Parlamentní volby v Srbsku vyhrála nacionalistická Srbská radikální strana. Více či méně demokratické strany ale společně získaly většinu hlasů. Co čeká Srbsko s novou vládou? A jak daleko se srbsko dostalo šest let od pádu Slobodana Miloševiće?
Srbsko.
Necelých deset let po válce v Kosovu cvičí srbští a američtí piloti společně na základně v italské Avianu. Na téže základně, odkud startovaly v roce 1999 americké stíhačky, aby bombardovaly Miloševićovo Srbsko kvůli etnickým čistkám v Kosovu. Šestnáct let poté, co začal válkou ve Slovinsku rozpad Jugoslávie, slaví nový rok v Bělehradě 30 000 slovinských turistů. Už tři roky za sebou má Srbsko osmiprocentní hospodářský růst. Od společného státu se pokojně oddělila Černá Hora. Od pádu Slobodana Miloševiće ušlo Srbsko dlouhý kus cesty. Ale ne dostatečný. Do EU má nejdál z balkánských států, dokonce dále než Albánie. Nemá vyřešenu otázku Kosova – provincie pod dočasnou správou OSN, osídlené z 90ti procent Albánci. Dodnes nebyli odsouzeni vrazi reformního premiéra Zorana Djindjiće, zastřeleného příslušníky zvláštního policejního útvaru před čtyřmi lety. Dodnes nebyl dopaden hledaný válečný zločinec, generál Ratko Mladić. A v parlamentních volbách zvítězili nacionalisté.

Nacionalisté.
S třiceti procenty hlasů se suverénně nejsilnější stranou stala Srbská radikální strana. Je to zvláštní strana. Její předseda Vojislav Šešelj sedí v cele v nizozemském Haagu. V 90.létech totiž říkal i prováděl mnohé nepěkné věci. Jeho fotka jak s Kalašnikovem v ruce pózuje v troskách chorvatského Vukovaru obletěla svět. Byl to Miloševićův muž na špinavou práci. Teď proslul hlavně schopností bez přerušení 10 minut neuvěřitelně sprostě nadávat během soudních přelíčení. Místo Šešelje vede stranu Tomislav Nikolić, bývalý hrobník. Radikálové mají výhodu – od pádu Miloševiće jsou v opozici. Na jejich skandály, korupci a zneužívání moci se zapomnělo. Prostému venkovanovi, kterého se osmiprocentní ekonomický růst příliš nedotkl, znějí jejich slova srozumitelně. „Zemědělství jako základ ekonomiky“, „Kosovo jako součást Srbska“, „strategické partnerství s Ruskem a Čínou..“ Radikálové jsou hlasem těch, kteří v reformách tratili, jsou hlasem těch tradicionalistů, co ve slovanských zemích vždy v minulostí bojovali o duši národa se „zapadniky“ Chudí, méně vzdělaní, venkov, malá města, srbští uprchlíci z ostatních částí bývalé Jugoslávie – to je voličská základna Radikálů. Naštěstí už léta omezená na 30 procent. Demokratické síly dohromady mají dost na sestavení vlády.

Demokraté.
Rozlišit od sebe srbské demokraty není pro laika snadné. Jedni se jmenují Demokratická strana (DS) a druzí Demokratická strana Srbska (DSS). Jedny vede prezident Boris Tadić (DS), druhé premiér Vojislav Koštunica (DSS). Jejich vztahy jsou všechno možné, jen ne jednoduché. Právní teoretik Koštunica byl vždy v Bělehradě proslulý svou nepraktičností. I on se nechával fotit s Kalašnikovem (nad Sarajevem v roce 1994, na Kosovu v roce 1998), na rozdíl od Šešelje ho ale neuměl ani pořádně držet v ruce. Jeho způsob vlády je poněkud zvláštní.. Například ekonomická témata jdou zcela mimo něj. Budiž mu přičteno k dobru, že je alespoň nechává na starosti svým technokratickým ministrům. Je natolik realistou, že i on uznává nutnost euroatlantických integrací. Ale dělá to bez nadšení, jakoby z donucení. V duši zůstává hlubokým tradicionalistou. V nacionálních otázkách má blízko k Radikálům. Srbské oblasti v Bosně by chtěl včlenit do Srbska (nad obléhaným Sarajevem řekl v roce 1994: „takhle by měla vypadat hranice Srbska. Jsem nadšen rozhodností a morálkou našich vojáků“). Kosova se nehodlá vzdát za žádnou cenu (rozhodnutí bránit Kosovo totiž vydal už v roce 1389 kníže Lazar a každá srbská vláda se ho má držet). Žádné obžalované z válečných zločinů by do Haagu nevydával (jsme přece všichni Srbové), za žádné zločiny by se nikomu neomlouval (Bůh ví, jak to všechno bylo) a má slabost pro Miloševićovy pohrobky z armády a tajných služeb. Když se v roce 2002 vzbouřili příslušníci speciálních policejních jednotek proti nebožtíkovi premiérovi Djinjićovi, přijal to s pochopením („lékaři také protestují v bílých pláštích, tak proč by policisté neprotestovali v neprůstřelných vestách a se samopaly…)“

Tadićovi demokraté se sice také zaklínají, že „Kosovo nedáme“, ale všichni tak nějak instinktivně cítí, že jsou z toho ochotni ustoupit. Třeba za cenu vstupu do EU. Sice také řada z nich podporovala srbský pochod Chorvatskem a Bosnou, ale o tom se už teď ve slušné společnosti nemluví. Na rozdíl od DSS mají ve svých řadách mladé a schopné ekonomy s nejlepším západním vzděláním, mají moderní program a vizi. Jsou stranou mladého, vzdělaného, evropského Srbska.

Evropa.
Zaklíná se jí skoro každý. Skoro každá strana nabízí „evropskou budoucnost“, „evropské standardy“ a „evropskou perspektivu“. Zatímco u nás je zcela legitimní být buď euronadšenec či naopak euroskeptik, v Srbsku je to otázka dělení na ty normální a nenormální. Jako v Česku počátkem 90.let, kdy byli proti evropské integraci jen komunisté a Sládkovci. Evropa je symbol. Na jedné straně je budoucnost – Evropská unie, blahobyt, právo, pořádek. Na straně druhé minulost – Kosovo a nekonečné spory o to, komu patří.

Kosovo.
Všichni se jím zaklínají, i když jen málokterý Srb tam byl. Ve výzkumech veřejného mínění se objevuje pravidelně až na čtvrtém či pátém místě toho, co občany zajímá. Pro politické strany je ale vhodným tématem. Nemůžete nic ztratit a přitom stačí opakovat jen „Kosovo nedáme“. I vlivná srbská pravoslavná církev neopomene jedinou příležitost, aby nepřipomněla takřka metafyzickou důležitost Kosova pro srbské národní žití (zatímco praktické věci jako například charita jí vůbec nezajímají – srbská církev neprovozuje ani jednu jedinou charitativní instituci). Státní média i nejčtenější bulvární tisk neopomene prakticky každý den zdůraznit, že Kosovo je srbské. Jen pár realistů bojuje proti kolektivní národní autosugesci a dovolí si tvrdit, že „král je nahý“. Že Kosovo je ztraceno. Že pokud nedošlo k nějakému kompromisu v 90.létech, tak poté, co Milošević v roce 1999 vyhnal polovinu Albánců za hranice (a následně Albánci provedli totéž se Srby), je už pozdě. Nikdo neřekl, jak by Kosovo v Srbsku mělo vypadat. Jak by se vyřešil fakt, že 20 (a brzy 30 a více) procent obyvatel Srbska by tvořili Albánci. Že by v parlamentu zasedala třetina Albánců, že by tvořili třetinu ministrů. Že by Srbsko už nebylo národním státem Srbů, ale dvojjazyčným státem Srbů a Albánců. Těch Albánců, kteří by díky své populační explozi za 50 let tvořili polovinu obyvatel Srbska (Albánci mají nejvyšší porodnost v Evropě, Srbové jednu z nejnižších. Albánci mají nejmenší stopu umělých potratů, Srbové nejvyšší). Společný stát dvou národů, které se tak upřímně, až biologicky, nenávidí by znamenal konec všech reforem. A nejen reforem. V lepším případě (díky faktickému protektorátu EU) by se veškerá energie obou národů vyplýtvala na nekonečném vzájemném dohadování o kompetencích. V horším případě by Srbsko sklouzlo do nové války.

Budoucnost.
Kdyby někdo v roce 1989 řekl v Bělehradě, že tehdy ještě Causescovo Rumunsko a Živkovovo Bulharsko budou v EU dříve než Jugoslávie, asi by všichni padli smíchy pod stůl. Teď obyvatelé východosrbského Pirotu, který v minulosti patřil nakrátko Bulharsku, pátrají v matrikách zda nemají nějaké bulharské předky.Bulharský pas je nyní pro Srby vstupenkou do Evropy… Nová vláda by měla vrátit Srbsku tam, kam patří – mezi tahouny jihovýchodní Evropy. Srbsko má skoro všechno, co potřebuje: pracovité obyvatelstvo, ekonomický potenciál i schopné ekonomy. Chybí jen politická stabilita.

psáno pro časopis Týždeň