V Sýrii ani jedna z obou stran nejsou naši přátelé; Západ by proto neměl aktivně zasahovat ve prospěch ani jedné z nich.

Staří Řekové, protože byli civilizovaní, v době olympijských her neválčili. Dodnes se civilizovaní řídí tímto pravidlem. Anebo, když válčí, pak nepořádají olympijské hry – jak tomu (ne)bylo v letech 1916, 1940 a 1944. Že by však současné olympijské hry v Londýně alespoň po dobu jejich trvání přerušily boje v Sýrii, v to doufat nelze. Oběma stranám konfliktu jde o všechno, tedy o život.

Syrská občanská válka je však jen jedním intenzivním bojištěm většího strategického soupeření mezi dvěma bloky na Blízkém východě. Z hlediska mezinárodních vztahů konzervativní blok představují převážně sunnitští Arabové, vede jej Saúdská Arábie a dalšími členy jsou monarchie v Zálivu, Jordánsko, byl jím kdysi i Egypt za Mubáraka (po jeho pádu se Egypt ocitl v paralýze) a do určité míry i Izrael.

Z hlediska mezinárodních vztahů revoluční blok představují především šíité, jeho vůdcem je Írán, součástí jsou i šíitská vláda v Iráku, Sýrie, Hizballáh v Libanonu a Hamás v pásmu Gazy. A právě Saúdská Arábie a Katar se rozhodly, že současný proíránský syrský režim prezidenta Asada musí padnout a tím padne i nejdůležitější mezinárodní spojenec Íránu, hlavního to soupeře Saúdské Arábie. Proto podporuje protiasadovskou opozici a finančně se snaží “motivovat” syrské vojáky a politiky, aby k ní přešli.

Na druhé straně Asad by bez íránské podpory už nejspíše padl. Jenže vzhledem k finančním možnostem Saúdů je zřejmé, že nakonec stejně padne – kolik dní, týdnů či měsíců to bude trvat, nevíme, ale je jasné, že padne. Do té doby ale bude v Sýrii zabito ještě hodně lidí; brzký konec krveprolití v dohlednu není. Nejvěrnější stoupenci Asada se stejně jako on rekrutují ze šíitské sekty alavitů, která tvoří asi 11 procent obyvatelstva Sýrie. Po vítězství nynější sunnitské opozice, z níž část – zřejmě ta v budoucnu nejvlivnější – je islamistická, se alavité mohou “těšit” na “něžnou” odplatu ze strany vítězů; proto jsou tak loajální vůči Asadovi.

Takže v současném syrském konfliktu je na jedné straně sekulární protizápadní a proíránský diktátor, který pro Západ nikdy v minulosti nic dobrého neudělal, a na straně druhé je sunnitská většina, v níž rozhodující silou bude Muslimské bratrstvo. Jinými slovy: ani jedna z obou stran nejsou naši přátelé; Západ by proto neměl aktivně zasahovat ve prospěch ani jedné z nich. Ideálním řešením by tak bylo, kdyby prohrály obě, což samozřejmě není možné.

Jedna věc se nás však týká: a tou je osud chemických zbraní Asadova režimu. Sýrie je v tomto směru velmocí. Zbraně jsou rozptýleny po celé zemi, jedním preventivním zásahem je nejspíš nelze zničit nebo zajistit a stráží je Asadovy nejloajálnější alavitské jednotky. Až se den a hodina Asadova pádu budou blížit, co s nimi udělá? Pravděpodobně jeho odpověď na tuto otázku rozhodne o tom, zda mu bude poskytnut azyl v zahraničí a beztrestnost. Každopádně představa, že by Asadovy chemické zbraně byly předány Hizballáhu nebo jiným teroristickým skupinám, je pro Západ nepřijatelná. To by olympijské hry mohla zastínit tragédie mnohem horší než ta před čtyřiceti lety v Mnichově.

Vyšlo v pondělí 30.7. v Hospodářských novinách