Církev existuje dva tisíce let, a proto má mnoho zkušeností. Jako instituce není ani konzervativní, ani revoluční, ale „aditivní“ – svou nauku dramaticky nemění, ale časem k ní přidává nové postřehy či názory. Podle toho, co se ve společnosti děje, a jejího vývoje. Církev je katolická, tedy univerzální, všeobecná. Je určena pro všechny lidi, ve všech dobách, na všech místech. Tím, že existuje pro všechny doby, v žádné se nebude cítit zcela doma. Vždy bude pro každou dobu představovat vykřičník, poukazovat na něco, co je problematické, leč rozšířené, a kritizovat to.

Lidé dobře znají problémy a chyby dob minulých, ale jen málokdy si uvědomují hříchy své doby. Staří Římané byli šlechetní, ale nepovažovali za problém, že se gladiátoři zabíjejí pro pobavení lůzy. To kritizovali středověcí teologové, kteří zase nepovažovali za problém občas upálit na hranici kacíře.
My to odsuzujeme a považujeme za barbarské, středověcí lidé by zase za barbary považovali lidi 20. století kvůli kobercovému bombardování obytných čtvrtí. Z dnešních praktik zřejmě budou lidé v budoucnu za nejbarbarštější považovat umělé potraty – zabíjení nejnevinnějších a nejbezbrannějších v matčině lůně.

Přeceňování současné krize

Katolická církev považuje svou nauku ve věcech víry a mravů za neomylnou, ale je si dobře vědoma, že ji tvoří chybující lidé. Kdyby lidé byli dokonalí – tedy andělé -, nebylo by žádné katolické církve třeba. Proto by nikoho neměly překvapovat její nedokonalosti. Je totiž z reálného světa a tvoří ji reální lidé. Je to jako ve vtipu Groucha Marxe či Woodyho Allena. Představte si exkluzivní klub dokonalých lidí, jehož členem se toužíte stát. Ve chvíli, když se jím stanete, to však přestane být exkluzivní klub dokonalých lidí.

Někteří „ultrakatolíci“ mají sklon tvrdit, že katolická církev je v bezprecedentní krizi. Nevědí, o čem mluví. Podezřelý jim je nejen papež František, který má pověst poněkud liberálního či levicového, ale nepřijatelný pro ně byl i relativně konzervativní papež Jan Pavel II., a dokonce ohrnovali nos nad výrazně konzervativním Benediktem XVI., protože nebyl dost dobrý. Tito lidé přeceňují velikost současné krize. Neuvědomují si, že nejvíce selhal už první papež Petr. To je jediný z papežů, o kterém je známo, že třikrát zapřel Krista. Pokud vím, žádný z jeho nástupců to neučinil. Na druhou stranu ti, kdo, čekají, že se katolická církev v důsledku právě se odehrávající biskupské synody posune radikálně levicově liberálním směrem, budou určitě zklamaní. A to ze dvou důvodů.

Za prvé, katolická církev nefunguje s perspektivou čtyřletého funkčního období. Změna církevního postoje v nějaké společenské otázce trvá průměrně sto let. A za druhé, katolická církev nemůže popřít nauku, již jednou vyhlásila za pravdivou. Může ji jen rozvíjet a upřesňovat. Přísaha je přísaha Papež František se vyjádřil laskavě o homosexuálech. Pokud si však někdo myslí, že katolická církev proto bude „legitimizovat“ homosexuální chování, velmi se mýlí. Jednou věcí je milovat hříšníka, což se u pastýře, jako je papež František, předpokládá, ale naprosto jinou z toho vyvozovat, že žádný hřích není, že neexistuje. Ve skutečnosti lze současně nenávidět hřích i milovat hříšníka a katolická církev o to každodenně usiluje.

Německý (emeritní) biskup Walter kardinál Kasper se po letech opět hlasitě ozval, že rozvedení a podruhé (potřetí, počtvrté…) oddaní by měli mít přístup ke svátostem. To je dost těžko možné. Ani papež totiž nemůže zrušit zákony logiky. Pokud někdo v kostele přísahá u oltáře, že bude dané osobě manželem/manželkou, „dokud nás smrt nerozdělí“, tedy až do smrti, pak rozvod možný není.

Přísaha je přísaha. Buď bereme, nebo nebereme vlastní slovo a dobrovolně přijaté závazky vážně. Katolická církev pak říká: nemusíte brát na sebe závazky, ale pokud je vezmete, bereme to vážně. Pokud jde o mimořádnou biskupskou synodu o rodině, moje očekávání od ní coby katolického laika jsou v podstatě čtyři. Podpora rodiny Za prvé, podpora rodiny jako takové, tedy manželské monogamní coby instituce. Dnešní kultura je k takové rodině nepřátelská, proto si veškerou možnou podporu zaslouží.

Filozof Aristoteles učí, že jsou tři instituce dané lidskou přirozeností, bez nichž společnost nemůže existovat (anebo může, ale jen za cenu drastických deformací a nespravedlností): soukromé vlastnictví, rodina a stát.

Katolická církev coby nadpřirozená instituce považuje za jeden ze svých současných úkolů hájit instituci přirozenou – rodinu. Tu tvoří manžel a manželka -otec, matka – a jejich děti, muž a žena, nikoli „rodič č. 1“ či „rodič č. 2“. Ve svobodné společnosti lze tolerovat různé dobrovolné formy soužití dospělých, ale státní moc by měla aktivně podporovat jen manželskou rodinu.

Katolická církev by na tom měla trvat a moderní státy v tomto smyslu poučovat. Pokud by nebyly ochotné aktivně podporovat manželskou rodinu, ale své razítko „normální“ by dávaly i „nestandardním“ způsobům soužití, katolická církev by měla začít přemýšlet o úplném odpoutání se od států s tím, že by oddávala jen ona a rodinnou problematiku státu zcela odebrala. Pokud státy nechtějí rodinám pomáhat, ať aspoň neškodí.

Hledání rovnováhy

Druhým mým očekáváním je hledání rovnováhy mezi neměnností nauky a neodrazujícím přístupem. Mnozí „ultrakatolíci“, kteří by chtěli být „papežštější než papež“, mnoho ostatních lidí odrazují. Jako by jim prstem ukazovali do obličeje a říkali: „Jsi hříšník!“ Což je asi pravda, ale mnohem vhodnější by bylo, kdyby takto ukazoval každý sám na sebe.

Cílem synody není měnit církevní nauku o morálce. To ani nejde, morálka úzce souvisí s Desaterem, se zjeveným zákonem, který katolická církev opustit nemůže, nemá-li popřít sama sebe. Ani liberální křesťané nedokážou „předělat“ Desatero, aniž by totálně vyprázdnili svou víru.

Pokud však současně novodobí „strážci“ víry, kteří se rádi stylizují do role papežštějších než leckteří papežové, lidem říkají, že žijí v hříchu, a proto je stihne pekelný oheň, také Kristu příliš neslouží. Tyto „strážce“ papež František zřejmě nepotěší. Ti to ale od něho ani nečekají, nebyli jim dobrý zmíněný Benedikt XVI.

Ani jeden tento proud biskupská synoda nepotěší, protože shromažďuje fakta, nakolik jsou lidé, kteří s vírou přišli do styku, opravdově či alespoň trochu věřícími, jak žijí a s jakými problémy se dnes potýkají. A zajímá se i o to, jak by si sami přáli tyto své problémy vyřešit, což ani zdaleka neznamená jim vyhovět.

Možná to konečně znamená obrat k tomu, aby se duchovní více zajímali o život reálných lidí, nejen kdy – či zda -přijdou do kostela. Někteří kněží to už dlouho dělají sami, aniž by potřebovali podnět od biskupské synody, ale je nutné přiznat, že jiní nikoli – nevidí reálné lidi, ale jen těch několik z kostela, kteří s nimi své problémy řeší. Tyto dva světy jsou příliš vzdálené, což je špatně. Pokud se mimořádná synoda pokusí řešit i tento problém, bude to velmi dobře.

Interakce a sexuální morálka

Třetí moje očekávání se týká interakce farářů a farníků. Biskupská synoda by měla doporučit, aby kněží více navštěvovali rodiny a znali jejich problémy. Aby farníky znali nejen z kostela či nedělního oběda, ale i z běžného života, nesoustřeďovali se pouze na ty, které si vyberou podle sympatií, ale všímali si i lidí, kteří jsou v kostele vždy vzadu a nikdy nenajdou odvahu faráře sami oslovit.

Ti se v kostele z různých důvodů možná dnes necítí dobře, ale o ně jde, neboť je katolická církev může ztratit. To vyžaduje cílený pastorační přístup a klade velké nároky na obecný přehled a vzdělanost kněží. Biskupská synoda by měla i doporučit další a kvalitnější vzdělávání kněží, především pokud jde o jejich kázání. Občas je trapné, je-li kázání faráře nemastné neslané a nemá hlavu ani patu.

Mým čtvrtým očekáváním je sexuální morálka – nejtěžší součást křesťanské nauky, a navíc nejméně populární. Psycholog Jeroným Klimeš upozorňuje, že mnozí mladí věřící sice dodržují nároky katolické sexuální morálky, ale ani zdaleka ne všichni. I této skutečnosti by se biskupská synoda měla věnovat, nikoli však asi podle Klimešova návodu, jenž předpokládá zásah do hodnocení morálky.

Citlivý pastorační přístup, i když s jasným ano, ano, ne, ne, by však značně pomohl. Klimeš má ale pravdu, že z hlediska katolické církve by bylo neštěstím, kdyby kvůli sexuální morálce mladí věřící ztratili víru nebo rezignovali na svátosti, například přestali chodit ke zpovědi.

Jako katolický laik jsem zvědavý, jaké závěry biskupská synoda o rodině přinese. Rozhodně se od ní nechám rád poučit.

Vyšlo v Lidových novinách 18.10.2014