen Miloševič, „koho potom můžete v dnešní moderní době odsoudit z genocidy?“ zeptal se.

   Od samého začátku je tu neobyčejné úsilí Spojených států, které tribunál v Haagu hlavně financují, a dodaly řadu pracovníků, ustanovit/určit „příkazovou odpovědnost“ za srbské zločiny, spíše než individuální vinu jednotlivých pachatelů. Cílem není identifikovat a potrestat muže, kteří porušili Ženevské konvence tím, že popravili vězně, ale spíše spojit největší zločiny s nejvyšším srbským vedením.

   Úřad žalobce ICTY se rozhodl těžce/silně spoléhat na jediného odhaleného/přiznaného účastníka srebrenického masakru. Touto osobou je Drazen Erdemovič – bezvýznamný kriminálník chorvatské národnosti, který byl hospitalizován v Srbsku v březnu 1996 po hospodské rvačce v baru ve městě Novi Sad. Docela možná proto, aby unikl hrozbám svých osobních nepřátel, se Erdemovic přiznal západním sdělovacím prostředkům (!) ze své účasti na hromadné vraždě v Bosně. Byl zatčen srbskými orgány, které ho potom na jeho žádost předaly tribunálu v Haagu.

   Od té chvíle žaloba opakovaně využívala Erdemoviče jako hvězdného svědka, používajíc americkou proceduru „plea bargaining“, při které zločinec vyvázne z lehčím testem, pokud obviní někoho jiného, kterého chce žaloba odsoudit.

   Svůj příběh řekl Erdemovič soudcům při svém krátkém soudním přelíčení, při kterém vůbec nemusel absolvovat křížový výslech právě díky svému přiznání viny. Stejně tak nemusel Erdemovič křížový výslech absolvovat ani při jeho slyšení usvědčující Karadžiče a Mladiče (v nepřítomnosti jakékoliv právní obhajoby) a také u různých soudů, kdykoliv šlo o „Srebrenici“.

   Jeho příběh se odehrává takto: poté, co sloužil v bosensko-muslimské armádě, se Erdemovič připojil k mezinárodní žoldácké miliční jednotce, která se zdála být používána bosensko-srbským velením pro sabotážní operace na nepřátelském území. 16.července 1995 jeho jednotka popravila 1.000 až 1.200 muslimských mužů poblíže vesnice Pilice, asi 40km severně od Srebrenice. Od 10.30 dopoledne do 15.00 téhož dne, těchto 8 žoldáků vyprazdňovalo autobus po autobusu plné vězňů, seřadilo je do skupin po deseti a střílelo je.

   Nyní se vskutku zdá, že v Pilici došlo k závažnému zločinu. Následně soudní vyšetřovatelé exhumovali 153 těl. Jedno sto padesát tři poprav válečných zajatců je vážným zločinem, a je hmatatelný důkaz, že byl spáchán. Ale 1.200? Podle způsobu provedení popsaného Erdemovičem, by zabralo 20 hodin, aby zavraždili takové množství obětí. Přesto se soudci nikdy neptali na tento základní aritmetický rozpor, a Erdemovičovo slovo bylo souhlasně přijato Mezinárodním trestním tribunálem v Haagu jako svatá pravda. (4)

   Proč tohle trvání na nepravděpodobně vyšším čísle, než jaké může být podpořeno hmatatelným důkazem? Tribunál chce zřetelně udržet číslo co nejvyšší za účelem udržení obvinění z genocidy. Právě obvinění z „genocidy“ je tím, co ostře odlišuje obvinění Srbů od obvinění Chorvatů, nebo Muslimů, za podobné zločiny spáchané během války při rozpadu Jugoslávie.

   Po necelých čtyřech a půl roku vězení, byl v srpnu 2004 přiznaný masový vrah Erdemovič osvobozen, dostal novou identitu, bydliště v nespecifikované západní zemi a „práci“ – jako příležitostně placený „chráněný“ svědek ICTY.

   Na rozdíl od toho, generál Krstič byl odsouzen na 35 let vězení a na podmínečné propuštění bude mít šanci až za 20 let.

   Je nepochybné, že účel obvinění z „genocidy“ nemá potrestat pachatele, ale obvinit bosenské Srby, jugoslávské Srby s příkazové odpovědnosti vedoucí až k úplným špičkám.
   

   Reagovat
4. 

   sam : 31.3.2006 v 11.41

   Kauza Srebrenica – používání války pro ospravedlnění dalších válek

   http://www.globalresearch.ca/index.php?context=viewArticle&code=20051018&articleId=1107

   V tomto létě se při desátém výročí masakru ve Srebrenici celé politické spektrum západního světa spojilo do sborového sebemrskačství. Dominantním tématem byla „culpa nostra“ (naše vina) : „my“ jsme dopustili, aby se to stalo, a „my“ nesmíme dopustit, aby k tomu došlo znovu.

   Milý čtenáři, kdo jsme „my“ v tomto případě? Jak jsme ve světě mohli „my“ (vy a já) tenkrát něco v tomto případě udělat? Kolik toho vlastně o Srebrenici „my“ skutečně víme? Víme to, co čteme v novinách, nebo vidíme v televizi. Ale jak přesné a správné jsou tyto informace? Jak můžeme vědět, že jsme dnes lépe informovaní, než jsme byli před událostí?

   Takové otázky jsou doslova tabu. Srebrenica se stala posvátným symbolem kolektivní viny, a vznášení sebemenších otázek je okamžitě odsouzeno jako obhajování strašných zločinů, nebo jako „popírání holokaustu“.

   Ti, kdo si udrží alespoň nějakou schopnost kritického myšlení, by měli pohlížet na veřejné bití v prsa skrz „Srebrenici“ (uvozovky ukazují spíše symbol, než skutečnou událost) s jistým skepticismem. Pokud jsou tradiční mediální komentátoři dojatí „Srebrenicou“ , tak je to proto, že se stala zaklínadlem ospravedlňujícím kteroukoliv budoucí zahraniční válku vlády USA, kterou se média rozhodnou prodávat pod značkou „humanitárního zásahu“.

   Použití masakru

   Kromě možného budoucího použití, byla „Srebrenice“ už využita v minulosti. Doopravdy, byla použita dokonce předtím, než se stala. Zpráva generálního tajemníka OSN Report on Srebrenica z roku 1999 ukazuje, že myšlenka „Srebrenického masakru“ byla ve vzduchu už v září 1993 na sarajevském setkání muslimského prezidenta Aliji Izetbegoviče se zástupci jeho muslimské strany ze Srebrenice. Na programu byl jako část mírových jednání srbský návrh výměny Srebrenice a Žepy za některá území kolem Sarajeva. „Delegace myšlence oponovala a téma nebylo dále projednáváno. Někteří členové muslimské delegace řekli, že prezident Izetbegovič jim také řekl, že se naučil, že intervence NATO v Bosně a Hercegovině bude možná jedině když by Srbové vpadli do Srebrenice a zabili nejméně 5.000 z jeho lidí.“ (1)

   Izetbegovič to později popřel, ale byl převýšen počtem svědků. Je jasné, že Izetbegovičovou stálou strategií bylo zobrazovat muslimskou stranu v této krvavé občanské válce jako nevinné bezmocné oběti, aby dostal vojenskou sílu USA na svou stranu. Na své smrtelné posteli ochotně přiznal svému horlivému obdivovateli Bernardu Kouchnerovi, v přítomnosti amerického diplomata Richarda Holbrooka, jak moc se o to snažil. Kouchner mu tehdy připomínal jeho rozhovor s francouzským prezidentem Mitterrandem, ve kterém mluvil o existenci „vyhlazovacích táborů“ v Bosně.

   Kouchner: Opakoval jste to před řadou novinářů. Vyprovokovalo to po celém světě značné emoce. (…) byla to hrozná místa, ale lidé nebyli systematicky vražděni. Věděl jste to?

   Izetbegovič: Ano. Domníval jsem se, že moje odhalení uspíší bombardování. Viděl jsem reakci Francouzů a jiných – Mýlil jsem se. Ano, snažil jsem se, ale tvrzení byla nepravdivá. Nebyly žádné vyhlazovací tábory, jakkoliv byla tahle místa strašná. (2)

   Jak bosenští Srbové, tak i Muslimové na začátku války rovněž nahnali své protivníky do „hrozných“ táborů při vyhánění. Na rozdíl od bosenských Srbů, ale bosenští Muslimové využili služeb špičkových amerických expertů na public relations (P.R.) z agentury Ruder Finn sídlící ve Washingtonu. Tihle experti věděli, jak „otočit/zfalšovat“ („spin“) bosenský konflikt za účelem přirovnat Srby k nacistům – to byla nejrychlejší a nejsnadnější cesta k získání názoru veřejného mínění na stranu Muslimů. Sdělovací prostředky a politické osobnosti byli zavaleni prohlášeními pro tisk a dalšími dokumenty přehánějícími srbské krutosti, zatímco muslimské krutosti (jako plně zdokumentované stínání hlav srbských vězňů) zůstaly utajeny. Pro veřejnost to byl jednostranný konflikt mezi „fašistickými agresory“ a nevinnými oběťmi, které byly všechny neozbrojenými civilisty.

   Široká veřejnost nevěděla, že Srebrenica, popisovaná jako „bezpečná oblast “ nebyla ve skutečnosti jen prostým útočištěm pro uprchlíky, ale také muslimskou vojenskou základnou. Široká veřejnost nevěděla, co věděl lord Owen a líčil na ve své knize Balkan Odyssey z roku 1995 na straně 143. A sice, že už v dubnu 1993 se srbský prezident Miloševič s velkými obavami snažil předejít obsazení Srebrenice bosensko-srbskými silami.

   „ 16. dubna jsem telefonoval s prezidentem Miloševičem o mém znepokojení, že přes opakovaná ujišťování Dr. Karadžiče, že nemá v úmyslu obsazovat Srebrenicu, bosensko-srbská armáda podniká kroky k tomu, aby právě tohle udělala. Velikost kapsy byla obrovsky redukována. Málokdy jsem slyšel Miloševiče tak rozezleného, ale také znepokojeného: bál se, že když bosensko-srbská vojska vstoupí do Srebrenice, tak dojde ke krvavé lázni, protože mezi oběma armádami existovalo hodně zlé krve. Bosenští Srbové činili mladého muslimského velitele ve Srebrenici, Nasera Oriče, odpovědným za masakr poblíž obce Bratunac v prosinci 1992, při kterém bylo zabito mnoho srbských civilistů. Miloševič věřil, že obsazení Srebrenice bosenskými Srby by bylo velikou chybou, a slíbil, že to tak řekne Karadžičovi.“

   Čili, už mnoho měsíců před červencem 1995 a „Srebrenickým masakrem“ si Izetbegovič a Miloševič uvědomovali jeho možný příznivý vliv pro Muslimskou věc a naopak katastrofální pro Srby.

   Nemělo by být přehlédnuto několik neoddiskutovaných faktů:

   Krátce před bosensko-srbským útokem na Srebrenicu uskutečnila v enklávě umístěná muslimská vojska několik vražedných útoků na blízké srbské vesnice. Tyto útoky určitě podnítily touhu srbských velitelů pomstít se muslimské posádce ve Srebrenici.

   Mezitím muslimské vrchní velitelství v Sarajevu nařídilo srebrenickému veliteli Oričovi a jeho důstojníkům opustit Srebrenicu, a zanechat tak tisíce svých vojáků bez velitelů, bez rozkazů a v naprostém zmatku, když nastal předpokládaný srbský útok. Přeživší muslimští úředníci/činitelé ze Srebrenice hořce obviňovali Izetbegovičovu vládu, že je úmyslně obětovala pro své zájmy.

   Podle nejpodrobnější studie srebrenických událostí, kterou zpracoval Cees Wiebes pro nizozemský Ústav pro válečnou dokumentaci, se bosensko-srbské síly rozhodly město obsadit poté, když neočekávaně zjistily, že je bez obrany.

   „VRS (armáda Republiky Srbské) postupovala tak dobře, že večer 9.července nastal „zvrat“ a bosenští Srbové se rozhodli, že se již nebudou omezovat pouze na jižní část enklávy, ale rozšíří operaci a obsadí samotné město Srebrenica. Karadžič byl informován, že jednotky (Drina sbor) dosáhly postavení, ze kterého budou moci dobýt celé město. Vyjádřil spokojenost a souhlasil s pokračováním operace k „odzbrojení muslimských teroristických gangů“ a dosáhnout úplné demilitarizace enklávy. Tento rozkaz vydal hlavnímu generálovi Zdravko Tolimirovi. Dále Karadžič stanovil/rozhodnul, že bezpečnost vojáků UNPROFOR i populace by měla být uajištěna. Příkazy k provedení měly být poskytnuty všem zúčastněným jednotkám. Rozkazy se nijak nezmiňovaly o nuceném přesídlení obyvatel. Konečný příkaz rovněž zdůrazňoval, že s obyvatelstvem a válečnými zajatci je nutno zacházet v souladu s Ženevskou konvencí. Celá Srebrenica padla 11.července do rukou bosenským Srbům.

   Při svědectví před francouzskou parlamentní vyšetřovací komisí ohledně Srebrenice generál Phillippe Morillon – důstojník UNPROFOR, který první volal po obrácení pozornosti na Srebrenicu uvedl, že byl přesvědčen o tom, že bosensko-srbské jednotky se chytí do „léčky“ („trap“) pokud se rozhodnou dobýt Srebrenicu.

   Následně při svém svědectví u Mezinárodního trestního tribunálu v Haagu 12.února 2004 zdůraznil, že muslimský velitel ve Srebrenici, Naser Orič „se zabýval během srbských pravoslavných vánoc útoky, při kterých ničil vesnice a masakroval všechny jejich obyvatele. Toto vyvolalo v regionu neobyčejný stupeň nenávisti, a to hlavně v oblasti Bratunac, která byla celá srbská. Vyvolalo to také bouři odporu i proti humanitární pomoci pro tam (ve Srebrenici) přítomnou populaci.“

   Na dotaz žalobce ICTY, jak muslimský velitel ze Srebrenice Orič zacházel se srbskými vězni, odpověděl generál Morillon, který jej znal velmi dobře: „Naser Orič byl válečník („warlord“), který vládl terorem nad svým územím i svým obyvatelstvem. Myslím, že si uvědomil, že toto byla pravidla táhle strašné války, a že si nemohl dovolit brát žádné zajatce. Podle toho, co si pamatuji, ani nehledal nějakou omluvu. Jednoduše prohlásil: člověk se nemůže zatěžovat/obtěžovat s vězni.“

   Morillon vylíčil další událost: „Srbové mě vzali do vesnice, aby mi ukázali odklízení těl, která byla házena do jámy poblíže vesnice Bratunac. Tohle mě přinutilo pochopit tuto pekelnou situaci krve a pomsty (…) Osobně jsem se začal obávat nejhoršího, pokud by se bosenským Srbům podařilo vstoupit do enkláv a Srebrenice.“

   „Obával jsem se, že Srbové, místní Srbové, Srbové z Bratunace, tihle milicionáři, budou chtít vykonat pomstu za všechno, z čeho vinili Nasera Oriče. Nebyl to jen Naser Orič, na kom se chtěli pomstít. Chtěli pomstít své mrtvé z pravoslavných vánoc.“

   Reagovat
5. 

   sam : 31.3.2006 v 11.29

   The Guardian: Miloševičův případ by u řádného soudu nikdy neobstál

   http://www.guardian.co.uk/comment/story/0,,1730274,00.html

   Byl jsem jedním z posledních západních novinářů, který se setkal se Slobodanem Miloševičem. Protože jsem měl být zavolán do Haagu jako potenciální svědek, tak jsem s ním strávil loni v lednu hodinu v jeho cele. Stejně jako většina těch, co se s ním setkali, jsem ho shledal zdvořilého a inteligentního. „My vyhrajeme“, řekl mi. „Svoboda je univerzální hodnota. Nemají proti mně žádný důkaz.“

   Taková sdělení budou šokovat ty, kdo byli ujišťováni, že Miloševič byl nacionalistický diktátor usilující o založení rasově čistého Velkého Srbska. Jenomže civilizované společnosti nebývají ochotny odpouštět/prominout svá odsouzení vycházející z přesvědčení o zločinnosti, která jsou založena na nenávistných kampaních.

   Skutečností zůstává, že Miloševičovi nepřátelé nebyli schopní během čtyři roky trvání procesu předvést ani jediný zuřivý/fanatický nacionalistický, natož rasistický výrok z jeho úst, a ani jediný svědek za celou dobu nesvědčil, že by Miloševič nařídil nějaké válečné zločiny.

   Místo toho střídající se svědci po dva roky do nynějška svědčili, že v Kosovu nebyla genocida, ani žádný plán vyhnat civilní albánské obyvatelstvo. Dále svědčili, že Miloševič nemohl být zodpovědný ani za rozpad Jugoslávie, ani za následující občanskou válku v Bosně a Hercegovině.

   Stanovení trestní odpovědnosti je exaktní věda a skutečnost je taková, že Miloševič neřídil Jugoslávii, když se rozpadla. Příkaz sdělující jugoslávské (multi-etnické) armádě v roce 1991, aby bojovala v secesionistických státech Chorvatsku a Slovinsku, byl dán hlavou federální vlády, Ante Markovičem, miláčkem západu – a západní intervence učinila situaci ještě o hodně horší. Miloševič je často obviňován z narušení rovnováhy jugoslávské federální ústavy, ale málokdo vážně věří, že politický systém modelovaný ve Švýcarsku měl nějakou šanci dlouho přežít Tita.

   Haagský tribunál představil oficiální obvinění proti Miloševičovi v květnu 1999, kdy vrcholil útok NATO na Jugoslávii, ve zřejmé snaze útok ospravedlnit. Až o rok a půl později, a zároveň sedm až deset let po událostech bylo přidáno obvinění za Bosnu a Chorvatsko. Toto přidání bylo učiněno pravděpodobně proto, že si žalobci uvědomili, že tvrzení NATO o genocidě v Kosovu nemůže odolat soudnímu řízení. Jenomže obvinění za Bosnu a Chorvatsko byla také problematická. Miloševič vždycky popíral mravní i právní odpovědnost za krutosti spáchané bosenskými Srby například v roce 1995 ve Srebrenici, protože jako prezident sousedního Srbska neměl na starost/nebyl odpovědný za Bosnu, nebo bosenské Srby. Dokonce i kdyby měl na bosenské Srby vliv, tak je tu ještě dlouhá cesta k trestní odpovědnosti.

   Pokud by Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) byl řádným soudem, potom by obvinění proti němu musela být už dávno odmítnuta. Bohužel, ICTY je velmi zpolitizovaný orgán, vytvořený iniciativou těch samých států, které napadly v roce 1999 Jugoslávii a jehož soudci se sami zostudili porušováním pravidel, aby obžalobě usnadnili nemožný úkol. V roce 2004 vnutili Miloševičovi obhájce, ačkoliv samotné stanovy ICTY říkají, že obžalovaní mají právo se hájit sami, a to dokonce i přestože věděli, že byl příliš nemocný, aby mohl před soud předstoupit. Tímto chtěli docílit, aby Miloševič pouze sledoval průběh procesu na monitoru v cele, bez možnosti vyjadřovat se k dění v soudní síni. 24.února 2006 odmítl tribunál Miloševičovu prosbu, aby mohl být přemístěn na srdeční kliniku: za čtrnáct dní zemřel.

   –––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––
   . Leo Bokeria po tom, co pochválil profesionalitu nizozemských lékařů provádějících pitvu řekl: „Miloševiče byl možno vyléčit operací, jak se to dnes běžně dělá v mnoha zemích světa. V případě Miloševičovy léčby se stala hrubá chyba, a to v zemi, kde existuje prvotřídní lékařská péče.“ (ČTK, 15.3. 2006)

   Na základních západních hodnotách je asi něco shnilého, pokud Carla del Ponte nyní říká, že Miloševič unikl spravedlnosti tím, že umřel, ale nemíní tím to, že unikl řádnému procesu, nýbrž verdiktu vinen. V den, kdy začneme věřit tomu, co chceme, kompletně opustíme zákonnost/právní normy.

   Reagovat
6. 

   sam : 31.3.2006 v 11.26

   http://www.antiwar.com/orig/pilger.php?articleid=8744

   Milovníci války, které jsem poznal, by ve skutečné válce nebyli obvykle pro nikoho nebezpeční – kromě sebe samých. Byli přitahováni k Vietnamu a Kambodži, kde bylo této drogy dostatek. Bosna s její ruletou smrti byla dalším favoritem. Nemnoho z nich by mohlo říci, že tam byli proto, aby „to řekli světu“; čestnější by mohli říci, že to měli rádi. „Válka je zábavná!“ poškrábal se jeden z nich na paži. Stál na pozemní mině.

   Někdy si na ty téměř roztomilé blázny vzpomenu, když stojím před dalším druhem milovníků války – druhem lidí, kteří nikdy válku neviděli, a často dělali všechno možné, aby ji neviděli. Vášeň těchto milovníků války je fenomén; nikdy se neztlumí, bez ohledu na vzdálenost objektu jejich zájmu. Beru do ruky nedělní noviny a tady jsou, egocentrici malého krutého zážitku, jiného než jakým je sobota v Sainsbury. Zapínám televizi a tam jsou zase, noc co noc, notující ne tak moc jejich lásku k válce, jako spíše jejich lokajství, koupení a podporu bloku/dvoru, ke kterému jsou přiřazeni. „Není pochyb“ řekl Matt Frei, muž BBC v USA, „že touha přinášet dobro, přinášet americké hodnoty zbytku světa, a obzvláště nyní na střední východ…je nyní vysoce svázána s vojenskou silou.“

   Toto Frei řekl 13.dubna 2003 poté, co George W. Bush zahájil operaci „děs a hrůza“ proti bezbrannému Iráku. O dva roky později, kdy chaotická, rasistická, žalostně vycvičená a špatně disciplinovaná okupační armáda přinesla „americké hodnoty“ sektářství, eskadry smrti, chemické útoky, bomby s ochuzeným uranem a „cluster“ bomby, Frei představuje smutně proslulou vojenskou jednotku 82nd Airborne jako „hrdiny Tikrítu.“

   Minulý rok Frei chválil Paula Wolfowitze, architekta krveprolití v Iráku jako „intelektuála“, který „vášnivě věří v sílu demokracie a provinční vývoj.“ Frei byl správně napřed v příběhu. V červnu 2003 řekl divákům BBC: „v Íránu jsou také důvody ke změně režimu.“

   Kolik mužů, žen a dětí bude zabito, zmrzačeno, nebo zešílí, pokud Bush napadne Írán? Možnost útoku je obzvláště vzrušující pro ty milovníky války, které pochopitelně zklamalo otočení událostí v Iráku. „Je nepředstavitelné, ale nakonec nevyhnutelná pravda,“ napsal Gerard Baker minulý měsíc v The Times, „že se budeme muset připravit na válku s Íránem…jestliže se Írán dostane bezpečně a nerušený k nukleárnímu statusu, tak to bude mezník ve světové historii, něco jako bolševická revoluce, nebo příchod Hitlera.“

   Nezní to povědomě? V únoru 2003 psal Baker, že „vítězství (v Iráku) rychle ospravedlní tvrzení USA a Britů o míře Saddámovy hrozby.“

   „Přicházející Hitler“ je ozdravující pokřik milovníků války. Slyšeli jsme ho už před tím, než NATO zahájilo „morální křižácké tažení na záchranu Kosova“ (Blair) v roce 1999, vzor pro invazi do Iráku. Při útoku na Srbsko trefilo vojenské cíle jen 2 procenta raket; zbytek udeřil do nemocnic, škol, továren, kostelů a vysílacích studií. Opakujíc po Blairovi a hejnu Clintonových úředníků, sdělila nám masová média, že „my“ jsme zastavili „něco, co se přibližovalo genocidě“ v Kosovu, jak napsal Timothy Garton Ash v roce 2002 v Guardianu. „Ozvěny holokaustu“ hlásaly první strany deníků Daily Mirror a Sun. The Observer varoval před „balkánským konečným řešením.“

   Nedávná smrt Slobodana Miloševiče vzala milovníkům a prodejcům války kus paměti. Kuriózně, „genocida“ a „holokaust“ a „příchod Hitlera“ teď podivně chybí – z velmi pádného důvodu, protože stejně jako válečné bubnování vedoucí k válce v Iráku, tak i bubnování nyní vedoucí k válce proti Íránu, byly všechno kecy a nesmysly („bullshit“). Žádné nesprávné interpretace. Žádná chyba. Žádné hrubé omyly. Nesmysl.

   „Masové hroby“ v Kosovu by to všechno ospravedlnily, říkali nám. Když bombardování skončilo, mezinárodní soudní týmy začaly podrobovat Kosovo velmi podrobnému průzkumu. FBI přišla vyšetřit něco, co bylo nazýváno „největší místo činu v historii FBI.“ O několik týdnů později, potom co nenašli ani jeden hromadný hrob, se FBI a další soudní týmy odebraly domů.

   V roce 2000 Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii oznámil, že konečný počet nalezených těl v „hromadných hrobech“ Kosova je 2,788. To zahrnuje i Srby, Romy a ty, co byli zabiti „našimi“ spojenci UCK (KLA). To znamená, že ospravedlnění pro útok („225.000 albánských mužů mezi 14 a 59 lety zmizelo, předpokládáme, že jsou mrtví, jak prohlásil US velvyslanec David Scheffer) byl výmysl. Pokud vím, tak toto připustil jediný Wall Street Journal. Bývalý vysoký plánovač NATO – Michael McGwire napsal, že „popisovat bombardování jako humanitární intervenci je opravdu absurdní.“ Ve skutečnosti „křížová výprava“ NATO byla závěrečným, vypočítaným aktem dlouhé vyčerpávající války, vedené za účelem vymazání dokonalé myšlenky Jugoslávie.

   Pro mě je vedle odporných vlastností Blaira, Bushe, Clintona a jejich horlivých podvodných mediálních pomocníků nejhorší nadšení usedlých, neužitečných mužů (a žen) pro krveprolití, které nikdy nevidí, nikdy nemusí zvracet nad kusy těl, a nikdy nenavštíví narvané márnice při hledání svých milovaných. Jejich role je podporovat paralelní světy nevyslovené pravdy a veřejných lží. Do jednoho z těchto bývalých světů patří i Miloševič, který je v porovnání s takovými průmyslovými zabijáky, jako jsou Bush a Blair jenom malou rybou.

   John Pilger je původem z Austrálie (Sydney), kde získal i vzdělání. Je to válečný dopisovatel, filmový tvůrce a dramatik. Usídlil se v Londýně a psal o mnoha zemích. Pilger v Británii získal dvakrát nejvyšší novinářskou cenu „novinář roku“ za svou práci ve Vietnamu a Kambodži.

   Reagovat
7. 

   sam : 31.3.2006 v 11.20

   Od mého minulého příspěvku Zrno zplodil několik článků o událostech na Balkánu, byly publikovány v Týdnu, Respektu, možná i jinde. Dokonce konstatoval, že na rozdíl od Miloševiče se Tudjman a Izetbegovič nedožili Haagu. Vyplývá z toho, že by tam byli (mohli být) také souzeni. Což je mírný posun k lepšímu, ale jinak má osnovu svých výplodů stále stejnou. Pořád opakuje stejná tvrzení, obviňuje pořád jednu stranu, nereaguje na PROKÁZANÉ ETNICKÉ ČISTKY, pořád stejná sterilita. Jeho články NEREAGUJÍ NA (STARO)NOVÉ POZNATKY,jsou psány tak všeobecně, bez fakt a chronologie, že by mohly být otištěny v každém bulvárním periodiku, při jakékoliv příležitosti, pokud bude manipulovaná veřejnost pasivní. Stále žádná fakta, rozbor, založený na faktech, o počátcích konfliktu, jak to chronologicky začalo, a tak dále….nové analýzy, myšlenky, pohled s odstupem a bez emocí, následující pokus o prognózu z dlouhodobého hlediska ….

   Z nedostatku času se zatím nepouštím do rozboru argumentace jeho odpovědi, jak jsem to udělal u pana Jocha, pouze uvedu pár článků, na které jsem náhodou narazil, a které aspoň částečně oponují Zrnovým tvrzením…..
   –––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––

   Podle Matyáše Zrna truchlila pro Miloševiče jen „malá skupinka skalních příznivců“

   V dnešním vydání časopisu Týden (12/2006) se objevil článek „Nejelegantnější řešení“ od Matyáše Zrna. Článek se týká Slobodana Miloševiče a je opět plný polopravd a úmyslných lží.

   Hned v úvodu Zrno doslova píše: „Až na malou skupinku skalních příznivců nikdo v Srbsku příliš netruchlil“. Toto tvrzení je samozřejmě v rozporu se skutečností, kterou bylo možné na vlastní oči vidět na televizních záběrech (BBC, Euronews). Co si Zrno představuje pod pojmem „malá skupinka“ nechávám bez komentáře. Je sice pravděpodobné, že článek vznikal ještě před víkendovými shromážděními v Bělehradě a Požarevaci, ale v tom případě autor trochu špatně odhadnul situaci v Srbsku a hlavně většinový odpor Srbů k haagskému tribunálu, který je všeobecně známý.

   Zrno dále uvádí, že smrt zachránila Miloševiče před rozsudkem. Zrno je skálopevně přesvědčen o Miloševičově vině. Podle Zrna „nepřeberné množství materiálu přesvědčivě dokazuje, že to byl Miloševič, kdo zásadní měrou přispěl k vyvolání válek.“ Haagský tribunál skutečně vyprodukoval stohy materiálů. Horší je to ale s použitelnými a skutečnými důkazy, že Miloševič nařídil, či schvaloval válečné zločiny. Ty v tomto „nepřeberném množství“ bohužel nebyly. Stejně jako v něm nebyly důkazy o „vyvolání válek“. Naopak byly v Haagu předloženy důkazy o Miloševičově podpoře řadě mírových plánů.

   Podle Zrna už skutečnost, že Miloševič podporoval své krajany v Chorvatsku a Bosně znamená to, že nad nimi měl „plnou kontrolu“. To je samozřejmě nikdy nedokázaný nesmysl. Z této nikdy nedokázané „kontroly“ Zrno vyvozuje Miloševičovu „přinejmenším spoluzodpovědnost za zločiny, které jejich síly spáchaly“.

   Podle Zrna to byly samozřejmě „srbské síly“, které vyhnaly z Kosova statisíce Albánců. Co na tom, že v soudním procesu, do jehož podrobného rozboru se Zrno raději nikdy nepustil, bylo prokázáno, že z Kosova prchala všechna etnika společně a ve stejném poměru před bombardováním NATO. Byly zde rovněž prezentovány letáky vyzývající kosovské Albánce k opuštění Kosova, aby tím splnili „vlasteneckou povinnost“. Mnoho svědků potvrdilo, že Albánce nutila z Kosova odejít také UCK. Kolony Albánců, kteří se chtěli vrátit, byly dokonce bombardovány a masakrovány letadly NATO. To všechno jsou fakta. Zrno si je ale do svého příběhu vstoupit nenechá.

   V závěru článku ještě Zrno označuje současného srbského premiéra Koštunicu za jednoho z ideologů srbského nacionalismu. Je zjevné, že pokud někdo není absolutním lokajem impéria – je ihned označován jako nacionalista.

   K článku je ještě připojena tabulka s počty obětí balkánských válek. Nemusím dodávat, že většina uváděných čísel stojí na vodě. Zřejmě kvůli nedávno zveřejněným výsledkům posledních výzkumů je zde doslova uvedeno „podle nižších odhadů na 130.000 životů, podle nejvyšších 300.000.“ (!).

   V doprovodném textu tabulky je napsáno, že „při válce za samostatnost Slovinska zemřelo „jen“ několik desítek lidí“. Jen zde připomenu fakt, že poměr padlých bylo 39 jugoslávských vojáků a 6 členů slovinské domobrany, která zahájila „válku“ blokováním kasáren JNA, hraničních přechodů a vraždou dvou vojáků JNA.

   I nedávno konečně i hlavními médii snížené počty obětí Zrnovi nebrání, aby v tabulce Bosna bylo uvedeno „až 280.000“. V případě Kosova bylo neprokázané a běžně uváděné číslo 10.000 zřejmě málo, tak uvádí „až 15.000“. Na území Kosova bylo přitom po důkladném pátraní placeném ICTY nalezeno cca 2.800 těl všech národností – včetně obětí bojů a bombardování.

   Po Martinu Ehlovi tu máme už druhý názorný příklad, kdy člověk evidentně znalý poměrů úmyslně a zlovolně zvyšuje počty obětí. O úmyslu zde není pochyb. Propagandisté se zjevně starých čísel vzdát nechtějí. Stačí přidat slovíčko „až“ a staré číslo může být opakováno stále znovu. Komu články podobného typu prospívají není pochyb, ale to už víte určitě sami.

   Reagovat
8. 

   M.Zrno : 24.3.2006 v 20.17

   Jsem si naprosto jist, ze Panove Stetina i Panek vedi, kdo znicil mostarsky most. To je tak jasna vec, jako kdo treba napadl Pearl Harbor nebo kdo shodil atomovku na Hirosimu. Jeste je mozne, ze by se jeden z nich prerekl, ale oba? To uz ale asi tezko zjistime. Jinak Blisty vynikaji v tom, ze pod zaminkou svobody slova otisknou kdejaky blabol a toto je bohuzel jeden z takovych pripadu.
   

   Reagovat
9. 

   Vladimír Neckář jewnior : 24.3.2006 v 17.29

   Šimon Pánek to udajně tvrdil v ČRo.
   http://www.blisty.cz/files/isarc/0002/20000215g.html

   Něco podobného taky tvrdil jakýsi Šetina (autor článků zřejmě zkomolil jméno známého válečného reportéra a současného sennátora za Stranu Zelených, Šetina byl snad nějaký vysoce postavený prokurátor v první polovině devadesátých let pochybuji že je míněn on)

   http://www.blisty.cz/files/isarc/9905/19990513k.html

   Reagovat
10. 

    M.Zrno : 24.3.2006 v 10.13

    Silne pochybuji, ze by tohle Simon Panek rikal. Most v Mostaru samozrejme znicili Chorvati. I kdyz ho (hlavne v pocatcich valky) ostrelovali i Srbove.

    Reagovat