Největší hrozbou naši civilizaci je hodnotový a morální relativismus: přesvědčení, že pravda, dobro a spravedlnost neexistují. Že všechno je stejně dobré jako cokoli jiného a všechny životní styly a volby jsou si rovny.

MUDr. Roman Joch se narodil v roce 1971 v Bánské Bystrici. Vystudoval Lékařskou fakultu UK v Praze, ale od studií se věnuje politice, politologii. Je také publicistou a překladatelem. Od roku 2003 je ředitelem liberálně-konzervativního Občanského institutu. Na VŠE přednáší předmět politická ideologie. V roce 2010 si jej premiér P. Nečas přes protesty části veřejnosti vybral jako poradce v oblasti zahraničí a lidských práv.

Na konci června byl hostem diskusního pořadu Disputace v Kutné Hoře. Při této příležitosti poskytl Tepu rozhovor.

Jsou lidská práva univerzální nebo jsou vždy něčím podmíněna?

RJ: Základní lidská práva jsou skutečně univerzální, jsou „lidská“, tj. daná lidskou přirozeností, volní a rozumovou kapacitou člověka, a proto je mají všichni lidé, má je člověk jakožto člověk, skrze své lidství. Fakt, že je někteří vládcové porušují, neznamená, že tato práva neexistují; znamená to jen, že ti vládcové jsou nespravedliví či zločinní, Těmito základními lidskými právy, říká se jim práva přirozená, jsou právo nevinných na život, svobodu (myšlení, svědomí, založení rodiny) a na legitimně získaný majetek.

A pak jsou práva další – spíše konvence než práva, jakési tradice či dohody společnosti – jsou to např. práva politická, sociální, kulturní – jež jsou skutečně kulturně podmíněná a nejsou univerzální. Zda máme mít právo volit ve věku 18 nebo 16 nebo 21 let, zda neplacená dovolená je 1 týden nebo 4 týdny, zda je legální mít manželku jednu nebo čtyři – to nejsou univerzální, přirozená práva, nýbrž jsou to konvence společností.

Které z lidských práv považujete pro naši západní civilizaci za nejdůležitější?

RJ: Práva tři, neboť z nich plynou všechny naše další svobody: (1) právo na náboženskou svobodu a svobodu slova (tj. svoboda svědomí); (2) právo vlastnit soukromý, legitimně nabytý majetek (nezávislost od svévole ostatních); a (3) právo uzavřít rodinu a vychovávat své děti dle svého přesvědčení (kontinuita vlastní osobnosti a světonázoru v dějinách).

Lidé mají pocit (i při besedě se to ukázalo), že receptem na neduhy společnosti by byly vysoké a kruté tresty. Kde se bere tato iluze?

RJ: Toto je věčné pokušení myslet si, že drakonické tresty jsou všelékem. Obdobným pokušením je myslet si, že když na nějaký společenský problém či patologii utratíme hodně peněz daňových poplatníků, onen problém zmizí, „vyřeší se“. No, někdy přísnější tresty skutečně mají větší odstrašující účinek vůči potenciálním pachatelům, ale mnohem důležitější než výše trestu je jistota, že trest vůbec přijde – a přijde rychle;tj. že pachatel je rychle dopaden, odsouzen, potrestán.

V Singapuru, nepochybně velmi dobře fungující společnosti, kterou i Vy uvádíte jako dobrý příklad, fungují tělesné tresty – např. za vandalismus. Mají podle Vás smysl ? Není to relikt středověku ? Je možné si něco takového představit u nás?

RJ: Tělesné tresty za vandalismus u nás v současném kontextu naši společnosti asi ne, ale zpřísnění trestů za vandalismus (vyšší pokuty, vězení, veřejně-prospěšné práce) ano.

Vyslovil jste se proti trestu smrti. Existují podle Vás i jiné důvody jeho odmítnutí než to, že jeho existence by byla v rozporu se směrnicemi EU?

RJ: V principu se domnívám, že trest smrti je za určitých okolností přijatelný a správný (Norimberk po 2. světové válce). V současné ČR bych byl proti ze tří důvodů: Ten nejméně důležitý jste zmínil – mezinárodní dohody. Důležitější je ten, že ve stavu současné justice by mohlo dojít až k příliš vysokému procentu justičních omylů. A třetí nejdůležitější důvod proti: občané by jej nechápali jako stvrzení spravedlnosti, ale jako mstu, odplatu; a to by morální smysl trestu překroutilo.

USA jsou jistě v mnohém, co se týče lidských práv, tradičním vzorem pro západní civilizaci. Co by, podle Vás, však ostatní země v této oblasti napodobovat neměly?

RJ: Je toho spousta: vytěsňování náboženských symbolů z veřejného prostoru je fanatické, nesprávné a společnost ochuzující (to se v USA děje); kult a dogma politické korektnosti na univerzitách i ve společnosti, jež škrtí svobodu projevu, jsou taky hanebné (je to produkt vývoje původního amerického puritanismu levicovým směrem); radikální feminismus, který je taky výtvorem amerických univerzit, je úplně proti přirozenému lidskému životu. (Vzít si na rande právníka, aby vám sepisoval smlouvu pokaždé, když se chcete holky dotknout nebo jí položit ruku na nějakou část jejího těla – a ona by to pokaždé podepsala předtím, než tu ruku položíte trochu dál, níž nebo výš – již sama tato představa je absurdní a plně proti přirozenosti lidských vztahů – to vidí snad každý; leč jest to logický závěr radikálního feminismu.)

Jak vnímáte snahu Francie omezovat veřejné nošení burky u muslimských žen?

RJ: Zákaz nošení náboženských symbolů (řetízků s křížkem, jarmulky, muslimského šátku) – ne! Symboly patří k náboženské svobodě. Ale zákaz burky – ano! Abychom si mohli na veřejném prostoru jako občané vzájemně důvěřovat, musíme si vidět do očí a do obličejů.

Má podle Vás smysl projevovat podporu Tibetu, dalajlámovi?

RJ: Symbolicky snad ano, ale mnohem důležitější je projevovat podporu těm zemím, které již svobodu mají, ale jsou ohrožovány (např. Tchaj-wan) – čí přímo se zabývat zdrojem a problémem nesvobody (Peking, Čína). Tibet je problém druhotný a odvozený od problému prvotního, kterým je charakter současného režimu v Pekingu.

Co je podle Vás v současnosti největším ohrožením naší, eventuálně západní demokracie ? A největším ohrožením naší civilizace ? Je to to samé?

RJ: Ne, není to to samé. Naše civilizace bez demokracie být může (a mnohá staletí i byla), ale demokracie bez naší civilizace být nemůže. Největším ohrožením naši demokracie je přesně to, co se již stalo v 20.-30. letech 20. století – pokud lidé přijdou k závěru, že demokracie je (a) neefektivní (je to jen žvanírna, která neřeší problémy a nechce nebo neumí činit rozhodnutí); anebo (b) neslouží zájmu všech (ale jen kastě parazitů – politiků a jejich klientů) – pak lid demokracii odvrhne a bude požadovat vládu tvrdé ruky, vládu autoritativní.

Největší hrozbou naši civilizaci je hodnotový a morální relativismus: přesvědčení, že pravda, dobro a spravedlnost neexistují, nejsou poznatelné, všechno jsou to jen představy a subjektivní preference, že všechno je stejně dobré jako cokoli jiného, že všechny životní styly a volby jsou si rovny a rovnocenné, atd. Tato mentalita je nutně anti-civilizační, nutně civilizaci ničí. Civilizace je totiž postavena na hierarchii, autoritě, distinkci, diskriminaci: něco (názor, chování, životní styl) je lepší, ušlechtilejší, hodnotnější; a něco jiného je zase horší, hanebnější, nižší.

Ano, ale jak zabránit, aby se tyto atributy naší civilizace neobrátily proti člověku. Vždyť vše, co uvádíte, preferovalo i nacistické Německo (hierarchii hodnot, autoritu, diskriminaci něčeho „méně hodnotného“ („nižší rasy, zvrhlého umění“…) atd., a právě proto dospělo k nelidskému, barbarskému systému. Onen relativismus sice přináší různá nebezpečí, ale není to menší zlo, než když si člověk nebo skupina lidí osvojí právo určovat, co je hodnotnější, morálnější, ušlechtilejší atd., a pak to třeba i násilím vynucuje?

RJ: Za prvé, nacismus usiloval o autoritu a hierarchii nikoli civilizace, ale anti-civilizace. Nacismus a komunismus byly vzpourou proti západní civilizaci, jak se ustavila ze svých židovských, řeckých, římských a křesťanských kořenů. Ne každá hierarchie a autorita stojí za to (hierarchie a autorita kmene kanibalů nestojí za nic), ale jen hierarchie a autorita hodnot, které odpovídají lidské přirozenosti, vnitřní důstojnosti člověka. Nacismus byl anti-civilizační např. svým rasismem; tím, že popíral vnitřní hodnotu všech lidí a tedy vlastně rovnost práv všech lidí. Dále tím, že úplně upíral lidem svobodu a podřídil je totalitní vládě. A v neposlední řadě i tím, že považoval lidi postižené že nehodné žití, přičemž vysokou civilizační hodnotou, hodnotou šlechetnosti, je naopak pomoci těm, kdo jsou slabší, postižení či nemohoucí.

Za druhé, právě že člověk či skupina lidí nemůže určovat svou vůlí to, co je hodnotnější, morálnější, ušlechtilejší atd. – to by byl právě onen relativismus, ona svévole, libovůle lidí určit si, co je pravda – nýbrž lidská přirozenost, morální konstituce člověka a tradice civilizace, konkrétně tradice západní civilizace, určují, co je správné. Člověk – ani jednotlivec, ani skupina, ani většina – nemá právo určovat, co je správné; má jen právo a schopnost to pochopit, uznat, a dobrovolně akceptovat ve svém svědomí.

A tím se dostáváme k tomu za třetí: ctnosti jako ušlechtilost, šlechetnost či jiné morální hodnoty, aby ctnostmi a hodnotami byly, musejí být člověkem dobrovolně zvolené, dobrovolně akceptované. Nelze je donucovat státní mocí a už vůbec ne násilím – tím by se jejich ctnost či hodnotnost zabily a zbyly by jen represe, strach a konformita. Tedy civilizace musí stát na svobodě a na tom, že civilizační hodnoty a morální autoritu lidé přijímají dobrovolně, ve svém svědomí, nikoli na základě moci. Andrej Sacharov byl morální autorita, i když neměl moc, Leonid Brežněv měl moc, ale morální autorita, to teda nebyl!

Já bych však měl jednu otázku vlastní: proč by měl vlastně podle Vás relativista na základě relativismu riskovat svůj život a bránit svobodu či perzekuované menšiny proti nacismu? Na základě relativismu přece pro to neexistuje jediný důvod – existuje jen „důvod“ pro vlastní biologické přežívání! Vzít do ruky zbraň a chránit nevinné před transportem do plynu – to dokáže jen člověk, jenž relativistou není, neboť je přesvědčen, strašně silně přesvědčen, že určité hodnoty jsou natolik posvátné, že stojí kvůli ním riskovat i vlastní život.

Ano, špatná autorita a hierarchie vedou k tyranii, ale relativismus vede k pasivitě a zbabělosti. Proto proti autoritě a hierarchii zla a tyranie nelze účinně postavit relativismus, nýbrž jen autoritu a hierarchii pravdy, spravedlnosti, svobody a lidské důstojnosti.

Může se i v demokracii stát, že má národ horší vládu, než si zaslouží?

RJ: Krátkodobě ano, ale dlouhodobě ne: dlouhodobě má národ v demokracii tu vládu, jakou si zaslouží. Což může být smutné poznání vedoucí ke zklamání – nikoli ke zklamání demokracií, ale ke zklamání národem.

Může si ČR skutečně dovolit samostatnou zahraniční politiku? Není to vše jenom hra na ni nebo přímo iluze?

RJ: Může mít samostatnou zahraniční politiku dle hesla husitů „proti všem!“, ale to by bylo krátkozraké, neodpovědné a nakonec i kontraproduktivní. Pro zemi naší velikosti a naši geografické polohy je prozíravé a rozumné mít zahraniční politiku usilující o spojence, o jejich loajalitu k nám a naši loajalitu k nim. Můžeme mít – a i bychom měli mít – samostatnou politiku v tom smyslu, že čas od času tlaku nějaké mocnosti řekneme „Ne!“, ale zároveň bychom měli naši zahraniční politiku dlouhodobě a stále konzultovat a koordinovat se svými spojenci, někdy jim v něčem ustoupit aby zase oni v něčem jiném ustoupili nám, ale hlavně, abychom společně vystupovali jako blok, který je silnější, mocnější a vlivnější než pouhá suma jeho částí. To je odpovědná a rozvážná zahraniční politika pro středně-velkou zemi uprostřed Evropy.