(Publikováno v Křesťanské revue č. 3 / 2006)
Církev vždy věděla, že problémem každé hereze – alespoň zpočátku – není to, že by hlásala vyloženou nepravdu, ale to, že hlásá „pravdu, která se zbláznila.“ Hlásá a zdůrazňuje jednu pravdu natolik, že ji vyváže z kontextu pravd jiných, zvětší ji nad patřičné proporce a tak překrývá až popírá pravdy ostatní. Hereze je částečně pravdivý ale celkově pokřivený popis reality. Na herezi se pak založí sekta; stoupenci oné hereze jsou sektáři.
Totéž platí i pro politiku. Problémem politického sektářství je zdůraznění jedné malé pravdy nad patřičné meze tak, že popírá pravdy ostatní. Komunismus byl založen na jednom pravdivém postřehu – chudoba a bída těch nejubožejších je politický problém a má být řešen – ale vše ostatní v komunismu již bylo mylné a špatné. I když chudoba je problém, není to problém jediný. Při řešení problému chudoby je nutno zohlednit otázku stability společnosti, svobody jejích členů, řádu a kontinuity, jakož i mravních norem, jež stát při řešení problému chudoby musí respektovat. Nic z toho komunisté nezohlednili, vše naopak popírali. Krom toho, dosahování jakéhokoli cíle lze často mnoha prostředky a jeden konkrétní prostředek (zrušení soukromého vlastnictví všech, nastolení krutovlády za účelem transformace člověka a společnosti) nemusí být nutně tím nejlepším řešením problému chudoby. Naopak, byl tím nejhorším.
Stejně tak výkřik „Nic než národ!“ je typicky sektářský a heretický v politickém smyslu. Národ je určitou hodnotu, ale „nic než národ!“ je nesmyslem a bludem. Rozhodně jsou mnohé další důležité entity – jiné než národ – , jejichž práva a autonomii je ve vyvážené a spravedlivé politice nutno zohlednit. Usilovat o blaho národa, aniž by se zohlednilo blaho, práva a autonomie jednotlivce, rodiny, různých sdružení a celků (církví, univerzit, spolků, atd.) vede jen k nespravedlivostem. A samozřejmě, je nutno zohlednit i práva jiných národů, a spravedlnost ve vztahu vůči nim. „Nic než národ!“ je formulka zjednodušující a tudíž zhovadilá; brána doslovně by vedla ke krutovládě vůči vlastním doma a k pokusům o zotročení cizích v zahraničí. Anebo ke zkáze vlastního národa ze strany těch rozzuřených cizích (např. Německo, Japonsko 1945).
Chci se nyní věnovat herezím ve vlastním politickém táboře, pravicovém či konzervativním. Střílet si z levice a vysmívat se jí je totiž tak lehké; zajímavější je kritizovat něco z vlastních řad. Ale nejprve obě „strany“ představme.
Od 30.-40. let 20. století v Americe – a od 60. let v Evropě – panuje politicko- intelektuální konsensus, sdílený naprostou většinou vzdělanců a opinion-makerů, založený na asi třech základních premisách. Tento konsensus bych pro nedostatek lepšího termínu nazval levicově-liberálním či obecně levicovým. Od 50. let 20. století proti onomu konsensu povstala v Americe intelektuální a politická vzpoura v podobě hnutí, jež akcentovalo premisy opačné. Opět, pro nedostatek lepšího termínu nazývám toto intelektuální a politické hnutí konzervativním. Žádné takové hnutí proti levicově-liberálnímu politickému a intelektuálnímu establishmentu v Evropě (zatím) nevzniklo; existuje jen několik jednotlivců (mezi nimiž i tento autor), kteří premisy opačné k těm levicovým zastávají.
Oněmi premisami levice jsou: (1) Blaho občanů si vyžaduje rozsáhlý stát, který o občany a jejich potřeby pečuje a vztahy mezi nimi reguluje. Lidé ponechání svobodným interakcím mezi sebou navzájem a stát omezený jen na udržování řádu ve společnosti jsou návodem k neštěstí, ne-li katastrofě. (2) Žádné absolutní mravní hodnoty či objektivní kritéria pravdy, dobra a spravedlnosti neexistují. Existují jen jednotlivá mínění lidí. Přesvědčení o existenci absolutní pravdy je nebezpečné, neboť vede k netoleranci, útisku těch, kdo onu údajnou pravdu nesdílejí, a k pokusům o její vnucování celé společnosti silou státu. (3) Příčinou konfliktů mezi národy a státy jsou vzájemná nedorozumění, předsudky, netrpělivost a neochota naslouchat a porozumět druhým. Všechny tyto překážky lze při troše dobré vůle odstranit. S větší tolerancí, nasloucháním druhým a vyjednáváními lze dosáhnout vzájemného porozumění, míru a mezinárodní spolupráce.
Na první pohled se mnohým – ba většině lidí v současné moderní západní společnosti – ony předpoklady nejeví jako ideologicky podbarvené premisy, jako pouhé hypotézy, nýbrž jako konstatování faktu, jako popis reality. Kdo by popíral, že lidé bez jednajícího státu by buď umírali v chudobě nebo holdovali svým netolerantním předsudkům vůči jiným; kdo by popíral, že přesvědčení o jedné náboženské či politické pravdě vedlo k útisku, perzekucím a inkvizici; kdo by popíral, že šovinisté a xenofobové všeho druhu z hanebných či banálních důvodů rozpoutali ničivé války?
Ano, to vše byla v mnoha případech pravda. Ale je nutno uvážit, že to není a nebyla pravda celá a ani ta nejdůležitější. Ony tři premisy nejsou konstatováním reality v jejím celku, ale jen konstatováním části reality za určitých okolností – tj. jen na určitém místě a v určité době. Pokud jsou však ony tři premisy vydávány za konstatování reality celé, pak se jedná o ideologickou redukci reality.
Totiž je nutno uvážit, že ono to může být – a v mnoha, v současnosti snad ve většině případů i je – opačně. Že, čistě teoreticky, mohou platit premisy opačné. Že na svět a lidskou společnost se lze dívat i jinak, než se na ni dívá náš západoevropský politický a intelektuální establishment. A to takto: (1) Rozsáhlý stát dusí lidskou svobodu a iniciativu, umrtvuje lidskou energii, píli a soběstačnost a nakonec vede k menší prosperitě celku a závislosti části společnosti na sociální péči, z niž se už lidé nemohou vymanit a postavit na vlastní nohy. (2) Nejenže absolutní mravní pravda, objektivní kritéria dobra a spravedlnosti existují, ale jsou pro svobodu i blahodárné. Nikoli nemožnost závazně říct, co je pravda, nýbrž právě existence oné pravdy o mravní hodnotě, důstojnosti a nedotknutelnosti osob je zárukou jejich svobody. Existují-li mravní imperativy toho, co nikdy nikdo nesmí žádnému nevinnému člověku učinit, jen pak je tento člověk v bezpečí. Mravní konsensus společnosti není nutnou cestou k netoleranci ale nutným předpokladem toho, aby ona společnost mohla být mírnou, stabilní a nekrvavou– tj. svobodnou. (3) Příčinou mnohých mezinárodních konfliktů není nedostatek vzájemného porozumění, ale existence radikálně odlišných, neslučitelných – ideologicky či kulturně-tradičně podmíněných – koncepcí spravedlnosti. Války tedy budou vždy a věčný mír nikdy. Největším zlem není válka, nýbrž akceptace vlastního zotročení bez boje. Garancí svobody v tomto světě je tedy ozbrojená moc, síla, těch zemí, jež svým občanům svobodu přejí a její dominance, jakož i případné použití ve světě, v němž většina vládců svobodě nepřeje.
Vidíme tedy, že onen první soubor premis vede k názoru, jenž je socializující a sociáldemokratický v politice domácí a ekonomické; liberálně permisivní a relativistický v otázkách morálních a kulturních; a „holubičí“ až pacifistický v politice zahraniční. Naopak, ten druhý soubor premis vede k postojům klasicky liberálním v domácí a ekonomické politice; k postojům konzervativním a tradicionalistickým v morálních a kulturních otázkách; a „jestřábím“ pozicím a řešením v zahraniční politice.
Podle mě ten druhý soubor premis adekvátněji vystihuje realitu světa a společnosti, než onen soubor premis první, který je spíše vyjádřením zbožných přání a naivních ilusí, než popisem reality. Je spíše ideologickým konstruktem – tedy sám o sobě aktem monumentálního sektářství – než postojem otevřenosti vůči realitě světa.
Mám za to, že druhý soubor premis – ale jen jako celek! – realitu světa vystihuje adekvátněji a věrněji. Přesto však odsouzeníhodné sektářství nastává, pokud někdo vytrhne z kontextu všech jeho tří premis jen premisu jednu a ostatní dvě ignoruje; anebo dokonce záměrně a explicitně jednu z nich popírá. Pak nastává deformace reality, v důsledku čehož politická doporučení oné sekty nemají charakter komplexní spravedlnosti či prozíravosti, ale jen spravedlnosti a prozíravosti parciální, jejíž cenou je však vždy a všude nějaká nespravedlnost či nerozvážnost.
A tak je sektářem každý, kdo absolutizuje následující tvrzení:
- „Svobodný trh nám vyřeší všechny problémy.“
- „Svoboda může existovat v jakékoli společnosti.“
- „Stát a daně jsou nadbytečným zlem.“
- „Jde o to, aby lidé byli morální; svoboda je přebytečná či škodlivá.“
- „Majetek, bohatství a jejich tvorba jsou mravním zlem.“
- „Západní společnost je natolik zkažená, že nemá smysl ji hájit nebo bránit.“
- „Moc je jediné, co rozhoduje.“
- „Není naší věcí, jak vládcové nakládají se svými občany v cizích zemích.“
- „Liberální demokracie je vhodná pro všechny země a kultury.“
- „Ve válce je jakýkoli prostředek přípustný.“
Stručně řečeno, podstatou a problémem sektářství v politice je „stručná fixní idea“ (Edmund Burke). Sektář-ideolog je veden jedinou myšlenkou, kterou se snaží necitlivě vnutit celé společnosti, jež je ze své podstaty rozmanitá a složitá. Není schopen politicky spolupracovat s kýmkoli, protože není ochoten uzavírat praktické kompromisy. Sektáři jsou tak v lepším případě odsouzeni k politické bezvýznamnosti. V horším případě se politicky, častokrát mocensky prosadí, a to ke škodě celé společnosti, životů a svobod jejích občanů.
ad RJ: Začněte uvažovat v mezních kategoriích. Vy si myslíte, že jisté služby jsou pro samou existenci trhu natolik významné, že musí být poskytovány kolektivně, nikoliv prostřednictvím trhu, ale mimo něj (jste prostě socialista
). M.N.Rothbard píše: “Tyto služby (obrana, právo, apod.) jsou údajně natolik základní, že prostupují veškerými tržními záležitostmi a představují proto nutnou podmínku jejich existence. Byl to právě omyl, kterého se dopouštěli klasičtí ekonomové – že pojímali statky ve smyslu celých tříd spíše než ve smyslu mezních jednotek. Veškeré jednání je vždy mezní, což je přesně důvodem pro to, že lze provádět hodnocení a sledovat proces imputace hodnoty statku k jednotlivým výrobním faktorům. Začnete-li se namísto mezních jednotek zabývat celými třídami statků, objevíte mnoho druhů statků, které jsou pro veškeré čínnosti na trhu zásadní a jsou jejich nutnými předpoklady: půda, prostor, potraviny, ošacení, přístřeší, elektřina a nakonec třeba i takový papír.” Musí snad všechny tyto statky poskytovat stát a nikdo jiný, než stát?!
Vaše zmínka o USA a viktoriánské Anglii mne dost překvapila – právě další vývoj těchto zemí nejlíp ukázal, že koncepce minimálního státu je neudržitelná. Není střední cesta (intervence vyvolává intervenci).
Proč by nemohly fungovat navzájem si konkurující soudy? Už Adam Smith (jindy obránce binárních státních intervencí) se vyslovil pro konkurenci mezi soudy, jejíž blahodárné vlidy pomohly anglickým soudům dosáhnout vysoké kvality jejích rozhodování a nízké ceny za výkon spravedlnosti.
Právo je produktem trhu, ne jeho předpokladem! Podobně jako třeba peníze vzniklo spontánně, z nikým neřízených činností jednotlivců, snažících se dosáhnout společných standardů vzájemné koordinace.
Tvrdit, že stát vychází z lidské přirozenosti je nehoráznost. Nikdo totiž nemůže delegovat na druhého člověka nebo instituci moc, kterou sám nemá.
O absurdnosti tohoto systému nejlépe vypovídá tato situace: jsem poctivý a čestný člověk, respektující plně práva Vaše i všech jiných, mírumilovný, nikdy bych nikomu neublížil a neodcizil žádný cizí majetek, násilí bych použil jen v sebeobraně, mým jediným “hříchem” by bylo neplacení daní, jelikož věřím, že nikdo nemá právo sebrat mi majetek, navíc jen já sám jsem schopen použít svůj majetek tak, aby to plně odpovídalo uspokojení mých potřeb, žádnou “společenskou smlouvu” jsem přitom nepodepsal. Vy, pane Jochu, byste mne přesto prostřednictvím Vámi opěvovaného státního aparátu nechal zavřít.
V jedné odpovědi píšete, že si začínáte myslet, že USA nezvládají roli hegemona. A že USA na toto ztrácejí vůli a nervy.
Řekl bych, že právě za Bushe se o to USA znovu pokoušejí. Je pravdou, že za Clintona byly USA navenek spíše holubice. Zvláště po ne moc úspěšné intervenci v Somálsku.
Usuzujete to z nižší podpory Bushe a jeho válce proti terorizmu ve veřejném mínění?
Ekonomika – to jsou svobodné, nenásilné a dobrovolné transakce mezi lidmi. Pokud nikde není donucení či podvod, státní zásah není nezbytný, ba naopak je škodlivý.
Pokud se však někde uskuteční donucení (vražda, krádež, ublížení) nebo podvod, spravedlnost si vyžaduje potrestání viníka a restituci poškozeného. Proč je stát – tj. monopol na použití donucující síly při vynucování spravedlnosti na daném území nezbytný? Protože:
1.Zzločiny se páchají
2. Zločin je objektivní, ale trest za zločin či procedury dokazování viny objektivní nejsou – podléhají úvaze a úsudku.
3. Proto tudíž na konkrétním území nemůže operovat několik agentur s alternativními pojetími výše trestů a procesů dokazování viny či neviny.
4. Pokud je jich více než jedna, nastane mezi nimi boj, který skončí vítěztvím jedné (na daném území) – a ustavením její koncepce výše trestů a procedur dokazování viny. Ta jedna agentura se nazývá státem.
5. Stát jakožto na daném území monopolní instituce vynucující právo a pořádek je tudíž institucí danou samotnou lidskou přirozeností.
V řádu ideálu je neakceptovatelné, aby evidentní zločin (např. vražda) zůstal záměrně nepotrestán. Společnost bez státu tuto možnost programově připouští. Tudíž ideální společnost bez státu je méně spravedlivá než ideální společnost se státem. Jde tedy o to, aby reálná společnost se státem byla maximálně spravedlivá, jak je to jen v nedokonalých lidských pomínkách možné (ideálně spravdlivá nebude nikdy, neboď lidé nejsou andělé). A to je v situaci minimálního státu. Quod erat demonstrandum.
ad RJ: Vy říkáte, ze stát je nezbytný garant svobodného trhu. Jak pak ale přesvědčíte socialistu, ze je nutné nezasahovat do ekonomiky, kdyz u tak zásadních statků jako je pravo či bezpečnost prosazujete statni planování?
A v prihodnem spolecenskem klimatu by mi mohli i postavit na Staromaku sochu.
Takze kdyz Vas snim z uprimneho presvedseni, ze mrtvi subjektivista dobry subjektivista, bude to uplne v poradku. Muze se mi ale stat, ze to spolecnost neakceptuje. To se pak stanu subjektivistickym mucednikem
))). Odpuste neduslednost v tom, ze bych musel snist i sebe a to se mi nechce.
Přesně to se stalo nedávno v Německu: dva lidé se domluvili, že jeden druhého sežere. Stalo se, ten najedený je teď před soudem a hájí se.
V naší kultuře existují určitá omezení, na kterých se většina lidí dohodla. ale přijít někam jinam a říct lidem: “vy jste si zvolili tento způsob života, ale nám se nelíbí, a tak ho zrušíme” je problematické a obecně vede k válkýám, ničení, lidí, přírody, věcí i kultur. Podle mě ta hranice mezi tolerancí a nemožností něco už tolerovat je nejasná, ale každý jak jednotlivec, tak společnost, si ji musí určit vzhledem k vlastním zastávaným hodnotám i možným důsledkům jak zamýšleným, tak nezamýšleným. já osobně bych asi tradiční lidožroutské společnosti zákaz lidožroutství nevnucoval, pokud by se tato praktika omezenovala jen na ni a byla výsledkem konsensu všech společenských skupin zde. nebo bych jim to přinejmenším takový zákaz nevnucoval za každou cenu, třeba za cenu vyhlazovací války.
Jinak si myslím, že pluralismus jde fakt líp vymezit jako určitou vůli, trend, usilování, jak jsem psal níže, než jako výčet toho, co bychom měli tolerovat.
Pluralismus nepovažuji za nutně dobrou hodnotu, jen za podmíněně dobrou hodnotu. Jsou hodnoty, které jsou dobré samy o sobě, a čím jsou ve větší míře, tím lépe: např. dobro, pravda, krása, spravedlnost. A pak jsou hodnoty, které jsou dobré podmíněně, jen v určité míře – to jsou např. tolerance či pluralismus. Tolerance vlastně znamená smíření se s existencí něčeho, co považuji za nesprávné, ale přesto z vyšších důvodů – ať již snahy udržet společenský smír, anebo z úcty k vnitřní důstojnosti člověka, byť mýlícího se – nepožaduji jeho proskribci či perzekuci. Avšak tolerance i pluralismus přestávají být kladnou hodnotou, pokud se vztahují na tolerování či respektování něčeho, co je objektivně velkým, závažným a krutým porušením spravedlnosti -tj. je to extrémní nespravedlností – jako je např. záměrné zabíjení nevinných.
Takže ano, s úvodním Vašim popisem mé pozice souhlasím. Ale Vaše definice pluralismu je buď nic neříkající, anebo nemožná. Vaše definice tato: “Pluralismus však znamená soužití s něčím, co POVAŽUJI za pro sebe neakceptovatelné, za zcela cizí a případně i nepochopitelné, znamená to právě respekt k tomu, co leží za hranicí toho, co jsem schopen chápat jako přípustné.” Buď nic neříká; co je pro Vás neakceptovatelné a zcela cizí -jakože např. vegetariánství, kouření tabáku, katolická víra, kvakeři, černovlásky? – To vše lze snadno akceptovat a tolerovat. To vůbec není těžké. Ale ten zásadní okamžik pravdy nastane, když jsou ve sporu dvě pozice ohledně zabíjení či hrubého pošlapání práv nevinných lidí, když jsou ve sporu koncepce toho, kdo je vlastně nevinný. Pak pluralismus obou či vícero pozic není ani možný, nai žádoucí, ani ctihodný. Pluralismus pozic A: všichni nevinní lidé mají právo na život, nonA: Židé nemají právo na život; B: černoši,stejně jako běloši nemají být zotročeni, nonB: černoši mají být otroky bělochů; C: nikdo nesmí být za ztrátu náboženské víry trestán smrtí, nonC: odpadlík od islámu má být usmrcen. Pluralismus – soužití stoupenců všech těch kontradiktorních pozic v rámci jedné společnosti – je nemožný. A případná snaha jej obahovat je rezignací na snahu poznávat a uplatňovat spravedlnost. Tedy vlastně mravní zbabělostí a padoušstvím.
Mocenský úspěch a spravedlnost jsou dvě rozdílné věci. Komunismus, stejně jako nacismus, reálně mohly mocensky zvítězit (neboť na určitém místě a v určité době i zvítězily), to by je však nečinilo o nic spravedlivějšími. Anebo snad chcete naznačit, že spravedlivé je to, co se ustaví ex post facto? To by byla ta “nejkonzervativnější” doktrína v tom nejhorším a nejpokleslejším smyslu; spravedlivé je to, co je, právě proto, že to je (i když Hegel s tím koketoval). Naopak, v kterémkoli bodě dějin má lidský rozum kapacitu poznat, co je spravedlivé a co je zločin a vydat se kterýmkoli směrem. Žádné zákonitosti, či nutnosti dějin – ať již ke komunismu, nacismu, svobodě, demokracii – neexistují. Lidé mají svobodnou vůli a mohou se vydat jakýmkoli směrem.
Myslíte, že nebylo možné poznat zlo nacismu a komunismu, v jejich době, předtím, než byly poraženy a zdiskreditovány? Spousta myslitelů, politiků, moralistů jejich zlo přesně poznala a pojmenovala! Jde o to se správně naučit filosofovat, spráně poznávat realitu, včetně reality o dobru a zlu. Nacismus není zlý proto, že byl poražen, ale byl zlý a shodou okolností byl poražen.
Je samo sebou, že lidé Západu – jako všichni nedokonalí lidé v dějinách – spáchali spoustu zločinů. A vražda co jen jediného nevinného je zločinem; proto jako “nutnost” na cestě k “pokroku” omlouvána být nemůže a nesmí. Co však je podstatnější než zločiny a vraždy, které spáchali příslušníci všech civilizací, je ona koncepce spavedlnosti, která se ustavila na Západě a která je hlubší a důkladnější než u civilizacích ostatních. Ve větší míře tytéž zásady spravedlnosti, které vztahuje na vlastní příslušníky, vztahuje i na příslušníky civilizací jiných. Není proto náhodou (jak říkají marxisté), že západní civilizace jako první a vlastně jediná nahlédla zlo jinak ve všech civilizacích do té doby univerzálně přijímaného otroctví.
“Výběr toho, co je bezvýznamné, a tedy čí zájmy jsou zcela opominuty, pak může být ve výsledku nám bližší nebo vzdálenější, ale MY SAMI ho také činíme, máme tedy objektivní řád mezi jinými PARCIÁLNÍMI, nikoli všelidský a platnější než jiné. Neznám žádný způsob, jak nad těmito řády teoreticky rozhodnout, který je lepší.” – odkazuji na svou knihu “Vzpoura proti revoluci 20. století”, anebo na esej C.S. Lewise “Zničení člověka”.
“Co to znamená ve vztahu ke komunismu a jiným podobným zřízením a poměrům? Z toho neplyne tolerance vraždění Židů, otroctví nebo něčeho podobného, natož neschopnost odmítnout cizí hodnoty ve vlastním jednání. Ovšem když se rozhodnu něco netolerovat, jde o moje rozhodnutí, nikoli projev objektivního mravního řádu. Jsem proti takové bezbřehé a bezuzdné šílené toleranci, která by zahrnovala neutrální přihlížení zabíjení Židů.” Na základě čeho se ale rozhodnete netolerovat vraždění Židů? Jen tak, t rozmaru? A proč se rozhodnete tolerovat vegetariánství? Nebo kuřáky? Nebo zákazy kouření? Je toto Vaše rozhodnutí naprosto svévolné? Nikoli! Vy víte, jaké jsou priority v objektivním přirozeném mravním řádu, a víte, že kouření, nebo zákaz kouření, jsou relativní banality ve srovnání se zabíjením či zotrročováním nevinných! Tedy ano, je to Vaše rozhodnutí, ale informované a podložené Vašim pochopením objektivního mravního řádu! Jinými slovy, z něho se nevymaníte, a to je vlastně dobře, neboť kdybyste se z něho vymanil, stal byste se obhájcem či provozovatelem vražd a jiných zločinů.¨
“Intersubjektivní mravní řád” je jen další fráze, která opět buď nic neříká, anebo zakrývá relativismus: když se lidé na něčem domluví, neznamená to ještě, že je to správné. Může i nemusí, ale může to být i hezky zločinné – viz trefnou odpověď VB Mirkovi.
Pokusim se premluvit nejakeho kamarada k lidozroutstvi, abysme byli aspon dve slozky spolecnosti a mohli si dat Mirka k veceri. Pokud by souhlasil i Mirek bylo by to uplne skvele.
Vážený pane Viléme,
vaše názory čtu velmi rád a velmi často s nimi souhlasím. K poslední replice mám ale několik poznámek.
ad lidožrouti: na rozdíl od Romana Jocha si nemyslím, že bychom měli vymýtit lidožroutsví UVNITŘ nějaké společnosti, pokud s lidožroutstvím složky této společnosti – například dva znepřátelené kmeny – souhlasí. Je to jen silnější verze společnosti “Divokého západu” – tedy společnosti, kdy by lidem hrozilo větší riziko, že budou zabiti, ale měli by právo nasit zbraň a vstupovat do soubojů bez následné právní sankce. Na druhé straně, fakt je, že pokud nějaká společnost vyloženě omezuje práva některých svých členů – např. žen nebo dětí, nějak podle nás zcela evidentně je poškozuje – tak se mi nezdá, že bychom se s tím měli smířit. Pak už by jediným konzistentním postojem bylo smíření absolutně se vším – s veškerou jinakostí kolem nás, čímkoliv jiným, než jsem já sám. Takže nějaká verze absolutního stoicismu. jinak samozřejmě souhlasím, že pluralismus znamená určitý prostor uznání mezi tím, jak by se podle mne druzí lidé měli chovat, a tím, jak se chovají. Píšete o “méně jednoznačných případech” – tam je to jasné, ovšem “stupeň jednoznačnosti” je mé subjektivní přesvědčení. správně tam doplňujete “méně významné případy” – což je ale vlastně taky subjektivní. Takže obecně vzato je pluralismus snaha, tlak, vědomé rozhodnutí zmenšovat vlastní dojem jednoznačnosti a významnosti.
Hodně jde o to, nakolik jsou pro nás druzí lidé hodnotou a určitě stupeň tolerance klesá´úměrně tomu, jak něčí jednání ovlivňuje další lidi.
Co píše Teif níže o homosexualitě, je pitomost, samozřejmě pedofilie a homosexualita jsou výrazně odlišné problémy, jde o práva, věkovou hranici jejich svobodného uplatňování versus ochranu práv apod. Zdá se mi ale, že Teif má pravdu, když se naváží do vaší představy pluralismu “za hranicí toho, co nejsem schopen chápat”. Všiml jsem si, že mnoho lidí, když říká “to nechápu”, nemyslí tím – jak by se dalo logicky předpokládat – “jsem naprostý blbec, prosím tě vysvětli mi to”, ale spíš “s tím nesouhlasím”. Respekt a nechápání jsou spíš v protikladu, pokud něčemu nerozumím, je to potenciálně pro mě mnohem nebezpečnější, a mám tedy mnohem více důvodů raději to preventivně zničit.
Stejně jako vám se mi nelíbí ohánění se objektivním mravním řádem, ve smyslu “my prosazujeme objektivní mravní řád, kdežto vy jen váš subjektivní”. každý člověk si myslí, že jeho představa o mravním řádu je ta neobjektivnější (lépe řečeno: že objektivnější neexistuje, ať už svou představu sám považuje za subjektivní nebo objektivní). měl by jasně říct: mně se to nelíbí, mám tyto a tyto hodnoty, a budu za ně bojovat. ale že je náš řád všelidský a platnější než jiné, si tím pádem myslíme zcela nutně – kdybychom si to totiž nemysleli, proč bychom jej vůbec zastávali? Můžeme se samozřejmě plést, ale to je druhá věc.