Rovné příležitosti, to zní dobře. Kdo by také byl proti rovným příležitostem? V České Prepublice dokonce běží program Rovné příležitosti v pedagogické praxi. Organizuje ho občanské sdružení Žába na prameni a jeho cílem je „vzdělávat učitelky a učitele v problematice gender a rovných příležitostí“. Otázka rovných příležitostí a celé tzv. genderové problematiky v sobě ale skrývá mnohá úskalí. O co v programu Rovných příležitostí v pedagogické praxi jde? Podle přesvědčení Žáby na prameni tzv. „genderové stereotypy neboli předsudky přisuzují mužům a ženám rozdílné vlastnosti a životní role v závislosti na jejich pohlaví (např. ženy se mají starat o domácnost, protože jsou pečovatelské, muži vydělávají peníze, protože jsou soutěživí, kluci nepláčou, protože jsou mužní, holčičky nemluví sprostě, protože jsou něžné, atd.).“ Protože stereotypy a předsudky jsou vnucené patriarchální společností, je nutno přistupovat k výchově tak, aby se děti mohly „rozvíjet se a stát se tím, čím chtějí, bez ohledu na to, co jim společenské předsudky nalinkovaly.“ Podle mého názoru ovšem v praxi hrozí, že tlakem genderově korektní výchovy se děti tlačí do zcela nepřirozených rolí.

Když drak unese prince

V praxi to vypadá tak, že aktivistky z občanského sdružení Žába na prameni například dětem ve školách vyprávějí genderově korektní pohádky. Třeba o tom, jak drak unesl prince a zachránila ho princezna. Dětem se to sice moc nelíbí, ale to jsou právě ty tzv. genderové stereotypy, které se mají odbourat. Podle Žáby na prameni se přitom mají změnit také učitelky. Když některá z žen na semináři řekla „Jsem pedagog“, hned jí „přední odbornice na genderovou lingvistiku“ vysvětlila, že „užívání nevhodných výrazových prostředků reprodukujících tradiční genderové role konzervuje rituály utvrzující mužskou dominanci“. Jde tedy o tzv. generické maskulinum. Podle názorů některých aktivistek je totiž například výraz „vážení občané“ výsledkem mužské dominance, ačkoli v sobě toto množné číslo vedle mužského rodu zahrnuje i rod ženský. Je prý tedy nutno užívat pouze genderově korektních výrazů jako „občanky a občané, odbornice a odborníci, hosté a hostky…“. Zajímavé přitom je, že i na samotných webových stránkách Genderové tiskové a informační agentury (GITA) se termín „násilník“ užívá jen v mužském rodě, ačkoliv genderově korektní by bylo „násilníci a násilnice“. Jak vidno, některé genderově nekorektní stereotypy (o větších sklonech mužů k násilí) jsou hluboce zakořeněny i u těch nejvíce osvícených feministek a feministů.
Podle genderové odbornice Ireny Smetáčkové škola reprodukuje a upevňuje genderové stereotypy a rozdílné postavení žen a mužů nejen tím, jak pracuje s představami a symboly vztahujícími se k ženám a mužům, ale projevuje se to i v pravidlech komunikace mezi dívkami a chlapci. Podle ní ten, kdo tato pravidla porušuje, bývá hodnocen negativně. „Jedna z vyučujících v našem výzkumu označovala jako ,divnou‘ dívku, která je hrubá, jednoho ze svých kolegů pak hodnotila jako ,podivína‘ jen proto, že poslouchá ženy v debatách o vaření. Bylo jí divné, proč se radši nebaví s kolegy o fotbale,“ zmiňuje příklad upevňování genderových stereotypů Irena Smetáčková.

Feministky vycházejí z postmoderních teorií jazyka jako vlastní formy myšlení, podle nichž jeho struktura ovlivňuje samotné lidské vědomí. V USA a západní Evropě už se jim podařilo vytvořit celý systém novotvarů a mají snahu tabuizovat, a dokonce i sankcionovat tradiční výrazy. Toto omezení svobody projevu je prostředkem k tomu, aby se některé pojmy vytěsnily nejprve z mluveného a psaného projevu a vzápětí i z lidského vědomí. Nahradit je mají nové – v některých případech vyloženě orwellovské – vzorce a představy, podrobené kontrole politické korektnosti (kam spadá i agenda genderové rovnosti).

Na školních fotkách chlapci nesmí stát

Regulace jazyka je ale jen jednou z front boje za genderově vyváženou budoucnost. Není totiž snad jediná oblast našeho života, která by podle feministek a feministů nebyla nějakým způsobem pokřivená. Dokonce i to, co pokládáme jako za tradiční ženské či mužské role, lze změnit: ženy prý přece mohou močit vestoje či holit se na tváři, naopak muži si mohou přikládat kojence k bradavce jako náhradu za dudlík.

Co všechno radikálním feministkám vadí? Film „Jak vytrhnout velrybě stoličku“ (je sexistický), oblíbený komiks Hana a Hana (má subverzivní potenciál) a také školní fotografie – jsou děti na školní fotce seřazeny tak, že dole sedí dívky a nad nimi stojí chlapci? Jasný důkaz mužské dominance! Vadí i sexuální výchova ve stávající formě (sexualita je totiž dynamická a je stereotypní vnímat ji jako něco daného a neměnného, každý si totiž může vybrat, zda je či bude heterosexuálem, gayem, lesbičkou, transsexuálem). Vadí i učebnice („v obrovské míře bezděčně nebo záměrně reprodukují tradiční genderové role a stereotypy“, vždyť v osvědčené učebnici matematiky autorů Bělouna a kol. se jen ve třech ze 67 slovních úloh objevily ženy). V učebnicích je podle Žáby na prameni třeba tzv. vizualizovat opačné rolové příklady, tedy zobrazovat ženy například v rolích vědkyň, poslankyň, členek vlády, domácích kutilek, nebo naopak muže jako otce, kuchaře, vizážisty.

Vychovat je tedy nutno muže nové doby, který odhodí genderové stereotypy. A jak napsala v Hospodářských novinách novinářka Alena Melichová: „pečuje o kojence málem lépe než jeho matka, udržuje domácnost jako klícku, dlouze rozebírá své city, často si popláče, a ocitne-li se rodina v ohrožení, očekává, že do boje s ,drakem‘ vyrazí manželka. Troufnu si ale nesměle vyjádřit své city a poplakat si: s takovým mužem by asi moc žen žít nechtělo.“

Gender, kam se podíváš

Pedagogům se v podání Žáby na prameni servíruje propracovaná show, s velkým množstvím odborně znějících výrazů rozdrtí jakékoliv pochybovávání, založené na zdravém rozumu. Posluchači seminářů tohoto občanského sdružení se dozvídají o termínech jako je: genderová socializace, genderové a genderované mocenské vztahy, generické maskulinum, genderová dělba práce, genderově zatížené hodnocení atd. Aktéři seminářů vystupují jako „genderoví odborníci a odbornice“, což je ovšem dosti zavádějící. Ukazuje se totiž, že politologové, historici či sociologové mají na řadu jimi zmiňovaných věcí často výrazně odlišný nebo protichůdný názor. Ten ale mezi jednotlivými genderovými odborníky nenajdete. Gender studies totiž nejsou vědou, nýbrž paradigmatem. Je to jako kdybychom tvrdili o marxismu-leninismu, že je vědou. Ostatně, v lecčems mají marxismus a gender studies k sobě blízko. Kdo chtěl vystudovat marxismus, musel být marxistou (nebo to aspoň předstírat). Kdo chce dnes vystudovat gender studies, musí „kopat“ za genderovou agendu. Genderoví odborníci se ovšem na rozdíl od marxistů rádi zaklínají tolerancí. Ale ve skutečnosti je každý kritický názor na jejich adresu označen jako zaostalý, vycházející ze stereotypů a sexistický či přímo rasistický („sexismus je novodobý rasismus“).

Když se však nějaký poznatek vědy do genderové škatulky nehodí, nastoupí frontální kritika vědy jako takové. Na jednom ze seminářů Žáby na prameni (více viz reportáž na www.rppp.cz) genderový odborník Petr Pavlík „uvádí řadu argumentů zpochybňujících pojetí vědy jako základny pro neutrální, bezhodnotové a objektivní hledání pravdy. „Věda vystupuje tak, jako by měla patent na pravdu. Tuto roli převzala od náboženství. Máme v sobě zakořeněnou představu o vědě jako objektivní, hodnotově neutrální, nezaangažované, stojící nad společností a mimo ni, jako by vědu nedělali lidé a jako by neodrážela společenské hodnoty a uspořádání. Je důležité položit si otázku, co je to vůbec pravda. Žádná objektivní pravda, zdá se, neexistuje – pokud se přece prosadí, pak je velmi pravděpodobné, že se tak stalo na úkor jiných pravd, že jedna ,pravda‘ musela umlčet jiné hlasy.“

Jiné používání mozků

„Věda vystupuje tak, jako by měla patent na pravdu. Žádná objektivní pravda, zdá se, neexistuje – pokud se přece prosadí, pak je velmi pravděpodobné, že se tak stalo na úkor jiných pravd.“ Na argument, že je objektivně prokázána odlišnost ženských a muských mozků, mají snadnou odpověď: „Rozdíly mezi mužskými a ženskými mozky tak mohou být dány tím, že muži a ženy od dětství mozek používají jinak – a tady se projevuje vliv kultury.“
Při jednom semináři sdružení Žába na prameni někteří vyučující namítli, že existují výzkumy, které potvrzují rozdílnost ženských a mužských mozků. Na to již zmíněná Irena Smetáčková namítla: „Mozky mužů a žen se skutečně mohou lišit. Je ale otázkou, co je dáno biologicky, a co vývojem – testujeme-li dospělé mozky, nemůžeme už vlivy, které na ně působily během života, odlišit od vlivů vrozených. Rozdíly mezi mužskými a ženskými mozky tak mohou být dány tím, že muži a ženy od dětství mozek používají jinak – a tady se projevuje vliv kultury.“

Kaprál ve školce

Pokud ale přece jen připustíme, že věda má k tomuto tématu co říct, pak jistě stojí za to citace evolučního biologa Jana Zrzavého z Jihočeské univerzity, který se v článku Poznámky evolučního biologa o kariéře žen vyjadřuje i k učitelskému povolání: „Emancipace obecně vede k simulaci mužských výkonů ženami, takže na každého učitele v mateřské školce připadají tucty kaprálek od mariňáků, kdežto rehabilitaci ženských hodnot v nejmenším nepomohla. Zásadní příčina nerovnoměrného zastoupení v pohlaví v různých povoláních tkví totiž v odlišné psychice, a tedy v odlišných profesních baženích. Už úplně malí chlapečci se zajímají spíš o věci, kdežto holčičky spíš o lidi. Muži patří k mašinám a k železu, ženy k lidem.“ Přísná měřítka politické korektnosti v oblasti rovnosti pohlaví při výběru kariéry by podle něj vedla k tomu, že by „hodně nešťastných lidí by mizerně dělalo to, co je neláká“.

Vyšlo v časopise Rodina a škola, leden 2007