Edward E. Ericson, Jr. je profesorem anglické literatury na Calvin College v Michiganu.

Publikovaný text byl autorem přednesen v rámci cyklu “Velké postavy politické filosofie” dne 3.4.1995 na půdě Občanského institutu.

Z angličtiny přeložil Roman Civín.

            V jednom starém vtipu se učitel v příštím století ptá ruské školačky: “Kdo byl Leonid Brežněv?” Ta chvilku přemýšlí a pak odpoví: “Nebyl to nějaký bezvýznamný politik Solženicynovy epochy?” Nedávno se tento vtip objevil v britských novinách společně s poznámkou: “Nikdo se mu už nesměje. Zní totiž jako prosté konstatování, jako holý fakt.”

            Z tohoto vtipu vycházejí dva hlavní body mé přednášky.

Za prvé, že konec dvacátého století představuje pro svět velký historický přelom. Domnívám se, že za sto let budou dějepisné knihy vymezovat dvacáté století od roku 1917 (respektive 1914) do roku 1991 (respektive 1989). Budoucnost nám ukáže, že charakteristickou zkušeností tohoto století byl nevydařený utopický experiment sovětského komunismu, a to i přesto, že naše nadšení z jeho konce brzy opadlo. A za druhé, že tomuto století nelze úplně porozumět, aniž bychom znali Alexandra Solženicyna. Stal se hlavním kronikářem přinejmenším co do kvantity nejhrůznějšího příběhu lidských dějin a podílel se také na jeho ukončení. Od roku 1918, kdy se narodil, byl každý okamžik jeho života úzce spojen s hlavní dějinnou zápletkou našeho století.

            Přijel jsem o Solženicznovi přednášet zdaleka a proto si jasně uvědomuji hranice svých možností. Doma říkávám, že mezi slepými je jednooký králem. Vy jste však přímo prožili to, o čem se já pouze dočítám v knihách. Jsem přesvědčen, že během své návštěvy se od vás dozvím více než vy ode mně. To, co vám zde předkládám, jsou plody mých četných úvah nad Solženicynovým dílem.

            Přednášku jsem rozdělil na tři části. Nejprve vylíčím, jakou má Solženicyn pověst, zejména na Západě. Potom chci shrnout jeho významný přínos pro naši dobu a nakonec poukážu na to, v čem spočívá trvalý význam jeho života a díla pro budoucnost.

            Když jsem se snažil pochopit Solženicyna, musel jsem se zbavit ustáleného, leč falešného názoru, pokládajícího Solženicyna za člověka, který se staví proti Západu, proti demokracii, a není vděčný Spojeným státům za to, že mu poskytly azyl. Takový pohled převládl mezi těmi, kdo v západní kultuře udávají krok, a které jeden reportér nazval stádem nezávislých mozků. Ti o něm také tvrdí, že je autoritářský, šovinistický, mesiášský Rus, ba dokonce monarchista a teokrat. A možná také antisemita – stručně řečeno, výstřední extremista. Přestože takové chápání jeho názorů je v každém ohledu nesprávné, stále převažuje.

            Stejně překvapující a do jisté míry i obdobnou záležitostí jsou i výsledky západních sovětologů. Ti zcela selhali, do posledního okamžiku neměli nejmenší tušení o přicházejícím zhroucení Sovětského Svazu. Tento omyl lze považovat za největší teoreticko-politický skandál naší doby, který byl ještě následně umocněn sebeospravedlňujícími výmluvami těch, kteří byli ze svého selhání obviněni samotnými dějinnými událostmi. Tito znalci měli naslouchat Solženicynovi a také jiným takzvaným disidentům ve střední a východní Evropě. Byli však příliš zaneprázdněni vysvětlováním, že je třeba trpělivě čekat, až se systém sám zreformuje, a vlastně tak podkopávali morálku právě těch, kteří toužili po svobodě.

            Solženicyn sám o podobných lidech trefně říká: “Jedna věc je naprosto zřejmá: Ne všechno, co zaslechneme, pronikne až k našemu vědomí. Jestliže nám něco úplně nejde do noty, je to ztraceno. Zmizí nám to přímo v uších anebo kdesi mimo, ale je to v nenávratnu.” A všimli jste si, že obyčejní lidé rozumí Solženicynovi lépe než intelektuálové? V dnešním Rusku to zůstává pravdou.

            O pozadí zmíněného sovětologického skandálu se k mé radosti začíná mluvit. Ovšemže existovali i tací, kteří situaci velmi dobře rozuměli; nejvýznamnějším z nich byl Robert Conquest. Rád bych také zmínil několik knih, nedávno v Americe vydaných; za povšimnutí rozhodně stojí The Soviet Tragedy Martina Malii, The Rise of Russia and the Fall of Soviet Empire Johna Dunlopa, The Final Revolution Georga Weigela, Russian Transformed Jamese Billingtona či Lenin’s Tomb Davida Remnicka.

            Poslední dobou se rovněž nepatrně zlepšily názory západních elit na Solženicyna. Přestože zaregistrovaly, jak byl Solženicyn doma vřele přivítán, nehrnou se k ukvapeným závěrům. Připouštějí, že tato podle nich podružná skutečnost vypovídá snad o svědomí ruského národa. A my můžeme připustit, že na takovou “bezvýznamnou” skutečnost není takový úspěch zanedbatelný. Jinými slovy, současný západní tisk Solženicyna prohlašuje za “nejoblíbenějšího žijícího Rusa” (i když vlastně ani pořádně nechápe proč).

            Přejdu nyní k druhé, nejdelší části mé přednášky: k Solženicynově naléhavosti, s jakou nám předkládá břemeno současné doby. Nejenže změnil způsob, jakým chápeme toto století, ale také odhalil jeho skutečnou tvář. Rudé kolo, jeho magnum opus, můžeme číst jako celkový nesouhlas s Tolstého pojetím dějin. Solženicyn popírá, že by lidé byli jen bezmocné figurky, vydané na milost či nemilost mohutným a neosobním silám historie, stojícím mimo jakýkoli jejich vliv. Ne, podstatné je, co dělají jednotliví lidé. Jeho vlastní život je toho jasným příkladem. “Velké postavy politické filozofie” – tak se nazývá cyklus přednášek Občanského institutu. Je zřejmé, že Solženicyn není politickým filozofem, že však je mimořádnou historickou osobností.

            Solženicynovu velikost si lze uvědomit například připomenutím jeho výjimečných schopností předvídat. Před dvaceti lety, když byl Sověty vyhnán do exilu, Solženicyn řekl, že se do Ruska jednou vrátí. Tuto předpověď vyslovil mnohokrát. “Je to zvláštní, ale nejenže doufám, jsem dokonce vnitřně přesvědčen, že se vrátím… Mám tím na mysli fyzický návrat, nikoli jen mé knihy; a to se staví proti veškerému rozumu”, řekl například reportérovi Malcolmu Muggeridgeovi. Jeho proroctví se splnilo. A jak vzpomíná jeden jeho přítel, “tenkrát se mi to zdálo nesmyslné, ale bylo to jeho skutečné přesvědčení, jeho básnické vědomí. On předvídá. Ten člověk vidí.”

            Solženicynovi bylo jasné, že má-li se vrátit domů, musí se změnit celý sovětský systém. Předpověděl tedy rovněž i toto. Ještě na konci roku 1988 prohlásil hlavní ideolog Gorbačovovy vlády, že vydávat jeho knihy není možné, protože “publikovat Solženicynova díla znamená podkopat základy, na nichž stojí naše dnešní existence.” Přesně tak. Dnes Solženicyn věcně dodává: “Mohu říci, že jsem byl první, kdo předpověděl, že se Sovětský Svaz rozpadne, a první, kdo prohlásil, že je to nezbytné. Nejenže Gorbačov o tom nechtěl ani slyšet; také prezident Bush a další západní představitelé říkali, že Sovětský Svaz musí zůstat nedotčený. Ale mě to bylo už dlouho jasné.”

Již více než rok před vánočními svátky 1991, kdy byl z kremelské žerdi spuštěn symbol srpu a kladiva, Solženicyn prohlásil: “Čas komunismu konečně vypršel.” Berlínská ze_ sice padla, ale kdo jiný pronesl něco takového?

            Domnívám se, že znáte hlavní fakta Solženicynova dramatického života, a že je nemusím opakovat. Víte, že během osmiletého vězení se od Marxe obrátil k Ježíšovi, že před více než čtyřiceti lety málem zemřel na rakovinu, že KGB usilovala o jeho život a že se jí jednou dokonce téměř podařilo ho otrávit. Je to tedy trochu zázrak, že vlastně přežil a jako pětasedmdesátiletý se vrátil domů. David Remnick, vnímavý americký novinář, podotýká: “Solženicyn zemře v Rusku; ne jako vyvrženec, ale jako svobodný člověk. Zdá se snad být přehnané označit v této ironické době jeho návrat domů za svým způsobem biblický?”

            Solženicynův život nejen že byl velmi dramatický, ale měl rovněž velký vliv na celou společnost. Slovo holocaust nám po desetiletí dobře sloužilo jako zkrácené pojmenování pro krutosti páchané v moderní době na člověku. V posledních letech se ve slovnících objevil druhý takový termín – Gulag. Jen jediný člověk nám mohl zanechat tento název. Zdá-li se být někdy obnova normální společnosti příliš náročným úkolem, stačí, když se ponoříme zpět do Souostroví Gulag, aby nám připomnělo totalitarismus zapomenutý v prachu.

            Pravděpodobně žádný jednotlivec toho pro obžalobu a odsouzení komunismu neučinil více než právě Solženicyn. Toto přispění nabývá světově historických rozměrů a zaslouží více uznání než jakého se mu všeobecně dostává na západě: souhlasné pokývání hlavou se lhostejným pokrčením ramen. Podobně vlivnou osobností by mohl být papež Jan Pavel II., který koncem roku 1993 poskytl Solženicynovi dlouhé slyšení, jež Solženicyn charakterizoval jako “hluboké a intenzivní”. Diskutovali spolu o potřebě návratu víry po desetiletích nuceného ateismu. Tehdy se pravděpodobně setkaly dvě z největších žijících osobností. Toho dne se však stalo pro americké zpravodajské pořady tolik důležitých událostí, že o této nepadla ani zmínka.

            Abych shrnul svůj názor na Solženicynův význam a vliv, ocituji opět pasáž z Remnickova článku: “To, do jaké míry ovlivnil historii, činí ze Solženicyna dominantního spisovatele tohoto století. Kdo jiný přichází v úvahu? Orwell? Koestler?” Později v televizním vystoupení Remnick uvedl: “Když říkám, že Solženicyn je nejvlivnějším spisovatelem dvacátého století, nemyslím tím, že je nejlepším literárním autorem… je ale jedinečným ve své schopnosti spojit pravdivost vyjádření s literárním plánem. Skutečně, nenapadá mě nikdo v celé historii, kdo by dovedl s takovou odvahou a literární zručností změnit společnost, ze které pochází. A do určité míry musíme Solženicynovým literárním dílům přisoudit podíl na svržení posledního impéria na zemi.”

            Přejdu nyní k přímým úvahám nad Solženicynovými hlavními názory. Většina dnešních intelektuálů chápe veškerou skutečnost převážně prismatem politiky s ekonomikou v těsném závěsu. Ne však Solženicyn. Pro něj je prvotní oblastí lidského zájmu morálka. Jeho pohled je v tomto shodný s pohledem Michaela Novaka, nejlepšího komentátora Solženicynova Harvardského projevu. Tím nejdůležitějším slovem v Novakově titulu Duch demokratického kapitalismu není tedy “demokratický” nebo “kapitalismus”, ale právě “duch”, jenž je označením morálně kulturní sféry. A u Solženicyna je to stejné. Povšimněme si následující paralely. Ve svém nedávném Templetonském projevu Novak píše: “Svobodná společnost je buď morální, anebo vůbec není.” A Solženicyn ve své poslední eseji: “Musíme vybudovat Rusko morální, anebo vůbec žádné.”

            Mimo to, společným základem, z něhož jejich morální vize vyrůstají, je náboženství. Za naše základní selhání považuje Novak “zásadní odmítnutí moderní doby říci Bohu ano”. Obdobně Solženicyn zahajuje svůj Templetonský projev otázkou, čím je 20. století charakteristické. A přesně a pádně odpovídá, že “lidé zapomněli na Boha”. Stručně řečeno, hlavní souboj tohoto okamžiku dějin se neodehrává na úrovni politické mezi komunismem a demokracií, ani na úrovni ekonomické mezi socialismem a kapitalismem. To jsou sice důležité, ale vedlejší zápletky. Tím podstatným je zápas mezi vírou a nevírou. Dostojevskij tvrdil, že pevným základem celého nadcházejícího socialistického experimentu je ateismus. Na to navazuje Solženicyn i Novak (cituji Novaka): “Doba nepříznivá pro Boha je zcela jistě nepříznivá pro člověka.” Také váš Václav Havel sdílí tento názor, když říká, že základním znakem tohoto století je “odvrácení se od Boha, které v historii nemá obdoby. Podle mého soudu žijeme uprostřed první ateistické civilizace.”

            Jazyk politické teorie bychom u Solženicyna hledali marně. Namísto toho se dočteme o lidských bytostech, duších, dobru a zlu -to jsou hlavní pojmy jeho morálního slovníku. V jedné z nejdůležitějších pasáží Souostroví Gulag Solženicyn píše: “Kdyby tak zloduchové prostě páchali zlo a bylo jen třeba je oddělit od ostatních a zbavit se jich. Ale hranice oddělující dobré od zlého probíhá srdcem každé lidské bytosti… Za života každého srdce je tato hranice neustále v pohybu. Jednou je člověk skoro ďáblem, podruhé se blíží světci. Jeho jméno však zůstává neměnné a tomuto jménu připisujeme vše, dobro i zlo.”

            Kontext tohoto úryvku prozrazuje však mnohem víc. Hned předchozí odstavec říká: “Čtenář, který si od této knihy slibuje politická odhalení, ať ji raději rovnou rychle zavře.” Je Solženicyn v první řadě autorem politickým? Kritikové ho za něj často považují. Je ironií, že toto hodnocení se objevilo poprvé za Nikity Chruščeva, který se snažil podřídit Jeden den Ivana Děnisoviče svým politickým cílům. Nazval jsem to “Chruščevova škola literární kritiky”. Souostroví Gulag představuje nepochybně dokonalý precedent. Přestože ale popisuje všemožná zneužití vládnoucí moci, autor energicky popírá politický záměr románu. Kniha má bezesporu své politické důsledky. Jednotlivci nežijí v sociálním a politickém vakuu a osobní realizace je podmíněna vztahem k určitému společenství. Přece si však Solženicyn všímá v první řadě právě oněch individuálních životů – i když ne pouze jich.

            Jaké místo přisuzuje tedy Solženicyn politice? Je pro něj druhořadou záležitostí. Není úplně podřadná, ale nestojí na prvním místě: “Státní struktura má až druhotný význam. Sám Kristus nás učí: ‘Dejte císaři, co jest císařovo’. Ne proto, že každý císař by si to zasluhoval, ale proto, že zájem císaře není pro náš život nejdůležitější.” Ze strany státu snesou občané mnohé. Co však nemohou tolerovat je zasahování státu do jejich vnitřní svobody, připravující je o jejich Bohem danou nedotknutelnou důstojnost. Solženicyn říká: “Vymohl-li si již císař, co mu patří, a požaduje-li neodbytně i to, co náleží Bohu, nesmíme se odvážit podstoupit takovou oběť!” A dodává: “Hlavním úkolem není tedy osvobození politické, ale osvobození našich duší od účastenství na lžích, které jsou nám vnucovány.”

            Lež. To je víc než jen povědomá řečnická floskule. Lež je tím, co si totalitní systémy vynucují na svých občanech. Pro Solženicyna (a také pro Havla) se stává kategorií kulturní analýzy. Lež je jen jiným názvem pro ideologii. Novak nazývá ideologii “ateistovou náhražkou víry”. Mohli bychom ji také nazvat alternativou ke skutečnosti. Usiluje o přizpůsobení přírody a dějin, prostoru a času. Je největším zlem naší doby. Možná víte, že v Americe jsou nejžhavějšími odpůrci ideologie tradiční konzervativci typu Russela Kirka.

            Zločinci zde existovali vždy. Jsou i v Shakespearových hrách: Macbeth, Jago. Avšak Solženicyn uvádí: “Shakespearovy zloduši se se svou obrazotvorností a duchovní silou zastavují u dvanácti mrtvol. A to z jednoho prostého důvodu – nemají žádnou ideologii.” Vědí, že jejich zlo je zlem. A je to právě ideologie, jak dále vysvětluje, která “poskytuje zločinnosti toužebné ospravedlnění a propůjčuje zločinci nezbytnou nezlomnost odhodlání. Je to tedy společenská teorie, jež napomáhá zamaskovat jeho činy tak, že v jeho vlastních očích i v očích ostatních vypadají jako dobré skutky… Díky ideologii bylo 20. století odsouzeno k tomu zažít zlo v měřítku, které jde do miliónů.”

            Souostroví Gulag, z něhož jsem citoval, se většinou čte jako sobor navzájem nesouvisejících hrůzných příběhů, otřesných v tom, jak se opakují. Je lépe ho číst jako ucelenou úvahu nad fungováním ideologie. Celá kniha je prostoupena mocnou a pronikavou ironií: ideologicky motivovaní zločinci tím, že neustále hledají ospravedlnění pro své činy, vzdávají bezděčně hold tradičnímu pojetí morálního světa, který vědomě odmítají.

            Jakkoli slavila ideologie v tomto století úspěchy, pro Solženicyna je očividně falešná. “Nejenže je marxismus nepřesný, nejenže selhal ve svých předpovědích každé jednotlivé události ať již jde o počty, časové odhady či místa…, ale také člověka šokuje svou ekonomickou a mechanistickou těžkopádností, se kterou se pokouší vyložit tak křehké a tajemné stvoření, jakým je lidská bytost, a dokonce mnohem komplikovanější syntézu miliónů lidí – společnost.” Jinými slovy, je to lež. A proto také svůj poslední proslov ke krajanům, který pronesl při odchodu do exilu v roce 1974, nazval “Nežijte ve lži”.

            V ničem si nejsou Havel a Solženicyn tak blízcí jako v rozpravách o lži. Havel říká: “Jelikož je režim zajatcem svých vlastních lží, musí falšovat všechno. Překrucuje minulost. Překrucuje přítomnost a překrucuje i budoucnost. Falšuje statistiky.” Je nasnadě, co takový systém vnucuje jednotlivým občanům snažícím se žít svým životem. “Nutí je žít ve lži. Lidé s ní nemusí souhlasit. Stačí, že se smířili s životem se lží a ve lži.” Mají-li pak užívat svobodné a plné existence, je jediným východiskem duchovní osvobození se od klamu. Avšak komunismus se usadil v lidských duších tak hluboko, že ani dnes nejsou mnozí z nás ještě vnitřně svobodní. A proto, jak Solženicyn říká, není jeho srdce dosud naplněno radostí.

            Přecházím nyní ke třetí, závěrečné části. Nejprve chci něco podotknout k Solženicynově odkazu postkomunistickému Rusku. Potom se zmíním o jeho obecném pohledu na budoucnost lidstva.

            Budoucnost Ruska zůstane pro Solženicyna hlavní náplní až do jeho smrti. V podstatě totéž měla na mysli jeho manželka, když nedávno prohlásila: “Je zde na Zemi proto, aby splnil nějaký úkol, a on ho musí splnit. Uvidíme, zda závěr svého života povede se stejnou důrazností. Možná to bude to nejtěžší období.” Solženicyn jako vlastenec věří, že pomůže Rusku stát se normální společností, která bude žít v míru s ostatními národy. Sám otevřeně připouští, že neví, zda se mu to podaří. Totalitní systém v dnešním Rusku se totálně zhroutil a zanechal po sobě totální problém. Je logické, že vše se musí udělat hned a najednou. Jedna vtipná poznámka říká, že je snadné připravit rybí polévku z akvária, ale nikomu se ještě nepodařilo nalézt způsob, jak z rybí polévky udělat akvárium.

            Z proroka se stal zkušený státní poradce. Hlavní prvky Solženicynova poselství novému Rusku jsou obsaženy v jeho eseji Obnova Ruska z roku 1990. Jeho dvě základní myšlenky jsou obnova a zotavení – Rusko se musí vyhrabat ze sovětských rozvalin a bojovat s následky smrtelné choroby. Skutečně, na základě klesající porodnosti a délky života Solženicyn staví “ruskou otázku” na konci dvacátého století jednoznačně: “Bude náš národ, nebo nebude?”

            Solženicyn projevil zvláštní dík za tři kapitoly, které jsem ve své knize věnoval právě eseji Obnova Ruska. Čtenáři eseje zjistí, že jeho návrhy jsou v zásadě velmi střízlivé a – jak sám poznamenává – předběžné. Mám-li být upřímný, jsem zklamán, že dokonce i někteří z jeho obdivovatelů zaujali k tomuto eseji spíše odmítavé stanovisko.

            Esej samozřejmě obsahuje politické a ekonomické návrhy. Politicky musí Rusko nalézt cestu k demokracii, která by se však měla tvořit zdola a zavádět postupně. Překvapující je, do jaké míry Solženicyn čerpá z myšlenek amerických Otců zakladatelů; v tomto názoru se shoduji se senátorem Spojených států Danielem Patrickem Moynihanem. V ekonomice musí existovat soukromé vlastnictví půdy a fungovat svobodné podnikání, ale moc nesmí přejít do rukou mezinárodních monopolů či zavrženíhodných spojenectví starých komunistických aparátníků a nových mafiánů. Je třeba napravit katastrofální ekologické škody. Budoucnost musí být založena na zdravém souladu nejlepších ruských tradic se západními zkušenostmi. Žádný, byť sebedelší seznam praktických návrhů však nemůže stačit. Jádro problému je totiž, jako vždy, morální.

            Nejdůležitějším termínem Solženicynově poselství je pokání. Je to jeho odvěké téma. Národní očistu si lze představit pouze za předpokladu, že někdejší utiskovatelé vystoupí z davu a veřejně prohlásí “ano, udělal jsem to.” Pak by se měli věnovat dobročinnosti, aby dokázali své pokání, navrhuje Solženicyn. Jsme však svědky jiného dění: “Celá komunistická elita měla dost času, aby si vyměnila masky: z některých se stali ‘demokraté’, z jiných podnikatelé, ale zdárně si podrželi všechna důležitá vedoucí místa.”

            Teprve poté, co se budou Rusové kát, budou připraveni na Solženicynovo druhé slovo: zodpovědnost. Působí velmi nezvykle a tvrdě na národ, který byl po tři generace zvyklý dívat se na sebe jako na závislé chráněnce všemocného státu. Vychází najevo, že tři generace stačí k zpřetrhání živých národních tradic, zvláště když se přitom systematicky likviduje nejlepší lidský kapitál. Dokud se občané nestanou nezávislými a sebevědomými, Rusko se bude dál vyhrabávat z trosek tím nejhorším možným způsobem, a to může trvat jedno i dvě století.

            Takové je tedy v kostce poselství, s nímž dnes Solženicyn vystupuje v Rusku. Kromě mnoha veřejných projevů a soukromých setkání má nyní také své pravidelné pořady na národním televizním okruhu. O politice mluví velice málo; jistou naději chová v příští komunální volby. Z množství témat se doposud – jako bývalý učitel – zabýval nejvíce školstvím. Zvláště ho sužuje situace dětí, které sedí v kabátech v nevytápěných venkovských třídách a chybí jim učebnice. A doma u televize nasávají to, co on sám nazývá “fekáliemi” západní pop-kultury. Vidí své otce pracovat téměř zadarmo, zatímco zločinci jezdí v bavorácích. Přestože jsou tyto děti nadějí pro budoucnost – nenarodili se koneckonců s komunistickými geny – rychle se z nich stává ztracená generace.

            Důsledné zaměření na budoucnost Ruska a jeho pohled na lidskou přirozenost jako neměnnou a univerzální dovedly Solženicyna k obecným úvahám o budoucnosti lidstva. Najdeme je ve vrcholné pasáži jeho harvardského projevu. Ale nejprve se tento student historie ohlédl zpět, aby se zorientoval, a ani Západ neponechal bez viny: “Chyba se jistě nachází u kořenů, u samých základů myšlení moderní doby. Mám na mysli převládající západní pojetí světa, které se zrodilo během renesance a svůj politický výraz nalezlo v době osvícenství. Stalo se základem politické a sociální doktríny a lze je označit za racionalistický humanismus či humanistickou autonomii…”

            Takový způsob myšlení, jak dále říká, “nechtěl dosáhnout nic menšího než štěstí na Zemi. Založil moderní západní civilizaci na nebezpečné tendenci zbožňovat člověka a jeho materiální potřeby”. A tak “došlo k naprostému vymanění se z vlivu morálního dědictví křesťanských věků s jejich nadbytkem milosrdenství a obětování.” Netřeba dodávat, že západní liberálové, ti umírnění dědicové osvícenství, nebyli těmito slovy potěšeni.

            Marxisté byli striktnějšími následníky Věku rozumu. Jejich “řečnická cvičení se točí kolem člověka s velkým Č a jeho pozemského blaha”. Marxismus se stal samozvaným progresivním směrem nesoucím prapor osvícenské doktríny pokroku. Solženicyn to ve svém nedávném liechtenštejnském proslovu charakterizoval takto: “Právě díky této silné víře v Pokrok mohl sám Marx usoudit, že historie nás dovede ke spravedlnosti i bez boží pomoci.” A jsme doma v našem ateistickém století.

            Stále více současných myslitelů si uvědomuje, že osvícenský projekt se vyčerpal. Solženicyn byl jedním z prvních, kdo nahlédl, že nadcházející zánik komunismu předurčuje velký historický mezník konce dvacátého století. Svou harvardskou řeč uzavírá slovy: “Jestli svět nedospěl ke svému konci, dosáhl závažného historického předělu, který se svým významem rovná přechodu od středověku k renesanci”.

            Dokonce již předtím psal o bezprostřední hrozbě dvou střetávajících se krizí: krize politické a krize duchovní. Ačkoli o té druhé řekl, že je “neznámé povahy”, byl schopen ji částečně charakterizovat. Píše: “Jde o kritický bod, ve kterém se ustálené pojmy náhle rozplývají v mlze, ztrácejí své přesné obrysy; bod, v němž slova nám důvěrně známá ztrácejí svůj význam a zůstávají prázdnými slupkami. Po staletí osvědčené metody přestávají fungovat. Je to jistý přelom, kdy se hierarchie hodnot, kterým jsme se klaněli a které nám pomáhaly rozlišovat, co je pro nás podstatné, začíná otřásat a může se zhroutit.” Nezní to jako nic jiného než vylíčení nálady postmodernismu, který se pro relativistickou západní intelektuální obec stal v posledních letech konvenční moudrostí a který rozsévá nihilismus, z něhož nás Novak nabádá procitnout.

            “Naše dějinná situace je natolik závažná”, tvrdí Solženicyn ve svém harvardském projevu, “že od nás požaduje duchovní žár; musíme se povznést na jiný stupeň nazírání, na novou úroveň života.” Třebaže nemůžeme přesně vědět, co nás čeká, musíme se vyvarovat dvojího historického rizika: jednak středověkého “prokletí naší fyzické přirozenosti” a jednak moderního “pošlapání duchovního bytí”. Harvardský projev končí slovy: “Tento vzestup se podobá započetí dalšího antropologického stadia. Všem zůstává jen jediná cesta – cesta vzhůru.”

            Solženicyn blíže neuvádí, co nás na této cestě vzhůru čeká. Snad to ale můžeme vytušit. Kdesi vypráví o svém “vědomí existence nějaké vyšší a naprosté autority nad námi”, kterou též nazývá Bohem. V Povznesení, pravděpodobně nejdojemnější kapitole celého Souostroví Gulag, můžeme nalézt další vodítko. Kapitola popisuje “skutečné znovuzrození” uvězněných lidských bytostí a zvláště pak samotné povznesení autora. Obsahuje i jeho vlastní báseň, z níž uvádím její poslední sloku:

Teď už zase svět láskou Tvou měřím,

živou vodu znovu chutnám.

Bože vesmírný! Já znovu věřím,

když jsem Tě zapřel, nebyl jsem sám!*

–––––––––-

* překlad Jaroslava Hanzela

–––––––––-

            A co my ostatní? Zde je koncentrovaná moudrost starého muže. “Existuje jen jeden skutečný Pokrok: je to celková míra duševního rozvoje jednotlivců, míra stupně sebezdokonalení v průběhu jejich životů.”

            Solženicyna se nedávno jeden redaktor zeptal, zda se obává smrti. “Rozhodně ne”, odpověděl s radostí ve tváři. “Bude to jen poklidný přechod. Jako křesťan věřím v posmrtný život a chápu, že smrt není koncem žití. Duše… přežívá. Smrt je pouhou přestupní stanicí, někdo by řekl jistým osvobozením. Každopádně se smrti nebojím.”

            Prakticky každé jeho dílo vrcholí v tónu nadějného přesvědčení, s jakým pohlíží i na konec svého života. Historie ukáže, zda bude Solženicynovo vytrvalé snažení o lidskou svobodu korunováno úspěchem. V jedné známé staré knize však stojí, že ti, kdo slouží, mají být věrní, nikoli úspěšní. Pouze věrní. Přesto mě nepřekvapí, když na základě verdiktu dějin Rusové jednou pojmenují školy, ulice a parky po Solženicynovi.