(Publikováno v Křesťanské revue č. 3 / 2006)
Církev vždy věděla, že problémem každé hereze – alespoň zpočátku – není to, že by hlásala vyloženou nepravdu, ale to, že hlásá „pravdu, která se zbláznila.“ Hlásá a zdůrazňuje jednu pravdu natolik, že ji vyváže z kontextu pravd jiných, zvětší ji nad patřičné proporce a tak překrývá až popírá pravdy ostatní. Hereze je částečně pravdivý ale celkově pokřivený popis reality. Na herezi se pak založí sekta; stoupenci oné hereze jsou sektáři.
Totéž platí i pro politiku. Problémem politického sektářství je zdůraznění jedné malé pravdy nad patřičné meze tak, že popírá pravdy ostatní. Komunismus byl založen na jednom pravdivém postřehu – chudoba a bída těch nejubožejších je politický problém a má být řešen – ale vše ostatní v komunismu již bylo mylné a špatné. I když chudoba je problém, není to problém jediný. Při řešení problému chudoby je nutno zohlednit otázku stability společnosti, svobody jejích členů, řádu a kontinuity, jakož i mravních norem, jež stát při řešení problému chudoby musí respektovat. Nic z toho komunisté nezohlednili, vše naopak popírali. Krom toho, dosahování jakéhokoli cíle lze často mnoha prostředky a jeden konkrétní prostředek (zrušení soukromého vlastnictví všech, nastolení krutovlády za účelem transformace člověka a společnosti) nemusí být nutně tím nejlepším řešením problému chudoby. Naopak, byl tím nejhorším.
Stejně tak výkřik „Nic než národ!“ je typicky sektářský a heretický v politickém smyslu. Národ je určitou hodnotu, ale „nic než národ!“ je nesmyslem a bludem. Rozhodně jsou mnohé další důležité entity – jiné než národ – , jejichž práva a autonomii je ve vyvážené a spravedlivé politice nutno zohlednit. Usilovat o blaho národa, aniž by se zohlednilo blaho, práva a autonomie jednotlivce, rodiny, různých sdružení a celků (církví, univerzit, spolků, atd.) vede jen k nespravedlivostem. A samozřejmě, je nutno zohlednit i práva jiných národů, a spravedlnost ve vztahu vůči nim. „Nic než národ!“ je formulka zjednodušující a tudíž zhovadilá; brána doslovně by vedla ke krutovládě vůči vlastním doma a k pokusům o zotročení cizích v zahraničí. Anebo ke zkáze vlastního národa ze strany těch rozzuřených cizích (např. Německo, Japonsko 1945).
Chci se nyní věnovat herezím ve vlastním politickém táboře, pravicovém či konzervativním. Střílet si z levice a vysmívat se jí je totiž tak lehké; zajímavější je kritizovat něco z vlastních řad. Ale nejprve obě „strany“ představme.
Od 30.-40. let 20. století v Americe – a od 60. let v Evropě – panuje politicko- intelektuální konsensus, sdílený naprostou většinou vzdělanců a opinion-makerů, založený na asi třech základních premisách. Tento konsensus bych pro nedostatek lepšího termínu nazval levicově-liberálním či obecně levicovým. Od 50. let 20. století proti onomu konsensu povstala v Americe intelektuální a politická vzpoura v podobě hnutí, jež akcentovalo premisy opačné. Opět, pro nedostatek lepšího termínu nazývám toto intelektuální a politické hnutí konzervativním. Žádné takové hnutí proti levicově-liberálnímu politickému a intelektuálnímu establishmentu v Evropě (zatím) nevzniklo; existuje jen několik jednotlivců (mezi nimiž i tento autor), kteří premisy opačné k těm levicovým zastávají.
Oněmi premisami levice jsou: (1) Blaho občanů si vyžaduje rozsáhlý stát, který o občany a jejich potřeby pečuje a vztahy mezi nimi reguluje. Lidé ponechání svobodným interakcím mezi sebou navzájem a stát omezený jen na udržování řádu ve společnosti jsou návodem k neštěstí, ne-li katastrofě. (2) Žádné absolutní mravní hodnoty či objektivní kritéria pravdy, dobra a spravedlnosti neexistují. Existují jen jednotlivá mínění lidí. Přesvědčení o existenci absolutní pravdy je nebezpečné, neboť vede k netoleranci, útisku těch, kdo onu údajnou pravdu nesdílejí, a k pokusům o její vnucování celé společnosti silou státu. (3) Příčinou konfliktů mezi národy a státy jsou vzájemná nedorozumění, předsudky, netrpělivost a neochota naslouchat a porozumět druhým. Všechny tyto překážky lze při troše dobré vůle odstranit. S větší tolerancí, nasloucháním druhým a vyjednáváními lze dosáhnout vzájemného porozumění, míru a mezinárodní spolupráce.
Na první pohled se mnohým – ba většině lidí v současné moderní západní společnosti – ony předpoklady nejeví jako ideologicky podbarvené premisy, jako pouhé hypotézy, nýbrž jako konstatování faktu, jako popis reality. Kdo by popíral, že lidé bez jednajícího státu by buď umírali v chudobě nebo holdovali svým netolerantním předsudkům vůči jiným; kdo by popíral, že přesvědčení o jedné náboženské či politické pravdě vedlo k útisku, perzekucím a inkvizici; kdo by popíral, že šovinisté a xenofobové všeho druhu z hanebných či banálních důvodů rozpoutali ničivé války?
Ano, to vše byla v mnoha případech pravda. Ale je nutno uvážit, že to není a nebyla pravda celá a ani ta nejdůležitější. Ony tři premisy nejsou konstatováním reality v jejím celku, ale jen konstatováním části reality za určitých okolností – tj. jen na určitém místě a v určité době. Pokud jsou však ony tři premisy vydávány za konstatování reality celé, pak se jedná o ideologickou redukci reality.
Totiž je nutno uvážit, že ono to může být – a v mnoha, v současnosti snad ve většině případů i je – opačně. Že, čistě teoreticky, mohou platit premisy opačné. Že na svět a lidskou společnost se lze dívat i jinak, než se na ni dívá náš západoevropský politický a intelektuální establishment. A to takto: (1) Rozsáhlý stát dusí lidskou svobodu a iniciativu, umrtvuje lidskou energii, píli a soběstačnost a nakonec vede k menší prosperitě celku a závislosti části společnosti na sociální péči, z niž se už lidé nemohou vymanit a postavit na vlastní nohy. (2) Nejenže absolutní mravní pravda, objektivní kritéria dobra a spravedlnosti existují, ale jsou pro svobodu i blahodárné. Nikoli nemožnost závazně říct, co je pravda, nýbrž právě existence oné pravdy o mravní hodnotě, důstojnosti a nedotknutelnosti osob je zárukou jejich svobody. Existují-li mravní imperativy toho, co nikdy nikdo nesmí žádnému nevinnému člověku učinit, jen pak je tento člověk v bezpečí. Mravní konsensus společnosti není nutnou cestou k netoleranci ale nutným předpokladem toho, aby ona společnost mohla být mírnou, stabilní a nekrvavou– tj. svobodnou. (3) Příčinou mnohých mezinárodních konfliktů není nedostatek vzájemného porozumění, ale existence radikálně odlišných, neslučitelných – ideologicky či kulturně-tradičně podmíněných – koncepcí spravedlnosti. Války tedy budou vždy a věčný mír nikdy. Největším zlem není válka, nýbrž akceptace vlastního zotročení bez boje. Garancí svobody v tomto světě je tedy ozbrojená moc, síla, těch zemí, jež svým občanům svobodu přejí a její dominance, jakož i případné použití ve světě, v němž většina vládců svobodě nepřeje.
Vidíme tedy, že onen první soubor premis vede k názoru, jenž je socializující a sociáldemokratický v politice domácí a ekonomické; liberálně permisivní a relativistický v otázkách morálních a kulturních; a „holubičí“ až pacifistický v politice zahraniční. Naopak, ten druhý soubor premis vede k postojům klasicky liberálním v domácí a ekonomické politice; k postojům konzervativním a tradicionalistickým v morálních a kulturních otázkách; a „jestřábím“ pozicím a řešením v zahraniční politice.
Podle mě ten druhý soubor premis adekvátněji vystihuje realitu světa a společnosti, než onen soubor premis první, který je spíše vyjádřením zbožných přání a naivních ilusí, než popisem reality. Je spíše ideologickým konstruktem – tedy sám o sobě aktem monumentálního sektářství – než postojem otevřenosti vůči realitě světa.
Mám za to, že druhý soubor premis – ale jen jako celek! – realitu světa vystihuje adekvátněji a věrněji. Přesto však odsouzeníhodné sektářství nastává, pokud někdo vytrhne z kontextu všech jeho tří premis jen premisu jednu a ostatní dvě ignoruje; anebo dokonce záměrně a explicitně jednu z nich popírá. Pak nastává deformace reality, v důsledku čehož politická doporučení oné sekty nemají charakter komplexní spravedlnosti či prozíravosti, ale jen spravedlnosti a prozíravosti parciální, jejíž cenou je však vždy a všude nějaká nespravedlnost či nerozvážnost.
A tak je sektářem každý, kdo absolutizuje následující tvrzení:
- „Svobodný trh nám vyřeší všechny problémy.“
- „Svoboda může existovat v jakékoli společnosti.“
- „Stát a daně jsou nadbytečným zlem.“
- „Jde o to, aby lidé byli morální; svoboda je přebytečná či škodlivá.“
- „Majetek, bohatství a jejich tvorba jsou mravním zlem.“
- „Západní společnost je natolik zkažená, že nemá smysl ji hájit nebo bránit.“
- „Moc je jediné, co rozhoduje.“
- „Není naší věcí, jak vládcové nakládají se svými občany v cizích zemích.“
- „Liberální demokracie je vhodná pro všechny země a kultury.“
- „Ve válce je jakýkoli prostředek přípustný.“
Stručně řečeno, podstatou a problémem sektářství v politice je „stručná fixní idea“ (Edmund Burke). Sektář-ideolog je veden jedinou myšlenkou, kterou se snaží necitlivě vnutit celé společnosti, jež je ze své podstaty rozmanitá a složitá. Není schopen politicky spolupracovat s kýmkoli, protože není ochoten uzavírat praktické kompromisy. Sektáři jsou tak v lepším případě odsouzeni k politické bezvýznamnosti. V horším případě se politicky, častokrát mocensky prosadí, a to ke škodě celé společnosti, životů a svobod jejích občanů.
Pane Gutfreunde,
nejdrive k te neutralizaci Nemecka: i pokud bychom pominuli bezpecnostni rizika kdyby Zapadni Nemecko vystoupilo z NATO, minimalne projekt evropske integrace by byl podstatne ohrozen ci zbrzden, coz by byla podle me velika chyba. A otazkou by i bylo zdali by se Zap. Nem. stalo takovou ekonomickou velmoci, kdyby muselo delat kompromisy kvuli SSSR.
Dale si dovolim nesouhlasit s vasi predstavou pluralismu, napriklad nemyslim ze je nutne chapat kazde odlisne chovani jako zvrhle, no s tim tvrzenim ” co lezi za hranici toho co jsem schopen chapat…” bych byl velice opatrny, nekdy clovek nechape nejaky nesmysl, a to neznamena ze by jej mel jen proto respektovat, protoze je za hranici toho co je on schopen chapat.
To bychom potom mohli rici ze se spousta lidi v Nemecku za Hitlera vlastne chovala pluralitne, protoze sice nechapali proc Zide musi nosit Davidovu hvezdu, ale jejich spoluprace a nekladeni odporu bylo vysledkem respektovani neceho ciziho. Takhle to mohlo zacit, pak se slo dale do extremu jako deportace etc. Podobne to zacina s nejdrive pouhym uznanim ze homosexualita je vlastne normalni (i kdyz je to za hranici zdraveho selskeho rozumu toto pochopit), potom registraci partneru, potom moznosti adoptovat deti a nakonec prichazeji takove (pro vas mozna pluralitni) nazory jako registrace pedofilnich stran – viz. Nizozemi) Spousta toho co jsem uvedl je pro mnoho lidi “za hranici jejich chapani” a neni to spatne, protoze jsou veci ktere normalni clovek nepochopi, protoze nejsou v poradku.
Rovnez nesouhlasim s tvrzenim ze Zapad rozvratil nektere civilizace – nebo prinejmensim, toto je sporne, ja bych rekl ze KOMUNISMUS ROZVRATIL vsechny civilizace, do kterych se dostal, s timto tvrzenim snad se mnou budete souhlasit.
Libanon je na jinou diskuzi, snad jen kratce bych zminil fakt ze teroristicke hnuti Hisballah je dokonce ve vlade, Libanon ma plnou zodpovednost i za utoky Hisballahu, pokud by mu toto hnuti skutecne vadilo, uz by nebylo koalicnim partnerem. Tim nechci rici ze Israel dela vse spravne, no skutecne nevim jestli bych nezachoval podobne, kdybych byl v takove situaci, ve ktere Israel je.
S pozdravem
Teif
Argumentace je stále zajímavější. Nechám prozatím stranou Reagana, Čínu, Gorbačova, SSSR a další otázky, stanoviska beztak vyplynou z toho, co bude řečeno k pluralismu.
Tak jak ho formulujete, totiž jako připuštění odchylek v nějakých mezích, podle mého názoru pluralismem není. Je to monocentrické, snad i utilitární rozhodnutí morálního a mocenského hegemona tolerovat lidem jejich nedokonalost. Fakticky tedy jde o jeden mocensko mravní řád, vyznačující se rozumným připuštěním méně významných odlišností, jeden ideál doplněný vědomím, že nemůžeme požadovat jeho plnou realizaci v praxi. Je vedlejší, zda takto prosazujeme jednu hodnotu nebo několik hodnot současně.
Pluralismus však znamená soužití s něčím, co POVAŽUJI za pro sebe neakceptovatelné, za zcela cizí a případně i nepochopitelné, znamená to právě respekt k tomu, co leží za hranicí toho, co jsem schopen chápat jako přípustné. Problém není ani tak v pozitivní představě řádu jako v tom, že pak nutně chápeme odlišné chování jako nepřirozené, zvrhlé. Zdaleka nejde jen o kanibaly, protože tento problém leží také a především uvnitř naší společnosti, dokonce uvnitř rodin a uvnitř našeho myšlení.
Otázka přirozenosti některých principů je velmi diskutabilní. Diskuse NOMOI kontra FYZIS začala explicitně nejpozději v antické filosofii a nelze doufat, že by byla v dohledné budoucnosti uzavřena.
Určitě každá společnost musí mít objektivizovaný mravní řád, objektivní v protikladu k plně manipulovatelnému, ve stejném smyslu jako jazyk, který nemůže společnost jen tak měnit, dokonce ani kdyby si to přála. Podobně takový mravní řád společnosti je faktem svého druhu a nelze ho jen tak změnit, ani kdyby si to všichni přáli.
Objektivní mravní zákon – tato myšlenka je přitažlivá, ale podívejme se, je – li také použitelná ve skutečné společnosti. Kdo mohl předem vědět, že komunismus neuspěje? Že všechny ty zločiny nejsou vedlejšími bezvýznamnými ztrátami na cestě za báječnou budoucností, podobně jako milióny mrtvých, které za sebou nechávala západní civilizace při svém tažení do světa? Že dokonce rasistický řád nacistů nebyl projevem objektivních zákonitostí lidské společnosti a cestou k postavení civilizačního řádu daleko stabilnějšího než v minulosti? Nesporně nikdo a nešlo to dokázat předem, z rozumu. Vezměme to totiž obráceně – řada civilizací, jasným případem je Japonsko v roce 1853, byla ve stavu, kdy se nacházela v morální rovnováze, ale Západ je prostě rozvrátil za doprovodu řečí o civilizaci, výkonnosti, pokroku, lidstvu atd. a za nemalých lidských ztrát. Jinak řečeno, mravní řády ospravedlňují také něčí likvidaci, včetně západního řádu. Nejnověji to vidíme v Libanonu. Výběr toho, co je bezvýznamné, a tedy čí zájmy jsou zcela opominuty, pak může být ve výsledku nám bližší nebo vzdálenější, ale MY SAMI ho také činíme, máme tedy objektivní řád mezi jinými PARCIÁLNÍMI, nikoli všelidský a platnější než jiné. Neznám žádný způsob, jak nad těmito řády teoreticky rozhodnout, který je lepší.
Co to znamená ve vztahu ke komunismu a jiným podobným zřízením a poměrům? Z toho neplyne tolerance vraždění Židů, otroctví nebo něčeho podobného, natož neschopnost odmítnout cizí hodnoty ve vlastním jednání. Ovšem když se rozhodnu něco netolerovat, jde o moje rozhodnutí, nikoli projev objektivního mravního řádu. Jsem proti takové bezbřehé a bezuzdné šílené toleranci, která by zahrnovala neutrální přihlížení zabíjení Židů. V méně významných a méně jednoznačných případech jsem však proti suverénnímu posuzování podle jednoho měřítka.
Neexistuje objektivní, nýbrž intersubjektivní mravní řád, který musí být ustaven těmi, jichž se má týkat, v otevřené debatě a jako opravitelný, ne nějakými znalci bez ohledu na lidi.
Reagan dosáhl nejen osvobození Grenady přímou akcí, ale tlakem a zbrojením i zhroucení SSSR. Na přelomu 70. a 80. let finlandizace západní Evropy reálně hrozila a mnozí ji vnímali jako menší zlo (menší než případná válka v Evropě). Proto tak zuřivé reakce proti rozmístění amerických raket středního doletu Pershing 2 v západní Evropě (ty rakety symbolizovaly ochotu bránit Západ před ztrátou svobody a nezávislosti a mařily možnost úspěšného sovětského konvenčního blitzkriegu); proto takový odpor proti americkému sabotování konstrukce sovětského plynovodu do západní Evropy. Gorbačov věděl, že závody ve zbrojení s USA nevyhraje, proto chtěl reformovat ekonomiku, ale zachovat sovětský systém. Když však povolil svobodu kritiky v ekonomice, ta se brzy přelila i do politické oblasti. V letech 1989-90 měl tak Gorbačov na výběr mezi kolosálním masakrem lidí volajících po svobodě (po čínském vzoru), anebo hození ručníku do ringu. Je jeho zásluhou, že si zvolil to druhé, Faktem ale je, že k reformám jej přinutil Reaganův vnější tlak, závody ve zbrojení a perspektiva odsunutí SSSR jako velmoci na druhou kolej. V 70. letech nebyl na SSSR ze Západu tlak žádný, proto tam nebyly žádné reformy, a vládcové ve třetím světě – a i západní levice – vnímali SSSR jako vlnu budoucnosti. Reagan v 80. letech vše změnil – nechtěl se SSSR koexistovat, ale chtěl jej přivést ke kolapsu. Optika se změnila a i mnozí komunističtí aparátčíci pochopili, že SSSR nakonec přeci jen tou vlnou budoucnosti nebude. Začali se připravovat na svět bez SSSR. Zbytek je historií.
Demokracie: ve svém raném stádiu jsou velice válkychtivé, ale já jsem mnluvil o současných, vyzrálých liberálních demokraciích.
Je-li jedna globální mocnost, je pro ostatní země prozíravé nikoli preventivně útočit, ale smířit se s vlastní stávající mocí a jejími hranicemi a tudíž resignovat na agresivní plány. Unipolární svět může být velice stabilní. Na světových mořích tuto roli hegemona plnila v 19. století Velká Británie. Bylo to období míru a stability, zničení pirátství a obchodu s otroky. Až snaha Wilhelma II. o zpochybnění britské dominance na mořích vedla ke katastrofě. Jinými slovy, preventivní ničení hrozeb nemusí vést k cyklu násilí, ale ke globální bezpečnosti. Je-li aplikováno důsledně a konzistentě. Na to však, začínám si myslet, Američané nemají ani nervy, ani vůli.
Ale nyní k té nejzajímavější a nejzávažnější části Vaši poznámky: Má pozice není rozporná; ano, morální a politický relativismus je mylný, tudíž pluralismus je možný (přijatelný) jen v určitých mezích, jež se příliš neemancipují od rozumem poznatelného přirozeného práva a zákona. Radikální pluralismus není ani možný, ani žádoucí, ani ctihodný (myslím tím pluralismus, který by zahrnoval otroctví, pedofilii, kanibalismus či kult s lidskými obětmi). Ta omezenost popisu reality teoriemi není v tom, že by svět nebylo možné popsat pravdivě. To rozhodně možné je. Ale oněch pravdivých PARCIÁLNÍCH popisů reality světa je několik – a pouze ve svém úhrnu popsiují svět, jaký skutečně je celý. Když však někdo zdůrazňuje jen jeden pravdivý parciální popis světa na úkor jiných pravdivých parciálních popisů světa, nastává deformace a on se dopouští sektářství. Příklad: je pravdivým popisem světa, že je spravedlivé, aby lidé žili ve svobodě (tudíž nepravdivá je snaha popírat svobodu). Ale není to pravda jediná. Kromě ní je pravdivé, že svobodná společnost si vyžaduje: (a) stát, (b) spravedlnost, (c) ctnost na straně lidí. Tedy celkově deformovaný je ten obraz reality, která sice požaduje svobodu (v tom má pravdu), ale zároveň tvrdí, že (s) svoboda je možná – č lepší – bez státu; (b) spravedlnost je nutným důsledkem svobodného jednání; (c) ctnost lidí je pro svobodu irelevantní.
Vaše formulace “Když prosazuji nějaké principy jako nejlepší s tím, že jsou omezené, přeci musím VĚDĚT, že někdo jiný SMÍ MÍT JINÁ VÝCHODISKA, ze kterých vidí jako nejlepší něco zcela jiného, pro mne relativně nepřijatelného” – je tudíž zavádějící. Nejlepší principy nejsou omezené v tom, že by jejich platnost byla omezená, ale v tom, že nejsou jediné platné, a správně mají být sesouladěny s jinými platnými principy. Z toho ale neplyne, že “někdo jiný SMÍ MÍT JINÁ VÝCHODISKA, ze kterých vidí jako nejlepší něco zcela jiného, pro mne relativně nepřijatelného”. Nikoli, má-li někdo východiska jiná, jako např. že kanibalismus je správný, nebo Židé mají být vyvražděni, anebo veškeré soukromé vlastnictví má být zrušeno, či odpadlíci od islámu mají být usmrceni, pak to neznamená, že na tato východiska má stejné legitimní právo. Naopak, tato východiska jdou prokazatalně proti přirozenému, rozumem poznatelnému objektivnímu mravnímu zákonu a tedy spravedlivá politická obec se má zasadit o to, aby v ní nikdy nepřevládly a byly vnímány jako nesprávné. Otázka, zda mají být ony a jejich nositelé proskribováni, anebo tolerováni za všeobecného opovržení, je jen otázkou politické prozíravosti, ctnosti prudentia.
To ovšem nezahrnovalo kapitulaci před SSSR, nýbrž neutralizaci Německa podobnou neutralizaci Rakouska. Na tom bych neviděl nic špatného, a SSSR na to také nikdy nemohl přisoupit.
Nekteri politici SPD byli nejen proti NATO ale dokonce i proti tehdy vznikajici evropske integraci (dnesni podoba=Evropska unie) – prave za ucelem znovusjednoceni Nemecka. Mysleli si ze potom SSSR DDR opusti. A byli ochotni pro to obetovat i moznou bezpecnost zapadniho Nemecka (BRD).
S pozdravem
Teif
Reagan byl zlostně nebo chladně napadán levicí, ale faktem je, že svou politikou dosáhl osvobození Grenady, jistě velmi zásadního příspěvku k porážce SSSR.
Spekulace o finlandizaci Západní Evropy jsou nepodložené, od britských labouristů po SPD nikdy žádný nekomunistický politik nezpochybňoval nutnost obrany suverénní západní Evropy před mocenskými nároky SSSR.
Podle mého názoru dalekosáhle přeceňujete zásluhy pravice a podceňujete přínos Gorbačova a jeho skupiny, kteří sovětské impérium demontovali.
Teorie demokratického míru, kterou zde uvádíte, nemá tak jednoznačnou oporu v datech, aby se dalo říci, že demokratické státy spolu neválčí. Příkladem může být Německo a Rakousko-Uhersko, které zahájily první světovou válku jako demokracie proti Francii a Británii jako demokraciím. Rovněž další případy – Srbsko proti Chorvatsku zcela nedávno.
Předesílám, že mne nevzrušují slovní ekvilibristiky, které těmto státům upírají demokratickou povahu, to je pouze projevem toho, že nepřátelské státy si navzájem upírají demokratické kvality.
Koneckonců snad víte, že USA přepadly Kanadu v roce 1812 a chtěly ji anektovat, ale ve válce s Británií neuspěly.
Nerozumím tvrzení, že je prozíravé útoku předejít. Snad preventivní válkou? Není pak od oněch druhých zemí také prozíravé válku zahájit, aby předešly útoku? Pak prostě děláte ze světa kovbojku, nerozumím ovšem, proč se tak pohoršujete nad Íránem např., že nehodlá padnou za oběť potřebám USA zajistit si bezpečnost. Výsledky procesu zajišťování bezpečnosti touto metodou navíc snad vidíte v Iráku.
Ovšem článek má hlubší, závažnější rovinu, totiž hodnocení politického a kognitivního pluralismu. Nerozumím na vašich tvrzeních jedné věci. Tvrdíte, že morální a politický relativismus je chybný, ale předpokládáte omezenost popisů skutečnosti pomocí teorií. Jak to lze sladit? Když prosazuji nějaké principy jako nejlepší s tím, že jsou omezené, přeci musím VĚDĚT, že někdo jiný SMÍ MÍT JINÁ VÝCHODISKA, ze kterých vidí jako nejlepší něco zcela jiného, pro mne relativně nepřijatelného. Př.: pro muslimy může být potlačování útoků na jejich náboženství stejně zásadní jako pro naši společnost boj proti pedofilii nebo drogám.
ad Honza: svobodný trh úspěšne funguje jen díky garancím státu, který na daném území vynucuje právo, spravedlnosti a smlouvy. Neexistuje v dějinách příklad spravedlivé společnosti bez státu – a kdo si myslí, že ano, podléhá ideologickému vidění světa. Lze i filosoficky prokázat, že společnost bez státu by byla méně spravedlivá než s minimálním státem. Historicky, ideálu minimálního sátu byly nejblíž viktoriánská Británie a USA na federální úrovni před válkou Severu proti Jihu. Rakousko před 100 lety – v r. 1906 – bylo blíž minimálnímu státu než ČR dnes.
Ad Vilém: proč USA nenapadnou Kanadu? Je v USA vůbec někdo, kdo navrhuje bombardovat Kanadu? Akdyž ne, proč ne? Musejí Kanaďané žít v obavě před náhlým, překvapivým a preventivním útokem ze strany USA? Proč ne? Anebo: je ve Francii vůbec někdo, kdo by si myslel, že “Gloire de France” si vyžaduje anexi malého Lucemburska? Třese se v Lucemburksu někdo strachy, že se stane obětí svého francouzského nukleárního souseda? Nebo velkého Německa? Nikoli – pokud ovšem kancléř(ka) Německa se jmenuje Angela Merkel a nikoli Otto von Bismarck (či nedejbůh Adolf Hitler). Jinými slovy, liberální demokracie jako Kanada či Lucembursko se nemusí obávat žádné jiné liberální demokracie, byť tisíc krát silnější. Liberální demokracie mezi sebou neválčí, neboť sdílejí stejnou koncepci spravedlnosti. Ale co Čína ve vztahu k Tchajwanu? Rusko ve vztahu k Pobaltí? Izrael ve vztahu k Íránu? Tam očekávat útok není nerealistické. Proto je prozíravé útoku předejít, je-li to možné.
Přepisujete studenou válku. Západní levice (McGovern, Mondale v USA, Foote v UK, Willi Brandt v SRN, atd.) chtěli odpískat studenou válku jako aktivní obranu nekomunistického světa před komunismem. Na přelomu 70. a 80. let 20. století reálně hrozila finlandizace celé západní Evropy – a nastala by, kdyby na Zpadě vládla levice. Zahraniční politika presidenta Reagana byla zlostně napdána celou západní levicí – od pomoci antikomunistům v Nikaragui až po uzbrojení SSSR. Jinými slovy, byl to ostrý politický boj mezi západní pravicí a západní levicí, a kdyby v něm v 80. letech nezvítězila pravice, Sovjetskyj Sojuz – a jeho impérium – by tady byly dodnes. Není však jisté, zda by zde dodnes byla i svobodná, tj. na Moskvě nezávislá, západní Evropa.
Nemohu se zdržet několika kritických připomínek k tomuto zajímavému článku.
Věci se nemají tak, že MY stojíme kdesi mimo probíhající politické děje a můžeme konstatovat, která teorie adekvátněji vystihuje realitu. Pokud se domníváme, že žijeme ve světě, v němž na nás permanentně číhají zákeřní nepřátelé, a proto proti nim musíme odhodlaně a včas, nejlépe preventivně, použít vojenskou sílu, vytvoříme svět, v němž existujeme pro ostatní jako cizí moc, která usiluje o dominanci a používá k tomu vojenské síly. Tím nevyhnutelně “potvrdíme” vlastní teorie, protože ostatní – od Íránu po Čínu, budou nuceni ke konfrontaci.
Za druhé musím oponovat tvrzení, že levicově liberální konsenzus vedl k pasivitě až paralýze v zahraniční politice. V době oné údajné paralýzy západní civilizace čelila nesmírně zdatnému komunistickému nepříteli, ocitla se v situaci ztráty hegemonie na tak rozsáhlých územích, že to nemělo obdoby od 17. století, kdy Evropa začala budovat koloniální říše. Z toho také plynula ona relativizace – když je demokratická civilizace NUCENA koexistovat s něčím zásadně odlišným, pochopitelně se přestane chápat jako jediná možná podoba fungující společnosti. Tito údajní paralizovaní defétisté však dokázali ve studené válce odolat.
Spíše bych se obával vývoje po studené válce a probíhající ABSOLUTIZACE hodnot, gleichšaltování světa podle Fukuyamovských verzí konce dějin. Ztráta mocenské protiváhy má také své nevýhody, mocenská elita ztrácí soudnost a považuje se za držitele věčných pravd. Ničím takovým není.
Nazory pana Jocha jsou dle meho nazoru nekonzistentní, nebot na jednu stranu obhajuje svobodny trh v ekonomice a na strane druhe existenci jakehosi minimalniho a nikdy v praxi neexistujiciho statu, tedy uznava funkcnost trhu, ale zaroven je pro spetku socialismu a planovani v podobe existence statu.
…zajimave, poucne….jak to ovsem dneska udelat, abychom “nevytrhavali z kontextu” jsouce zavaleni informacemi v nezvladnutelne kvantite….takze je nutno schematizovat, zjednodusovat, aby se to dalo spolknout…..pravda, skutecnost, tu i nadale zustane nepolapitelna a vysledek je opet dalsi prispevek ke globalnimu multikulturnimu zrelativizovanemu televiznimu gulasi….nicmene toto vedet jiz znacne snad pomuze…..OS