Socialismus a komunismus: styčné body a rozdíly

26.5.2006
Roman Joch

Kořeny socialismu a komunismu jsou identické. Oba proudy byly součástí – jakýmisi dvěma frakcemi – jednoho socialistického hnutí, jež se v moderní podobě zformovalo před přibližně 220-160 lety. Toto hnutí mělo za to, že celá dosavadní lidská společnost je radikálně nespravedlivá, neboť měla jeden zásadní systémový defekt: existoval v ní soukromý majetek, instituce soukromého vlastnictví, jež podle tohoto nového hnutí je fundamentálně nespravedlivá, neboť nutně vede k vykořisťování člověka člověkem. Jako lék a reformu této nespravedlnosti socialistické hnutí ve svých počátcích předepisovalo státní, společenské, kolektivní vlastnictví výrobních prostředků, bohatství, či majetku. Nestátní, soukromé, individuální vlastnictví bylo vnímáno jako zdroj a příčina nespravedlností. Socialistické hnutí mělo vlastně dva cíle: jednak státní zajištěnost blahobytu založenou na přesvědčení, že ke spravedlivému státu nutně patří přímá státní odpovědnost za materiální blahobyt všech členů společnosti. A za druhé, státní odstraňování materiální a společenské nerovnosti, jakož i zavádění rovnosti prostřednictvím donucovací státní mocí a restrikcí či destrukcí osobních a svobod (rovnost totiž sama od sebe ve společnosti nikdy nevznikne; aby existovala, musí být státem společnosti vnucována). Tento cíl vycházel z přesvědčení, že jakákoli společenská nerovnost je nespravedlivá. Proto podle socialistů rovnost před zákonem (stejné a rovné zákony pro všechny), jež je se svobodou jednotlivců slučitelná a umožňuje výslední, materiální nerovnosti, je nedostatečná či přímo škodlivá. Místo ní je prý nezbytné státní mocí přímo usilovat o výslední, materiální rovnost, jež ale sama o sobě ve společnosti nikdy spontánně nevznikne, neboť lidé jsou různí, nestejní, a neidentičtí; tudíž onu výslední rovnost musí ve společnosti dosahovat stát omezením lidské svobody.

Rozdíly mezi příštími socialisty (či sociálními demokraty) a komunisty se v teoretických úvahách objevovaly již v druhé polovině 19. století, ale rozštěpení socialistického hnutí na socialisty (sociální demokraty) a komunisty se odehrálo v roce 1903 na 3. sjezdu Ruské sociálně-demokratické dělnické strany, jenž sice začal v Bruselu, ale na „doporučení“ belgické policie byl ukončen v Londýně. Na tomto sjezdu se ruská sociální demokracie rozdělila na většinovou, bolševickou frakci vedenou Leninem a na menšinovou, menševickou frakci vedenou prof. Martovem. Z bolševiků se později stali komunisté; menševici byli regulérními sociálními demokraty.

Socialisté (sociální demokraté) postupně resignovali na svůj záměr znárodnit veškeré soukromé vlastnictví (tzv. výrobní prostředky jako těžký průmysl či banky), neboť empirická zkušenost je naučila – vlastně přesvědčila – že státní vlastnictví je neefektivní v tom smyslu, že neprodukuje bohatství, resp. neprodukuje ho tolik jako soukromé vlastnictví, a tudíž socialističtí politici nemají co (či tolik toho) přerozdělovat. Státní vlastnictví je neefektivní, soukromé vlastnictví je efektivnější pro tvorbu bohatství. Proto socialisté postupně na znárodňování a přímé státní řízení ekonomiky resignovali (i když socialistický president Francie Mitterand pozval do vlády komunisty a znárodňoval průmysl ještě i v 80. letech 20. století).

Socialismus dnes se proto soustřeďuje na vysoké zdanění, následné přerozdělování bohatství socialistickými politiky (aby ti na oplátku byli od recipientů státních dávek znovuzvolení); dále na restrikce osobní svobody za účelem vnucování rovnostářského ideálu společnosti – a to nejen pokud jde o ekonomickou oblast, ale i oblast společenskou: těmi levicovými restrikcemi tradiční svobody projevu, smlouvy a sdružování za účelem rovnostářského ideálu jsou tzv. antidiskriminační zákony.

Komunismus představuje koherentní a ve 20. století – ke škodě milionů lidských bytostí a jejich životů – i vyzkoušenou politickou teorii i praxi, jež usiluje o totalitní, totální státní moc; monopol na donucovací moc státu nad celou společností, jeho získání a udržení za každou cenu a jakýmikoli prostředky. Komunismus samozřejmě s sebou nese odmítnutí demokracie, tj. odmítnutí připustit zpochybnění své (komunistické) moci ve svobodných a demokratických volbách. Rovněž taky odmítnutí všech liberálních či tradičních svobod, jakými jsou svoboda projevu, tisku, slova, náboženská svoboda, svoboda sdružování či svoboda vlastnit soukromý majetek.

Sociální demokracie plně akceptovala ideál i praxi demokracie (princip, že vlády, resp. parlamenty mají vzejít z voleb a opírat se při výkonu své moci o souhlas většiny ovládaných), jakož některých liberálních a tradičních svobod, hlavně těch občanských (svobody slova, tisku, náboženství, projevu, smyšlení, atd.). Sociální demokraté rovněž akceptují, že pokud voliči ve volbách odmítnou jejich program, změny, které oni zavedli, mohou být reversibilní (socialisté nejdřív znárodnili, pak prohráli volby a předali moc opozici i když věděli, že nastane privatizace).

Markantní rozdíl mezi socialisty (sociálními demokraty) a komunisty se tedy týká sporu totalitarismus versus antitotalitarismus. Socialisté jakožto anti-totalitáři jsou – či by měli být – antikomunisté. Jsou demokraty především a socialisty až v druhé řadě. Proto zadržování totalitarismu, či odpor vůči němu – jak totalitarismu nacionál-socialistického (nacismu), tak i totalitarismu internacionál-socialistického (komunismu) -, by měl být pro ně přirozený. A nutno je poctivě říci, že vskutku mnozí socialisté či sociální demokraté byli důslednými a efektivními antitotalitáři, což v v druhé polovině 20. století znamenalo antikomunisty. Jako příklady lze uvést takové osoby, jako Wenzel Jaksch (náš český sudetský Němec, odpůrce nacismu a po válce komunismu), Kurt Schumacher (zakladatel západoněmecké poválečné Socialistické strany), Harry Truman (doma sociální demagog, v zahraničí odpovědný státník, zakladatel NATO a představitel politiky zadržování komunistické expanze), jeho ministr zahraničí a hlavní tvůrce jeho zahraniční politiky Dean Acheson, britský poválečný labouristický premiér Clement Attlee (který byl již ministrem v Churchillově válečném protinacistickém kabinetu), jeho ministr zahraničí Ernest Bevin; nebo dokonce největší a neslavnější britský antitotalitní intelektuál, George Orwell, sociální demokrat, leč nesmlouvavý kritik totalitarismu. Dále např. belgický premiér Paul-Henri Spaak, později generální tajemník NATO, ve Francii Jacques Soustelle (před válkou socialista, za války s de Gaullem v hnutí Svobodné Francie, po válce gaullista a odpůrce předání Alžíru teroristům z FLN). Správné je zmínit i příkladu mocných a vlivných odborových bossů v USA, kteří byli pokud jde o domácí politiku socialisty, ale zároveň v zahraniční politice byli přesvědčenými antikomunisty a studenoválečníky – např. George Meany, šéf AFL-CIO a jeho nástupce Lane Kirkland, který v době, kdy nejeden big-businessman by rád uhandloval nějaký ten špinavý kšeft se Sověty, podporoval Reaganovu zahraniční politiku a poskytoval pomoc polským antikomunistickým dělníkům v odborovém svazu Solidarita.

Bylo by krásné a ideální, kdybychom u tohoto mohli skončit a konstatovat, že sociální demokraté jsou demokraty především a socialisty až v druhé řadě. Že jsou – jako demokraté – důslednými antitotalitáři a tedy i antikomunisty. Že lidé z demokratické pravice – jako demokraté – jim budou bližší než totalitní komunisté. Ale je tady jedno velké „Ale!“ Častokrát v dějinách totiž socialisté přijali za svůj princip z Francie z dob „Lidové fronty“ v 30. letech 20. století: pas d’ennemi a gauche – nalevo již žádní nepřátelé, všichni nepřátelé jen napravo. Totalitní komunisté nalevo nejsou nepřátelé, všichni napravo nepřátelé jsou, tedy i demokratická pravice. Jak si tento postoj, který vedl k aliancím socialistů s komunisty, či k mimořádné toleranci socialistů vůči komunistům, v důsledku čehož komunisté častokrát využívali a manipulovali socialisty pro své cíle, lze vůbec vysvětlit? Nabízím vysvětlení, které podal Frank S. Meyer (1909-72), v letech 1931-1945 americký komunista, který se vzápětí stal ex-komunistou a antikomunistou a od 50. let 20. století byl až do své smrti jedním z hlavních myslitelů americké konzervativní pravice (americký termín „liberalismus“, jenž v USA označuje levici, tedy ekvivalent evropské sociální demokracie, v následujících citátech budu překládat jako „demokratická levice“):

„…1) současná demokratická levice je s komunismem zajedno v tom nejzásadnějším bodě – /v přesvědčení, že/ socialismus je nezbytný a žádoucí; 2) domnívá se, že všechny zděděné hodnoty – teologické, filosofické, politické – postrádají skutečnou ctnost či autoritu; 3) proto mezi ní a komunismem neexistují žádné nesmiřitelné rozdíly – /existují mezi nimi/ pouze rozdíly ohledně metod a prostředků; a 4) ve světle těchto charakteristik její ideologie /je zřejmé, že/ demokratická levice je nezpůsobilá vést svobodnou společnost a vnitřně neschopna nabídnout opravdový odpor vůči komunistické ofenzívě.“*

Nebo:

„…Neschopnost levicové mysli pochopit komunismus v celé jeho hrůze je zásadní tragickou příčinou devastujícího ústupu Spojených států a Západu před komunismem. Důvody, proč je tomu tak – proč levicoví liberálové a sociální demokraté nejsou sto vést boj proti komunismu – není nutné dlouho hledat. Uvažme pouze některé: Levicová odevzdanost pozitivismu ničí víru v transcendentní hodnoty, na nichž stojí západní civilizace. Levicová odevzdanost relativismu podkopává základy oné loajality k západním hodnotám – loajality až za hrob – jež je nezbytná, máme-li v pochmurných podmínkách moderní technologie čelit realitě útoku komunismu, aniž bychom couvali, aniž bychom si namlouvali, že to, co před námi je, tam vlastně není. Levicová odevzdanost kolektivismu a sociálnímu inženýrství, prioritě ‚společnosti‘ a státu před svobodou jednotlivce, vede k hluboce zakořeněnému pocitu, že – jakkoli zavrženíhodné jsou jejich metody, jakkoli hrozivá je jejich Schrecklichkeit – komunisté jsou vlastně ve svém vnitřku černými ovcemi naší vlastní rodiny, tedy bratry… Jak přirozeně se z levicových předpokladů odvíjí appeasement, tak přirozeně se z konzervativních principů odvíjí antikomunismus.”**

Máme-li shrnout: socialisté (sociální demokraté) a komunisté sdílejí stejné cíle (socialismus, státní řízení společnosti, odpor ke svobodnému trhu a svobodnému vývoji); sdílejí stejný odpor k tradici, tradiční podobě společnosti a zděděným hodnotám; v čehož důsledku rozdíl mezi nimi je jen rozdílem v prostředcích (komunisté jsou netrpěliví, unáhlení, radikální a poněkud násilní socialisté; černé ovce rodiny, ale tedy vlastně bratři); a proto socialisté, sociální demokraté a lidé z demokratické levice obecně jsou neschopni, nezpůsobilí vést a bránit svobodnou společnost proti komunismu; jsou neschopni v praxi nabídnout efektivní odpor proti komunistické snaze o ovládnutí jak sociální demokracie, levice celé, vlastní země, tak i celého světa.

Za příklady těchto socialistů, sociálních demokratů či levicových liberálů nám mohou sloužit Juan Negrín (za občanské války ve Španělsku premiér republikánského tábora, jenž nečinně přihlížel, jak Stalinova NKVD vraždí příslušníky nekomunistické levice /anarchisty, trockisty/, v důsledku čehož by neúspěch Franca znamenal nikoli uhájení demokratické republiky, nýbrž ustavení stalinského, komunistického režimu); u nás doma Zdeněk Fierlinger či Edvard Beneš; v Americe Henry Wallace (v letech 1941-45 vicepresident USA, po válce odpůrce Trumanovy politika zadržování sovětské expanze, v roce 1948 kandidoval na presidenta USA za Pokrokovou stranu s programem amerického odzbrojení a předání tajemství atomové bomby Stalinovi). V Indonésii to byl president Sukarno (zakladatel státu, velice přátelský vůči komunistům, jimiž byli pro-čínští maoisté, kteří v roce 1965 zorganizovali převrat, ten byl sice potlačen, ale nikoli díky Sukarnovi); na Západě celá generace bouřících se studentů v roce 1968, jež viděla jen negativa Západu, ale ani jedno negativum komunistického systému (zasloužili se o to, že Jižní Vietnam byl opuštěn a následně podroben svým severním totalitním komunistickým sousedem). Kandidátem této mládeže na presidenta USA v roce 1972 byl senátor George McGovern, jenž kandidoval s neo-isolacionistickým programem Come Home, America! (Ameriko, vrať se domů!) – požadoval stažení všech amerických jednotek ze zahraničí a jeho důsledkem by byl konec svobodných společností v západní Evropě a ve východní Asii. Dále Salvador Allende, jakási chilská obdoba Juana Negrína, spolupracoval s komunisty, dostával se do jejich vleku, v důsledku čehož toleroval svévolná zabírání soukromého majetku a jiné protiústavní aktivity (byl za porušování Ústavy sesazen Kongresem a svržen armádou). V Evropě to byl švédský premiér Olof Palme, vždy kritický vůči Americe a nikdy vůči Sovětskému svazu; Michael Foot, leader britské Labour Party na počátku 80. let 20. století, požadující jednostranné jaderné odzbrojení Velké Británie. Nejtragičtějším případem byl snad Maurice Bishop, těžko říci, zda radikální socialista nebo umírněný komunista, jenž vládl na Grenadě od roku 1979 – až byl svými radikální komunistickými soudruhy v roce 1983, spolu se svou těhotnou družkou, nakrásně zavražděn. Následně celé šílenství ukončila americká invaze prezidenta Reagana, jež Grenadu od komunismu osvobodila.

Co z toho všeho vyplývá pro nás, kteří socialisty ani komunisty nejsme? Rozhodnutí o tom, zda socialisté a sociální demokraté budou demokraty především a socialisty až v druhé řadě, anebo zda budou – v leninském smyslu – užitečnými idioty komunistů, spočívá na nich samotných. Oni se musí rozhodnout. Na základě historické zkušenosti z 20. století, pokud jde o jejich rozhodování, my ostatní však musíme říci, že příliš mnoho důvodů k optimismu nemáme. Naopak, máme nejeden důvod k pesimismu. Doufejme, že naši přátelé z demokratické levice se příště budou rozhodovat už jen správně. Bylo by to lepší pro nás, pro zemi, a v neposlední řadě i pro ně samotné.

Poznámky:
* Frank S. Meyer: „The Meaning of McCarthyism“, National Review, June 14, 1958
** Frank S. Meyer: „The Liberal Veto“, National Review, February 27, 1962
Obojí citováno ve Meyer, Frank S. – Joch, Roman: Vzpoura proti revoluci dvacátého století, Academia Praha 2003, str. 231 a 332.

Prosloveno na semináři Dusivé objetí: spolupráce komunistů a sociálních demokratů, pořádaném Centrem pro studium demokracie a kultury v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR dne 12. dubna 2006.

Příspěvků : 9 - Socialismus a komunismus: styčné body a rozdíly

  1. Pavel : 4.5.2010 v 9.01

    Všeobjímající idiotismus galaktické velikosti.Co libertariánský socialismus??????
    Republikánské Špabělsko,nyní Venezuela,referenda(u nás “demokrati” z ODS proti 70% nesouhlasících občanů s radarem,kašlou na referenda,tady je korporativní fašismus jako v USA!!!!),silné občanské organizace(žena v domácnosti nemusí skákat z okna z hladu jako v Česku,má tam plat dělnice),zdravotnictví zdarma(30,- KČ Mengele,která mě posílala s vysokým tlakem 6 měsíců na psychiatrii,kdybych nešel na preventivku od firmy,tak nežiju,líná zvednout tlustou prdel a změřit mi tlak,bolesti hlavy,zhoršující se pamět´,závratě,v každé zdrav.ročence).V zaměstnání mláceni,okrádáni o peníze,odpracované hodiny,do práce s chřipkou,40.hodinové směny,vytýkačka za to,že chodíme po nohách,dýcháme vzduch a podobně.Osobní zkušenosti.

  2. Martin : 30.3.2010 v 1.05

    stejne jako kazde, konzervativni, liberalni zriezeni generuje v prvni rade kapitalismus monopolizovany korporatne..(oznaceni konzervativni,oznacuje spise tradicni skupinu elit, ke kterym vedou financni toky)..kazde socialisticke zrizeni generuje kapitalismus monopolizovany do podoby statu..(a oznacuje spise skupinu lidi, ktera chce tradicni toky penez presmerovat k jinym subjektum, pricemz se zastituje svobodou pro skupinu)v zasade se tak jedna o jedno a to same, jine jsou jen toky penez a skupiny ke kterym vedou..muzeme si tedy vybrat, zda chceme mit vyrobni a kapitalove prostredky v soukromych nebo statnich rukou..jakekoli deleni na levici a pravici je tedy zcestne, nebt mame jen moznost zvolit si placebo socialni, rovne spolecnosti za cenu osobnich svobod, coz je regresivni nebo byt svobode vydan na pospas a to na principu zakona silnejsiho…osobne bych volil za predpokladu, ze neni vyhlidka na obcanskou spolecnost (nebot neni obcansky kapital ani relevantne vzdelane obyvatelstvo) variantu pravicovou, tvrdit,ze je to cesta pravdy bych si asi nedovolil..radeji bych myslenkovy proud, razici teorii horizontalni, tedy takovou, ktera si uvedomuje, ze na vine problemu neni leve nebo prave zrizeni,ale obyvatelstvo…

  3. vy a ODS : 19.5.2009 v 10.18

    Gratuluji k pěknému předvolebnímu článku ODS :-)

  4. LIBERTARIAN : 30.5.2006 v 9.39

    Dobra otazka. Tazka odpoved.
    Mozno pomoze internet. . Umoznuje vysvetlovat ludom podstatu slobody, negativa etatizmu pre slobodomylnych ludi, vysvetlovat, ako to vyzera v cieli- do ktoreho etatizmus smeruje.
    Etatizmus sa nakoniec zvrhne na diktaturu, diktatura na ekonomicky marazmus, a ekonomicky marazmus oslabi etatizmus. Lenze ak to ludia dostanu takto nepriamo bez pricinenia, tak to dopadne ako v 1989 > statny rezim padne skoro sam, ale po par rokoch si ho ludia dobrovolne obnovia. Rezim musi padnut aspon trosku krvavo, aby si to ludia pamatali.

  5. Martin Horák : 29.5.2006 v 17.06

    Máte nějaký návod jak to udělat ? Či jaké praktické kroky tím máte na mysli?

  6. LIBERTARIAN : 29.5.2006 v 14.12

    Dnes rano som pocul volebne preferencie v ceskom rozhlase. Az na ODS , sami socialisti a bolsevici.
    Obcania si proste urobili zo statu vypalnika svojich osobnych potrieb. Presne ako v 1933 v Nemecku, v 1946 v CSR.
    Proste, demokracia kasle na slobodu obcanov, na ochranu ich majetku, vitaz berie vsetko co chce.

    Za tychto okolnosti treba demokraciu odmietat a vyzadovat SLOBODNU spolocnost.
    Dnesny dem. stat uz vobec nerobi to, na co povodne vznikol. Neochranuje. Poskodzuje !!!

    A toto je celoeuropsky trend !

    Rozhladeni ludia by nemali velebit demokraciu, pokial sa demokracia neznormalni . Priamo tym totiz schvaluju totalitu vacsiny nad slobodou mensiny.

    “Do voleb v ČR je týden. ” . Na Slovensku tri.

    A NIKDE NEPOCUT HLASY ZA SLOBODU. Vsade pocut iba sluby 10 tisicovych, 30tisicovych, ….. uplatkov volicom, ktore zaplati vladnuca moc z nasilne odobratych penazi. Volicom.

    Vela stastia vo volbach !

  7. MrW : 29.5.2006 v 10.22

    Ahoj Liberatiane,

    Rád bych napsal pár řádků k Tvému příspěvku.

    Demokracie je forma vlády a spočívá ve volbě svých zástupců. Taková forma vlády je v USA, u nás, ale také v Bělorusku a Zimbabve. Protikladem je samovláda (autokracie, samoděržaví). Tak se vládne třeba v Saudské Arábii nebo Sultanátu Brunei.

    NSDAP v roce 1933 a KSČ v roce 1946 vyhrála ve skutečně svobodných volbách, které vyjadřovaly vůli většiny. Víme jak to dopadlo. Trpěli všichni. Na druhé straně musel poslední z dynastie neomezených bílých vládců na severním Borneu lord Brook (potomek toho, proti kterému bojoval ve filmu Sandokan) v r. 1946 přesvědčovat zástupce kmenů, aby se vyslovili pro jiné politické uspořádání, jelikož autokracie už jaksi nebyla v kurzu.

    Forma vlády tedy není úměrná tomu oč tu skutečné běží, a to je svoboda jednotlivce. Protikladem svobody je totalita, která může existovat v demokracii i samovládí.

    V dnešním „mainstreamu“ antiamerikanismu trošku zapadají velké myšlenky Prohlášení nezávislosti USA. Cituji:

    „Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni a jsou nadáni jistými nezcizitelnými právy, mezi něž patří právo na život, svobodu a budování osobního štěstí. Že k zajištění těchto práv se ustavují mezi lidmi vlády, odvozující svou oprávněnou moc ze souhlasu těch, jimž vládnou.“

    Vidíte? Vlády mají sloužit právě (!) k tomu aby zajistily tyto základní svobody a mají být zvoleny. Takže spojovat demokracii a socialismus nevidím jako šťastné.

    Socialismus je nemorální z jiného důvodu. Socialistické vlády si za (vybrané) peníze těch občanů, kteří by je stejně nevolili kupují hlasy jiných částí společnosti. V tom jsou bohužel velice dobří. Podle mého názoru celý nepřehledný daňový systém a systém sociálních dávek je tady proto aby umožňoval získávat hlasy vybraných skupin obyvatelstva. Nová (i když vlastně už stará) vlna antidiskriminačních zákonů je jen pokračováním jejich letité politiky. Národnostní, náboženské menšiny, jiné sexuální orientace, postižení, leváci, modroocí, tlustí, hubení, všichni jsou dobří pro poskytnutí nějakých speciálních práv. Každý hlas je dobrý. Co se stane když nesměle prohlásíte, že kriminalita mezi Romskými občany je X krát větší než mezi bílou populací? FUJ, RASISTA. Socialisté prostě musí potlačovat některé názory a tím i základní svobody. A přitom já skutečně považuji Romy za občany, kdežto někteří politikové pouze za spoluobčany.
    Bohužel existuje mnoho lidí, pro které 1000,- Kč příspěvek na prvňáčka je důležitější, než jistota, že se už nebude opakovat 17. listopad na Národní třídě.
    Do voleb v ČR je týden.

  8. Vilém : 26.5.2006 v 13.34

    Socialisté nikdy netvrdili, že jakákoli nerovnost je nespravedlivá. Pokud jim toto někdo podsouvá, jen ukazuje, že se jeho vlastní schopnost orientace v otázkách idejí a politiky snížila natolik, že je možná dobrým demagogem, ale ne už více myslitelem. Obdobně státní vnucování ROVNOSTI není konceptualizovatelné v podobě buď totální rovnost, nebo naprostá nečinnost. Stát zcela oprávněně zasahuje tam, kde je to odůvodněné, aby přirozená nerovnost například v množství fyzické síly nevyústila v “svobodný” banditismus, k čemuž ovšem zcela oprávněně užívá prostředka občanů.
    Kdyby stát nesměl rozhodovat o penězích občanů, nesměl by činit zjevně naprosto nic – neexistoval by, nehledě na to, zda by byl demokratický či nikoli.
    Proto také není otázka zda hlasovat o penězích, nýbrž zda o nich rozhoduje klika temných jedinců, morálně cynických a posedlých představou vlastní nadřazenosti, nebo občané.
    Není tedy náhoda, že všeobecné volební právio prosadili socialisté, protože sociálnost a demokracie jsou neoddělitelné. S elementární znalostí historie hlasovacího práva na kontinetně včetně důvodů jeho odmítání proto nelze brát druhou část článku, kde pan Joch spekuluje o údajné omezené demokratičnosti sociálních demokratů, jinak než jako nezdařenou snahu komunisticky fabrikovat a falšovat dějiny s cílem, ovšem neuskutečnitelným, vnutit životu dogmatickou a deformovanou ideologii.

  9. LIBERTARIAN : 26.5.2006 v 12.26

    Pane Joch.

    Je spravne poukazovat na to, ze socializmus a komunizmus maju k sebe velmi blizko.
    Je vsak spravne mat na mysli, ze DEMOKRACIA a socializmus maju k sebe este blizsie.
    Prave demokracia (v terajsom chapani ) je pricinou, ze socializmus nas obklopuje a posilnuje sa. Odmietnut socializmus, a neodmietnut demokraciu (hlasajucu, ze vacsina moze robit cokolvek) , je zbytocne.
    Vas nazor, ze :
    ” ……………. zda socialisté a sociální demokraté budou demokraty především a socialisty až v druhé řadě, anebo ……….. ” je kontraverzny. Prave demokrati otvorili dvere socialistom. Dovolili im, aby sa HLASOVALO o peniazoch obcanov. A kazde hlasovanie o peniazoch konci rovnako : Ludom sa odoberu dalsie peniaze.

Napsat komentář k Pavel Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nabídka publikací

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?