(Publikováno v Křesťanské revue č. 3 / 2006)
Církev vždy věděla, že problémem každé hereze – alespoň zpočátku – není to, že by hlásala vyloženou nepravdu, ale to, že hlásá „pravdu, která se zbláznila.“ Hlásá a zdůrazňuje jednu pravdu natolik, že ji vyváže z kontextu pravd jiných, zvětší ji nad patřičné proporce a tak překrývá až popírá pravdy ostatní. Hereze je částečně pravdivý ale celkově pokřivený popis reality. Na herezi se pak založí sekta; stoupenci oné hereze jsou sektáři.
Totéž platí i pro politiku. Problémem politického sektářství je zdůraznění jedné malé pravdy nad patřičné meze tak, že popírá pravdy ostatní. Komunismus byl založen na jednom pravdivém postřehu – chudoba a bída těch nejubožejších je politický problém a má být řešen – ale vše ostatní v komunismu již bylo mylné a špatné. I když chudoba je problém, není to problém jediný. Při řešení problému chudoby je nutno zohlednit otázku stability společnosti, svobody jejích členů, řádu a kontinuity, jakož i mravních norem, jež stát při řešení problému chudoby musí respektovat. Nic z toho komunisté nezohlednili, vše naopak popírali. Krom toho, dosahování jakéhokoli cíle lze často mnoha prostředky a jeden konkrétní prostředek (zrušení soukromého vlastnictví všech, nastolení krutovlády za účelem transformace člověka a společnosti) nemusí být nutně tím nejlepším řešením problému chudoby. Naopak, byl tím nejhorším.
Stejně tak výkřik „Nic než národ!“ je typicky sektářský a heretický v politickém smyslu. Národ je určitou hodnotu, ale „nic než národ!“ je nesmyslem a bludem. Rozhodně jsou mnohé další důležité entity – jiné než národ – , jejichž práva a autonomii je ve vyvážené a spravedlivé politice nutno zohlednit. Usilovat o blaho národa, aniž by se zohlednilo blaho, práva a autonomie jednotlivce, rodiny, různých sdružení a celků (církví, univerzit, spolků, atd.) vede jen k nespravedlivostem. A samozřejmě, je nutno zohlednit i práva jiných národů, a spravedlnost ve vztahu vůči nim. „Nic než národ!“ je formulka zjednodušující a tudíž zhovadilá; brána doslovně by vedla ke krutovládě vůči vlastním doma a k pokusům o zotročení cizích v zahraničí. Anebo ke zkáze vlastního národa ze strany těch rozzuřených cizích (např. Německo, Japonsko 1945).
Chci se nyní věnovat herezím ve vlastním politickém táboře, pravicovém či konzervativním. Střílet si z levice a vysmívat se jí je totiž tak lehké; zajímavější je kritizovat něco z vlastních řad. Ale nejprve obě „strany“ představme.
Od 30.-40. let 20. století v Americe – a od 60. let v Evropě – panuje politicko- intelektuální konsensus, sdílený naprostou většinou vzdělanců a opinion-makerů, založený na asi třech základních premisách. Tento konsensus bych pro nedostatek lepšího termínu nazval levicově-liberálním či obecně levicovým. Od 50. let 20. století proti onomu konsensu povstala v Americe intelektuální a politická vzpoura v podobě hnutí, jež akcentovalo premisy opačné. Opět, pro nedostatek lepšího termínu nazývám toto intelektuální a politické hnutí konzervativním. Žádné takové hnutí proti levicově-liberálnímu politickému a intelektuálnímu establishmentu v Evropě (zatím) nevzniklo; existuje jen několik jednotlivců (mezi nimiž i tento autor), kteří premisy opačné k těm levicovým zastávají.
Oněmi premisami levice jsou: (1) Blaho občanů si vyžaduje rozsáhlý stát, který o občany a jejich potřeby pečuje a vztahy mezi nimi reguluje. Lidé ponechání svobodným interakcím mezi sebou navzájem a stát omezený jen na udržování řádu ve společnosti jsou návodem k neštěstí, ne-li katastrofě. (2) Žádné absolutní mravní hodnoty či objektivní kritéria pravdy, dobra a spravedlnosti neexistují. Existují jen jednotlivá mínění lidí. Přesvědčení o existenci absolutní pravdy je nebezpečné, neboť vede k netoleranci, útisku těch, kdo onu údajnou pravdu nesdílejí, a k pokusům o její vnucování celé společnosti silou státu. (3) Příčinou konfliktů mezi národy a státy jsou vzájemná nedorozumění, předsudky, netrpělivost a neochota naslouchat a porozumět druhým. Všechny tyto překážky lze při troše dobré vůle odstranit. S větší tolerancí, nasloucháním druhým a vyjednáváními lze dosáhnout vzájemného porozumění, míru a mezinárodní spolupráce.
Na první pohled se mnohým – ba většině lidí v současné moderní západní společnosti – ony předpoklady nejeví jako ideologicky podbarvené premisy, jako pouhé hypotézy, nýbrž jako konstatování faktu, jako popis reality. Kdo by popíral, že lidé bez jednajícího státu by buď umírali v chudobě nebo holdovali svým netolerantním předsudkům vůči jiným; kdo by popíral, že přesvědčení o jedné náboženské či politické pravdě vedlo k útisku, perzekucím a inkvizici; kdo by popíral, že šovinisté a xenofobové všeho druhu z hanebných či banálních důvodů rozpoutali ničivé války?
Ano, to vše byla v mnoha případech pravda. Ale je nutno uvážit, že to není a nebyla pravda celá a ani ta nejdůležitější. Ony tři premisy nejsou konstatováním reality v jejím celku, ale jen konstatováním části reality za určitých okolností – tj. jen na určitém místě a v určité době. Pokud jsou však ony tři premisy vydávány za konstatování reality celé, pak se jedná o ideologickou redukci reality.
Totiž je nutno uvážit, že ono to může být – a v mnoha, v současnosti snad ve většině případů i je – opačně. Že, čistě teoreticky, mohou platit premisy opačné. Že na svět a lidskou společnost se lze dívat i jinak, než se na ni dívá náš západoevropský politický a intelektuální establishment. A to takto: (1) Rozsáhlý stát dusí lidskou svobodu a iniciativu, umrtvuje lidskou energii, píli a soběstačnost a nakonec vede k menší prosperitě celku a závislosti části společnosti na sociální péči, z niž se už lidé nemohou vymanit a postavit na vlastní nohy. (2) Nejenže absolutní mravní pravda, objektivní kritéria dobra a spravedlnosti existují, ale jsou pro svobodu i blahodárné. Nikoli nemožnost závazně říct, co je pravda, nýbrž právě existence oné pravdy o mravní hodnotě, důstojnosti a nedotknutelnosti osob je zárukou jejich svobody. Existují-li mravní imperativy toho, co nikdy nikdo nesmí žádnému nevinnému člověku učinit, jen pak je tento člověk v bezpečí. Mravní konsensus společnosti není nutnou cestou k netoleranci ale nutným předpokladem toho, aby ona společnost mohla být mírnou, stabilní a nekrvavou– tj. svobodnou. (3) Příčinou mnohých mezinárodních konfliktů není nedostatek vzájemného porozumění, ale existence radikálně odlišných, neslučitelných – ideologicky či kulturně-tradičně podmíněných – koncepcí spravedlnosti. Války tedy budou vždy a věčný mír nikdy. Největším zlem není válka, nýbrž akceptace vlastního zotročení bez boje. Garancí svobody v tomto světě je tedy ozbrojená moc, síla, těch zemí, jež svým občanům svobodu přejí a její dominance, jakož i případné použití ve světě, v němž většina vládců svobodě nepřeje.
Vidíme tedy, že onen první soubor premis vede k názoru, jenž je socializující a sociáldemokratický v politice domácí a ekonomické; liberálně permisivní a relativistický v otázkách morálních a kulturních; a „holubičí“ až pacifistický v politice zahraniční. Naopak, ten druhý soubor premis vede k postojům klasicky liberálním v domácí a ekonomické politice; k postojům konzervativním a tradicionalistickým v morálních a kulturních otázkách; a „jestřábím“ pozicím a řešením v zahraniční politice.
Podle mě ten druhý soubor premis adekvátněji vystihuje realitu světa a společnosti, než onen soubor premis první, který je spíše vyjádřením zbožných přání a naivních ilusí, než popisem reality. Je spíše ideologickým konstruktem – tedy sám o sobě aktem monumentálního sektářství – než postojem otevřenosti vůči realitě světa.
Mám za to, že druhý soubor premis – ale jen jako celek! – realitu světa vystihuje adekvátněji a věrněji. Přesto však odsouzeníhodné sektářství nastává, pokud někdo vytrhne z kontextu všech jeho tří premis jen premisu jednu a ostatní dvě ignoruje; anebo dokonce záměrně a explicitně jednu z nich popírá. Pak nastává deformace reality, v důsledku čehož politická doporučení oné sekty nemají charakter komplexní spravedlnosti či prozíravosti, ale jen spravedlnosti a prozíravosti parciální, jejíž cenou je však vždy a všude nějaká nespravedlnost či nerozvážnost.
A tak je sektářem každý, kdo absolutizuje následující tvrzení:
- „Svobodný trh nám vyřeší všechny problémy.“
- „Svoboda může existovat v jakékoli společnosti.“
- „Stát a daně jsou nadbytečným zlem.“
- „Jde o to, aby lidé byli morální; svoboda je přebytečná či škodlivá.“
- „Majetek, bohatství a jejich tvorba jsou mravním zlem.“
- „Západní společnost je natolik zkažená, že nemá smysl ji hájit nebo bránit.“
- „Moc je jediné, co rozhoduje.“
- „Není naší věcí, jak vládcové nakládají se svými občany v cizích zemích.“
- „Liberální demokracie je vhodná pro všechny země a kultury.“
- „Ve válce je jakýkoli prostředek přípustný.“
Stručně řečeno, podstatou a problémem sektářství v politice je „stručná fixní idea“ (Edmund Burke). Sektář-ideolog je veden jedinou myšlenkou, kterou se snaží necitlivě vnutit celé společnosti, jež je ze své podstaty rozmanitá a složitá. Není schopen politicky spolupracovat s kýmkoli, protože není ochoten uzavírat praktické kompromisy. Sektáři jsou tak v lepším případě odsouzeni k politické bezvýznamnosti. V horším případě se politicky, častokrát mocensky prosadí, a to ke škodě celé společnosti, životů a svobod jejích občanů.
Ovšemže Hitlera netolerujeme ze subjektivních důvodů. Právě proto, že lidé BYLI TAKOVÍ, Hitlera netolerovali, zatímco – bohužel – tolerovali stejně ničivé řádění Španělů v Mezoamerice. Že přitom nejde o svévoli, je jasné, takže tato dichotomie mezi OBJEKTIVITOU A SVÉVOLÍ je falešná. To vysvítá i z dálší argumentace pana Jocha.
K druhému tvrzení – ovšemže já s tím nesouhlasím, bohužel při bombardování Libanonu nebo Iráku k tomu docházelo a dochází a nezdá se, že by pan Joch objektivní platnost této teze aplikoval, natolik jsou jeho vlastní názory subjektivní a pouze parciální. Jsou však také lidé, kteří se domnívají, že život je boj, a jako takový zahrnuje také zabíjení nevinných lidí, kteří jsou vinni svou nepřipraveností. Tento názor nelze vyvrátit, pouze je možné s ním nesouhlasit.
Ovšemže tvrdím, že POLITICKÉ A MORÁLNÍ názory jsou subjektivní, nikoli však JEN, protože zde jen není na místě. Nejde tedy o můj politický názor, ten je zcela konkrétně levicově sociální a liberální, nýbrž o moji reflexi o politických názorech.
Vilém Hitlera netoleruje, ale homosexuály ano. Proč? Na základě čistě subjektivní volby? Anebo ví, že homosexuálové jsou samozřejmě tolerovatelní, a Hitler nikoli? A ví to na základě poznání mravní reality, že ano? Pokud ne, pak všechny preference toho, co tolerovat a co nikoli, jsou jen osobní svévolí. Důsledkem je pak vláda síly. Pokud netolerujeme Hitlera z objektivních důvodů, ale jen proto, že to tak svévolně chceme, stejně se pak může zachovat kdokoli ke komukoli. Výsledkem bude vláda té nejbrutálnější síly. To je důsledek Vilémova pluralismu.
Je triviálním faktem konstatovat, že každý si – subjektivně – myslí, že jeho názory jsou objektivní. I immám, i já. Ale ta otázka je tato: může skutečně existovat objektivní názor bez ohledu na to, zda je o tom každý přesvědčen, či nikoli? To je ta zajímavá otázka. A existence různých názorů není důkazem toho, že ani jeden z nich není objektivně platný. Vyzkoušejme propozici: “vždy je zlé záměrně zabít nevinného člověka” – je tato propozice jen subjektivní, anebo má již objektivní platnost? A pokud ji Vilém odepře objektivní platnost, prozradí nám, které nevinného člověka považuje za správné záměrně zabít?
A konečně: Vilémovo konstatování “odvolávání se na objektivitu nás nezbavuje vědomí, že jde o objektivitu pro NÁS” není zamýšleno jen jako jeho subjektivní dojem o tom, jak je to se stavem našich vědomí. Vilém objektivně tvrdí, že všechny názory lidí jsou jen subjektivní. Tvrdí to jako objektivní poznání o nutné subjektivitě lidí. Jinými slovy, tomuto svému výroku Vilém připisuje objektivní platnost. Je to spor jako vyšitý: člověk s absolutní platností konstatuje že veškeré poznání je relativní. Jeho poznatek je však předkládán s absolutní platností. Kontradikce jako vyšitá…
Problém není v tom, že já bych nejdenal podle objektivních kritétií, když se rozhoduji. Obdobně když něco počítám, nejde o moji svévoli.
V oblasti politiky je však jasné, že přes všechny snahy se to, co se jeví objektivní na Západě panu Jochovi, neshoduje ani v nejmenším s tím, co se jeví objektivní immámovi povzbuzujícímu islamisty, a ani jeden se nezdá objektivní třeba mně, přičemž jakkoli MUSÍME jednat, odvolávání se na objektivitu nás nezbavuje vědomí, že jde o objektivitu pro NÁS.
Pokud myslite toto, tak disponuju pristupem k extramentalni realite, ktera je uplne nezavysla na mem mysleni. Nevym, co myslite tim vyznamnejsi.
Vrtochy si klidne nahradte myslenkama. Vyjde to nastejno.