V sobotu 28. června uplyne sto let od zavraždění Františka Ferdinanda d’Este, následníka rakousko-uherského trůnu a synovce císaře a krále Františka Josefa I., a jeho manželky Žofie v Sarajevu. Tento čin, jenž vyústil ve Velkou válku – jak se jí říkalo dříve – či první světovou válku – jak se jí říká dnes – historici detailně zdokumentovali. A také následné události – téměř minutu po minutě –, jak se evropský kontinent hnal do sebevraždy (především telegramy německého císaře Viléma II. a ruského cara Mikuláše II.).
První světová válka je největší tragédií Evropy za uplynulých dvě stě let – její skutečnou sebevraždou, z níž se již jako civilizace nevzpamatovala. Byla mnohem větší tragédií než druhá světová válka. Ta totiž byla heroickým bojem proti protivníkovi, jehož bylo nutné z morálního hlediska porazit. První světová válka byla na rozdíl od druhé vlastně zbytečná.
Po sto letech – v období 1814 až 1914 – bezprecedentního růstu svobody, pokroku, hospodářského, kulturního a morálního rozvoje, nastaly čtyři roky a čtyři měsíce jatek, po nichž přišly komunismus, fašismus a nacismus. A po nich hodnotový relativismus, morální nihilismus a politický etatismus, tedy úpadek, ba až zánik západní civilizace.
Stejná vina mocností
Těsně po skončení první světové války se její vítězové – mocnosti Dohody (Velká Británie, Francie, Rusko a později USA) – domnívali, že ji jednoznačně vyvolaly Ústřední mocnosti (Německo, Rakousko-Uhersko, později Osmanská říše), především Německo. Poté, zejména ve třicátých letech 20. století, převládl názor, že Velká válka byla kolosální chybou, za kterou mohly všechny mocnosti spíše stejně.
Ve třicátých letech 20. století převládl názor, že Velká válka byla kolosální chybou, za kterou mohly všechny mocnosti spíše stejně
Tento názor v podstatě převládá dodnes. Srbsko bylo expanzionistické a iredentistické vůči Rakousku, velké Rakousko napadlo malé Srbsko. Rusko mělo imperiální ambice na Balkáně a panslavistickou touhu dostat pod svou hegemonii všechny slovanské národy. Německo ovládala pangermánská snaha o nadvládu nad celou kontinentální Evropou pod vedením megalomanského císaře Viléma II.
Francie se chtěla revanšovat Německu za porážku ve francouzsko-pruské válce v letech 1870 až 1871. Velká Británie se snažila zabránit vzestupu nové mocnosti Německa a jeho úsilí zpochybnit britskou námořní hegemonii. Itálie se zase pokoušela Rakousku odebrat Jižní Tyrolsko, Istrii a Dalmácii.
Role srbských tajných služeb
To všechno je (do značné míry) pravda, navzdory tomu nelze vzhledem k faktům přehlížet, že v červenci 1914 bylo Rakousko-Uhersko v právu. Toto tvrzení by mohlo šokovat všechny, kteří jsou odchovaní například masarykovskou interpretací dějin – Rakousko coby žalář národů, Velká válka jako zápas demokracie s teokracií – či benešovským odvěkým soubojem Slovanů s Germány.
Dnes nikdo nepochybuje (a vlastně od samého začátku bylo jasné), že sarajevští atentátníci byli prodlouženou rukou srbské tajné služby, přesněji řečeno, její části a armády – konkrétně organizace Ujedinjenje ili smrt (Sjednocení nebo smrt), zvané také „Černá ruka“. Vedl ji plukovník generálního štábu Dragutin Dimitrijević neboli Apis (býk) a byla posedlá vražděním. Dnes nikdo nepochybuje, že sarajevští atentátníci byli prodlouženou rukou srbské tajné služby, přesněji řečeno, její části a armády
V roce 1903 brutálně zavraždili srbského krále Alexandra I. Obrenoviće a jeho manželku Dragu (vdovu po českém inženýru Mašínovi) jen proto, že ji nechtěli a měla na něho větší vliv než oni. Jejich ideologií byl pansrbismus, snaha o vytvoření Velkého Srbska, jež by zahrnovalo nejen Srbsko, ale i Bosnu-Hercegovinu, velkou část Chorvatska, celou Černou Horu, Albánii, Makedonii a část Bulharska. Proto se dvakrát pokusili o atentát na černohorského krále Nikolu I. A v červnu 1914 nechali zavraždit následníka rakouského trůnu.
Racionální požadavek
Rakousko-Uhersko nezaútočilo na Srbsko okamžitě, ale dalo mu desetibodové ultimátum. Srbsko jeden bod – žádost, aby rakouští policisté mohli na srbském území vyšetřovat osoby podezřelé z vraždy – odmítlo. Rakousko proto vyhlásilo Srbsku válku 28. července 1914 – přesně měsíc po sarajevském atentátu.
Tento rakouský požadavek byl za dané situace racionální. Výslechy zatčených atentátníků v červenci 1914 totiž v podstatě ukázaly jména jejich šéfů. V té době tedy všichni – Rakušané, Srbové, celý svět – znali vrahy a jejich šéfy. Navzdory tomu je Srbsko odmítlo nechat vyšetřovat. O přípravě atentátu předem nevěděl srbský král Petr ani korunní princ Alexandr, premiér Nikola Pašić však ano
O přípravě atentátu předem nevěděl srbský král Petr ani korunní princ Alexandr, premiér Nikola Pašić však ano. Sdělil mu to těsně před atentátem jeden ze spiklenců – major Tankosić. Premiér sice s velkosrbskou ideou souhlasil, ale nechtěl ji prosazovat vraždou státníka sousední země. Proto vydal rozkaz – což mu slouží ke cti – atentátníky zadržet, a tím vraždě zabránit, což se mu nepodařilo. Věděl však, kdo vraždu nařídil a kdo jsou šéfové Černé ruky.
Na začátku 20. století byla tedy srbská vláda v područí vraždící sekty. Ta zavraždila v době míru druhého vrcholného státníka sousední země, navzdory tomu se srbská vláda rozhodla vrahy krýt a nevydat k vyšetřování. To je legitimní casus belli pro každou zemi, vždy a všude. Pokud někdo v létě 1914 potřeboval výprask, bylo to Srbsko.
Postupná eskalace
Následně se do trestní expedice jedné země proti druhé – Rakouska-Uherska proti Srbsku – vložilo Rusko. Pod bizarní panslavistickou záminkou, že musí chránit malé slovanské pravoslavné národy na Balkáně proti každému, začalo mobilizovat proti Rakousku – a to bez ohledu na to, zda vlády těchto národů byly, či nebyly vinné, a tudíž potrestání zasloužily, či nezasloužily.
Spojencem Rakouska-Uherska bylo Německo, jež vyzvalo Rusko, aby proti rakouskému císařství nemobilizovalo, což však Rusko odmítlo. Do války proto na straně Rakouska proti Rusku vstoupilo i Německo. Zatím vše bylo v rámci normy. Poté však Německo vzneslo vůči Francii nehorázné požadavky – zavázat se, že během konfliktu zůstane neutrální a že v případě války postoupí Německu na svém území dvě pevnosti – Verdun a Toul. Francie oba německé požadavky odmítla, a proto ji Německo napadlo. Šlo o jeho evidentní agresi. Velká Británie o svém vstupu do války váhala, a kdyby Německo nenapadlo neutrální Belgii, která nikomu neublížila, nevstoupila by do ní
Velká Británie o svém vstupu do války váhala, a kdyby Německo nenapadlo neutrální Belgii, která nikomu neublížila, nevstoupila by do ní. Němci však na Francii zaútočili přes neutrální Lucembursko a Belgii, které je nijak neohrožovaly. Británie do války vstoupila na obranu mezinárodního práva i práva malých neutrálních národů nestát se kořistí mocností. Itálie chtěla kořist, a proto napadla Rakousko.
Obhajoba vraždy
Z uvedeného je zřejmé, že v právu bylo Rakousko, Francie a Velká Británie a viníky Srbsko, Rusko, Německo a Itálie. To by mohlo mást ty, kdo se domnívají, že jedna celá strana – Dohoda nebo Ústřední mocnosti – byla v právu, zatímco druhá celá vinná. Ve skutečnosti agresoři i napadení byli na obou stranách.
Ani v případě politických systémů těchto zemí nelze říct, že by jedna strana excelovala nad druhou. Ve Velké Británii a Francii měli demokracii, což do značné míry platí i pro Rakousko-Uhersko, Německo (volené parlamenty) a Itálii. V Rusku vládl absolutistický carský režim, jenž v podstatě neumožňoval politickou svobodu, Srbsko ovládala vraždící sekta, Bulharsko bylo mírnou autokracií a o Osmanské říši raději nemluvit.
Atentát na Františka Ferdinanda d’Este a jeho manželku je neospravedlnitelný, a ti, kdo jej obhajují, se zastávají vraždy
Za války je přípustné útočit na státníka druhé země coby vrchního velitele (nebo alespoň představitele) vojenské moci – 28. června 1914 se však žádná válka neodehrávala. Atentát na Františka Ferdinanda d’Este a jeho manželku je neospravedlnitelný, a ti, kdo jej obhajují, se zastávají vraždy.
Považovat Gavrila Principa, který na ně nakonec atentát spáchal, za hrdinu znamená považovat za hrdinu vraha. Dopustil se totiž neobhajitelné dvojnásobné vraždy a svým činem spustil lavinu událostí, jež prostřednictvím mylných a přehnaných rozhodnutí tehdejších evropských státníků vedly k hekatombám a největší katastrofě v Evropě za uplynulých dvě stě let.
V mírně upravené versi uveřejněno na serveru Česká pozice
Ovšem přesnost faktů v mediálních emocích je nutná, žel vzácná. Potřebovali bychom zkoumat dál, zejména ruské zájmy v severním Prusku. Rusko také nefinancovalo lidi typu pluk. Redl nazdařbůh. Byla to dlouhodobá tendence dodnes trvajícího posunu na západ. V ruském myšlení ne pracovitost a píle lidu tvoří bohatství, ale kořist, nejlépe nějaký Krym či Karlovy Vary. Stupeň a míra vlivu se liší, tendence je stejná. Proto i potřeba mít krytá záda, proto ruskou nepředvídatelnost řešit preventivně, když důvěra podkopána. Řada válečných operací byla marná, ale už na snahách JCKV Karla I. o mír lze doložit jeho nedostupnost. Byl to konec 19.stol., který nejen změnil charakter boje zbraněmi “hromadného ničení”, ale hlavně stylem života, zhouba nacionalismů, konsumismu, bezohlednosti. Krví ovšem platí armáda, jako i dnes. Tlak na rozklad EU dozníváním touhy po chaosu, nacionální zpupnosti, chtivosti kupčíků.