Americký president Obama obdržel Nobelovu cenu míru. Byla to zpráva překvapivá i pro jeho vlastní příznivce, natož oponenty. Už samotná nominace Obamy na tuto cenu vyvolala diskuse, ale protože ji nikdo nebral moc vážně, snad ani sám Obama, tak věc takzvaně prošuměla. Pravá bomba spadla až se samotným oceněním.

Co se vlastně klade na protilehlou misku vah? Hlavním argumentem je centrální pochybnost: Je dobré dávat tuto donedávna nejprestižnější světovou cenu aktivnímu politikovi? Tedy ne takovému, jehož dílo je uzavřeno a on už vystupuje jako symbol své epochy a ztělesnění svých pozitivních činů, nýbrž politik v nejaktivnější fázi své práce,, kdy si nikdo nemůže být úplně jistý, co se od něj dá do budoucna čekat a zda onu cenu neznehodnotí nějakým budoucím přešlapem či změnou postojů, jakkoli v dané chvíli třeba chvályhodných. To je trvalá hrozba, a dosud máme na paměti nejpodivnější udělování Nobelovy ceny, kdy se jejím nositelem stal palestinský terorista Jásir Arafat. Tehdy ji dostal za příslib ukončení intifády. Ještě však ani neoschly slzy nobelovského dojetí, a v pásmu Gazy už se zase vraždilo a mladiství sebevrazi s Arafatovým jménem na rtech, opásaní municí, vyhazovali do vzduchu autobusy plné školních dětí. Když nic jiného, aspoň to mělo nobelisty napříště odradit od rozdávání ceny míru za aktuální líbivou, ale nespolehlivou rétoriku politiků v činné službě.

A  nedosti na tom. Obama je ve službě devět měsíců. Přičemž nominace na Nobelovu cenu se vytvářely před osmi měsíci. Obama byl tedy ve funkci teprve měsíc, a už byl na seznamu kandidátů. Co za ten měsíc vykonal, že se tam dostal? A co vykonal za těch následujících osm měsíců, že nominaci proměnil ve skutečnou cenu?

To už je otázka na mého dnešního hosta, politologa Romana Jocha z Občanského institutu…

Politiku Baracka Obamy, tak jako každého amerického presidenta, musíme posuzovat zvlášť v domácích a v mezinárodních souvislostech. Před volbami Obama na domácí půdě sliboval každému cokoli, štědrý sociální systém, rychlou nápravu hypoteční a obecně finanční krize, zdravotnickou reformu. To jsou sice tradiční mantry levicových politiků, ty americké nevyjímaje. Jenže Obama měl a má s jejich naplňováním vážné problémy. Zatím to jediné, co dotáhl do jakéhosi konce, je zdravotnická reforma, kterou mu parlament schválil de facto až pod vlivem Nobelovy ceny. Snad by to někdo považoval za nepatřičné, odměnit čerstvého Nobelistu debaklem na vlastním hřišti, nebo suď Bůh, co americké senátory a kongresmany tak získalo pro Obamovu věc. Tak jako tak není úplně zřejmé, stejně jako u jiných socialistických projektů, kde na to Obama ve vnitřně i v zahraničí zadlužené Americe hodlá vzít prostředky.

Ještě podivnější je pohled na zahraničněpolitickou rétoriku a její nesoulad s faktickými kroky dnešního amerického presidenta. Obama nastoupil na předvolební mítinky s líbivým slibem, že do několika měsíců stáhne americké vojáky z Iráku a přilehlých oblastí. Opak jen dnes pravdou. Americká přítomnost na východě se neztenčuje, právě naopak. Roste počet, vybavenost i kompetence amerického kontingentu, a je to nejspíš dobře. Protože v oblasti zjevně nemíní zavládnout klid. Nejlépe je to vidět na rostoucím vlivu Talibanu v Afghánistán a nově už i Pákistánu.

Samozřejmě, realisté dávno před Obamovým nástupem do Bílého domu věděli, že jeho sliby jsou jen prázdná sláma. O americké politice na Blízkém a Středním východně odjakživa rozhodují mnohem důležitější procesy a zájmy, než jen snaha jednotlivce zalíbit se jásajícím masám na náměstích. Amerika si tradičně střeží své postavení v této oblasti, protože je strategicky důležité, nejen kvůli ropě, jak jí mnozí předhazují, ale především jako protiváha Rusku a Číně. Kdyby se Američané odtud stáhli, posílili by právě těžko předvídatelné režimy v Moskvě a Pekingu. A kromě toho by samozřejmě došlo k naprosto nekontrolovatelnému bujení islámského fundamentalismu, navázaného na teroristy nejen z Al-Kájdy.

Je jistě pravda, že „vývoz demokracie“, což je také slovní spojení mající v souvislosti s Amerikou často pejorativní nádech, není snadný, dokonce ani úplně či trvale možný. Tradice, náboženství, historie, přírodní dispozice, to vše činí z těchto problémových oblastí těžko „přeučitelnou“ entitu, kterou není ani zdravé a správné nutit do bezhlavého přijímání západních vzorců chování a myšlení. Je ale nutné ji mít pod ostrozrakou kontrolou – v prostém zájmu samotného existenčního zachování  západní civilizace.

Hodně zajímavý je a ještě bude vztah k již zmíněné Číně. Obama se zatím předvedl jako ten, kdo ignoruje tibetského dalajlámu, Tím samozřejmě neobyčejně posiluje pekingský režim. Má pro to své důvody. Bilion dolarů pro sanaci americké bankovní a hospodářské krize pochází právě odtud. A peníze nesmrdí, jak věděli již staří latiníci. Jistě, i Obamovi předchůdci se snažili vůči Pekingu o vyváženou politiku. Věděli, že Čína je obrovský trh a producent zároveň. Obama ale, zdá se, leze do čínské oprátky i s uctivým poděkováním. Dá se očekávat, že po čínském kapitálovém vstupu do amerických automobilek přijdou jiné a větší investice, například do energetiky. S jen malou nadsázkou se pak dá říci, že knoflík od americké ekonomiky a vlastně celého života budou držet na ÚV KS Číny, na což se ze stěny bude usmívat konečně triumfující Předseda Mao. Pěkná představa. Nebudí Obamu ze sna?

A tak lze snad skončit tím, čím jsme začali. Nobelova cena pro Baracka Obamu byla produktem politického aktivismu, naivity a jednostrannosti výboru, který cenu udělil, aktem neprozíravosti a historické slepoty. Nobelova cena tím de facto ztratila na své hodnotě. Na té hodnotě, kterou jí dávaly všechny ty Matky Terezy, které ji dostaly za skutečnou práci pro člověka. Pokud by však ztráta důvěry v jednu cenu bylo to nejhorší, co nás čeká, jsme na tom ještě dobře. Obávám se ale, že je to vskutku nemístný optimismus.

Vysíláno v ČRo 6 21.10.2009