Nastává boj o hegemonii na Blízkém východě mezi súnitským světem (především Saúdskou Arábií a Egyptem) a šíitským blokem. Súnitské arabské země najednou hledí na Izrael mnohem vstřícněji než kdykoliv v minulosti.

Libor DVOŘÁK, moderátor
–––––––
Dobrý večer. Na vlně Českého rozhlasu 6 posloucháte naše pravidelné Studio STOP, které v tomto čase vysíláme každý týden od pondělka do pátku. Nu, a protože dnes je pondělí, což je obvykle čas pro mezinárodní politiku, od mikrofonu ve studiu nedaleko vinohradské vodárny všechny naše posluchače ještě jednou zdraví a příjemný poslech přeje Libor Dvořák.
Izraelský premiér Benjamin Netanjahu se ve Washingtonu minulý čtvrtek setkal s předsedou palestinské správy Mahmúdem Abbásem. Stalo se tak na úvod obnovených izraelsko-palestinských mírových jednání. Ta by měla trvat zhruba rok a dospět ke zformulování podmínek pro vznik samostatného palestinského státu. I pokud tato jednání přes všeobecnou skepsi vyústí v uzavření mírové dohody, bude její naplňování trvat dlouho. Citovala agentura DPA názor údajně zaznívající z okruhu izraelského konzervativního premiéra. Dohoda prý bude jistě realizována postupně a bude vyžadovat opakované revize a prověřování. Netanjahu se s Abbásem ve Washingtonu dohodl, že druhé kolo jednání bude 14. a 15. září a poté bude rokování pokračovat každé 2 týdny. Oba politici přitom potvrdili svou vůli dospět ke zmíněnému mírovému řešení už do jednoho roku. Obnovení mírových jednání označil izraelský i světový tisk za záblesk naděje navzdory přetrvávajícím pochybnostem. Nejčtenější izraelský list Jediot Achronot v reakci za první přímé izraelsko-palestinské setkání po 20 měsících vyzdvihl a ocenil umírněný tón celého Netanjahuova postupu. Pokud by se obě strany do roka k nějakému kompromisu propracovaly, dalo by se to po 19 letech marných rokování považovat spíš za zázrak než za úspěch.
Mými hosty ve vinohradském studiu jsou dnes ředitel New York University v Praze Jiří Pehe, dobrý večer, pane doktore.

Jiří PEHE, doktor, ředitel New York University v Praze
–––––––
Dobrý večer.

Libor DVOŘÁK, moderátor
–––––––
A ředitel Občanského institutu a čerstvě jmenovaný poradce premiéra Nečase pro zahraničí a lidská práva Roman Joch. Dobrý večer i vám, pane doktore.

Roman JOCH, ředitel Občanského institutu, poradce premiéra pro zahraničí a lidská práva
–––––––
Dobrý večer.

Libor DVOŘÁK, moderátor
–––––––
Než jim ale dáme slovo, spojíme se se stálým zpravodajem Českého rozhlasu ve Spojených státech Vítem Pohankou. Do Washingtonu přeji dobrý večer, Víte.

Vít POHANKA, redaktor
–––––––
Dobrý večer do Prahy.

Libor DVOŘÁK, moderátor
–––––––
Zahájení rozhovorů je označováno za plod usilovných snah Obamovy administrativy. Je to podle tebe opravdu tak? A ještě jedna otázka ze stejného soudku. Proč se americký prezident rozhodl vstoupit na tento tradičně velmi tenký a zrádný led?

Vít POHANKA, redaktor
–––––––
Já začnu, Libore, od konce té otázky. Jednoduše řečeno, protože mu nic moc jiného nezbývá. Spojené státy mají přece jenom na Blízkém východě samozřejmě dlouhodobé strategické zájmy a ta situace v regionu se pochopitelně odvíjí hodně právě od toho, jaký je vztah, nebo spíš se chce říct, jak intenzivní je zrovna konflikt mezi Palestinci a Izraelci. Američané mají zájem na tom, aby nebyly jejich vzájemné útoky až tak časté a už samotná skutečnost, že se izraelský premiér Netanjahu posadil za jeden stůl s palestinským prezidentem Abbásem a teď spolu budou aspoň rok nějak jednat, je pro Američany už úspěchem, a tak je to tady také prezentované. A je, myslím, spravedlivé říct, že Obamova administrativa se o to snažila, přičemž v poslední době bylo znát, řekněme, že se změnil trošku snad vztah Bílého domu k Izraeli. Připomněl bych ty určité skoro přestřelky mediální, které mezi Američany a izraelskou vládou byly kvůli osidlování na západním břehu Jordánu. Chci tím říct, že prostě je znát, že opravdu Bílý dům se dál prostě blízkovýchodní situací zabývá. A je to víceméně z toho důvodu, že opravdu ani prezidentu Obamovi, stejně jako jeho předchůdcům, nic moc jiného nezbývá.

Libor DVOŘÁK, moderátor
–––––––
Šéfka americké diplomacie paní Hillary Clintonová, která je bezprostředním zprostředkovatelem těch rozhovorů, už úvodem poznamenala, že přesto, že jednání budou obtížná, ona věří v úspěch. Má podle tvého soudu, i podle soudu amerických pozorovatelů, pro tento svůj výrok nějaké pádné argumenty?

Vít POHANKA, redaktor
–––––––
No, jestli nějaké konkrétní argumenty Hillary Clintonová má, tak já jsem je nestačil zachytit. A nevšiml jsem si ani, že by je zachytil někdo jiný. Protože ona mluvila spíš v takové obecné rovině o tom, že se blízkovýchodní konflikt sám od sebe nevyřeší a ty sporné body, které jsou, ať už je to třeba postavení Jeruzaléma, na který si dělají nárok jak Izraelci, tak Palestinci, z pochopitelných důvodů. Nebo ať už se podíváme právě na problém židovských osídlení na západním břehu Jordánu, že prostě tyhle sporné body se budou dál prohlubovat, pokud se o nich nebude jednat. Hillary Clintonová mluvila také o tom, že třeba chápe podezřívavost, skepsi, se kterou se na obnovená přímá jednání dívají hlavně radikálové z obou stran, ale premiér Netanjahu a prezident Abbás se podle ní musí aspoň pokusit o nějakou dohodu. Takže ona mluvila opravu spíš takhle obecně. Nějaké konkrétní argumenty pro víru v úspěch jsem nezachytil.

Libor DVOŘÁK, moderátor
–––––––
Ty jsi už hned na začátku mluvil o tom, Vítku, že americké prezidentské administrativě a celé té špičce americké politiky v podstatě nezbývá nic jiného než se blízkovýchodní situací zabývat. Ale, když bychom se podívali, jak vysoko v těch zahraničně politických prioritách Obamovy administrativy stojí právě blízkovýchodní konflikt, kam bys ho asi tak umístil?

Vít POHANKA, redaktor
–––––––
Určitě patří mezi hlavní priority. Vzhledem k tomu, že s tím blízkovýchodním konfliktem samozřejmě velmi úzce souvisí i třeba situace v Iráku nebo v Afghánistánu, tak to působí, teda ta skutečnost, že jak oni říkají, je to jejich prioritou, tak to působí věrohodně. Je ale určitě pravda, že je tady určitý rozdíl, řekněme, změna v akcentu. Barack Obama se v zahraniční politice, to se nemusíme dívat jaksi daleko do minulosti, je znát, že se snaží klást větší důraz třeba na vztahy s asijskými zeměmi, především s Čínou. Snaží se prosazovat jaderné odzbrojení a podobně. Přesto si troufám znovu zopakovat, že prostě platí, že on, stejně jako jeho předchůdci, nemůže tu blízkovýchodní problematiku ignorovat a musí se jí nějak zabývat.

Libor DVOŘÁK, moderátor
–––––––
Jak na obnovení přímých rozhovorů Izrael – Palestina reagovala americká média a samozřejmě také odborníci, analytici, pozorovatelé?

Vít POHANKA, redaktor
–––––––
Opatrně až skepticky. Ať už budeme mluvit třeba o komentářích v těch médiích nebo když si poslechneme, co tomu říkají odborníci v těch takzvaných think thancích, kterých je tady ve Washingtonu celá řada. Ono je to těžké samozřejmě nějak kvantifikovat. Ale kdybych si měl, Libore, troufnout ten převažující názor nějak zobecnit, asi bych řekl, že podle něj je úspěch tou méně, ne-li dokonce nejméně pravděpodobnou variantou vývoje blízkovýchodních jednání. Hodně se tady připomíná, že jedna věc je to, na čem se dohodnou nebo nedohodnou premiér Netanjahu a prezident Abbás pod patronací, ne-li pod tlakem Washingtonu. Úplně jiná věc ale je, jak to přijmou, nebo jestli to přijmou radikálové na obou stranách konfliktů a to, tady jsou ty názory hodně skeptické. Nezapomínejme, že Palestinci mají svůj Hamás, na izraelské straně je například velmi silné, politicky vlivné hnutí osadníků na západním břehu Jordánu. Dosáhnout takové dohody, která by uspokojila takhle nesmírně jaksi nepřátelské skupiny na obou dvou stranách, to je takřka, nebo jeví se to být i podle komentářů skoro nemožné.

Libor DVOŘÁK, moderátor
–––––––
Reaguji přesně na to, co jsi právě řekl, Vítku. Co bude pro Baracka Obamu znamenat ten velmi pravděpodobný, až téměř jistý neúspěch těch jednání? Nechci být sýček, ale vypadá to tak.

Vít POHANKA, redaktor
–––––––
Já tady budu stručně. Já bych řekl, že Barack Obama prostě bude moci říct aspoň jsem to zkusil, když nic jiného. A může, může odrazit kritiku, že se tím vůbec nezabýval. Prostě se o to pokusili a když se to nepovedlo, tak se to nepovedlo a nebude zdaleka samozřejmě prvním prezidentem, kterému se to stalo.

Libor DVOŘÁK, moderátor
–––––––
Úplně na závěr jiná otázka. Ovšem související. Palestinsko-izraelské rozhovory pod americkou kuratelou započaly krátce před výročím 11. září. Už devátým. Lze v tom podle tvého soudu spatřovat nějakou symboliku, nebo je to náhoda?

Vít POHANKA, redaktor
–––––––
Já si myslím, že to je spíš náhoda, že to prostě takhle časově vyšlo. Teď tady 11. září už se začíná připomínat, ale je to v souvislosti se spory ohledně plánované mešity blízko Ground Zero na Manhattanu. Řekl bych, že pokud nějaké názory, že by to mohlo souviset, to obnovení blízkovýchodních jednání s výročím 11. září zazněly, tak já jsem je nějak moc nezachytil.

Libor DVOŘÁK, moderátor
–––––––
Říká z Washingtonu Vítek Pohanka. Vítku, děkujeme a na shledanou.

Vít POHANKA, redaktor
–––––––
Na slyšenou.

Libor DVOŘÁK, moderátor
–––––––
A je tu prostor pro mé dva dnešní hosty. Jiřího Peheho a Romana Jocha. Pánové, jak jsme zmínili už úvodem, jednání, která byla v minulém týdnu ve Washingtonu obnovena, trvají bez hmatatelného výsledku už skoro 2 desetiletí. Jaké jsou podle vás hlavní důvody těch dosavadních nezdarů? Jiří Pehe.

Jiří PEHE, doktor, ředitel New York University v Praze
–––––––
Těch důvodů je celá řada. Za prvé si myslím, že existuje nevůle k nějaké dohodě, zejména v těch radikálních okrajích, jak palestinské společnosti, tak v Izraeli. Koneckonců i teď v souvislosti s těmi jednáními se dá očekávat vzestup radikalismu, určitě se to radikálové budou snažit nějakým způsobem torpédovat, sabotovat. Takže zřejmě vzroste počet teroristických útoků a podobně. Potom samozřejmě také je to velmi složitá otázka vytvoření palestinského státu v nějaké podobě. Když se podíváme prostě na zeměpis, tak vidíme, že to je nesmírně složité, jsou tam dva kousky území, jeden v pásmu Gazy, druhý na západním břehu, vytvořit z toho nějakým způsobem stát je obrovsky, obrovsky složité. A …

Libor DVOŘÁK, moderátor
–––––––
Myslíte čistě technicky, pane doktore?

Jiří PEHE, doktor, ředitel New York University v Praze
–––––––
I technicky, ano. Plus samozřejmě k tomu přibývá otázka, zda by součástí toho řešení měla být, měl být Jeruzalém, tedy určité rozdělení Jeruzaléma. A pak samozřejmě k tomu přibývá také ten mezinárodní kontext. Celá řada regionálních velmocí nebo mocností se prostě angažuje v tom konfliktu tak či onak, mají tam různé zájmy, takže to všechno dát dohromady do nějaké rovnice je nesmírně složité. A ještě bych byl, doplnil poslední věc, že samozřejmě i pro ty umírněné izraelské politiky, kteří se pokoušeli o nějakou dohodu, vždy bylo velmi složité jednat v situaci, kdy vlastně ta palestinská strana neuznává izraelský stát. Takže vlastně je pak otázka, kdo s kým hledá a v zastoupení koho.

Libor DVOŘÁK, moderátor
–––––––
Roman Joch.

Roman JOCH, ředitel Občanského institutu, poradce premiéra pro zahraničí a lidská práva
–––––––
Onen experiment s mírovým procesem z Oslo z roku 1993 začal velice slibně. Jásir Arafat, tehdejší vůdce OOP a izraelští politici Jicchak Rabin, Šimon Péréz si podali ruce na trávníku Bílého domu za prezidenta Billa Clintona a ta myšlenka byla založená na principu výměny území za mír. Jinými slovy Izraelci předají Palestincům jejich území na západním břehu v pásmu Gazy. Výměnou za to Palestinci uznají stát Izrael a taky mu zajistí mír. Takhle ona dohoda zněla, takhle byla podepsána, rétoricky se k ní Jásif Arafat hlásil, ale nedodržel svůj díl dohody. Anglicky mluvil vždycky o míru, arabsky ke svým stoupencům , jeho řeči byly mnohem ostřejší. A de facto podporoval terorismus proti izraelským. No, a takový mezník nastal v roce 2000, na podzim 2000, kdy začala takzvaná druhá intifáda a po této době začaly mnohé izraelské pizzerie být vyhazovány do vzduchu. A v té době komentátoři se shodli na tom, že mírový proces Oslo zemřel. Byl mrtvý. Izrael jakožto bezpečnostní opatření začal stavět onu zeď, nebo ohradu bezpečnostní na západním břehu, která měla oddělit palestinská území od židovských. Aby palestinští teroristé nemohli pronikat. Od toho roku 2005 můžeme říci, že aktivita teroristů ze západního břehu vůči Izraeli značně poklesla. Mahmúd Abbás se jeví být mnohem umírněnější vůdce palestinské autority než byl jeho předchůdce Jásir Araffat. Ale zároveň v té době proniklo do popředí hnutí Hamás, které ani rétoricky Izrael neuznává, a to se zmocnilo pásmu Gazy. Takže nyní máme 2 palestinské entity, které se, které jsou vůči sobě nepřátelské. Hamás v pásmu Gazy a Fatáh na západním břehu. Fatáh se zdá být umírněný, vlna atentátů proti Izraelcům z území kontrolovaného Fatáhem je nyní velice nízká nebo neexistující. Nicméně Hamás je i nadále velice radikální hnutí. Mimochodem v ten čtvrtek, kdy premiér Benjamin Netanjahu letěl do Ameriky, tak došlo u Hebronu, to znamená v západním břehu, k celkem drastickému incidentu, který způsobil Hamás. Auto s židovskými osadníky, byla tam maminka, která měla snad 7, 8 dětí a byla v 9. měsíci těhotenství, bylo rozstříleno komandem Hamásu, všichni byli povražděni. Mnozí radikálové z Izraele vyzývali Netanjahua, aby se vrátil, aby odmítl jednat. Ale Netanjahu ví, že to nezpůsobil Mahmúd Abbás, to způsobil Hamás. Takže můj názor je ten, že i když tato jednání nepovedou k trvalému definitivnímu řešení a můžou skončit úspěchem, pokud tím úspěchem bude to, že se dohodnou, že budou nadále jednat. A já si myslím, že Izrael a Fatáh v tomto momentu se mohou dohodnout. Dohoda s Hamásem je naprosto mimo realitu.

Libor DVOŘÁK, moderátor
–––––––
Tak, my vlastně od samého počátku všichni vyslovujeme značnou skepsi, co se týče těch výsledků, které by se měly dostavit, dejme tomu, do toho roka, spíše asi lze předpokládat, že pokud k nějakému pokroku dojde, bude to trvat ještě déle. Ale, pánové, já bych se zeptal takhle. Vidíte nějakou naději, přes veškerou skepsi, která už tu zazněla během té úvodní čtvrthodiny. V nějakou naději, že tentokrát by se alespoň něco mohlo povést, pokud ano, čeho by k tomu bylo zapotřebí? Jiří Pehe.

Jiří PEHE, doktor, ředitel New York University v Praze
–––––––
Tak, určitá naděje tam samozřejmě vždy je, i když já souhlasím s tím, že ta dohoda je spíše možná s Abbásem než s Hamásem. To, pokud se nepodaří toto nějakým způsobem překlenout, tak tam když bude aspoň jedna strana, dneska vlastně už v té trojčlence, která bude ta jednání sabotovat. Nicméně, nicméně já mám pocit, že vlastně není ani tak důležitý ten výsledek v tomto okamžiku, jako spíše ten proces. Tady se hovořilo o tom, proč vlastně to začalo teď a vy jste zmínil 11. září, zdali tam je nějaká souvislost. Já si spíš myslím, že ta souvislost je odchod Američanů z Iráku. Tady ta oficiální ukončení té vojenské části íránské mise a že tady potřebuje Obama vytvořit jakousi atmosféru konstruktivní, že se jedná a že tady byl nastartovaný jakýsi proces. Protože určitě přijdou i v Iráku a potažmo na celém tom středním východě nové konflikty, nebezpečí, může tam dojít k nepředvídanému vývoji a pro něho je důležité, aby tady měl v záloze prostě tato jednání, mírová jednání. Aby tedy ta byla v běhu. Pokud bychom hledali nějaké nadějné signály, tak určitě přinejmenším to, že probleskla médii zpráva, nevím, do jaké míry je věrohodná, že by snad se mohlo blížit určité řešení ohledně rozdělení Jeruzaléma. Ale to zatím samozřejmě nebylo nikým potvrzeno. Nicméně to, pokud by se podařilo, tak to je i pro Abbáse by to byl obrovský úspěch, který by nesmírně zvýšil jeho legitimitu v rámci toho celého palestinského státu.

Libor DVOŘÁK, moderátor
–––––––
Stejná otázka pro doktora Romana Jocha.

Roman JOCH, ředitel Občanského institutu, poradce premiéra pro zahraničí a lidská práva
–––––––
Ano, toto je realistické. Již komentátoři nějakou dobu spekulují, myslím si, že jeden expert právě na tuto otázku je právě redaktor Českého rozhlasu 6 pan Jan Fingerland a říkají, že ta dohoda je nasnadě, je realistická, a to je ta, že arabské části východního Jeruzaléma a některé vesnice, které jsou momentálně mimo katastr Jeruzaléma, se přičlení k Jeruzalému a tím pádem východní část Jeruzaléma, arabská část Jeruzaléma může být hlavním městem palestinského státu. Tím pádem Jeruzalém byl hlavním městem dvou států, ale dohoda v tomto je v principu možná. Takže toto je realistické. Zároveň je realistická určitá dohoda ohledně dalších jednání. Samozřejmě Izraelci tvrdí, že oni mají v podstatě teď už jenom poslední páku nátlakovou vůči palestinské autoritě. A to je hrozba nových osad. To znamená, nebude-li definitivní řešení, definitivní dohoda podepsána, mohou vznikat další židovské osady. Samozřejmě, my je můžeme časem stáhnout, několikrát už Izraelci stáhli židovské osady, zmiňme ze Sinajského poloostrovu, z pásmu Gazy před 5 lety. Takže to je taky realistické. Ale Izraelci říkají, toto je naše poslední možnost, jak my můžeme naznačit Palestincům, že pokud to s tím mírem nebudou myslet vážně, tak přijdou o další půdu, kterou nyní mají. A, jak říkám, ten, to největší pozitivum, nebo ten největší důvod k optimismu je to, že na západním břehu nedochází k terorismu iniciovanému z hnutí Fatáh. To znamená z frakce Mahmúda Abbáse. To je velice uspokojivé. Pokud jde o načasování této schůzky, určitě souvisí s, se stažením amerických jednotek z bojových operací v Iráku. To určitě dodává dynamiku prezidentu Obamovi. Ale je tady i další vnitropolitický americký důvod. Za 8 týdnů jsou v Americe doplňovací volby do Kongresu, kdy se bude měnit celá Sněmovna reprezentantů a třetina senátorů. No, a samozřejmě podle průzkumů nyní prezidentova strana na tom není dobře a samozřejmě je dobrý jakýkoliv bod ve prospěch prezidentovy strany. To znamená i určitý úspěch v mezinárodní politice. Po Iráku by toto mohl být druhý úspěch, který by se povedl prezidentu Obamovi.

Libor DVOŘÁK, moderátor
–––––––
Pánové, velice důležitá otázka. Mluvili jsme o tom, za jakých okolností by se mohl ten málo pravděpodobný, alespoň částečný úspěch rozhovorů dostavit. Obě strany budou muset samozřejmě slevit, ne z nějakých maximalistických, ale dokonce průměrných asi představ. Čeho bude pro Izraelce, či naopak pro Palestince nejtěžší se vzdát? Doktor Jiří Pehe.

Jiří PEHE, doktor, ředitel New York University v Praze
–––––––
Pro Izrael samozřejmě to bude otázka těch osad, které jsou, prostě fyzicky existují a nejenom, že fyzicky existují, ale mají svoje politické zázemí. Tady už bylo zmíněno, že je to poměrně silná skupina, která v izraelské politice má slovo. A to je rozhodnutí, které může mít pro jakéhokoliv izraelského premiéra prostě devastující účinky, pokud, pokud skutečně uděláte rozhodnutí, ano, stáhneme se a nemusí to být ani stažení úplné, ale třeba jenom částečně. Viděli jsme, co se dělo, když byla rušena, nebo když se stahovali Izraelci z některých těch osad v pásmu Gazy, nebo z těch osídlení, tak to samozřejmě má svoje politické dopady. Pokud jde o Palestince, tak myslím si, že oni především musí přestat mluvil takovým tím dvojím jazykem, že tedy vlastně jednají nikoliv se státem, ta není vlastně, z celé, mezi řadou těch palestinských představitelů není jakési oficiální uznání Izraele a i když tedy uznávají třeba jeho existenci, tak stejně mluví tak, že vlastně z toho člověk může nabýt dojmu, že existenci toho svého partnera neuznávají a že by preferovali, kdyby ten stát byl zničen. A to je samozřejmě velmi potom složité pro jakéhokoliv izraelského politika, aby vedl jednání s takovýmto partnerem. Takže ustoupit budou muset obě strany. Nicméně já abych ještě možná řekl jednu malou poznámku. Já skutečně mám pocit z těch jednání, že v tomto okamžiku je to taková trošku kouřová clona. A to jak pro Izrael, tak tedy pro Spojené státy. Ty důvody vnitropolitické ve Spojených státech už byly zmíněny. Ale pokud tady ještě nějaká další souvislost, tak jsme nezmínili vůbec skutečnost, že je to jenom několik týdnů, kdy de facto Írán oznámil, že tedy dokončuje, nebo je ve fázi dokončení toho svého jaderného programu. Určitě pokud by Izrael musel v budoucnosti proti tomuto jadernému programu nějakým způsobem zasáhnout, tak jsem si jist, že izraelští politici předtím budou chtít udělat ústupky, které budou pacifikovat celý ten region. A vlastně si zavážou některé ty, ty politiky v arabském světě. Tedy jakási politika rozděl a panuj, protože pokud by Izrael se musel odhodlat k takovéto akci a nedá se vyloučit, tak skutečně, pokud by to dělal v prostředí, kdy bude mít proti sobě celý ten region, tak by to bylo nesmírně složité.

Libor DVOŘÁK, moderátor
–––––––
Roman Joch.

Roman JOCH, ředitel Občanského institutu, poradce premiéra pro zahraničí a lidská práva
–––––––
To je velice zajímavá úvaha a adekvátní naprosto. Tady nastává jakýsi boj o hegemonii na Blízkém východě mezi súnitským arabským světem, reprezentovaným především Saúdskou Arábií, která je nejbohatší a Egyptem, který je nejlidnatější na jedné straně a mezi šíitským blokem, nebo šíitsko-iránským blokem, ve kterém hlavní roli samozřejmě onoho údajného aspiranta na hegemona plní Írán, ale jehož spojencem jsou jak Sýrie, tak hnutí Hizballáh v jižním Libanonu, tak ale taky súnitské hnutí Hamás v pásmu Gazy. A arabské súnitské země nesou nelibě tento pokus o vytvoření jakéhosi šíitského oblouku od Íránu přes šíitský Irák, Sýrii, jižní Libanon až k pásmu Gazy. A nastává paradoxní situace, že súnitské arabské země najednou hledí na Izrale mnohem vstřícněji než kdykoliv v minulosti. Již v době onoho konfliktu v pásmu Gazy na začátku loňského roku, na začátku roku 2009. Média, státní média pochopitelně, v arabských súnitských zemích nebyly kritické k Izraeli, buď mlčely ohledně Izraele, anebo byly kritické spíše kvůli Hamásu. To, co se proslýchá je to, že těmto súnitským arabským zemím, které především jako je Saúdská Arábie, které mají šíitské menšiny v Perském, na pobřeží Perského zálivu, by až tak moc zase nevadilo, kdyby Izrael zničil íránský jaderný program. A tím pádem onu snahu Íránu získat hegemonii potlačil. Takže je to zajímavá, zajímavá úvaha a zajímavý trend. Velice bezprecedentní. Měřeno měřítkem 20. století. A samozřejmě k tomu vyžehlení vztahu by určitě pomohlo, kdyby se Izrael dohodl s tou umírněnou palestinskou frakcí. To znamená s Fatáhem, s Mahmúdem Abbásem.

Libor DVOŘÁK, moderátor
–––––––
Mluvili jsme tedy, pánové, o tom teď v posledních chvílích ústy Romana Jocha, jak si tam vedou ty další mocnosti v regionu, jaké vlastní zájmy hájí. Ale je tu ještě jedna důležitá věc, a už to tady zaznělo, Jiří Pehe hovořil o trojčlence. Zkrátka a dobře ve hře je také hnutí Hamás. Co bude v celém tomto procesu představovat ono? Jiří Pehe.

Jiří PEHE, doktor, ředitel New York University v Praze
–––––––
No, já se obávám, že bude představovat destabilizující faktor. Že, a už jsem to tady naznačil, myslím si, že můžeme očekávat v blízké budoucnosti v okamžiku, kdy se ta jednání jenom trochu rozjedou, tak můžeme očekávat zvýšenou činnost různých teroristických bojůvek, jak z pásma Gazy, tak Hizballáhu v jižním Libanonu. Jsou spolu propojeny. A určitě se budou snažit ta jednání torpédovat, destabilizovat, vytvořit atmosféru jakéhosi zmaru, že to vlastně stejně nedává smysl. Takže to bude, to bude velmi složité, ale nevidím v tomto okamžiku vůbec žádnou naději, že by se podařilo Hamás do těch jednání vtáhnout. Oni prostě mají dneska jiné zájmy než, než politici. Palestinští politici na západním břehu.

Libor DVOŘÁK, moderátor
–––––––
Roman Joch.

Roman JOCH, ředitel Občanského institutu, poradce premiéra pro zahraničí a lidská práva
–––––––
Naprosto to vidím úplně stejně. Konflikt s Hamásem v Gaze bude pokračovat. A jeho konec není v dohlednu. Mimochodem, lidé na západním břehu si uvědomili, že ona zhoršená bezpečnostní situace po té druhé intifádě poškodila i je obchodně. Protože méně poutníků cestovalo do těch míst. A když bude klid a mír na západním břehu, tak samozřejmě se do těch míst pohrnou poutníci a lidé místní budou prosperovat. Lidé na západním břehu nahlédli, že mír je pro ně dobrý. Ale Hamás v Gaze to stále nenahlédl.

Libor DVOŘÁK, moderátor
–––––––
Mnohem blíž než Spojené státy to na Blízký východ mají Evropané. Jejich postoj k letitému konfliktu v této oblasti bývá od amerického často značně odlišný. Jak evropské struktury reagovaly na obnovení izraelsko-palestinského dialogu, na to se v tuto chvíli ptáme stálého zpravodaje Českého rozhlasu v Bruselu Pavla Nováka. Dobrý večer, Pavle. Můžete spustit.

Pavel NOVÁK, redaktor
–––––––
Dobrý večer. Vlastně jediná oficiální reakce pochází od vysoké představitelky pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku baronky Catherine Ashtonové, která vlastně i opatrně, jako vůbec to má Unie ve zvyku, reagovala na ty zahájené rozhovory. Řekla, že oceňuje vizi a politickou odvahu jak premiéra Netanjahua, tak prezidenta Mahmúda Abbáse. A také doufá, že ty zahájené rozhovory budou začátkem dlouhého a asi také velice složitého procesu, který ale znamená velice důležitý krok na cestě k snad spravedlivému a dlouhotrvajícímu míru v regionu. Doufá také, že se podaří všechno to, co si vytkli tito dva státníci, plnit během toho jednoho roku. Jakou lhůtu tedy si vlastně dohodli ve Washingtonu. Jinak žádné další komentáře se vlastně nevyskytly, ale je to právě proto, že Evropská unie je dost opatrná a nedá se tak úplně přesně odhadnout, jestli je v tomto případě nestranná, protože vlastně ona je tím hlavním sponzorem vznikajícího palestinského státu. Protože ona je největším finančním dárcem pro palestinskou autonomii. Každý rok posílá do Ramalláhu, řekněme, řádově asi 400 milionů eur. Loni to bylo 440 milionů eur. A ty peníze jsou používané na to, aby fungovala tamní samospráva, aby se platili státní úředníci. Ale také na to, aby se tam obnovovala, nebo vůbec stavěla infrastruktura jako silnice, školy a podobně.

Libor DVOŘÁK, moderátor
–––––––
Tolik z Bruselu Pavel Novák, náš stálý zpravodaj v evropské metropoli. Děkujeme mnohokrát a na slyšenou, Pavle.

Pavel NOVÁK, redaktor
–––––––
Na slyšenou.

Libor DVOŘÁK, moderátor
–––––––
Související otázka pro oba mé hosty. Víme, že rozdíly mezi americkým a evropským postojem jsou značné. Zejména, kdybychom si připomněli takové země, jako je kupříkladu Francie, která je jistě důležitou evropskou mocností. Zkrátka a dobře, není snadné ten americký a evropský postoj sladit. Jisté důvody naznačil před chviličkou už Pavel Novák. Takže, pánové, jak se na ty příčiny rozdílů amerických a evropských postojů blízkovýchodnímu konfliktu díváte vy? Romane Jochu.

Roman JOCH, ředitel Občanského institutu, poradce premiéra pro zahraničí a lidská práva
–––––––
Těch důvodů je několik. Amerika obecně je více proizraelská než propalestinská, mám-li to takhle říci. Zatímco Evropa, nebo západní Evropa více sympatizuje s Palestinci než s Izraelem. Je to velice obecně, schématicky. Ale tento rozdíl je, myslím, věcný. I když je nutno uznat, že současná americká vláda Baracka Obamy, na rozdíl od svých předchůdkyň všech, se trošku posunula směrem k tomu západoevropskému pohledu. Ale v čem je rozdíl v oné diskrepanci? V onom rozdílu pohledu Američanů? Domnívám se, že ty rozdíly jsou dva. První je ten, že americká společnost je mnohem více religióznější než západoevropská. A američtí především protestanští, mírně fundamentalističtí křesťané mají speciální sionistickou afinitu k židovskému národu. A z náboženských důvodů je podporují. To je jeden důvod. Na druhé straně západní Evropa je stejně jako Česká republika velice sekulární a toto náboženské hledisko nehraje tak velikou roli. A druhý důvod je ten, že v západní Evropě je relativně početná muslimská menšina. A pro politiky západoevropské je z politických důvodů velice nevýhodné být příliš silně proizraelští. Protože samozřejmě velkou část svého elektorátu by popudili. A čistě ve vlastním zájmu jsou tudíž mnohem více vstřícnější k té arabské nebo palestinské pozici.

Libor DVOŘÁK, moderátor
–––––––
Jiří Pehe.

Jiří PEHE, doktor, ředitel New York University v Praze
–––––––
Tak, ty základní důvody byly, byly tedy řečeny. Já si myslím, že samozřejmě také pokud se posuneme do světa té reálné politiky, tak určitě úlohu silnou hraje v americké politice to proizraelské lobby, které opravdu je nesmírně efektivně zorganizováno. Pracuje a má na tu politiku, zejména Kongresu, obrovský vliv. Ale jinak si myslím, že tady opravdu v těch postojích Evropanů hraje, hraje velkou roli to, že dnes jsou to miliony muslimů, kteří žijí v Evropě, v západní Evropě, nikoliv miliony Židů. A to se samozřejmě musí nějakým způsobem odrážet v té politice západoevropských zemí. Nicméně varoval bych před nějakým zevšeobecňováním. Protože Evropská unie, to je v některých směrech poměrně, řekněme, integrovaný celek, ale pokud jde o tuto otázku, tak si myslím, že tam jsou velké rozdíly mezi jednotlivými státy. A zase to možná trochu závisí na tom, jaký ten který stát má historii, vztahy s Izraelem, jak má velkou muslimskou komunitu, ale pokud bychom chtěli dávat třeba do jednoho pytle Českou republiku a Francii, tak bychom určitě udělali obrovskou chybu.

Libor DVOŘÁK, moderátor
–––––––
Ještě jedna otázka, která souvisí s tím, o čem jsme právě mluvili. Myslíte si, pánové, že ta současná jednání ve Washingtonu, která, dá-li bůh či aláh, kdo ví, se budou každých 14 dní opakovat, budou pokračovat tedy na těch asi 26 kapitol. Mohla by ty americké a evropské postoje sblížit nebo naopak rozdělit? Roman Joch.

Roman JOCH, ředitel Občanského institutu, poradce premiéra pro zahraničí a lidská práva
–––––––
Nemyslím si, že by je měla nějak výrazně rozdělit. Pokud ta jednání budou úspěšná, nebo mírně úspěšná, tak ty pozice se sblíží. Protože samozřejmě jak Amerika, tak Evropa si přeje, aby onen konflikt byl buď úplně vyřešen, a když je to nepravděpodobné, tak aspoň utlumen.

Libor DVOŘÁK, moderátor
–––––––
Jiří Pehe stejná otázka.

Jiří PEHE, doktor, ředitel New York University v Praze
–––––––
To samé. Já myslím, že je tam spíše větší šance na to, že se ty, že se ta stanoviska budou sbližovat. Pokud samozřejmě nedojde k nějaké mimořádné události, kterou nemůžeme v tomto okamžiku předvídat. Kolaps těch jednání, nebo nějaký nový konflikt, nebo zcela hypoteticky, jak už jsme to tady zmínili, třeba izraelský útok na Írán, což by samozřejmě pravděpodobně ta stanoviska silně polarizovalo, protože já předpokládám, že v takovémto scénáři Amerika by stála spíše na straně Izraele. U Evropy si nejsem úplně tak jist.

Libor DVOŘÁK, moderátor
–––––––
Už v dnešním úvodním rozhovoru s Vítem Pohankou z Washingtonu, jsme se zmínili o důležitém a velmi smutném výročí pro Spojené státy. Tuto sobotu uplyne přesně 9 let od teroristického útoku na několik důležitých cílů v USA. Připomeňme si, že jen v obou mrakodrapech, tedy ve dvojčatech světového obchodního centra, zahynuly téměř 3 tisícovky lidí. Za tímto tragickým výročím se ohlédneme společně s historikem Igorem Lukešem z Bostonské univerzity. Dobrý večer, pane profesore.

Igor LUKEŠ, historik, Bostonská univerzita
–––––––
Dobrý večer.

Libor DVOŘÁK, moderátor
–––––––
Co podle vaší zkušenosti bývá nejpodstatnějším mementem vzpomínek na 11 září 2001 přímo ve Spojených státech.

Igor LUKEŠ, historik, Bostonská univerzita
–––––––
Vzpomínám si, že do mé kanceláře přišla toho dne, bylo brzo ráno. A řekla mi, že do světového centra narazilo letadlo. Původně jsme se oba naivně představovali, že šlo o nějaké malé soukromé letadlo, jeho pilot možná dostal infarkt. Pak už si vzpomínám na zděšené tváře studentů v menze, kde jsme stáli všichni ve velikém houfu a dívali se na televizi, na živé záměry z New Yorku. A nakonec vlastně si vzpomínám i na studentku, kterou vidím dosud před sebou. Když mi řekla že nepřijde na přednášku, protože její tatínek právník měl kancelář v tom zříceném mrakodrapu. A ještě úplně poslední vzpomínka. Neuplynulo moc dní a už veřejnost chytře masírovaná našimi neokonzervativci, začínala věřit, že za atentáty stojí Saddám Husajn. A má navíc k tomu ještě i zbraně hromadného ničení. A tak si vzpomínám, jak jsme začínali chystat, jak jsme se začínali vlastně chystat k tomu, abychom k té jedné tragédii přidali ještě tentokrát dobrovolně jednu další.

Libor DVOŘÁK, moderátor
–––––––
Komplex světového obchodního centra, o kterém už jsem mluvil, tvořilo celkem 7 budov. Spadla tedy jen těmi velkými letadly, jak jste to teď připomněl, přímo zasažená dvojčata. Ta ovšem poškodila i 3 další objekty, které rovněž musely nakonec být strženy. Jak daleko je obnova těch míst na Ground Zero nyní a kdy bude celý nový komplex asi uveden do provozu, pane profesore?

Igor LUKEŠ, historik, Bostonská univerzita
–––––––
No, byl jsem shodou okolností na místě nedávno. A překvapilo mě, jak se tam teď po létech nesmyslného hádání mezi státy New York a New Jersey horečně staví. Na místě rostou 2 obrovské mrakodrapy, pod zemí pod nimi je už teď téměř hotová nádražní stanice. A má tam být ke všemu ještě památník, muzeum té tragické události. A ten má být hotov už do 11. září 2011. Tedy k 10. výročí.

Libor DVOŘÁK, moderátor
–––––––
Otázka zřejmě závěrečná. Krátce před letošním výročím 11. září vešlo ve známost rozhodnutí vybudovat pouhé dva bloky od Ground Zero muslimské náboženské a kulturní centrum. Nebude to sice přímo mešita s minaretem, ale umístění takovéhoto objektu v srdci Manhattanu vyvolalo mezi Američany bouřlivé reakce. Přímo na Manhattanu už demonstrovali jak zastánci, tak odpůrci tohoto projektu. Jak se, pane profesore, na tento projekt díváte vy? A čeho především je pro vás výrazem?

Igor LUKEŠ, historik, Bostonská univerzita
–––––––
No, hlavně bychom měli vysvětlit, že 2 bloky v té dolní části Manhattanu, jsou mnohem delší než 2 bloky třeba v Dejvicích. A taky bychom měli podtrhnout to, co jste vlastně řekl. Že jde o centrum. Má tam sice být modlitebna, ale má tam být taky domov důchodců. Má tam být plavecký bazén a různá taková sociální zařízení. A můj názor. No, tuhle zemi založili lidé, kteří, jak známo, trvali na striktním oddělení státu a církve. A každý z nás tím pádem může věřit v něco jiného, nebo nevěřit vůbec nic. A každý zároveň si také může postavit v rámci samozřejmě platných zákonů a pravidel, co chce na pozemku, který mu právoplatně patří. Je důležité podtrhnout, že nejmenší opozice proti tomu projektu je v samotném New Yorku. Zatímco největší opozici najdete mezi politiky typu Sarah Palin, kteří se předhánějí v tom, kdo řekne víc urážející, víc provokativní věc, kdo je zkrátka víc proti. A to mluví samo za sebe. A já věřím, že nakonec všichni slušní lidé tyhle demagogie odmítnou. A potvrdí tak oddělení církve a státu, jednu ze zásad, na kterých je tahle země založená.

Libor DVOŘÁK, moderátor
–––––––
Říká z amerického Bostonu profesor Igor Lukeš. Děkujeme mnohokrát a na slyšenou.

Igor LUKEŠ, historik, Bostonská univerzita
–––––––
Na shledanou.

Libor DVOŘÁK, moderátor
–––––––
Bude samozřejmě slušností a koneckonců také zajímavé dát možnost i mým dvěma hostům vyjádřit se právě k letošnímu výročí 11. září a jeho okolnostem. Koneckonců i těm, o kterých jsme na závěr rozhovoru s Igorem Lukešem před chviličkou mluvili. Tedy, pánové, co říkáte tomu projektu amerického muslimského centra na Manhattanu vy? Jiří Pehe.

Jiří PEHE, doktor, ředitel New York University v Praze
–––––––
No, já myslím, že kromě toho oddělení státu a náboženství, o kterém mluvil Igor Lukeš, tady je ve hře ještě další oddělení, a to je tedy, řekněme, rozlišení mezi islámem, coby náboženstvím, a islámským fundamentalismem. Takže my tady máme 2 tábory. Lidé, kteří odlišují tyto dvě věci, tak jsou, ani by nemohli být proti tomu náboženskému centru, možná jenom z důvodu nějaké piety nebo, ale těžko by hledali argumenty. Lidé, kteří ztotožňují islámský fundamentalismus a islám. Věří, že vlastně celý islám je tak trochu zasažen tímto virem. Tak samozřejmě budou spíše proti a budou to považovat za urážku. Takže já myslím, že tam je ve hře i toto. A je to také asi otázka, do jaké míry je ten který člověk liberální a do které, do jakém míry spíše liberální není.

Libor DVOŘÁK, moderátor
–––––––
Stejná otázka pro Romana Jocha.

Roman JOCH, ředitel Občanského institutu, poradce premiéra pro zahraničí a lidská práva
–––––––
Já myslím, že oba rozlišení jsou platná. To znamená oddělení státu a církví a taky oddělení v rámci islámu, mezi islámem, řekněme, umírněným, hlavního proudu, a mezi islámským radikalismem. Islamismem. Ale pak je tady třetí ohled. A velice důležitý, který zatím nezazněl. A to je takt, taktnost. Aby bylo úplně jasné. Samozřejmě ti muslimové, pokud si koupí tu budovu nebo tu půdu, mají samozřejmě plné právo si tam postavit jak kulturní centrum, tak mešitu, tak cokoliv jiného. Tady je vidět, jak jsou vlastnická práva ve skutečnosti důležitá pro tak vznešené právo jako je právo na náboženskou svobodu. To znamená z hlediska ústavy, z hlediska práva a z hlediska svobody mají na to plné právo. Pokud si to sami koupí za svoje peníze. Ale za druhé. To místo je pietní a já souhlasím s názorem, který napsal americký sloupkař Charles Krauthammer, kde uvedl tuto paralelu. Podívejte, dnešní Německo. Spolková republika Německo nemá vůbec nic společného s nacismem. Všichni to víme, je to příkladný ústavní demokratický režim. Ale kdyby teď napadlo nějakého německého politika postavit německé kulturní centrum v Osvětimi nebo Treblince, bylo by to extrémně provokativní. Samozřejmě kdekoliv v Polsku, ve Varšavě, v Krakově, v jakémkoliv hlavním městě. Nebo velkém městě. Ale ne 65 let po holocaustu ne v Osvětimi, ne v Treblince. Na dolním Manhattanu jsou již nyní 2 mešity. A samozřejmě američtí muslimové si můžou kdekoliv koupit budovu a postavit si tam kulturní centrum mešitu. Ale pouhých 9 let po té události, kdy jejich fanatičtí koralegionisté, ne oni samozřejmě, ale oni fanatičtí koralegionisté. Já se tu pustím do takového masakru. Teď stále by to bylo velice netaktní, kdyby to udělali právě na tom místě. Mají na to právo zajisté, ale bylo by to netaktní. A nepřispěli by tím lepšímu pohledu průměrných Američanů na islám.

Libor DVOŘÁK, moderátor
–––––––
Pánové, z našeho dnešního pořadu, jak se tak dívám na display počítače, zbývá pro naše závěrečné řeči asi 5 minut. Už se tady mluvilo, koneckonců i teď v těch posledních minutách, o islámu. Umírněném, uměřeném a islámu extrémním. Jak se zdá, je pro mnoho lidí na světě a teď mám na mysli zejména příslušníky té takzvané euroamerické civilizace, kteří bez dlouhého přemýšlení se dopouštějí toho tragického omylu, že islám s tím extrémismem jednoduše, jednoduše slučují. Na druhé straně ovšem fakt, co uvedlo dnešní ranní vysílání BBC a jsou to velice zajímavá procenta, tam bylo řečeno, že podle statistik, které vešly ve známost koncem minulého týdne, právě ve velmi chudých a chudých islámských zemích je na otázku, jak důležitý je islám ve vašem životě 90 až 99 procent lidí ochotno odpovědět, že islám má pro ně význam zcela zásadní. V zemích, dejme tomu, evropských, je to mu přesně naopak a v tomto ohledu nejsvětštějším státem je protestantské Estonsko, kde uvedlo jako důležitou okolnost svého života náboženskou víru jen 16 procent. Svou otázku proto formuluji takto, pánové. Dá se ten, dejme tomu, euroamerický svět s islámským za těchto okolností nějak rozumně a relevantně smířit? Jiří Pehe.

Jiří PEHE, doktor, ředitel New York University v Praze
–––––––
Já myslím, že se smířit určitě dá. A ta fundamentalistická křídla, nebo okraje, mají všechna náboženství. Nejenom islám. Existuje křesťanský fundamentalismus, existují i v ostatních náboženstvích prostě fundamentalisté, kteří ve jménu toho náboženství páchají nejhrůznější věci. Takže bych ne tak úplně byl ochoten ztotožňovat islám s islámským fundamentalismem. Co je asi více problematické je to, že je počet lidí, kteří se hlásí k islámu, kteří víceméně, nechci říci, že schvalují, ale rozhodně nějak aktivně neprotestují proti těm, proti těm zvěrstvům, která jsou páchána fundamentalisty. Je možné, že to souvisí s politickými systémy, které v těch zemích jsou. Kde ti lidé nemají možnost se svobodně vyjadřovat. Mnoho těch zemí prostě nemá demokracii. Ale to je, myslím, cosi, co, řekněme, Evropany nebo Američany popuzuje asi nejvíc. Že když se něco takovéhoto stane, tak místo toho, aby, abychom viděli, abychom viděli tak jako třeba vidíme nyní ve Francii demonstrace proti deportacím Romů, že se aktivizuje občanská společnost, tak kdybychom viděli třeba v nějaké islámské zemi demonstrace proti těmto aktům islámských fundamentalistů, tak naopak vidíme demonstrace, které, které to schvalují. A to je myslím pro nás asi ta nejhorší zpráva.

Libor DVOŘÁK, moderátor
–––––––
Roman Joch stejná otázka.

Roman JOCH, ředitel Občanského institutu, poradce premiéra pro zahraničí a lidská práva
–––––––
Ano, samozřejmě. Koexistence s islámem, umírněným islámem je možná, pokud se podíváme na umírněné islámské režimy jako je v Maroku, v Tunisku, nemáme s nimi vůbec žádný problém. Ta koexistence je příkladně možná. Také je pravdou, že v rámci všech náboženství jsou oni radikálové nebo fundamentalisté, ale tady je trošku jiná proporce. Když se podíváte na fundamentalisty, radikály křesťanské, židovské, budhistické, tak jejich počet, nebo případně počet jejich smrtících útoků je relativně nízký. Zatímco v rámci islámu to fundamentalistické křídlo je disproporčně větší než u jiných náboženství. Ale samozřejmě v rámci islámu je stále menšinové. Takže tento určitý problém v rámci islámu je a samozřejmě ten největší úkol připadá na umírněné muslimy. Aby oni marginalizovali ony radikály, kteří jsou ochotní sahat k násilí stejně jako hlavní proud křesťanství, judaismu, budhismu, pokud nějaký extremista fanatik vrah ve jménu náboženství zabíjí, tak je okamžitě odsouzen náboženskými autoritami. Je nutné, aby toto přesně nastavovali v rámci islámu.

Libor DVOŘÁK, moderátor
–––––––
Pánové, ještě jedna otázka, teď už asi skutečně závěrečná. Mluvili jsme o tom, jak je celý ten islámsko-křesťanský nebo křesťansko-judaistický konflikt vnímán ve světě. Máte dojem, že, dejme tomu, naše společnost má nějakou racionální představu o tom, oč v tomto konfliktu jde? Jiří Pehe.

Jiří PEHE, doktor, ředitel New York University v Praze
–––––––
Tak, určité představy samozřejmě máme a můžeme si je každý den jaksi pročíst ve světovém tisku nebo o nich slyšet nejrůznější úvahy. Nejsem si úplně jist, že ta západní civilizace rozumí tomu islámskému světu, ale ono to platí i naopak samozřejmě. My jsme tady slyšeli o těch rozdílech mezi tím šíitským a súnitským islámem a možná, že prostě pro většinu třeba i našich posluchačů toto je věc, které ne úplně rozumí a možná neví, o co se jedná. Ale zase těžko by někdo mohl požadovat třeba po průměrném vyznavači islámu, aby jmenoval různé křesťanské církve a denominace a podobně. Nicméně já si myslím, že tady je také důležité to, že vlastně ten islám, jak se vyvíjí, tak se vyvíjí trošku v jiné časové ose. V těch velkých náboženstvích je, náboženství je toto nejmladší. A když jsme tady mluvili o tom fundamentalismu, tak samozřejmě tu největší vlnu fundamentalismu a těch náboženských válek si třeba křesťanství odbylo už před několika stoletími. Můžeme být jenom rádi, že v té době nebyly k dispozici nukleární zbraně nebo zbraně, které máme k dispozici dnes. Asi by to tady vypadalo trochu, trochu jinak. Takže to, že se odehrává tento druh střetu uvnitř islámu dnes s těmi technickými prostředky, které máme k dispozici, které vlastně vytvořila ta západní civilizace paradoxně, tak to je samozřejmě, to umocňuje sílu toho konfliktu.

Libor DVOŘÁK, moderátor
–––––––
O stručnou odpověď poprosím ještě Romana Jocha.

Roman JOCH, ředitel Občanského institutu, poradce premiéra pro zahraničí a lidská práva
–––––––
Ano, pan doktor Pehe má pravdu. Popsal to naprosto adekvátně. Já ten závěr pro nás je samozřejmě, že musíme se snažit, západní státníci, západní služby, aby oni radikálové ty nejničivější prostředky dnešní doby do svých rukou nezískali.

Libor DVOŘÁK, moderátor
–––––––
Těmito slovy dnešní Studio STOP končí. Za všech 5 svých dnešních hostů i za Valérii Radsmanovou a Davida Schneidera v režii se loučí a příjemný poslech našich dalších pořadů přeje Libor Dvořák.

Vysíláno na ČRo 6 dne 6.9.2010