Od roku 2004 je Slovinsko v EU a NATO. Už rok se tam platí eurem. A jako první z postkomunistických zemí nyní předsedá Evropské unii. Slovinsko je zkrátka příběhem úspěchu. Před sedmnácti lety se přitom svět o existenci jakéhosi Slovinska dozvěděl v důsledku záběrů tanků jugoslávské armády, které chtěly zabránit jeho odtržení od Socialistické federativní republiky Jugoslávie. Dnes je Slovinsko standardní evropskou zemí, kterou trápí stejné problémy jako ostatní (ano, i slovinský premiér má milenku a rozvádí se). Příběh úspěchu má však i své šrámy. Navzdory krátké (desetidenní) válce v létě 1991 mělo Slovinsko počátkem devadesátých let výrazně lepší pozici než prakticky všechny ostatní východoevropské státy. Slovinsko bylo nejliberálnější částí nejliberálnější země východního bloku – Jugoslávie. Dávno před pádem komunismu zavádělo do výroby tržní prvky. A dokonce už v šedesátých letech podala místní vláda pro ekonomické neúspěchy demisi – v komunistické zemi věc nevídaná. Reálné slovinské platy dodnes nedosáhly úrovně z roku 1989 (jsou o sedmnáct procent nižší). Navíc jsou Slovinci disciplinovaní a pracovití (proto jsou také často terčem posměšků Srbů, Bosňanů či Černohorců, kteří sice práci tolik nedají, ale zato „umějí žít“). Slovinsko a Estonsko. Rozdíl mezi Slovinskem a například baltskými státy byl propastný. V roce 2005 však už mělo Estonsko HDP na obyvatele 8200 eur a dohánělo slovinských 13 800 eur (pro porovnání, v ČR činí HDP na obyvatele 9700 eur). A rozdíl se zmenšuje. Estonská ekonomika se rozvíjí téměř třikrát rychleji než slovinská. Alpská zemička by proto o své prvenství mezi postkomunistickými zeměmi mohla brzy přijít. Podle Eurostatu doženou Estonci Slovince do deseti let. Od roku 1995 vzrostlo slovinské HDP o 67,5 procenta, zatímco estonské o 162,3 procenta.
Vývoj do roku 2004.
Až do roku 2004 vládli ve Slovinsku liberální demokraté, což je krycí název pro bývalé reformní komunisty a svazáky. Jejich vláda byla poměrně stabilní a úspěšná, nicméně v něčem své limity překročit nedokázali. Pokud jde o ekonomiku, šlo hlavně o zbytečnou byrokratizaci a značné úřední překážky podnikání, vysokou cenu pracovní síly a přebujelý sociální stát. Připočteme-li k tomu zuřivou snahu nepustit si na vlastní píseček zahraniční kapitál, je obrázek hotový. Před cizím kapitálem si Slovinci nejvíce bránili infrastrukturu (telekomunikace, energetiku, dopravní infrastrukturu a bankovnictví). Cizí kapitál to však neměl snadné ani v průmyslu. To vedlo k několik sporům se zahraničními společnostmi, které chtěly ve Slovinsku investovat, ale nebylo jim to umožněno (například belgickému pivovarnickému koncernu Interbrew nebo naftovému gigantu Shell). První banky se začaly prodávat až v roce 2003. Kuponová privatizace také neumožnila účast cizího kapitálu – kupony získávali hlavně zaměstnanci podniků. Výsledkem bylo, že vlajkové lodě slovinského průmyslu („rodinné stříbro“) zápasily o přežití, propouštěly a snažily se z nouze opět proniknout na balkánské tržiště, protože ani zdaleka všechny slovinské podniky nevyráběly zboží, které by dokázalo prorazit v západní Evropě.
Změna
Leccos se však změnilo. Od roku 2004 je u moci pravicová koalice a od stejného roku i Slovinsko v EU. Omezení pro zahraniční kapitál padla. Vstup do EU a liberálnější ekonomická politika Slovinsku prospěly – jeho HDP roste. V roce 2004 tempem 4,2 procenta za rok, loni to bylo více než šest procent. V letech před vstupem do EU se HDP pohyboval mezi dvěma a třemi a půl procenta. Vývoz i dovoz rostou dvouciferným tempem. Obchodní deficit tvoří zhruba miliardu eur, platební však necelých 300 milionů eur. A rostou i investice. Ekonomové však nemají příliš velkou radost z toho kam – nikoli do výroby (průmysl tvoří 28,6 procenta HDP a jeho podíl klesá), ale do služeb (tvoří 63 procent HDP) a nemovitostí. Slovinská kupní síla byla v roce 2003 na 76 procentech EU, loni na 84 procentech (to se však už započítávalo do průměru EU deset nových členů). Lublaňská burza loni zažila rekordní růst. Žádný razantní cenový skok se v souvislosti se zavedením eura nekonal (jedním z hlavních metod konkurenčního boje se stal slogan U nás se ceny nemění).
Platy a nezaměstnanost. Slovinci vedou opatrnou makroekonomickou politiku a nedovolují, aby se hospodářský růst příliš odrazil ve zvyšování platů (průměrný slovinský plat byl loni 1200 eur hrubého). Platy se však zvyšují o procento pomaleji, než je hospodářský růst (v EU zaostávají průměrně o půl procenta za růstem produktivity). To vede k ostrým protestům odborů a především pracovníků v nižších příjmových kategoriích. Slovinské odbory požadují, aby byly platy ve Slovinsku do deseti let na úrovni Itálie a do dvaceti jako v Rakousku. Argumentují tím, že ceny ve Slovinsku se velmi blíží těm v obou sousedních zemích. Zaměstnavatelé i vláda to odmítají. Takové vysoké ceny pracovní síly by například znamenaly okamžitý konec nejméně třinácti tisíc slovinských firem, které už nyní přežívají s obtížemi a u nichž tvoří náklady na mzdy třetinu všech nákladů. A to by k současným 9,5 procenta nezaměstnaných přiřadilo několik procent navíc.
Problémy vlády
K ekonomickým úspěchům se navíc přidává diplomatická prestiž v podobě slovinského předsednictví v EU. To přichází jako na zavolanou premiérovi Janezu Janšovi, jehož pozicí v listopadu otřáslo zvolení levicového kandidáta Danila Türka prezidentem. Chvíli to dokonce vypadalo, že vláda padne a země povede Evropskou unii bez řádného kabinetu (to by však nebylo nic nového, před několika lety to bravurně zvládla Itálie). Janša však vyvolal v parlamentu hlasování o důvěře vlády, ve kterém zvítězil. Pravicová vláda tedy pokračuje navzdory dalším problémům – naposledy protestům novinářů. Přes čtyři sta jich podepsalo petici, ve které protestují proti ovlivňování médií vládou. Janša podle nich neformálními vazbami brání kritickým článkům o vládní politice. Ten se brání, a naopak upozorňuje na to, že za patnáct let vlády levice se jeho postkomunistickým předchůdcům podařilo média do značné míry ovládnout, a proto se nyní brání.
Slovinské priority
A slovinské priority během předsednictví? Ratifikace Lisabonské smlouvy (slovinský parlament to má učinit nyní v lednu), zahájení druhého cyklu lisabonské strategie v oblasti zaměstnanosti a ekonomického růstu, energetická politika a klima, interkulturní dialog (rok 2008 je rokem interkulturního dialogu) a stabilita západního Balkánu. Je to ambiciózní program pro malou postkomunistickou zemi, nováčka v EU. Slovinsko je první v takové vysoké pozici, a proto nastaví standard i pro další postkomunistické státy včetně České republiky, která se předsednictví ujme přesně za rok. Slovinci začali s přípravami už před třemi lety a tým pro předsednictví vedl osobně premiér Janša. Tisíc nových úředníků pro výkon předsednictví bylo vybráno už počátkem roku 2006.
Kosovo hlavním úkolem
Nejbližší Slovincům budou otázky západního Balkánu. V praxi půjde o to, jak dosáhnout co nejmírnější cestou odtržení Kosova od Srbska a zabránit rozpadu Bosny a Hercegoviny. Premiér Janša to u Srbů nebude mít lehké. Coby slovinský protikomunistický aktivista a první ministr obrany nezávislého Slovinska (velel slovinské obraně během desetidenní války) stál totiž u počátku rozpadu Jugoslávie. Zatímco tehdy vystupoval v uniformě jako nesmiřitelný obhájce slovinské nezávislosti, nyní bude v obleku přesvědčovat své někdejší spoluobčany, že perspektiva vstupu do Evropské unie je důležitější než kontrola Kosova, jehož obyvatelé (z drtivé většiny Albánci) chtějí samostatnost. Janšův úkol bude spočívat v tom, aby Srbsko na ztrátu Kosova nereagovalo příklonem k nacionalismu (v únoru čekají Srbsko prezidentské volby) a aby otázka Kosova netříštila Evropskou unii, jejíž členové Řecko, Kypr, Rumunsko, Španělsko a Slovensko jeho odtržení odmítají.
Vyšlo v časopise Euro 21.1.2008
Vůbec nechápu smysl umístění tohoto článku na stránkách Občanského institutu.
Vůbec nechápu smysl umístění tohoto článku na stránkách Občanského institutu.