Lidstvo čelí největší zdravotní krizi minimálně za celou jednu generaci. Spolu s pocitem, že jsme ve válce, se zákonitě na mysl vkrádají otázky: Jak to bude dál, až všechno skončí? Nezmění nás to příliš? A jak se s tím vším vlastně vyrovna

„Válka je zdravím státu,“ napsal americký progresivní radikál Randolph Bourne během první světové války, jejímž byl odpůrcem. Tzv. progresivními byli v USA na přelomu 19. a 20. století společenští reformisté, kteří chtěli mocí státu zlepšovat společnost. V otázce vstupu země do evropské války se však rozštěpili: prezident Wilson chtěl válkou šířit demokracii ve světě, Bourne byl pacifista.

Jeho postřeh, že nic nevede k nárůstu moci státu tolik jako válka, nejčastěji citují izolacionističtí libertariáni, kteří odmítají intervence v zahraničí. Vědí, že válka kromě expanze státu způsobuje i omezení svobod občanů, jak markantně prokázala právě velká válka: Wilson bojoval za demokracii ve světě, v USA však odpůrce války věznil a trestal. Ve válce stát ve svém objemu a pravomocech nejen narůstá a bobtná – když občany zdaňuje, konfiskuje jejich majetek, povolává je v odvodech, reguluje téměř všechny aspekty jejich životů a omezuje jejich občanské svobody –, ale i když je po všem, nikdy se plně nevrací na předválečnou úroveň. Naopak, mnohé z nových pravomocí si i nadále ponechá.

Některé války však vybojovat musíme, máme-li žít jako důstojní lidé, ne jen jako otroci v táborech s ostnatými dráty: druhou světovou válku proti nacismu či studenou válku proti komunismu. Musíme však pamatovat i na to, že po vítězném konci je nutné a správné rozsah vlastního státu opět omezit.

Bezpečí bez svobody

A to se týká i války proti pandemii. Je to taky válka: ne proti lidem, ale proti útvarům, jež nás napadají a škodí nám. Mimochodem, Bourne zemřel v prosinci 1918 na španělskou chřipku.

Svět pamatuje mnohé další virové epidemie a pandemie. Zmiňme chřipku ptačí, prasečí (mexickou chřipku) či SARS; naštěstí žádná nebyla tak vražedná jako španělská chřipka, která v letech 1918–1920 zdecimovala svět: nakazilo se 500 milionů lidí (27 procent tehdejší světové populace), odhady mrtvých sahají od 17 ke 100 milionům lidí. Současná pandemie nemoci Covid-19, způsobené novým typem koronaviru (SARS-CoV-2), je odlišná v tom, že tento virus se zdá být odolnější ve vzduchu a vydrží déle; v organismech nakažených lidí déle trvá, než se nemoc projeví, takže déle fungují jako přenašeči bez detekce. Jeho smrtnost zatím není až tak vysoká, byť čísla z Itálie jsou hrozivá. U nás naštěstí zatím k úmrtí nedošlo.

Protože se jedná o určitý typ války, je vyhlášení stavu nouze na území ČR adekvátní. Ale nezašla vládní opatření příliš daleko? Příliš daleko směrem k omezování osobní svobody?

Benjamin Franklin prý kdysi prohlásil: „Ti, kdo se vzdají podstatných svobod, aby si koupili trochu dočasného bezpečí, si nezaslouží ani svobodu, ani bezpečí.“ To je správný sentiment, člověk by se nikdy neměl vzdávat své svobody, hlavně nikdy ne ze strachu před nebezpečím, ale zároveň by neměl být hrozbou svobodě a bezpečí ostatních. Hypoteticky to lze ilustrovat tak, že když nemám zapnuté pásy v autě nebo jezdím bez přilby na mopedu (obojí je strašná blbost, nedělejte to), ohrožuji tím jen sebe, ne ostatní, ale kdybych jezdil pod vlivem omamných látek, ohrožuji tím ostatní, a proto na to nemám žádné právo (pokud nejezdím jen na svém oploceném ranči, jak to pod vlivem skotské rád dělával v 60. letech 20. století americký prezident Lyndon Johnson).

Ovládáme přírodu. Opravdu?

Svoboda a bezpečnost nejsou protiklady. Je mezi nimi napětí, ale ještě lépe se doplňují. Bezpečnost je nutnou podmínkou, abychom se mohli svobodě vůbec těšit, a nakonec svobodní lidé mohou začít na hrozby reagovat dřív, než státní moc stihne na místo vůbec dorazit.

V době epidemie nejde jen o to, zajistit svobodu všech, ale i o to, aby se člověk nestal hrozbou svobodě a bezpečí ostatních jako přenašeč. Za to dotyčný ani nemusí být odpovědný, může se nakazit mimoděk a jen o tom ještě neví. Nejde jen o svobodu a bezpečí moje, ale i o svobodu a bezpečí ostatních, abych je neúmyslně neohrožoval. Proto dočasně omezit styk mezi lidmi, cestování přes hranice a masová shromáždění je něco, co odpovídá zdravému selskému rozumu: chrání to svobodu a bezpečnost lidí před nákazou. Prakticky je to stále to nejúčinnější, co může šíření epidemie zastavit a dostat ji pod kontrolu. A až se to povede, opět budeme požadovat omezení pravomocí státu regulujících náš soukromý, pracovní či studijní život.

Všechny pandemie nám připomínají, jak jsou lidský život i samotná civilizace křehké. S trochou nadsázky můžeme říci, že celý moderní projekt novověku, na jehož počátku byly objevení Ameriky (1492) a reformace (1517), výrazně ovlivnili Niccol`o Machiavelli a sir Francis Bacon. Machiavelli tvrdil, že lidé nejvíc touží po bohatství a moci, proto ta instituce, která pachtění po bohatství a moci nejvíce odsuzuje, čímž mínil církev, má být podřízena modernímu absolutnímu státu, v němž vladař vládne absolutisticky a svévolně. Cokoli, co mu poslouží k udržení moci, ať by to byl jakýkoli zločin, spáchat smí (a rádce-filozof mu k tomu a v tom bude radit).

Bacon zase na druhé straně stál na počátku moderní vědy – dobývání přírody, aby nám vydala svá bohatství a tajemství, známý je jeho výrok scientia est potentia, tedy vědění je moc. Myšlení jich obou lze symbolicky popsat jako úsilí o to, aby člověk ovládl Naturu (přírodu) a Fortunu (štěstěnu).

Coby lidstvo jsme postoupili daleko, ale stále máme rezervy, přírodu jsme nikdy plně neovládli. A štěstěna nebo náhoda pořád hrají v našich životech velkou roli. Můžeme tak zformulovat i předmoderní, tedy antickou či středověkou protinámitku vůči moderně a novověku: měli bychom se s tím smířit a vnímat to jako součást nezměnitelného lidského údělu. Co antický svět pojmenoval jako Fortuna, štěstěna, tomu křesťanství říkalo a říká Providentia, Boží Prozřetelnost.

V situaci současné pandemie neuškodí připomenout si esej C S. Lewise, autora Letopisů Narnie a asi nejvýznamnějšího křesťanského apologety poloviny 20. století. Pojednání O životě v atomovém věku napsal v roce 1948 jako rozhlasový komentář. Jistě, netýkal se pandemie, ale rizika atomové bomby, leč argumentace je stejně platná pro hrozby obě, jak hned uvidíte.

C. S. Lewis se ve svém eseji snažil zaujmout postoj k tehdy často pokládanému dotazu, jak mají lidé žít v atomovém věku. Jeho odpovědí bylo, že úplně stejně, jako lidé v minulosti žili v době moru či vikingských nájezdů nebo dnes v době rakoviny či dopravních nehod. Jinými slovy: nezveličujme novost naší situace. Každý z nás, včetně všech našich nejbližších, byl odsouzen k smrti už dávno před vynálezem atomové bomby. A je dobré vědět, že značná část z nás nezemře zrovna příjemným způsobem (nicméně na rozdíl od svých předků máme jednu výhodu – anestetika).

Takže ve světě, v němž je smrt jistotou, je absurdní přeceňovat nový vynález další možnosti, jak zemřít. Pokud tedy na nás dopadne atomová bomba, ať nás zastihne dělat všechny ty rozumné věci – modlit se, pracovat, číst si, poslouchat hudbu, mýt děti, sportovat, bavit se s přáteli –, jen ne třást se strachy a myslet na bombu. Může zničit naše těla, stejně jako mikrob nebo vir, ale nemusí ovládat naše mysli.

Stejně všichni umřeme, tak co

Někdo může namítnout, že to, co ho trápí, není smrt (nebo předčasná smrt), ale ta možnost, že atomová bomba totálně zničí civilizaci.

Na to Lewis odpovídá: A co bylo vaším názorem na konečný osud civilizace předtím, než byla atomová bomba vynalezena? V co vyústí veškeré lidské snažení? Ta odpověď je známa všem, kdo alespoň nějak ochutnali vědu: totiž že celý ten příběh života či civilizace tak či onak vyústí v nicotu. Nejen zeměkoule, ale i Slunce a celá vesmírná soustava směřují ke svému konci. Příroda je potápějící se loď, v dlouhodobé perspektivě nepřeje životu. Pokud je příroda vším, co existuje – jinými slovy, neexistuje Bůh ani žádný život jiného druhu mimo přírodu –, všechno skončí v podobě vesmíru, z něhož se život vytratí bez možnosti návratu. Dokonce ani nezbude nikdo, kdo by si jej pamatoval. Atomové bomby sice mohou zkrátit dobu trvání života, ale i kdyby bez nich trval miliardy let, stejně je to nekonečně krátké období ve srovnání s oceány mrtvého času, jež životu předcházely a budou po něm následovat.

Takže tou důležitou otázkou není, zda atomová bomba zničí civilizaci. Mnohem důležitější je, zda „příroda“ neboli to, co zkoumají přírodní vědy, je vším, co existuje. Pokud je odpovědí ano, pak se otázka zániku civilizace redukuje pouze na dotaz, zda nevyhnutelná frustrace všech lidských aktivit bude urychlena naším vlastním konáním, místo aby nastala ve svém přirozeném čase.

Tři možnosti, tři přístupy

Jedinou otázkou, jíž bychom se měli skutečně zabývat, je tedy ta, zda je příroda opravdu vším, co existuje. Pro začátek předpokládejme, že ano. Že nikdy neexistovalo a ani existovat nebude nic víc než bezvýznamná hra atomů v čase a prostoru. Jakousi malou náhodou z ní vzešli lidé – bytosti, které vědí, že jejich vlastní vědomí je náhodným výsledkem celého nesmyslného procesu, a tudíž jako takové je nesmyslné, i když nám se zdá důležité. V této situaci existují tři možnosti, jak se člověk může zachovat.

Zaprvé: spáchat sebevraždu. Příroda mi slepě a náhodně dala vědomí, jež mě trápí, neboť požaduje smysl a hodnoty ve světě, který je postrádá. Naštěstí mám možnost zbavit se tohoto nevítaného daru a nenechám ze sebe nadále dělat blázna.

Zadruhé: užívat si, jak jen to půjde. Vesmír je nesmyslný, ale když už jsme tu, utrhněme si, co se dá. Naneštěstí existuje pouze málo toho, co si lze utrhnout – pouze ty nejhrubší smyslové požitky. Nemůžete pořádně milovat dívku (samozřejmě kromě toho nejnižšího, animálního smyslu slova), pokud víte, že krása její osoby i charakteru jsou momentálním a náhodným produktem srážek atomů, přičemž vaše vlastní reakce nejsou ničím jiným než psychickým vyzařováním vašich genů. Obdobně nemůžete mít požitek z hudby, pokud si pamatujete, že je to jen chvění vzduchu, na něž tak iracionálně reaguje váš nervový systém. Jinými slovy, jak se budete dostávat od chladné smyslovosti k teplu nadšené radosti, budete nuceni si uvědomovat beznadějný nesoulad mezi emocemi a světem, v němž skutečně žijete.

Zatřetí: můžete se světu postavit. Můžete si říci: ať je iracionální, já nebudu. Ať je nelítostný, já budu mít slitování. Jakkoli kuriózním způsobem jsem vznikl, teď když už jsem tu, budu žít podle lidských hodnot. Vím, že vesmír nakonec nade mnou zvítězí, ale já nepůjdu ke dnu bez boje. K čertu s vesmírem!

Většina z nás si vybírá tu či onu kombinaci druhého a třetího postoje. Ale oba ztroskotávají na té samé skále – nesouladu mezi vlastním srdcem a přírodou. I ve třetím postoji, jenž onen nesoulad přijímá od samého počátku, to nebude fungovat. Stavíme v něm totiž své vlastní lidské standardy proti idiotismu vesmíru. O svých vlastních standardech mluvíme, jako kdyby byly vně vesmíru, jenž je s nimi v kontrastu. Jako bychom mohli vesmír posuzovat standardy půjčenými z jiného zdroje. Ale pokud je příroda – systém času, prostoru a hmoty – jedinou věcí, jež existuje (jak předpokládáme), samozřejmě nemůže existovat žádný jiný zdroj standardů. Všechno musí být nesmyslným výsledkem slepých sil. A z toho plyne, že samotný základ, na němž bychom se mohli postavit přírodě, se nám drolí pod nohama. Jsou-li standardy odvozeny z nesmyslného vesmíru, rovněž musí být nesmyslné.

Co když je to jinak?

Veškerý materialismus nás vede k beznadějnému nesouladu mezi tím, co naše mysl tvrdí, že je, a tím, co ve skutečnosti musí být, pokud je materialismus pravdivý.

Mysl tvrdí, že je duchem, tedy rozumem, jenž poznává skutečnost a má svobodnou vůli. No jo, jenže pokud je materialismus pravdivý, mysl musí být pouze uspořádání atomů v naší lebce v iracionální kauzalitě. Nikdy si nemyslíme myšlenku proto, že je pravdivá, ale pouze proto, že nás slepá příroda nutí si ji myslet. Nikdy nekonáme skutek proto, že je správný, ale pouze proto, že nás slepá příroda nutí ho konat. A když si proto uvědomíme tento absurdní závěr, jsme ochotni popřát sluchu hlasu, jenž nám šeptá: „Ale co když jsme duchové? Co když nejsme výhonky přírody…?“

Materialistický závěr je skutečně neuvěřitelný. Poznáváme-li přírodu pouze tak, že věříme svým smyslům, a když nás takto poznaná příroda prostřednictvím přírodních věd učí, že naše mysli jsou pouze náhodnými uspořádáními atomů, někde zde muselo dojít k omylu: kdyby tomu tak bylo, i samotné vědy budou náhodnými uspořádáními atomů a my bychom neměli žádný důvod jim věřit.

Existuje pouze jedna možnost, jak uniknout z této slepé uličky: přijmout, že skutečně jsme duchy, volními a racionálními bytostmi obývajícími iracionální vesmír, z něhož odvozeni nejsme. Jsme zde cizinci, kteří pocházejí odjinud. Příroda není jedinou věcí, jež existuje. Existuje i „druhý svět“, ze kterého pocházíme.

A to vysvětluje, proč se zde necítíme jako doma. Kdybychom byli pouze přírodními tvory a tento svět byl jediným světem, jak bychom mohli zjistit, že jeho zákony jsou tak strašné nebo tak směšné? Neexistuje-li nikde nic přímé, jak jsme mohli zjistit, že příroda je křivá?

Co ale v takovém případě příroda skutečně je? A jak jsme se ocitli uvězněni v systému, jenž je nám tak cizí? Když si uvědomíme, že příroda není vším, odpověď bude celkem přijatelná. Ta hrozná věc není naší Matkou, pouze sestrou – ona i my máme společného Stvořitele. Nejsme zde jako vězni, ale jako kolonisté. Příroda, v níž jsou prvky zla, je stejně jako my (i když odlišným způsobem) Stvořiteli odcizena, jakkoli v ní záblesky staré krásy zůstávají. Jen je nemáme zbožňovat, stačí mít z nich potěšení.

Příroda nás nemá nic co učit. Naším úkolem je žít podle svých vlastních zákonů, nikoli podle těch jejích. A součástí našeho duchovního zákona je nikdy nepostavit přežití na první místo, dokonce ani ne přežití našeho druhu. Rozhodně se musíme učit chápat, že přežití člověka na Zemi (natož našeho národa, kultury či třídy) nestojí za to, pokud ho nelze dosáhnout prostřednictvím ctihodných a milosrdných prostředků.

Tato oběť není až tak velká, jak se zdá. Nic není více schopno zničit druh či národ než odhodlání přežít za každou cenu. Lidé, jimž jde o něco více než zachování civilizace, jsou těmi jedinými, kteří mají vůbec naději civilizaci zachovat. Ti, kdo si přejí Nebe, nejlépe slouží Zemi. Ti, kdo milují člověka méně než Boha, činí pro člověka nejvíce, uzavírá C. S. Lewis svůj esej.

Pohrdání smrtí

Ať už s Lewisem souhlasíte, či nikoli, je to teze hodná přemýšlení. Ale zastavme se u jednoho jeho momentu: v závěru eseje autor upozorňoval, že zkušenost nás učí, že ti, kdo usilují o přežití za každou cenu, nejspíš ztratí všechno – včetně svého života, zatímco ti, kdo nad své přežití kladou hodnoty vyšší, jsou schopni tyto hodnoty uchovat a častokrát i přežít. Nejlépe je to vidět v situaci války (méně již pandemie): když nepřítel ví, že se třesete strachy o svůj život, ví, že jste snadnou kořistí. Snadno vás připraví o všechno vám drahé a možná taky o život. Pokud však ví, že nejste zastrašeni vydíráním smrtí, že raději zemřete, než rezignujete na určité hodnoty, ví, že cena, již by musel zaplatit za vaše napadení, bude vysoká. A to ho může od napadení odradit.

Ve válečných a obranných strategiích se tomu říká deterence (odstrašení): hrozíte, že když budete napadeni, budete bojovat tak zuřivě a až do úplného konce (ať už vlastní porážky, nebo totálního vítězství), že potenciální agresor si to dobře rozmyslí a usoudí, že risknout agresi vůči vám se mu nevyplatí. Vaše odhodlání riskovat život pro určité hodnoty vám tak tyto hodnoty zachová a tím zachová i váš život.

Tento postřeh vyjádřil velice výmluvně ve své knize Ortodoxie (1908) Gilbert Keith Chesterton, mimo jiné autor detektivních povídek otce Browna a mnoha dalších děl. Obecně je považován za mistra paradoxu: „Statečnost je skoro pojmová kontradikce. Je to silná touha po životě projevující se odhodláním zemřít. ‚Kdo ztratí svůj život, zachová jej‘ – to není jen mystická formule pro světce a hrdiny. Je to praktický pokyn (…) V tomto paradoxu je celý princip statečnosti – i docela světské a prozaické. Člověk odříznutý mořem od pevniny si může zachovat život, vydá-li jej napospas hlubině. Může uniknout smrti jen tím, že se bude stále pohybovat na jejím okraji. Má-li si voják obklíčený nepřáteli prosekat cestu do bezpečí, musí spojit silnou touhu po životě se zvláštním pohrdáním smrtí. Nesmí na životě jen lpět, protože by byl zbabělcem a nezachránil by se. Nesmí pouze čekat na smrt, protože by byl sebevrahem a také by se nezachránil. Musí hledat svůj život v duchu zuřivé lhostejnosti k životu; musí toužit po životě jako po vodě a přitom pít smrt jako víno (…) [KŘESŤANSTVÍ] nad kopími Evropy vztyčuje korouhev tajemného rytířství: křesťanskou statečnost, jež je pohrdáním smrtí – nikoli statečnost čínskou, která pohrdá životem.“

Nakonec zvítězíme

Boj proti pandemii opravdu je určitou formou války. Války proti živému organismu, který nás napadá a škodí nám. Jsme tedy v jisté formě ve válečném stavu a berme to tak. Znamená to, že na nějakou dobu musíme přijmout mimořádná opatření a minimalizovat osobní kontakty: ať ti, kdo jsou nakaženi, se léčí a ti, kdo zatím nakaženi nejsou, ať pokud možno nakažení ani nebudou. Dobrou zprávou je, že každá pandemie, stejně jako každá válka, jednoho dne skončí. Špatnou zprávou je, že někdy v budoucnu přijdou další. V této válce proti viru my jako země i my jako zeměkoule nakonec zvítězíme, byť stále nevíme, jak dlouho to bude trvat, jakou cenu budeme muset zaplatit a kolik obětí si ještě vyžádá.

Ale až zvítězíme, opět odebereme naší vládě mimořádné pravomoci a na oslavu vítězství symbolicky řečeno vyvěsíme tisíc vlajek. I když – mohli bychom je vyvěsit i skutečně.

Vyšlo v Lidových novinách 21.3.2020