Profesor filosofie a politické teorie Hermann Lübbe se v deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung zamýšlí nad evropským sjednocovacím procesem a společnou měnou. Oproti většinovému německému proudu nepovažuje euro za vrchol sjednocovacího procesu. Naopak míní, že euro povede k jeho ztroskotání.
Vrcholící krize produkují někdy záchranné plány, které ještě umocňují jejich katastrofální závěr. O takový návrh jde i v případě myšlenky zabránění hrozícího státního bankrotu několika zadlužených evropských zemí a s tím údajně spojeného konce společné evropské měny prostřednictvím vzniku Spojených států evropských. Přesto s tímto návrhem na veřejnost přišli nikoliv intelektuálové, ale členové spolkové vlády.
Na první pohled by se taková myšlenka mohla opravdu zdát jako reálná. Proč by nemohlo fungovat na úrovni evropského federálního státu finanční dorovnání ve prospěch zadlužených členských zemí, když se osvědčilo v německé historii a po celé dekády udržovalo finančně slabší městské spolkové země jako Brémy nebo Berlín finančně a tím i akceschopné? Odpověď zní: požadavky solidarity, které jsou akceptovatelné doma i občansky, předpokládají existenci zkušenosti sounáležitosti, které nelze dosáhnout politickým rozhodnutím podle aktuálních potřeb státní kasy.
„Všichni jsme přece Evropané“, dalo by se namítnout, což je také pravda, ale nijak to nepotvrzuje existenci jednoho potenciálního národa a společné občanské identity. Transfery peněžních prostředků nejsou neznámým pojmem a existují dlouho. Plánem na vznik jednoho evropského federálního státu s úmyslem sloučení deficitů státních rozpočtů by sjednocování Evropy tvrdě narazilo. Stačí si položit otázku, kdy a jak by pro to byl dosažen nutný politický konsenzus mezi zeměmi jako např. Finskem a Řeckem, Slovinskem a Portugalskem nebo Rakouskem a Francií. Bylo by to bez šance na úspěch. Dokonce i podle představ většiny Němců není Evropa sjednocená do jednoho státu „nade vše“.
Pravděpodobnost opětovného vzniku velkého státního celku podle vzoru Spojených států amerických postupně klesá. Jistě, nebyl to nikdo menší než Winston Chruchill, kdo se ve své slavné curyšské řeči z 19. září 1946 domníval, že odpovědí na vojenskou katastrofu by mely být „Spojené státy evropské“, tedy evropský federální stát. Platí tady ale jedno– Churchill měl na mysli samozřejmě státní podobu Evropy bez účasti samotné Velké Británie.
Churchill tehdy ještě považoval za pravděpodobnou globální pentarchii velmocí, ve které by se jako velmoc udržela i Velká Británie s Commonwealthem. Místo toho je Spojené království členským státem EU. Dokud to tak zůstane, jsou už jenom z tohoto důvodu „Spojené státy evropské“ nemyslitelné. Je to patrné na úspěšném odporu Britů proti přijetí pojmu „federal“ do textů evropských smluv.
Spojení neznamená zrušení
Německo je nepochybně zemí s nejvytrvalejším a někdy přímo horlivým nadšením pro evropský sjednocovací proces, a to z pochopitelných důvodů. Vedle přijetí do NATO jakožto nejdůležitější odpovědí Západu na výzvy studené války to bylo právě členství v evropském společenství, které Německu po konci nacistického režimu umožnilo překvapivě rychle získat opětovné postavení a uznání mezi sousedy, Francii nevyjímaje.
Na to se nezapomíná. Přesto to neznamená, že by Německo a Francie měli cílený společný záměr proměnit nakonec „stále těsnější“ evropské společenství v jednotný federální stát. Taková domněnka by byla hlubokým nepochopením zájmů, které vyzývají vystupovat Francii za stabilní EU i ve vztahu k Německu.
Kdo potřebuje nové superstáty?
Vystačí jediný příklad, aby to bylo zřejmé. Bylo by myslitelné, aby se Francie v plné shodě s Velkou Británií vzdala svého světového postavení jako politické velmoci s právem veta v bezpečnostní radě OSN ve prospěch nadnárodního suverénního federálního státu „Evropské unie“? Odpověď není třeba hledat. Nehledě na evropskou politickou horlivost „korunovat“ konečně mezinárodněprávní suverenitu a neomezenou zodpovědnost do podoby superstátu s názvem „Spojené státy evropské“, odporuje myšlenka takového útvaru navíc i pragmatice globalizace. Globalizace je procesem postupné expanze naší kolektivní vzájemné závislosti. Roste podíl životních podmínek, pro které platí, že se dají vytvořit jenom dohodou, nebo se nedají zajistit vůbec.
Právě to povede k vybudování nových velkých států – říkalo se, ale opak je pravdou. Svět států se v minulém století pluralizoval jako doposud nikdy v novodobé historii Patří to samozřejmě ke konsekvencím dekolonizace, platí to ale i pro Evropu včetně jejich východních a jihovýchodních sousedních regionů. Zde se do konce první světové války rozprostíraly prostory třech velmocí – carského Ruska, rakousko-uherské monarchie a Osmanské říše. V důsledku dohod z pařížských předměstí a rovněž zánikem Sovětského svazu a jím kontrolovaného tábora světového míru o sedm dekád později, jako i rozpadem nadnárodních států patřících v meziválečném období do tzv. Malé dohody se v těchto oblastech počet států více než zesedminásobil.
Politika malého prostoru
Tyto nové země menší nebo střední velikosti jsou již všechny členy Organizace spojených národů a jejich mezinárodněprávní nezávislost je tedy chráněna. Bylo by ale nesmyslné říkat, že se zde rozšířil nový umíněný nacionalismus. Politicky je tady mnohem účinnější něco jiného – špatná historická zkušenost a vzpomínky na mnohonárodnostní říše, ke kterým tyto státy dříve náležely. Proti politické moci těchto vzpomínek nezmůže nic ani výzva jednoho nejmenovaného vysokého bruselského úředníka, že je na čase překonat konečně evropskou rozdrobenost do malých státečků.
Toto doporučení bylo zjevně inspirováno úspěšným sjednocením Itálie a Německa v 19. století. Bylo by ale politicky nerealistické přenášet to na aktuální evropskou integraci. Pravdou zůstává, že svět se stává menším a vyžaduje si nadnárodní spolupráci. Komplementárně k tomu vyžaduje komplexita moderních civilizačních životních podmínek víc než kdykoliv předtím kompetence politického sebeurčení v malých prostorech. Myšlenka evropeizace fiskální politiky se tomu příčí.
Německá marka byla příliš dobrá
Myšlenku vytvoření „Spojených států evropských“ nelze aktualizovat ani jako prostředek k záchraně eura před důsledky evropské dluhové krize. Euro je nejen potenciální obětí této dluhové krize. Je zároveň jednou z jejich hlavních příčin. Proč? Osudy eurové metaforiky jsou nasnadě. Ještě v době sepisování Maastrichtské smlouvy se říkalo, že společná měna „korunuje“ evropskou integraci. Když už jsme euro měli, jeho smysl najednou metaforicky revolucionizoval. Místo korunovace má euro sloužit jako „motor“ budování EU.
Tím byl euru přisouzen účel, který ze samotné nesmírně citlivé podstaty peněz mít nemůže. Svého času nevyslovený hlavní účel eura se již mezitím prokázal ekonomicky jako škodlivý. Když už nebylo možné zabránit znovusjednocení Německa, měla být odsunuta alespoň německá marka ze svého rozšiřujícího se postavení hlavní evropské měny. Protože se to ale nesmělo vyslovit nahlas, bylo euro řečnicky jmenováno za garanta míru. Teď se mstí politické přetížení užitečných funkcí, které měnová unie vhodných států skutečně bývala mohla mít. Němci teď trpí důsledky ekonomicky ojedinělého rozhodnutí nahradit jednu měnu novou měnou ne proto, že ta stará byla zlá, ale že byla „příliš dobrá“.
Nebylo možné tohle předvídat? Jistě, že ano – někteří to tušili, jako například Švýcarský svaz obchodu a průmyslu, který se v roce 1996 nechal slyšet, že užitek společné měny omezující se jen na evropské země se stabilní měnovou politikou zůstane nepatrný, naproti tomu škody velké měnové unie budou značné. Nyní je její užitek tak velký, že myšlenka, aby se za účelem odvrácení těchto škod EU transformovala na „Spojené státy evropské“, byla definitivně pohřbena.
Vyšlo ve Frankfurter AllgemeineZeitung dne 15.10.2011
Přeložila Mária Pešeková
Signály, které Německo vysílá nelze podle mě ignorovat. Navíc teď se k moci v problémových zemích dostávají finančníci. Dovolím si vložit odkaz na jeden článek http://proinvestory.cz/politika-rozhodne-kdo-se-dostava-k-moci
Přečtěte si ho a podívejte se i na další analýzy p. Dvořáka. Vřele doporučuji.
taháme za kratší konec špagátu. Příčina je nevyužití lidského potenciálu a zemských zdrojů. V imperiu byl tlak, zbytečnou vnitročeskou konkurenci úspěšně omezoval, podobně jako jinde se vyplácela spolupráce. Také princip vlastnický garantoval péči o majetek, nejen jeho exploataci. I turci umí hostit turisty, pracně shání cizince, nikdo jim nerozumí. My tu máme movitou sudetskou minoritu a nic z toho, jen nacionalismus 19. stol. a štvavé méněcenné politické žvásty. Čechů se rodí málo, stejně tu zemi potřebovat nebudou, natož aby ji dokázali provozovat.Zbývá postavení páriů, pod kýmkoliv.
prof. Václav Klaus. Se svou dlouhodobou podporou eura a se svou brutální snahou o co nejtěsnější nejen evropské ale přímo o globální sjednocení by se konečně mohl s pokorou postavit na posici OI a říci jednoznačně: euro může být dobré, ale také nemusí být dobré. A měl by nejen podpořit preemptivní útok na Írán, ale i osobně se zasadit o nalezení tamních ukrytých jaderných zařízení. I tím by se konečně také on přičinil o tolik potřebný boj proti globalismu.