(Publikováno v Hospodářských novinách 26. 1. 2005)

Není pochyb: jsme v posledních desetiletích svědky nebývalé proměny partnerských vztahů a fungování rodiny.
Již vznik sociálního státu způsobil, že tradiční rodina s dětmi ztratila jednu ze svých funkcí: poskytnutí sociálního zajištění v případě ztráty příjmu a ve stáří. Rostoucí zaměstnanost žen ve 20. století vedla k tomu, že ženy ztratily svou závislost na muži a nemusely vidět svou budoucnost jen v rodině.Zaměstnanost žen, jak doložil nositel Nobelovy ceny za ekonomii Gary Becker, bezprostředně souvisí s poklesem porodnosti a počtu sňatků. Jsou tu ale i další fenomény: pokles role náboženství v partnerských vztazích, pokles významu společenského uznání vztahu apod. Tyto faktory nelze konstatovat jako jednoznačně dobré či špatné, spíše je třeba s nimi počítat a reagovat na ně.

Zákon není “duch doby”

Množství forem života a různých typů soužití je daleko rozmanitější než dříve, kdy kromě života v manželství připadal v úvahu pouze celibát. Demografické důsledky ovšem nejsou příznivé.

Nedávný celoevropský průzkum ukázal, že v nesezdaných soužitích (nehledě na tzv. singly a páry stejného pohlaví) se rodí méně dětí než v manželství. Prudce klesající počet sňatků a porodů je pastí naší civilizace.

Mnozí politici hovoří o nutnosti podporovat porodnost a populační růst, ale současně chtějí výrazněji podporovat ty formy života, kde se děti nerodí, nebo kde mají připravený méně příznivé podmínky k zdravému vývinu.

Tento přístup vychází z principu, že zákony mají odpovídat duchu doby a mají se podle něj přetvářet. Jinými slovy vše, co je v určité době společensky akceptované, se má současně stát také zákonnou normou. Ale zákony nemají kopírovat proměny společnosti – mají odrážet konsensus o tom, co je dobré a prospěšné pro celou společnost, nejen pro jednotlivce. Pokud začne být v budoucnu obvyklé žít ve třech a více lidech, není nutné tomu bránit. Ale proč tomu trendu přizpůsobovat i zákon?

Diskriminace manželství

Manželská rodina se těší svému výsadnímu postavení nejen proto, že naprostá většina lidí žije v manželství. Manželská rodina klade ze všech forem soužití nejnižší nároky na státní rozpočet a je stále nejstabilnějším svazkem vytvářejícím optimální prostředí pro rození dětí.
Manželství si své zvýhodněné postavení zaslouží nikoli z příčin náboženských nebo proto, že se jedná o společenský stereotyp. Důvody jsou ryze pragmatické: stát manželství nezbytně potřebuje. To neznamená, že by měl sankcionovat ostatní typy soužití. Každý má právo se rozhodnout, jak chce uspořádat svůj život, pokud to není v rozporu se zákonem (například incest). Stát to musí respektovat, ovšem současně má právo vyjádřit svou preferenci, jde-li mu o přežití společnosti a její další rozvoj.

Pokud je třeba něco změnit, pak odstranit dnešní znevýhodnění manželství. Kupříkladu státní úvěry na bydlení jsou konstruovány tak, že manželé musí splňovat daleko přísnější podmínky než nesezdané páry. U tzv. “úvěrů pro mladé” může být jedinou cestou k jejich získání rozvod. Podobně je tomu v systému sociálních dávek: nesezdaný pár může získat o několik tisíc korun navíc oproti stejně majetným manželům. Jaký div, že někteří manželští poradci radí dnes svým klientům formální rozvod!

Skutečnou nutností nejsou zákony o registrovaném partnerství (jejich uváděné důvody, například už příslovečné navštěvování partnera v nemocnici, lze uspokojit podle platného práva), ale odstranění diskriminace rodin.