Není pochyb o tom, že mnoho lidí stále věří příběhu o chamtivých finančnících jakožto hlavních vinících krize. Ale sílí i jiný příběh. Podle něj byly vládní snahy vyřešit problém pomocí utrácení přinejlepším neefektivní, ne-li nebezpečné.

Finanční krize znamenala porážku kapitalismu volného trhu. Pak se ale stalo něco zvláštního.

Úpadek americké ekonomiky v letech 2008 a 2009 se stal neodolatelnou příležitostí k vyhlášení selhání kapitalismu konce 20. století. „Očekávala se soutěž a blahobyt pro všechny, namísto toho ale přišel nedostatek, vítězství ziskuchtivého myšlení a spekulace,” prohlásil francouzský prezident Nicolas Sarkozy. S jistým potěšením dodal, že současná krize znamená konec „iluze o nemohoucnosti veřejného sektoru” a „návrat silného státu”.

Existoval dostatek důvodů k tanečkům mezi hroby. Mezi 1. červencem 2008 a 30. červnem 2009 se celkový hospodářský výkon USA (s ohledem na inflaci) propadl na roční míru 3,8 %, což byl nejhorší dvanáctiměsíční pokles od roku 1946. Míra nezaměstnanosti, která v roce 2008 začala na 5 %, se do podzimu 2010 zdvojnásobila. Počet pracovních míst klesal nepřetržitě po jednadvacet měsíců a v květnu 2010 byl průměrný nezaměstnaný bez práce třiadvacet týdnů, zatímco v dobách recese let 1973-1975 to bylo pouze týdnů deset.

Čtvrtstoletí, které začalo krátce po zvolení Ronalda Reagana prezidentem USA, bylo vnímáno jako období, kdy nad státní regulací ekonomiky zvítězil volný trh. Zdálo se, že snižování daní bohatým, omezování regulace a šíření volného trhu znamená opravdovou prosperitu a pozoruhodnou stabilitu. Mezi lety 1983 a 2008 rostl hrubý domácí produkt průměrně o 3,2 % ročně. Inflace, úroky i nezaměstnanost byly nízké.

Pak náhle praskla bublina trhu s nemovitostmi, růst a stabilita zmizely a Spojené státy zakusily nejhorší ekonomickou mizérii za posledních (vyberte si) 34, 53 nebo 71 let. Dalo by se očekávat, že americká veřejnost, podobně jako prezident Sarkozy, bude recesi vnímat jako vážnou porážku – ne-li rovnou smrtící úder – konzervativní ekonomické politice zaměřené na omezování moci státu a osvobození soukromého sektoru. Začátkem roku 2010 ale došlo k překvapivé změně. Američané nepodpořili snahu vlády o odvrácení kalamity způsobené „ziskuchtivým myšlením” a začali si myslet, že samotná vláda při řešení problému nejenže selhala, ale možná jej dokonce zhoršila. Teď je to liberální (v americkém kontextu sociálnědemokratická, pozn. překl.), ne konzervativní ekonomická politika, která je náhle v ohrožení.

Nespokojení Američané

Zatímco recese dosáhla svého dna a technicky vzato skončila, oživení je z historického hlediska poměrně slabé. Během dvou let po začátku všech tří předchozích recesí se HDP výrazně vzchopilo – o 4 % nad stav, ve kterém bylo na začátku útlumu. Naproti tomu jednatřicet měsíců od začátku současné recese je americké HDP stále pod počáteční úrovní. Situace na trhu práce je ještě horší. Během vážné recese v letech 1981-1982 americké hospodářství získalo zpět ztracená pracovní místa během šestadvaceti měsíců. Tentokrát máme stále o 5 % pracovních míst méně, než když recese v prosinci 2007 začala.

Americkou veřejnost zneklidňuje, že opatření, která mířila proti recesi a zahrnovala ovládnutí největších automobilek a pojišťoven a obrovské federální utrácení, nezafungovala. Lidé se navíc domnívají, že federální opatření většině Američanů neprospěla. Jen 27 % respondentů červencového výzkumu společnosti Pew Research Center pro časopis National Journal souhlasilo, že „vládní ekonomická politika pomohla střední třídě”. Společnost Greenberg Quinlan Rosner Research ve svém červnovém průzkumu požádala dospělé Američany, aby si vybrali mezi dvěma výroky:

1. Ekonomická politika prezidenta Obamy pomohla odvrátit ještě horší krizi a znamená základ budoucího oživení.

2. Ekonomická politika prezidenta Obamy zapříčinila rekordní federální deficit a nedokázala ukončit recesi a omezit ztrátu pracovních míst.

Poměrem 49:44 si respondenti vybrali výrok číslo 2, z hlediska těch, kteří se označili za nezávislé (bezpartijní), byl poměr dokonce 52:38. Mnozí politici a ekonomové, mimo jiné i komentátor novin New York Times Paul Krugman z Princetonské univerzity, tvrdí, že důvodem pro přetrvávající problémy amerického hospodářství je nedostatek vládních zásahů. Veřejnost však nesouhlasí. Jak napsala Jodie Allenová ke zmíněnému výzkumu společnosti Pew: „Většina veřejnosti považuje snížení federálního rozpočtového deficitu za důležitější než stimulování ekonomiky.” V červnu 2009 společnost Pew zjistila, že Američané upřednostňovali „větší utrácení k oživení ekonomiky” před „snížením rozpočtového deficitu” poměrem 48:46. O rok později, v červnu 2010, však už bylo snižování deficitu preferováno rozdílem jedenácti bodů 51:40.

Selhání Obamovy politiky

Americká vláda hrála během krize dvě odlišné role. První bylo podepření nestabilních finančních institucí. V březnu 2008 Federální rezervní banka New Yorku poskytla bance JPMorgan Chase nenávratnou půjčku v hodnotě 29 miliard dolarů, která jí umožnila koupit investiční banku Bear Stearns, jež byla na pokraji kolapsu. O šest měsíců později poskytl Fed (americká obdoba centrální banky, pozn. překl.) 85 miliard dolarů na záchranu pojišťovacího giganta AIG. Americký Kongres později schválil Program podpory problémových aktiv (Troubled Asset Relief Program, TARP), který umožnil půjčky pro stovky dalších společností (většinou banky, ale také automobilové společnosti).

Do konce června 2010 americké ministerstvo financí vyplatilo v rámci fondů TARP 386 miliard dolarů (asi 8 bilionů korun, pozn. překl.). Dalších 145 miliard dolarů šlo na záchranu státem sponzorovaných (i když zdánlivě soukromých) institucí Fannie Mae a Freddie Mac, které klientům poskytují hypotéky. Podpora bance Bear Stearns, AIG, Fannie Mae a program TARP měly daleko k dokonalosti. Peníze se často dostaly do rukou zahraničních bank, velké automobilky měly projít běžným bankrotem a hypoteční společnosti jako Fannie Mae a Freddie Mac na tom možná nebyly tak špatně. Celkově ale byly TARP a další finanční pomoc nezbytné a účinné. Globální finanční síť čelila systémovému krachu především z důvodu nedostatečné likvidity. Americká vláda jakožto věřitel poslední záchrany likviditu zajistila a většina z přímých příjemců pomoci dokázala po vlastním ozdravení půjčky včetně úroků splatit. Americkému ministerstvu financí bylo rok a půl po spuštění TARP vráceno 211 miliard dolarů, což je více jak polovina vložené částky.

Druhá role americké vlády během krize byla mnohem diskutabilnější. Místo toho, aby zůstala věřitelem poslední záchrany, stala se i konzumentem poslední záchrany. Především toto rozhodnutí vedlo ke krizi liberálního ekonomického experimentu.

Keynes versus Friedman

John Maynard Keynes v roce 1933 tvrdil, že v hluboké recesi jsou konzumenti a obchodníci příliš vystrašení a chudí na to, aby utráceli a investovali, takže vláda by je měla zastoupit a masivně investovat do veřejných projektů a krátkodobých úlev na daních. Kongres a Bílý dům Keynesovu teorii poslechli a v roce 2009 přijali zákon o amerických investicích a obnově, který zajistil 787 miliard dolarů pro směsici stimulačních programů k oživení hospodářství.

Již ve svém článku z března 2009 jsem poukázal na neradostné dějiny keynesiánských stimulů a předpověděl jim neúspěch i tentokrát. K mému velkému překvapení – a k překvapení obhájců stimulačního balíčku – začala americká veřejnost velmi rychle rozpoznávat rozsáhlost tohoto selhání.

Důvody vzrůstajícího pesimismu poprvé popsal již před 160 lety Frederic Bastiat ve své eseji „Viditelné a neviditelné”. Bastiat popisoval důsledky ekonomických opatření včetně utrácení peněz z veřejných rozpočtů. Takové investice vedou jednak k „viditelným” výsledků, které z dnešního pohledu znamenají například práci pro učitele či stavitele a ty, jejichž práci platí dolary ze stimulačních balíčků. Pak zde jsou „neviditelné” důsledky, což jsou peníze, které si vláda kvůli stimulaci ekonomiky musela půjčit nebo je musela vybrat na daních a nebyly použity jinde.

Veřejnost si většinou všímá viditelných důsledků stimulace ekonomiky. Politici pak často uspějí s jednoduchým prohlášením, že „vytvořili” mnoho pracovních míst pomocí peněz daňových poplatníků. Velmi málo lidí však zajímá, odkud peníze vlastně přišly nebo jaké budou mít investice důsledky. Tentokrát se však stalo něco jiného, vlastně zcela opačného.

Obhájci stimulace amerického hospodářství byli tvrdě zasaženi dvěma trendy. Prvním byl extrémně slabý výsledek krátkodobých „viditelných” důsledků stimulace. Zákony o stimulaci hospodářství byly schváleny v únoru 2009; v době, kdy nezaměstnanost dosahovala 7,7 %. Ve stejné době vyšla studie Christiny Romerové, která se krátce nato stala předsedkyní prezidentovy Rady ekonomických poradců, a Jareda Bernsteina, ekonomického poradce viceprezidenta Bidena, která předpovídala, že nezaměstnanost nikdy nepřekročí 8 % a v případě schválení stimulace spadne na 7,5 % do konce června 2010. Bez stimulace by dle studie nezaměstnanost stoupla na 9 %. Místo toho však nezaměstnanost vystoupala nad 10 % a v červnu 2010 byla stále na hrůzných 9,5 %. Možná by se situace vyvíjela ještě hůře v případě neschválení stimulu, to nikdo neví. Můžeme ale pochopit reakci veřejnosti: Utratili jsme tolik peněz a nemáme z toho skoro nic.

Milton Friedman v roce 1957 prohlásil, že pokusy posílit poptávku pomocí vládního utrácení jsou odsouzeny k neúspěchu. Důvodem je podle Friedmana fakt, že jednotlivci svá rozhodnutí o spotřebě tvoří na základě výhledu o svých příjmech a bohatství do budoucna. Pokud vláda začne utrácet velké sumy peněz, konzumenti předvídají vyšší daně a nižší příjmy. Pokud by vláda utrácela jen krátkodobě nebo výjimečně, pak by jednotlivci zřejmě měli optimističtější názor.

Stimulační balíček z roku 2009 nebyl přijat ve vzduchoprázdnu. Byl brzy následován dalšími ekonomickými návrhy prezidenta Obamy a demokratického Kongresu: reforma zdravotnictví přivedla do systému 30 milionů nových lidí, byly přijaty vyšší daně v energetickém sektoru a blížil se konec daňových úlev přijatých za prezidenta Bushe.

Díky této politice Demokratické strany se „neviditelné” stalo „viditelným” způsobem, který daným opatřením zlikvidoval politickou podporu. Američané zjistili, že vládnoucí strana plánuje radikální rozšíření velikosti vlády natrvalo. Důsledky byly navíc velmi viditelné v podobě rostoucích veřejných rozpočtových dluhů. Ty vzrostly ze zvládnutelných 36 % HDP na konci roku 2007 na problematických 62 % na konci roku 2010. Pouze jednou v amerických dějinách – během druhé světové války a krátce po ní – poměr dluhu k HDP překročil 50 %.

S reformou zdravotnictví a dalším nadměrným utrácením bude poměr dluhu k HDP dále růst – na 66 % v roce 2020 a 79 % v roce 2035, s čímž Rozpočtový úřad Kongresu pracuje jako s „rozšířeným základním scénářem”. Podle nejhoršího scénáře se poměr může vyšplhat až na 100 % v roce 2020 a téměř 200 % v roce 2035. Co by to znamenalo? Úroky z půjček – tedy náklady na půjčování – mohou významně vzrůst, pokud se investoři začnou obávat o schopnost Ameriky splatit své dluhy. Podle nové knihy Carmen Reinhartové a Kennetha Rogoffa je poměr dluhu k HDP větší než 100 % výraznou překážkou zdravé ekonomiky.

Veřejnost se nicméně neobává pouze dluhu, ale především role federální vlády. Podle výzkumu společnosti Gallup Američané v poměru 57:37 tvrdí, že regulace trhu vládou je „příliš mnoho”. Velké firmy nejsou nijak oblíbené, ale americká vláda je stále více vnímána jako nemotorná, úplatná a prospěchářská.

Úpadek liberálního ekonomického experimentu

Není pochyb o tom, že mnoho lidí stále věří příběhu o chamtivých finančnících jakožto hlavních vinících ekonomické krize. Zdá se však, že v současné době sílí jiný příběh. Podle něj byly vládní snahy vyřešit problém pomocí utrácení přinejlepším neefektivní, spíše ale nebezpečné pro hospodářské zdraví celé Ameriky.

Když nastala finanční krize, zdálo se téměř jisté, že Američané odsoudí konzervativní ekonomický experiment z let 1981-2008 jako neúspěch. Místo toho se přiklání k závěru, že to byl naopak liberální ekonomický experiment z let 2009-2010, který selhal.

Text Jamese K. Glassmana z časopisu Commentary, září 2010, přeložil a redakčně upravil Lukáš Hoder.

Vyšlo v Revue Politika