Kořeny socialismu a komunismu jsou identické. Oba proudy byly součástí – jakýmisi dvěma frakcemi – jednoho socialistického hnutí, jež se v moderní podobě zformovalo před přibližně 220-160 lety. Toto hnutí mělo za to, že celá dosavadní lidská společnost je radikálně nespravedlivá, neboť měla jeden zásadní systémový defekt: existoval v ní soukromý majetek, instituce soukromého vlastnictví, jež podle tohoto nového hnutí je fundamentálně nespravedlivá, neboť nutně vede k vykořisťování člověka člověkem. Jako lék a reformu této nespravedlnosti socialistické hnutí ve svých počátcích předepisovalo státní, společenské, kolektivní vlastnictví výrobních prostředků, bohatství, či majetku. Nestátní, soukromé, individuální vlastnictví bylo vnímáno jako zdroj a příčina nespravedlností. Socialistické hnutí mělo vlastně dva cíle: jednak státní zajištěnost blahobytu založenou na přesvědčení, že ke spravedlivému státu nutně patří přímá státní odpovědnost za materiální blahobyt všech členů společnosti. A za druhé, státní odstraňování materiální a společenské nerovnosti, jakož i zavádění rovnosti prostřednictvím donucovací státní mocí a restrikcí či destrukcí osobních a svobod (rovnost totiž sama od sebe ve společnosti nikdy nevznikne; aby existovala, musí být státem společnosti vnucována). Tento cíl vycházel z přesvědčení, že jakákoli společenská nerovnost je nespravedlivá. Proto podle socialistů rovnost před zákonem (stejné a rovné zákony pro všechny), jež je se svobodou jednotlivců slučitelná a umožňuje výslední, materiální nerovnosti, je nedostatečná či přímo škodlivá. Místo ní je prý nezbytné státní mocí přímo usilovat o výslední, materiální rovnost, jež ale sama o sobě ve společnosti nikdy spontánně nevznikne, neboť lidé jsou různí, nestejní, a neidentičtí; tudíž onu výslední rovnost musí ve společnosti dosahovat stát omezením lidské svobody.

Rozdíly mezi příštími socialisty (či sociálními demokraty) a komunisty se v teoretických úvahách objevovaly již v druhé polovině 19. století, ale rozštěpení socialistického hnutí na socialisty (sociální demokraty) a komunisty se odehrálo v roce 1903 na 3. sjezdu Ruské sociálně-demokratické dělnické strany, jenž sice začal v Bruselu, ale na „doporučení“ belgické policie byl ukončen v Londýně. Na tomto sjezdu se ruská sociální demokracie rozdělila na většinovou, bolševickou frakci vedenou Leninem a na menšinovou, menševickou frakci vedenou prof. Martovem. Z bolševiků se později stali komunisté; menševici byli regulérními sociálními demokraty.

Socialisté (sociální demokraté) postupně resignovali na svůj záměr znárodnit veškeré soukromé vlastnictví (tzv. výrobní prostředky jako těžký průmysl či banky), neboť empirická zkušenost je naučila – vlastně přesvědčila – že státní vlastnictví je neefektivní v tom smyslu, že neprodukuje bohatství, resp. neprodukuje ho tolik jako soukromé vlastnictví, a tudíž socialističtí politici nemají co (či tolik toho) přerozdělovat. Státní vlastnictví je neefektivní, soukromé vlastnictví je efektivnější pro tvorbu bohatství. Proto socialisté postupně na znárodňování a přímé státní řízení ekonomiky resignovali (i když socialistický president Francie Mitterand pozval do vlády komunisty a znárodňoval průmysl ještě i v 80. letech 20. století).

Socialismus dnes se proto soustřeďuje na vysoké zdanění, následné přerozdělování bohatství socialistickými politiky (aby ti na oplátku byli od recipientů státních dávek znovuzvolení); dále na restrikce osobní svobody za účelem vnucování rovnostářského ideálu společnosti – a to nejen pokud jde o ekonomickou oblast, ale i oblast společenskou: těmi levicovými restrikcemi tradiční svobody projevu, smlouvy a sdružování za účelem rovnostářského ideálu jsou tzv. antidiskriminační zákony.

Komunismus představuje koherentní a ve 20. století – ke škodě milionů lidských bytostí a jejich životů – i vyzkoušenou politickou teorii i praxi, jež usiluje o totalitní, totální státní moc; monopol na donucovací moc státu nad celou společností, jeho získání a udržení za každou cenu a jakýmikoli prostředky. Komunismus samozřejmě s sebou nese odmítnutí demokracie, tj. odmítnutí připustit zpochybnění své (komunistické) moci ve svobodných a demokratických volbách. Rovněž taky odmítnutí všech liberálních či tradičních svobod, jakými jsou svoboda projevu, tisku, slova, náboženská svoboda, svoboda sdružování či svoboda vlastnit soukromý majetek.

Sociální demokracie plně akceptovala ideál i praxi demokracie (princip, že vlády, resp. parlamenty mají vzejít z voleb a opírat se při výkonu své moci o souhlas většiny ovládaných), jakož některých liberálních a tradičních svobod, hlavně těch občanských (svobody slova, tisku, náboženství, projevu, smyšlení, atd.). Sociální demokraté rovněž akceptují, že pokud voliči ve volbách odmítnou jejich program, změny, které oni zavedli, mohou být reversibilní (socialisté nejdřív znárodnili, pak prohráli volby a předali moc opozici i když věděli, že nastane privatizace).

Markantní rozdíl mezi socialisty (sociálními demokraty) a komunisty se tedy týká sporu totalitarismus versus antitotalitarismus. Socialisté jakožto anti-totalitáři jsou – či by měli být – antikomunisté. Jsou demokraty především a socialisty až v druhé řadě. Proto zadržování totalitarismu, či odpor vůči němu – jak totalitarismu nacionál-socialistického (nacismu), tak i totalitarismu internacionál-socialistického (komunismu) -, by měl být pro ně přirozený. A nutno je poctivě říci, že vskutku mnozí socialisté či sociální demokraté byli důslednými a efektivními antitotalitáři, což v v druhé polovině 20. století znamenalo antikomunisty. Jako příklady lze uvést takové osoby, jako Wenzel Jaksch (náš český sudetský Němec, odpůrce nacismu a po válce komunismu), Kurt Schumacher (zakladatel západoněmecké poválečné Socialistické strany), Harry Truman (doma sociální demagog, v zahraničí odpovědný státník, zakladatel NATO a představitel politiky zadržování komunistické expanze), jeho ministr zahraničí a hlavní tvůrce jeho zahraniční politiky Dean Acheson, britský poválečný labouristický premiér Clement Attlee (který byl již ministrem v Churchillově válečném protinacistickém kabinetu), jeho ministr zahraničí Ernest Bevin; nebo dokonce největší a neslavnější britský antitotalitní intelektuál, George Orwell, sociální demokrat, leč nesmlouvavý kritik totalitarismu. Dále např. belgický premiér Paul-Henri Spaak, později generální tajemník NATO, ve Francii Jacques Soustelle (před válkou socialista, za války s de Gaullem v hnutí Svobodné Francie, po válce gaullista a odpůrce předání Alžíru teroristům z FLN). Správné je zmínit i příkladu mocných a vlivných odborových bossů v USA, kteří byli pokud jde o domácí politiku socialisty, ale zároveň v zahraniční politice byli přesvědčenými antikomunisty a studenoválečníky – např. George Meany, šéf AFL-CIO a jeho nástupce Lane Kirkland, který v době, kdy nejeden big-businessman by rád uhandloval nějaký ten špinavý kšeft se Sověty, podporoval Reaganovu zahraniční politiku a poskytoval pomoc polským antikomunistickým dělníkům v odborovém svazu Solidarita.

Bylo by krásné a ideální, kdybychom u tohoto mohli skončit a konstatovat, že sociální demokraté jsou demokraty především a socialisty až v druhé řadě. Že jsou – jako demokraté – důslednými antitotalitáři a tedy i antikomunisty. Že lidé z demokratické pravice – jako demokraté – jim budou bližší než totalitní komunisté. Ale je tady jedno velké „Ale!“ Častokrát v dějinách totiž socialisté přijali za svůj princip z Francie z dob „Lidové fronty“ v 30. letech 20. století: pas d’ennemi a gauche – nalevo již žádní nepřátelé, všichni nepřátelé jen napravo. Totalitní komunisté nalevo nejsou nepřátelé, všichni napravo nepřátelé jsou, tedy i demokratická pravice. Jak si tento postoj, který vedl k aliancím socialistů s komunisty, či k mimořádné toleranci socialistů vůči komunistům, v důsledku čehož komunisté častokrát využívali a manipulovali socialisty pro své cíle, lze vůbec vysvětlit? Nabízím vysvětlení, které podal Frank S. Meyer (1909-72), v letech 1931-1945 americký komunista, který se vzápětí stal ex-komunistou a antikomunistou a od 50. let 20. století byl až do své smrti jedním z hlavních myslitelů americké konzervativní pravice (americký termín „liberalismus“, jenž v USA označuje levici, tedy ekvivalent evropské sociální demokracie, v následujících citátech budu překládat jako „demokratická levice“):

„…1) současná demokratická levice je s komunismem zajedno v tom nejzásadnějším bodě – /v přesvědčení, že/ socialismus je nezbytný a žádoucí; 2) domnívá se, že všechny zděděné hodnoty – teologické, filosofické, politické – postrádají skutečnou ctnost či autoritu; 3) proto mezi ní a komunismem neexistují žádné nesmiřitelné rozdíly – /existují mezi nimi/ pouze rozdíly ohledně metod a prostředků; a 4) ve světle těchto charakteristik její ideologie /je zřejmé, že/ demokratická levice je nezpůsobilá vést svobodnou společnost a vnitřně neschopna nabídnout opravdový odpor vůči komunistické ofenzívě.“*

Nebo:

„…Neschopnost levicové mysli pochopit komunismus v celé jeho hrůze je zásadní tragickou příčinou devastujícího ústupu Spojených států a Západu před komunismem. Důvody, proč je tomu tak – proč levicoví liberálové a sociální demokraté nejsou sto vést boj proti komunismu – není nutné dlouho hledat. Uvažme pouze některé: Levicová odevzdanost pozitivismu ničí víru v transcendentní hodnoty, na nichž stojí západní civilizace. Levicová odevzdanost relativismu podkopává základy oné loajality k západním hodnotám – loajality až za hrob – jež je nezbytná, máme-li v pochmurných podmínkách moderní technologie čelit realitě útoku komunismu, aniž bychom couvali, aniž bychom si namlouvali, že to, co před námi je, tam vlastně není. Levicová odevzdanost kolektivismu a sociálnímu inženýrství, prioritě ‚společnosti‘ a státu před svobodou jednotlivce, vede k hluboce zakořeněnému pocitu, že – jakkoli zavrženíhodné jsou jejich metody, jakkoli hrozivá je jejich Schrecklichkeit – komunisté jsou vlastně ve svém vnitřku černými ovcemi naší vlastní rodiny, tedy bratry… Jak přirozeně se z levicových předpokladů odvíjí appeasement, tak přirozeně se z konzervativních principů odvíjí antikomunismus.”**

Máme-li shrnout: socialisté (sociální demokraté) a komunisté sdílejí stejné cíle (socialismus, státní řízení společnosti, odpor ke svobodnému trhu a svobodnému vývoji); sdílejí stejný odpor k tradici, tradiční podobě společnosti a zděděným hodnotám; v čehož důsledku rozdíl mezi nimi je jen rozdílem v prostředcích (komunisté jsou netrpěliví, unáhlení, radikální a poněkud násilní socialisté; černé ovce rodiny, ale tedy vlastně bratři); a proto socialisté, sociální demokraté a lidé z demokratické levice obecně jsou neschopni, nezpůsobilí vést a bránit svobodnou společnost proti komunismu; jsou neschopni v praxi nabídnout efektivní odpor proti komunistické snaze o ovládnutí jak sociální demokracie, levice celé, vlastní země, tak i celého světa.

Za příklady těchto socialistů, sociálních demokratů či levicových liberálů nám mohou sloužit Juan Negrín (za občanské války ve Španělsku premiér republikánského tábora, jenž nečinně přihlížel, jak Stalinova NKVD vraždí příslušníky nekomunistické levice /anarchisty, trockisty/, v důsledku čehož by neúspěch Franca znamenal nikoli uhájení demokratické republiky, nýbrž ustavení stalinského, komunistického režimu); u nás doma Zdeněk Fierlinger či Edvard Beneš; v Americe Henry Wallace (v letech 1941-45 vicepresident USA, po válce odpůrce Trumanovy politika zadržování sovětské expanze, v roce 1948 kandidoval na presidenta USA za Pokrokovou stranu s programem amerického odzbrojení a předání tajemství atomové bomby Stalinovi). V Indonésii to byl president Sukarno (zakladatel státu, velice přátelský vůči komunistům, jimiž byli pro-čínští maoisté, kteří v roce 1965 zorganizovali převrat, ten byl sice potlačen, ale nikoli díky Sukarnovi); na Západě celá generace bouřících se studentů v roce 1968, jež viděla jen negativa Západu, ale ani jedno negativum komunistického systému (zasloužili se o to, že Jižní Vietnam byl opuštěn a následně podroben svým severním totalitním komunistickým sousedem). Kandidátem této mládeže na presidenta USA v roce 1972 byl senátor George McGovern, jenž kandidoval s neo-isolacionistickým programem Come Home, America! (Ameriko, vrať se domů!) – požadoval stažení všech amerických jednotek ze zahraničí a jeho důsledkem by byl konec svobodných společností v západní Evropě a ve východní Asii. Dále Salvador Allende, jakási chilská obdoba Juana Negrína, spolupracoval s komunisty, dostával se do jejich vleku, v důsledku čehož toleroval svévolná zabírání soukromého majetku a jiné protiústavní aktivity (byl za porušování Ústavy sesazen Kongresem a svržen armádou). V Evropě to byl švédský premiér Olof Palme, vždy kritický vůči Americe a nikdy vůči Sovětskému svazu; Michael Foot, leader britské Labour Party na počátku 80. let 20. století, požadující jednostranné jaderné odzbrojení Velké Británie. Nejtragičtějším případem byl snad Maurice Bishop, těžko říci, zda radikální socialista nebo umírněný komunista, jenž vládl na Grenadě od roku 1979 – až byl svými radikální komunistickými soudruhy v roce 1983, spolu se svou těhotnou družkou, nakrásně zavražděn. Následně celé šílenství ukončila americká invaze prezidenta Reagana, jež Grenadu od komunismu osvobodila.

Co z toho všeho vyplývá pro nás, kteří socialisty ani komunisty nejsme? Rozhodnutí o tom, zda socialisté a sociální demokraté budou demokraty především a socialisty až v druhé řadě, anebo zda budou – v leninském smyslu – užitečnými idioty komunistů, spočívá na nich samotných. Oni se musí rozhodnout. Na základě historické zkušenosti z 20. století, pokud jde o jejich rozhodování, my ostatní však musíme říci, že příliš mnoho důvodů k optimismu nemáme. Naopak, máme nejeden důvod k pesimismu. Doufejme, že naši přátelé z demokratické levice se příště budou rozhodovat už jen správně. Bylo by to lepší pro nás, pro zemi, a v neposlední řadě i pro ně samotné.

Poznámky:
* Frank S. Meyer: „The Meaning of McCarthyism“, National Review, June 14, 1958
** Frank S. Meyer: „The Liberal Veto“, National Review, February 27, 1962
Obojí citováno ve Meyer, Frank S. – Joch, Roman: Vzpoura proti revoluci dvacátého století, Academia Praha 2003, str. 231 a 332.

Prosloveno na semináři Dusivé objetí: spolupráce komunistů a sociálních demokratů, pořádaném Centrem pro studium demokracie a kultury v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR dne 12. dubna 2006.