To je ale překvapení! Volby, které měly dopadnout těsně, nakonec vůbec těsné nebyly. Čím vysvětlit, že předvolební průzkumy veřejného mínění se tak výrazně lišily od volebních výsledků?

Tím, že konzervativní voliči v Anglii se nepřiznávali k tomu, že vlastně budou volit konzervativce. Jde o podobný efekt, jaký dlouhodobě funguje u nás u voličů komunistických; mnozí z nich se stydí za to, že volí komunisty (správně, za to by se stydět měli), a proto se k tomu v průzkumech veřejného mínění nepřiznávají. 

Angličtí voliči měli často hrůzu, že by jim mohli vládnout labouristé ve spojenectví se skotskými nacionalisty, a proto se rozhodli výrazně podpořit konzervativce dosavadního premiéra Davida Camerona.

Nástup euroskeptického kabinetu 

Vlastně nejnázorněji vidíme dopad britských voleb, když si uvědomíme, kdo jsou vítězové a kdo poražení – a kde, v jakých částech Británie. Vítězové jsou dva: v Anglii konzervativci a ve Skotsku nacionalisté. Poražení jsou labouristé, liberální demokraté a UKIP (Strana nezávislosti Spojeného království). Politická hvězda vůdce této strany Nigela Farage, zdatného rétora, zhasla.

David Cameron slíbil nejpozději v roce 2017 vypsat referendum o vystoupení Británie z EU. Tím důvod existence UKIP vyhasl a premiér Cameron tak tuto stranu a její potenciál neutralizoval: Chcete vystoupit z EU? Hlasujte v referendu. Ale hlasovat pro UKIP je už zbytečné, klidně hlasujte pro konzervativce…

Cameron doposud vládl v koalici s liberálními demokraty, kteří jsou výraznými stoupenci evropské integrace. Tím nebyl závislý na konzervativních euroskepticích ve straně vlastní. To se teď změní; vytvoří jednobarevnou vládu své strany, která však v Dolní sněmovně bude mít většinu jen těsnou, takže každý konzervativní hlas se bude počítat a bude na něm záležet. A většina britských konzervativních poslanců je politicky napravo od Camerona a mnozí z nich jsou euroskeptici. Ty bude muset Cameron usmířit. Lze tedy čekat, že druhý Cameronův kabinet bude více euroskeptický než ten dosavadní.

Labouristická strana byla, vedle královské rodiny, doposud výraznou panbritskou institucí (jednou z mála zbývajících) spojující Anglii a Skotsko. Její porážka tuto vazbu oslabila. Skotsko a Anglie se od sebe vzdalují. Anglie je konzervativní a Konzervativní strana je čistě anglickou záležitostí; ve Skotsku absentuje. A Skotsko se obarvilo nacionalisticky. V příštím roce budou volby do skotského parlamentu a lze čekat, že v nich vyhrají nacionalisté. Pak opět vypíšou referendum o skotské nezávislosti, které možná dopadne jinak než to poslední, loňské.

Čekám rozpad Velké Británie? Ne, nečekám, ale čekám její vnitřní plnou federalizaci na čtyři samosprávné země: Anglii, Skotsko, Wales a Ulster. V každé z nich si v domácích záležitostech budou vládnout lidé sami. Takže zřejmě posláním Davida Camerona coby premiéra bude vytvoření regionálního čistě anglického parlamentu (ovládaného konzervativci). Tím nastane symetrie; Skotsko, Wales a Ulster už svoje regionální parlamenty mají, jen Anglie zatím vlastní nemá. A britský, westminsterský parlament se bude věnovat zahraniční politice a mezinárodním vztahům.

Británie v Unii je náš zájem 

Zdá se, že „devoluce“ neboli decentralizace ve Spojeném království pokročí. A je otázkou, zda Británie, která bude muset řešit tyto vnitřní problémy, bude mít sílu a energii se angažovat na evropské či mezinárodní scéně. Spíše čekám, že ne. Je adekvátní očekávat to, co jsme viděli posledních pět let: motorem evropské politiky bude Německo s chromou asistencí Francie a Británie se bude držet opodál. „Splendid Isolation“ to sice nebude, ale ani hyperaktivita typu Tony Blair.

Premiér Cameron reaguje na vzniklou situaci tak, že hodlá vládnout v zájmu celé Británie, všech jejích částí a pokusí se dát „Spojené království dohromady“. To by měl, neboť diskrepance mezi Anglií a Skotskem je zlověstná a obě části Británie připomínají dva odlišné politické národy. Uspokojit oba bude vyžadovat notnou dávku státnického umění. Tyto volby se svými důsledky mohou projevit jako stejně závažný moment, jako bylo odvolání Margaret Thatcherové v roce 1990 či vítězství Tonyho Blaira v roce 1997.

David Cameron si nebude přát, aby se voliči v referendu vyslovili za vystoupení Velké Británie z Evropské unie, a bude se pokoušet vyjednat pro svou zemi zvláštní status. Je možné, že se mu to i povede, protože na evropském kontinentu není zájmem nikoho, aby Británie z EU vystoupila. Především je v zájmu menších a středně velkých členských zemí Unie ve střední a východní Evropě, aby Velká Británie v EU zůstala; dodává nám to totiž manévrovací prostor k utvoření různých aliancí v různých otázkách evropské politiky.

Ale přesto je zřejmé, že Velká Británie se v letech následujících bude zabývat především sebou samou a mnohem méně Evropou či světem.

LN, 9.5.2015