Matyáš Zrno v Orientaci Lidových novin o životě a době generála Ratka Mladiće.

Balkánské války přivedly k moci opravdové bestie. Mafiány jako Arkan, zloděje jako Gotovina, vrahy jako Legija. Ratko Mladić se od všech lišil. Byl to obyčejný, nadprůměrně chytrý důstojník.

Generál Mladić byl svým způsobem výjimečný. Nebyl jediným válečným zločincem na Balkáně. To zdaleka ne. Nebyl ani tím nejvíce psychopatickým, v tom ho trumfli různí bývalí členové podsvětí, kteří občas dorůstali přímo „tarantinovských“ rozměrů. Mladić zabil zdaleka nejvíc lidí, ale to mohlo být způsobeno jen břídilstvím ostatních soudruhů i soupeřů ve zbrani. Fascinující na něm (stejně jako na Radovanu Karadžićovi) je to, co ho od těch ostatních odlišuje.

Všichni vyháněli. Ratko zabíjel

Chorvatský generál Gotovina dostal v Haagu 24 let za zločiny na srbských civilistech během dobývání okupovaných částí Chorvatska v létě 1995. Desítky mrtvých, desítky tisíc vyhnaných jen v jeho sektoru. Ale mělo to jistou (byť zvrácenou) logiku. Cílem bylo etnicky očistit Srby osídlené oblasti v Chorvatsku. Postupovalo se podle plánu. Armáda masivní dělostřeleckou palbou vytvořila paniku, občasnými spektakulárními zločiny vyvolala mezi obyvatelstvem hrůzu a to se dalo na útěk. Rádio Záhřeb k tomu vysílalo celkem jednoznačné hlášení o tom, které cesty směrem do Bosny a dále do Srbska jsou otevřené. Cílem nebylo zabít co nejvíc Srbů. Cílem bylo dostat je pryč. Ostatně, takhle se povětšinou chovaly všechny strany a o tom byl celý termín „etnické čistky“.

Východobosenská muslimská enkláva Srebrenica, kterou Mladič dobyl v létě 1995 a před televizními kamerami věnoval srbskému národu, je výjimkou. Je (samozřejmě v malém) alespoň v jedné věci podobná holocaustu. Armáda, která začíná být tlačena nepřítelem a která má nedostatek mužů i materiálu, věnuje obrovskou část svých zdrojů na něco z vojenského hlediska tak absurdního, jako vyvraždění všech muslimských mužů ze Srebrenice. Systematické vyvraždění osmi tisíc mužů, kteří byli zajatí, odzbrojení, zlomení a zcela neškodní. V době, kdy byly srbské linie děravé jak řešeto, nedělalo dvacet pět tisíc mužů Drinského sboru armády bosenských Srbů nic jiného, než že hlídali, převáželi, stříleli a zakopávali své muslimské zajatce. Museli mít po ruce tisíce pout, desítky bagrů, stovky aut a autobusů. Zabíjení těch zajatých bylo dokonce důležitější než zachycení kolony příslušníků bosenské armády, která se z dobyté Srebrenice probíjela k bosenským liniím do Tuzly, kde se po pěti dnech pochodu a bojů její menší (asi třetinová) část nakonec jako armáda duchů vynořila z lesů, prolomila srbské linie a dostala se do bezpečí.

Mladič zatím dokončoval krvavé dílo a pomalu přesouval jednotky jižněji, aby podobným způsobem zlikvidoval poslední enklávu ve východní Bosně – Žepu. Na archivních záběrech je při vyjednávání o kapitulaci Žepy ve výborné náladě. S viditelně zaskočenými muslimskými představiteli vyjednává z pozice blahosklonné moci a dává každému karton cigaret. O přestávkách cvičí s činkami. Když naloží ženy a děti do autobusů (muži se probili do Srbska, kde byli do konce války internováni) nechává zabít muslimského velitele Avda Paliće, který jako dobrovolný rukojmí dohlížel na evakuaci.

Ten, který naštval Miloševiče

Hromadné a organizované zabíjení zajatců bylo něčím až rituálním, především však nelogickým. Zajatci se dají použít na práci (třeba na kopání zákopů), dají se vyměnit za vlastní zajatce nebo za peníze (po celou válku vykupovaly rodiny své zajaté členy). Dají se použít jako trumf v oblíbené hře na vydírání mezinárodního společenství. Bylo to nesmyslné natolik, že to rozčílilo i muže, který obvykle skrupulemi netrpěl – Slobodana Miloševiće.

Mladić ale neznal slitování. Válku nevedl jako šachy, kde nám každý tah má přinést nějakou výhodu. Nechápal válku jako Milošević – jako prostředek, který mu umožnil nacionální homogenizaci a který potom ztratil smysl a měl být tudíž ukončen, pochopitelně za co nejvýhodnějších podmínek. Mladić vedl válku bez strategických cílů, jenom jako jakési svaté tažení, které mělo vrátit Bosnu o půl tisíciletí nazpátek, před příchod Turků. Bývalý komunistický důstojník, který přísahal na „bratrství a jednotu jugoslávských národů“ se stal obětí srbských historických mýtů o „půdě a krvi“.

Nyní, dvacet let po rozpadu Jugoslávie a deset let po jedenáctém září, si ho mnozí zpětně projektují do pozice bojovníka proti islámskému nebezpečí. Jenže jedna věc je být na jakési pomyslné frontě boje s radikálním islámem (jako třeba nyní naši vojáci v Afghánistánu) a druhá věc je postřílet hodně lidí, z nichž někteří (a to dost málo) byli opravdu věřící muslimové a druzí (většina) měli tu smůlu, že patřili k národu, který komunistický establishment v 60. létech pojmenoval jako Muslimy (Muslimani), které od muslimů coby náboženské příslušnosti odlišovalo jen velké „M“. Sami sebe přitom označovali (mnohem logičtěji) jako Bosňáky. Mladić a jemu podobní jim říkali Turci anebo jednoduše „balije“ (svině…).  Bosňáci měli tu smůlu, že před několika sty lety přijali jejich předkové (podle srbských historiků Srbové, podle chorvatských Chorvati) islám, čímž se stali zrádci. Mladić neměl rád ani Chorvaty, ostatně jeho otec – partyzán – padl v boji s chorvatskými kolaboranty, Ustšovci, za druhé světové války. Jenže s Chorvaty se ještě relativně respektoval. Bosňáci byli odpad. Dokonce genetický odpad, jak někdy v roce 1992 vysvětlovala profesorka biologie Biljana Plavšićová, toho času jedna z členů předsednictva bosenských Srbů.

Kdo Mladiće znal ještě před válkou, těžko by u něj zpozoroval nějak vražedné či násilnické rysy. Nebyl to srbský mafián a velitel Arkan, který byl na kordy se zákonem od jedenácti let, kdy poprvé vykradl trafiku. Nebyl to Ante Gotovina, který po službě v v cizinecké legii vykrádal zlatnictví nebo dělal ochranku Jean Marie Le Penovi. Byl to obyčejný důstojník, podle výsledků ze školy chytřejší než většina ostatních. Co se stalo, že zcela běžný plukovník jugoslávské armády v roce 1991 se stal o čtyři roky později vraždícím monstrem?

Mladić zažil jen to, co jugoslávská společnost od zhruba poloviny 80.let do začátku války v roce 1991. Během těch zhruba pěti let se propadla z výkladní skříně socialismu a bloku nezúčastněných do pekla občanské války. Stát, který měl jako první z východní Evropy šanci vstoupit do tehdejších Evropských společenství, skončil daleko na periferii. Přitom pokud jel tehdy, v roce 1986 nebo 1987, československý turista do Jugoslávie, oproti šedi normalizačního domova mu musela připadat jako ráj. Ale Jugoslávie nebyla rájem. Pravda, tamní režim povolil trochu svobod, které zemi posouvaly daleko kupředu před ostatní „lidové demokracie“.

Především, Jugoslávci mohli volně cestovat (a jak říkal izraelský satirik původem z Maďarska Ephraim Kishon: „vyhovuje mi každý režim, který mi dovolí emigrovat“). Lidé mohli pracovat na Západě i jezdit na východ. Nikdo nešel do vězení třeba za poslech „špatné“ hudbu jako u nás. Děti politických vězňů nebyly proklety a i syn nejznámějšího kritika režimu, Milovana Djilase (autora slavné „Nové třídy“), mohl vystudovat vysokou školu. A poté, co Tito v roce 1952 pochopil, že tudy cesta nevede, nenutil ani rolníky ke kolektivizaci. Ale byl to pořád režim jedné strany, ze které navíc logika totalitního systému postupně vytlačovala všechny liberálněji naladěné členy. Byl to stát, který udržoval étos partyzánských bojů a charisma jejich vůdce, Josipa Broze Tita. Jenže ten byl v polovině 80.let po smrti. Po smrti nebo ve vnitřním exilu byla i většina partyzánských vůdců a válka skončila před čtyřiceti lety. Západ už nebyl ochoten půjčovat peníze a dokonce chtěl půjčky zpět.  Země byla řízena nesmírně složitým a neefektivním systémem kolektivního předsednictva, které mělo po Titové smrti zajistit její přežití. Ekonomika se zadrhávala a nezaměstnanost rostla na dvacet procent. Nespokojenost rostla a do toho se začal hroutit bipolární svět. Bylo jasné, že takhle to dál nejde.

Nacionalismus jako politický vehikl

Ale energii a touhu po změnách nevyužila občanská opozice jako v ostatních státech východního bloku. Do čela lidu se postavil šedý, nevýrazný muž – předseda Svazu komunistů Srbska, Slobodan Milošević. Nejvyšší komunistický aparátek slíbil boj proti byrokratům, švédský životní standard, ale především posílení vlivu Srbska v Jugoslávii a nápravu křivd, kterými údajně Srbsko trpělo. Popularitu získal především díky účelovému využití kosovského problému. Milošević, který byl do své funkce šéfa srbských komunistů zvolen nejtěsnější většinou (a mimochodem jen díky hlasům albánských soudruhů z Kosova), záhy zjistil, že nacionalismus je spásná formule pro přežití. A že nejlépe se dá využít Kosovo – pro Srby mytické středisko jejich středověkého státu, místo, kde se nalézají jejich nejslavnější kláštery a kde (podle opět poněkud mytického podání) ztratili v roce 1389 samostatnost v bitvě s Osmany. Jenže Kosovo mělo nyní rozsáhlou autonomii a vedli ho zástupci albánské většiny. Podíl Srbů stále klesal a podle státních médií to nebylo díky tomu, že odcházeli z chudého Kosova za lepším do Bělehradu či Kragujevace. Ne, Miloševićem kontrolovaná média začala dennodenně vykreslovat srdceryvný příběh  o teroru albánské většiny na Kosovu nad Srby. Vraždy, vyhánění a znásilňování Srbů jsou prý jejich každodenním chlebem a historická kolébka Srbstva se stane albánskou (co na tom, že nezávislá komise výboru jugoslávských právníků pro lidská práva zjistila, že na Kosovu je procentuálně nejmenší počet znásilnění v Jugoslávii a navíc drtivá většina z nich v rámci jednoho etnika). Tito na to nedbal (byl to koneckonců Chorvat…), předchozí komunističtí předáci také ne. Ale teď se vynořil Slobodan a slíbil, že s tím něco udělá.

A udělal. Na Kosovo poslal armádu, kosovské předáky (mimochodem, nejvíce prosrbské v dějinách) vsadil za mříže, kosovskou autonomii v roce 1988 fakticky zrušil. A záhy poté i autonomii severosrbské Vojvodiny. A v lednu 1989 dosadil i do Černé Hory své lidi. Během dvou let dokázal vrátit Srbsku sebevědomí, znovu sjednotit, a jen tak bokem se mu podařilo, že lid úplně a zcela zapomněl na jakékoliv ekonomické požadavky.

Výsledky byly ovšem tristní. Milošević slíbil udržet jednotnou Jugoslávii, ale byl to první on, kdo narušil její křehkou ústavní rovnováhu, kdo svrhnul násilnými demonstracemi (ve Vojvodině a Černé Hoře) nebo s pomocí obrněných vozidel (v Kosovu) dosavadní legální vedení. Byl to on, kdo první vpadl do měnového systému federace, když začal bez souhlasu federální centrální banky tisknout dináry. Slíbil reformy, ale byl to on, kdo první začal blokovat reformní kroky federálního premiéra Ante Markoviće. Slíbil švédský životní standard a místo toho systematicky zbídačil vlastní občany (nejprve natvrdo – zabavením vkladů, poté pyramidovými fondy a nakonec hyperinflací). Své domovy ztratily v prohraných válkách statisíce Srbů v Chorvatsku a Bosně. A nakonec přišel i o Kosovo. I pomineme-li morální hledisko, byla to naprostá politická a národní katastrofa, ze které se Srbsko nevzpamatovalo dodnes.

Přesto dokázal to, co žádný jiný komunistický předák v dějinách. Jeho lid ho (určitou dobu)  miloval. Komunisti si s ním spojovali udržení tvrdé linie a vojáci mohutná armádní privilegia. Zastánci federace udržení jednotné Jugoslávie. Srbští nacionalisté vytvoření velkého Srbska. Pravoslavná církev doufala, že je to ve skrytu duše věřící člověk. Vzdáleně se jeho popularitě blížili ti řídcí komunističtí vůdci, kteří alespoň občas a alespoň trochu přiblížili svou politiku tomu, co chtějí lidé – třeba svého času Alexandr Dubček, Imre Nagy či Wladyslav Gomulka. Ale i toto přirovnání pokulhává. Milošević byl koncem 80.let všude, dokonce i v kostelech vedle ikon. Zpívali se o něm písně, lid skandoval jeho jméno. Přitom nebyl charismatický. Stále stejný výraz, monotónní tón hlasu. Šedivý úřednický oblek. Ani náznak lidskosti. Nikdo neví, co rád jedl, pil nebo co poslouchal za hudbu. Neměl přátele. Nikdy se nejel podívat za vojáky na frontu, nikdy nenavštívil raněné. Postupně vystupoval stále méně a jen s předem připraveným formálním projevem. Ale přesto tento muž dostal na náměstí statisíce lidí, kteří zpívali „Slobodane, ti si novi Tito“ a „Slobo – Slobodo.“ V době, kdy se všude ve východní Evropě aktivizovala opozice, přestala v Srbsku existovat. Léta 1986-1990 byla jedna velká „one man show“ Slobodana Miloševiće. A lid svého vůdce následoval i do sebevražedných válek v Chorvatsku a Bosně.

Síla historického mýtu

I při svých nepochybných schopnostech a kontrole médií by ale Milošević těžko dokázal vše sám. Mohl spoléhat jednak na podhoubí, které mohl využít a jednak existovaly společenské síly, které mu umožnily zmanipulovat národ. Byla to značná část srbské inteligence, která vytvořila program, kterého se Milošević chytil jako tonoucí lana. Byl to trojúhelník Srbské akademie věd a umění (SANU), Srbského svazu spisovatelů (UKS) a Srbské pravoslavné církve (SPC), kdo ovládal veřejnou debatu v Srbsku. Nejznámější srbští spisovatelé, básnící a malíři předložili už v roce 1986 své memorandum, ve kterém současnou situaci Srbska a srbského národa vylíčili jako tragickou. Srbsko a Srbové jsou oběťmi dlouhodobé konspirace Tita a většiny komunistické strany, která cíleně oslabila Srby tím, že (nedejbože) uznala za národ Černohorce, Makedonce a Bosňáky a dala autonomii Albáncům, a etnicky smíšení Vojvodině. V Jugoslávii hraje prim slovinsko-chorvatská protisrbská koalice a srbské menšiny v Chorvatsku jsou opět oběťmi blížící se genocidy. Srbsko je obětí hospodářského vykořisťování, srbská kultura, jazyk a písmo upadá (víceméně zrcadlově zněly podobné výtky od chorvatských či slovinských intelektuálů, když se s malým zpožděním probrali…). Srbské nacionální inteligenci, vedené široce respektovanými spisovateli v čele s Dobricou Čosićem (proslul hlavně jako autor historických románů) se podařilo Srbům vsugerovat jak pocit permanentního ohrožení, tak i takřka manichejský pocit blížícího se konečného zúčtování, čehož dovedně využil deus ex machina, Slobodan Milošević.

Akademici i srbský prezident mohli spoléhat na některé spodní proudy srbské národní mentality.  Značnou část obyvatel Srbska tvoří lidé jako byl právě Ratko Mladić. Původem ze zaostalé horské oblasti s bohatou tradicí protitureckých bojů (v tomto případě pohoří Romanija). Někdo z rodiny padl z druhé světové války rukou ustašovců. V Jugoslávii sice vládl roku 1991 už 46 let mír, ale válka byla živou součástí historické paměti. „V kolektivní paměti Srbů má válka velmi významné místo. Je to součást života, ne jen mýtus, legenda a epika“, napsal přední srbský sociolog Nebojša Popov.  Byla to přirozená součást života hlavně pro muže ze zaostalých oblastí tzv. Dinárského pásu – dalmatského zázemí, Hercegoviny, Černé Hory – kteří tvořili většinu důstojnického sboru jugoslávské armády.  Zde byla nejživější tradice bojů s Turky, odsud se rekrutovali nejoddanější vojáci habsburských mocnářů (v případě tzv. Srbské krajiny v Chorvatsku) i Titovi partyzáni. Po válce je nová „dělnicko-rolnická“ vláda usídlovala jako svou pretoriánskou gardu za odměnu ve městech a v bohatých oblastech Vojvodiny, opuštěných místními Němci, tzv. dunajskými Šváby. Byli to lidé, kteří v nacionálně-romantizujích představách hráli úlohu těch pravých Srbů, nezkažených kosmopolitně-dekadentním světem města.

Mentální zabetonování se v historizujících mýtech, legendách a epických básních pak vedlo k tomu, že lidé jako Ratko Mladić, s dosti omezenými znalostmi okolního světa, věřili tomu, že sami porazí NATO nebo, že jim na pomoc přijdou bratři Rusové. Populární pop-folková píseň té doby ostatně zněla „Nikdo proti nám nic nezmůže.“ Dobrica Čosić, spisovatel a svého času prezident Svazové republiky Jugoslávie, zase na jednání Rady obrany státu zcela vážně rozebíral v roce 1992 možnost turecké invaze na Kosovo. Že by bylo něco špatně, si nikdo nepřipouštěl. Ostatně, ještě dnes si 70 procent myslí, že Srbsko vedlo vždy v dějinách jen a pouze osvobozovací války.

Válka byla příležitostí k osobnímu vyniknutí, které běžná práce nenabízela. Ta byla vyhrazena ženám, muž měl bojovat. Válka byla vytržením z šedi všedního dne. „Před válkou jsem nejvíc nenáviděl budík. Budil mě každé ráno a posílal nádeničit, což každý čestný muž nenávidí.“, cituje Nebojša Popov srbského vojáka, který si nemohl vynachválit pobyt v armádě. Válka byla příležitostí k získání privilegií po jejím skončení. Válka byla také příležitostí k loupení. Sklon obyvatel Dinárského pásu k loupežím vyvěral z historické nutnosti (přežít v Černé Hoře nebo východní Hercegovině aniž byste Turkům uloupili pár ovcí, bývalo někdy dost obtížné) a také ze zvláštní morálky, která v dnešní formě vypadá asi takto: „U nás ve vesnici si můžeš nechat bez obav otevřené auto, nikdo se ho ani nedotkne. Ale nemám problém jezdit krást auta do Itálie.“ Klasická kmenová morálka, která platí jen pro členy kmene. Na hony vzdálená od občanského principu stejného práva pro všechny.  A tolik lákavá za války, kdy se dá navíc krásně naroubovat na oblíbenou argumentaci všech národně romantických ideologů o nezkaženém zdravě národním venkovu (horách) a dekadentním městě.

Shodou okolností tyto bláboly vymýšleli nejčastěji městští intelektuálové. Přední srbský historik Radovan Samardžić tak v době bombardování Dubrovníku tvrdil: „To je město – prostitutka, kam jezdí americké baby, britští buzeranti a francouzští hlupáci.“ Před válkou strávil Samardžić mnoho času prací v dubrovnických archívech a o perle Jadranu napsal například zásadní práci „Velké století Dubrovníku“ o jeho zlatém období do zemětřesení v roce 1667. A stařičký slavný spisovatel Miodrag Bulatović, který strávil drtivou část svého života v Bělehradě, nadšeně vykřikoval: „Ne, nikdy! Já nejsem z města. Já jen simuluji městského člověka. Ale měšťák nejsem. Stejně jako nejsem civil. Od dětství jsem miloval všechno co bylo uniformované, ať už to byl pošťák, hasič nebo důstojník. Miloval jsem všechno, co nosilo čepici a opasek.“

Desítky tisíc skutečně urbánních Srbů jeho nadšení nesdílely  a když začalo jít opravdu do tuhého, před povolávacím rozkazem se ukryly nebo uprchly do zahraničí. Milošević ani akademici nezblbli všechny.

Ti, kteří se stali obětí války, obvykle neměli sebemenší osobní účast na skutečných či smyšlených zločinech té druhé strany. Když srbští sedláci v zaostalém dalmatském vnitrozemí zablokovali jadranskou magistrálu, začali terorizovat chorvatské řidiče, kteří převážně jen jeli třeba z Karlovce na chatu někde u Splitu. V odvetu začala chorvatská sebranka obtěžovat srbské učitele či lékaře v Záhřebu, Osijeku či Zadaru. Co začalo obtěžováním, měnilo se v bití a bití se měnilo v zabíjení. Většina chorvatských Srbů nežila v kamenném moři okolo Kninu, ani ve zvlněných kopcích Kordunu a Banije, ani na východoslavonských pláních, kudy probíhala fronta. Žili v Záhřebu, Osijeku, Splitu. Ve velkých městech. Byli bezbranní, ale měli byty, televize, videa, nějaké cennosti. Byli snadným cílem pro kriminální a polokriminální gangy. Někdo to vydržel, většina odešla. Do Srbska nebo na Západ. Stejně jako odešli ti, co si nechtěli nechat vymýt mozek. Srbští akademici z bezpečí svých bělehradských pracoven jim ovšem radili opustit města a vrátit se do lůna srbského kolektivnho bytí, do srbských vesnic v zaostalých, ale nyní etnicky čistých, oblastech Srbské Krajiny.

Vyzdvihování války a násilí spolu s totálním ekonomickým propadem a sankcemi vedlo během pouhých dvou, tří let k tomu, že se prakticky rozpadl dosavadní systém hodnot. Už se necenila pracovitost, slušnost a ochota pomoci. Jako další z nekonečných paradoxů vyzdvihl režim s levicovou rétorikou a vedený samými ex-komunisty na společenský piedestal ostré hochy s jejich okázalým životním stylem. Vzorem byl boss všech bossů, Željko Ražnatović Arkan, lupič, vyděrač a vrah, odsouzený hned v několika evropských zemích za bankovní loupeže. Jako lídr fotbalových fanoušků Rudé hvězdy Bělehrad ovšem ze svých „ultras“ vytvořil jádro paravojenské formace, státní televize z něj udělala hrdinu a stal se neoblíbenější postavou srbské školní mládeže a nakonec i poslancem. Vzal si nejpopulárnější srbskou pop-folkovou zpěvačku Svetlanu Veličković Cecu, která po Arkanově smrti žila pro změnu s vrahem demokratického premiéra Djindjiće Miloradem Ulemekem „Legijou“, předtím Arkanovým náčelníkem štábu. Ceca je mimochodem dodnes nejpopulárnější srbskou „umělkyní“, i když u ní policie našla nelegálně držené zbraně a stát okradla o miliony eur na daních.

Byl to ostatně všudypřítomný pop-folk (v originále turbofolk), který se stal nejviditelnějším symbolem úpadku společnosti. Pop-folkové směsice folklorních rytmů (silně orientální provenience) a popu s dosti stupidními texty a zpívané obvykle nadprůměrně vyvinutými zpěvačkami zcela vytlačila kdysi kvetoucí srbský rock, chápaný ovšem jako symbol urbánní protiválečné kultury.

Kulturní schizofrenii se pokoušel vysvětlit srbský opoziční poslanec Pavle Aksentijević, sám známý interpret srbské středověké duchovní hudby. Na jednání parlamentu kdysi v roce 1993 pustil magnetofon s nahrávkou současné íránské populární hudby. Poté pustil píseň Dragany Mirković, jedné z nejpopulárnějších zpěvaček turbofolku. Oba dva snímky byly prakticky totožné. Aksentijević to okomentoval: „My Srbové se občas chováme jako kdyby nás porodili opilí Turci“. Sociolog Ivan Čolović komentoval asiatské rysy v hudbě, oblékání, stravě (celá řada jihoslovanských jídel, jako např. Čevapi jsou původně turecká) i jazyku, ale s poněkud jiným akcentem: „My všichni jsme tak trochu Turci. Jen si nejsem jist, jestli zrovna to je to nejhorší v nás.“

Podle řady zoufalých příslušníků srbské inteligence to vše nebylo jen tak, ale šlo o  systematickou kretenizaci srbské společnosti. Někdy to tak opravdu vypadalo… Srbsko devadesátých let -  to byl nekonečný proud turbofolku z rádií a ve stejnou chvíli policie šikanovala návštěvníky jediného jazzového klubu v Bělehradě. Bylo to zlaté období věštců a proroků, kteří dostávali místo v státním tisku a televizi a jejichž astrologické časopisy plnily přední pulty kiosků. „Američané přiznali, že jejich armáda využívá černé magie“, „Americká vláda se zaprodala mimozemšťanům za slib, že ji učiní supervelmocí“ nebo „Amerika bojuje proti Srbsku pekelnými vedry“ jsou jen některé z titulků, které plnily i stránky běžného (pro)režimního tisku. Dokonce i horoskopy politiků byly určovány jejich stranickou příslušnosti. Zatímco Miloševičovi vycházela vláda na věčné časy, opoziční politiky podle horoskopů v srbském tisku čekala smrt (což se někdy opravdu stalo…). A když v březnu 1992 vyšli Bělehraďané do ulic demonstrovat proti režimu, skoro všem znamením se doporučovalo nevycházet – a když, tak jedině do kina.

V ústředním srbském deníku Politika s čtenáři mohli ve dvaceti pokračování dočíst, že Leonid Brežněv zemřel na následky telepatické agrese, popřípadě o případu létající Moskvanky. V televizi Politika vystoupilo mezi lety 1992-1994 osmdesát proroků, astrologů a numerologů. Lidoví proroci věštili smrt Bila Clintona a brzké ekonomické ozdravení Srbska. Spisovatel a malíř Momo Kapor se zase se čtenáři dělil o zásadní zprávu, že kosmonauti z vesmíru viděli “naše svatá místa osvícená zvláštním světlem, pozitivní energií, která je věčná a nezničitelná…”

 A na iniciativu Miloševićovi manželky Mirjany, která – ač přesvědčená marxistka – věřila hvězdám, chtěl “Jugoslávský výbor pro koherenci a neporazitelnost”, nechat vycvičit tisícovku jogínů, kteří by ochránili svou energií Jugoslávii. Ministerstvo obrany vytvořilo “skupinu 69″, složenou z expertů na paranormální jevy. Skupina prý úspěšně používá zbraň zvanou “srbské zrcadlo”, sestrojenou podle návodu Nikoly Tesly, který sám byl Srb (ze zapadlé vísky v Chorvatsku, nedaleko Gospiće).

Včelař a démoni

Psycholog by možná našel u Ratka Mladiće nějaké sklony, které způsobily jeho chování za války. Ale kdyby válka nevypukla, dožil by pravděpodobně své dny jako normální důstojník a na chalupě by byl znám jako oblíbený včelař. A i když válka (zcela zbytečná podotkněme…) vypukla, těžko by se v ní choval s takovým nepochopitelným stupněm krutosti, kdyby nemohl nasávat atmosféru nenávisti, primitivního nacionálního romantizmu, odporu ke všemu modernímu, západnímu, individuálnímu, urbánnímu.  Tu atmosféru vytvořily některé nejlepší mozky Srbska. Někteří z těchto jezdů apokalypsy jsou již po smrti, někteří nepočetní stihli zmírnit své názory, jiní – jako stoletý Dobrica Čosić – dosud rozdávají rozhovory. Stejně jako před dvaceti lety plné obvinění USA, Německa či Vatikánu za všechno zlo, které se během 90. let stalo. Za duchy, které vyvolali, neodpovídá nikdo z nich.

Vyšlo v příloze Orientace Lidových novin v sobotu 4.6.2011