Podle německého zákona na podporu dětí z roku 2008 „má být dítě, které ještě nedosáhlo věku tří let, svěřeno zařízení denní péče, pokud tato služba přispívá k rozvoji zodpovědné a společenské osobnosti.“Důvodem pro takový postup má být, že děti podporu státu od brzkého věku prostě potřebují.

Podívejme se nejprve trochu nazpět. V zimě roku 2007 kritizoval někdejší saský zemský ministr kultury Steffen Flath ministryni pro rodinu Ursulu von der Leyen s tím, že její politika rozšiřování zařízení denní péče o předškolní děti znamená renesanci praktik známých z bývalé NDR. Rodiče si prý už sice asi zvykli, že se jim za výkony na poli rodinné výchovy dostává od politiků poněkud menšího uznání, ale to, „že se nyní musejí zrovna před CDU obhajovat, když se o své potomstvo láskyplně starají doma, to je skutečně zanechává v němém úžasu“.1) Ministryně von der Leyen se v rozhovoru pro Süddeutsche Zeitung hájila takto: „Matka, jež frustrovaně sedí doma a nechává své dítě sledovat televizi a cpát se sladkostmi, nemá ke svému potomkovi aktivní vztah.“ Její vzkaz rodinám tedy zněl: V rodinném prostředí nedostávají děti přiměřenou podporu, a v budoucnu mají proto jejich výchovu zajistit především veřejné instituce. Politickým důsledkem této nové filosofie CDU se stal závazek vytvořit do roku 2013 pro děti do tří let na půl milionu nových míst v jeslích a školkách.

Ještě v roce 2004, za časů úřadování její předchůdkyně Renate Schmidt, prosadila spolková vláda zákon o výstavbě pečovatelských zařízení pro děti mladší tří let, tzv. Tagesbetreuungausbaugesetz (TAG). Podle litery tohoto zákona mělo do roku 2010 vzniknout kolem čtvrt milionu nových míst v jeslích a denních pečovatelských zařízeních.2) Pod taktovkou současné ministryně von der Leyen by mělo vzniknout dalších pět set tisíc, což je v součtu již 750 tisíc nových míst v institucích denní péče o děti. Díky tomuto rozšíření by vzniklo v jeslích a školkách místo asi pro 35 % dětí, což je podíl, který udává i strategie Evropské unie. Mnozí unijní politici si takovým číslem nebyli zcela jisti,3) což ovšem Renate Schmidt považovala za „pitomost“, neboť „čísla leží už dlouho na stole.“4) A skutečně, coby ministryně vycházela Renate Schmidt z dat, která jí poskytl německý Jugendinstitut. Jeho studie zabývající se péčí o předškolní děti doporučila vytvoření kapacit pro 20-35 % malých dětí.5) Schmidt pak na základě těchto údajů připravila návrh zákona TAG. Za „ofenzivou“ její nástupkyně von der Leyen však takovéto propočty nestojí.

Přitom jsou počty celkem snadné. V roce 2013 bude v Německu vzhledem k vývoji porodnosti žít kolem dvou milionů dětí do tří let. Když sečteme všechny tři ročníky narození, znamenalo by 750 tisíc míst dokonce 37,5 % dětí v cílové skupině. Vycházíme-li však z předpokladu, že jsou kojenci závislí výhradně na rodičovské péči a i nadále budou, zbývají již jen dva ročníky narození, jež by celkem čítaly kolem 1,3 milionu dětí. Tudíž se jedná o jiný poměr: 750 tisíc míst pro 1,3 milionu dětí, čili pro více než 55 % ročních a dvouletých dětí. A to zatím necháváme stranou již existující kapacity denní péče. Do roku 2013 by touto cestou západní Německo dosáhlo podobných podmínek, jaké jsou již dnes běžné ve spolkových zemích bývalé NDR.6) Ve srovnání s obdobím na počátku úřadování Renate Schmidt by míst v zařízeních pro předškolní děti přibylo více než desetinásobně, a to ze  4 % v roce 2002 na 55 % v roce 2013.

Renate Schmidt v roce 2002 tvrdila, že má Německo v oblasti péče o předškoláky v porovnání se Švédskem či Dánskem co dohánět.7) Jako vzor posloužily ministryni nejen severské státy blahobytu. Schmidt chtěla „využít šance propojit pozitivní vývoj v západním Německu – jakým je třeba postupná emancipace otců – s pozitivními prvky v NDR, k nimž patří zvláště dostatek míst v institucích pečujících o předškolní děti.8) Cílem Schmidt bylo překonání tradičního modelu rodiny s mužem živitelem a matkou vychovatelkou.9) Podle ní by mohla dostatečná nabídka péče o děti umožnit matkám téměř nepřerušenou účast na trhu práce, což by podle bývalé ministryně znamenalo další pokrok v emancipačním procesu matek.

O to, aby se matky mohly ucházet o pracovní místo, dlouho usiloval i hlavní ekonom německé vlády Bert Rürup. Na popud Spolkového ministerstva pro rodinu začal s projektem nové rodinné politiky, někdy označované za „dlouhodobě udržitelnou“. Kvůli stárnutí populace a stále menšímu počtu výdělečně činných obyvatel by prý mohly ženy s malými dětmi představovat pro trh práce skrytou rezervu, kterou je třeba mobilizovat. Měly by se nechat buď zaměstnat, nebo rozšířit spektrum činností, které vykonávají na zkrácený úvazek. „Přerušení pracovního poměru rodičů by mohlo trvat relativně krátkou dobu, aby nedocházelo k znehodnocování lidského potenciálu a k dekvalifikaci rodičů, zvláště matek.“10) Proto Rürup požadoval odstranění dvouletého rodičovského příspěvku, jež je vyplácen méně vydělávajícím rodinám, a jeho nahrazení náhradou platu, která by byla vyplácena po dobu dvanácti měsíců tak,11) aby se mohly matky po porodu rychleji vrátit do pracovního procesu. Vládní šéfekonom Rürup se tedy s ministryněmi Schmidt a von der Leyen v obecné rovině shodnul v tom, že by měla mít zaměstnanost matek přednost před výchovou jejich vlastních dětí.

Naprostá kontinuita po příchodu nové vlády v roce 2005

Důsledná rodinná politika podle Renate Schmidt a jejích příznivců necílí pouze na to, aby se rodiče, přesněji řečeno matky, uplatnily na trhu práce. Zaměřuje se především na děti, které by měly být od útlého předškolního věku připravovány na život v moderní informační společnosti. Nikdo přitom vůbec nepochybuje o tom, že se dětem ve veřejných institucích dostane lepšího vzdělání a že se lépe rozvinou po sociální i kognitivní stránce než tomu bývá v péči rodičů. V intencích této dlouhodobé rodinné politiky mají tedy dětské blaho zaopatřovat hlavně jesle. Ve 12. Zprávě o mládeži (Jugendbericht)12) se dočteme, že moderní vzdělávací teorie upouštějí od představy výhradní a nepřetržité péče o dítě jedinou osobou, zpravidla matkou. Již kojenci podle Zprávy prahnou po jisté autonomii, chtějí se od matky vzdalovat, mít příležitost čerpat nové poznatky o okolí. Výsledky vědeckého bádání byly prý zkreslovány a celkově ignorovány. Rodině sice dozajista přísluší zajištění elementárního rozvoje a prvotního vzdělání dítěte, ale zároveň se ukazuje, „že se čím dál více rodin potýká s problémem naplňovat potřeby dětí, věnovat jim dostatek času a pozornosti a poskytnout jim podnětné podmínky pro růst. Odpovědnost za pozitivní vývoj dětí by tedy neměly nést pouze rodiny.“13)

Schválený zákon na podporu dětí z roku 2008 (Kinderförderungsgesetz – KiFöG) má v tomto ohledu praktické důsledky. Podle něj „má být dítě, které ještě nedosáhlo věku tří let, svěřeno zařízení denní péče, pokud tato služba přispívá k rozvoji zodpovědné a společenské osobnosti.“14) Důvodem pro takový postup má být, že děti podporu státu od brzkého věku prostě potřebují. Podle zprávy o dětech a mládeži by totiž děti, alespoň jejich velká většina, nebyly zcela samozřejmě zaopatřovány z prostředků rodiny tak, jak by odpovídalo požadavkům moderní společnosti, která vyžaduje samostatné individuální rozhodování“.15)

Vzhledem k pojmenovaným deficitům ve výchově to podle tvůrců nového paradigmatu vypadá, že další zvyšování přídavků na dítě rozhodně není „tou správnou cestou“ reformování rodinné politiky.16) Rodiče totiž mohou přídavky na děti zneužívat a vyplýtvat je například na cigarety či alkohol.17) Pokud ještě finanční podpora rodin s dětmi přetrvá, nabude nejspíše jiné podoby. Rodiče již nebudou dostávat hotovost, ale raději účelové poukázky, které umožňují cílenější podporu. Množství poukázek na denní péči o děti by mělo být úměrné počtu pracovních dnů rodičů, aby motivovalo oba rodiče k pracovním úvazkům. Poukázky by takto údajně bezprostředně přispívaly ke snazšímu propojení pracovních a rodičovských povinností, neboť by vedly ke strukturálním změnám.18) Zákon přitom otevřeně hovoří o radikální změně kursu v oblasti rodinné politiky.

Místa v zařízeních denní péče o děti jsou ovšem pouze jedním z důležitých stavebních kamenů této „udržitelné rodinné politiky“. Společenskopolitická změna je celkově diktována „produktivistickým“ paradigmatem, podle něhož rodina slouží jako děvečka trhu práce a hospodářství.

Sémantika, strategie, aneb kdo tahá za nitky

Tato změna paradigmatu, jak se o reformě vyjadřuje sama spolková vláda, přichází zahalena do mírumilovných formulací. O sémantice diskursu ohledně dlouhodobé rodinné politiky toho hodně prozradil postoj spolkové vlády k 7. Zprávě o rodině (Familienbericht). Tam se například píše: „Cílem vládní politiky je usnadnit mladým lidem rozhodování o založení rodiny a zajistit hospodářskou stabilitu rodin zaměstnaností rodičů.“ Kdo by tomu odporoval? Jenže „hospodářská stabilita díky vlastní zaměstnanosti“ zde neznamená slušný příjem živitele rodiny, jak to tradičně traktovaly odbory a křesťanská hnutí. Jde spíše o zaměstnanost obou rodičů, o model dvou vydělávajících jakožto existenční základ rodiny.

Tímto modelem se hroutí také základy dosavadní tříleté mateřské či otcovské dovolené, protože obzvláště matky by se podle nové rétoriky staly „ekonomicky nezávislými – buď na muži, či na státu“.19) Fakt, že politici dosud nezkrátili zákonem stanovenou tříletou mateřskou dovolenou, je jednak taktickým ústupkem, jednak jej lze vysvětlit stále ještě nedostatečnými kapacitami v zařízeních denní péče o předškoláky.20) Tříletá mateřská dovolená pochází spolu s přídavky na výchovu z dílny křesťanskodemokratických ministrů pro rodinu Heinera Geislera a Rity Süssmuth. Obě opatření měla vést ke svobodnější volbě mezi rodinou a prací. V novém světě „dlouhodobé rodinné politiky“ naopak žádná velká svoboda rozhodování panovat nemá. V postoji spolkové vlády k 7. Zprávě o rodině o ní alespoň nepadla ani zmínka.21) Podle nových pořádků by měl stát tlačit otce a matky do „kontinuálních pracovních poměrů“. Tím by se rodiče zároveň „samostatně zajišťovali na stáří.“22)

Z výše zmíněného je zřejmé, že nikdo neplánuje a ani nechce včlenit mateřské či otcovské dovolené do výpočtu důchodů, a to přes opakované požadavky, které na toto téma vzešly z jurisdikce Spolkového ústavního soudu (například tzv. Pflegeurteil z roku 2001). Ten chtěl rodiče ve stáří zpětně materiálně ocenit za příspěvek, který vložili výchovou dětí do sociálního systému. Takovéto uznání však už ministryně Renate Schmidt považovala na nadbytečné a zpochybňovala „moudrost“ ústavních soudců. Vyrovnání zvýšených finančních nákladů, jež rodiče oproti bezdětným občanům vynaloží na výchovu, tak podle Schmidt není nutné. Na otázku, jak by mělo vypadat přerozdělování mezi rodiči a bezdětnými lidmi, odpověděla bývalá ministryně následovně: „Smysl mají jedině taková opatření, která vedou ke smíru mezi rodinami a bezdětnými.“23)

Finanční znevýhodnění by měli rodiče vyrovnávat právě výdělečnou činností, což by pro děti nemělo znamenat žádné „překážky.“ Ještě za časů, než Renate Schmidt usedla do ministerského křesla, kompenzace nákladů rodin existovaly a spolu se svobodnou volbou mezi rodičovstvím a prací tvořily základy tehdejší vládní rodinné politiky. Jako alibi pro odstranění finančního vyrovnání slouží vládě prý už tak nadměrně velkorysá podpora německých rodin. V tomto smyslu Spolkové ministerstvo pro rodinu rozšířilo zkazku o stoosmdesátimiliardové podpoře rodin. Tolik prý stát každý rok vydá na rodiny s dětmi. Ústavněprávně zaručené daňové úlevy pro dětské existenční minimum, výdaje na vzdělání, a dokonce již dříve zrušené subvence na vlastní bydlení byly započítány do „podpory rodin“. Ještě v roce 2004 přitom odhadovalo ministerstvo financí reálnou podporu rodin na 60 miliard eur ročně. O čtyři roky později odhadly neziskové organizace a nezávislí experti podobnou sumu.24) Přesto dosud straší číslo 180 miliard v rozličných mediálních vystoupeních – vskutku udržitelný úspěch činnosti ve prospěch veřejnosti.

Již od roku 2003 představují veřejné kampaně a akce těžiště práce ministerstva pro rodinu. Bez této veřejné činnosti by byly rázné kroky směrem k „udržitelné rodinné politice“ jako například reforma rodičovského příspěvku či rozšiřování jeslí nemyslitelné. Architektem nové politiky je Malte Ristau-Winkler, jeden z vedoucích úředníků ministerstva pro rodinu, který zde působil až do počátku roku 2010. Na ministerstvo ho přivedla v roce 2002 Renate Schmidt, předtím pracoval pro SPD.25) Když Ristau-Winkler na ministerstvo přišel, kritizoval je za nedostatek personálu, prostředků a legislativních kompetencí. Nevýraznou „politiku průřezu“ chtěl nahradit strategickými partnerstvími na základě společných zájmů a rodinnou či genderovou politiku podložit pádnými ekonomickými argumenty tak, aby již déle nestála na periferii zájmů.

V součinnosti se zaměstnavateli, odbory a nadacemi založil tzv. „Alianci pro rodinu“, inicioval lokální „Společenství pro rodinu“ a „První německý den rodin“. Díky těmto aktivitám se Ristau-Winklerovi podařilo docílit porozumění mezi jeho ministerstvem, zaměstnavateli a odbory. Postaral se nejen o shodu na klíčových parametrech „přátelské rodinné politiky“, ale i o jejich následnou medializaci. Novou rodinnou politiku lze prý definovat snazším propojením zaměstnání s rodinou. Pracujícím rodičům bude k dispozici širší kapacita pečovatelských zařízení, flexibilní pracovní doba a taková provozní doba školek a jeslí, která bude lépe odpovídat jejich potřebám. Takto asi vznikl obecně sdílený společenskopolitický diskurs o „přátelské rodinné politice“, která je zároveň synonymem pro veřejnou (celo-)denní péči o děti.

Do debaty se zapojily také církve. Společně s nimi iniciovalo ministerstvo založení „Společenství pro výchovu“. V jeho zakládajícím dokumentu se hovoří o „přetížených a bezradných rodičích“.26) Ministerstvo a církve využily rozšířených obav ze zanedbávání dětí a mladistvých a propagovaly státní výchovu jako nejlepší řešení. Podle Ristau-Winklera stojí jeho rodinná politika na zvláštním hodnotovém základu: „směsi ekonomické racionality, morální odpovědnosti, směřování k rovnému postavení žen a mužů a na konzervativismu“. Ristau spokojeně prohlásil, že předseda zaměstnavatelů Georg Ludwig Braun, předseda DGB Dietr Hundt,  předseda EKD Michael Sommer, biskup Wolfgang Huber či katolický kardinál Georg Sterzinsky zásadně přispěli k tomu, aby byla nová rodinná politika politicky prosaditelná.27)

Mezi zastánce změny paradigmatu patří i mocné transnacionální organizace. EU i OECD již dlouho navrhují vyšší zdanění rodin, v nichž vydělává jen jeden rodič, a podporu zařízení péče o děti na úkor finančních subvencí pro rodiny. Na podzim v roce 2008 varoval ředitel OECD prostřednictvím Süddeutsche Zeitung před navýšením přídavků na dítě (o 10 eur!). Podle advokátů „odrodinění“ dětství je zvyšování přídavků na děti vlastně překonanou formou rodičovské podpory. Jedním z myšlenkových otců nového paradigmatu je i výzkumník Klaus Hurrelmann: „Smysluplné je do rodiny paušálně investovat ve formě podpory celodenních jeslí, školek a jiných vzdělávacích zařízení.“ Přímá finanční podpora rodin je podle Hurrelmanna labutí písní zastaralé poválečné rodinné politiky. Rodina prý v dnešní době často nefunguje jako zárodečná buňka společnosti, protože rodiny v některých případech nemohou zajišťovat prospěšnou péči o své potomky.28)

Rodinná politika, lidská práva a společenský řád

Tvrzení, že rodina ve výchově dětí již často neobstojí a stát proto musí konat, je vlastní publicistům i vědcům horujícím za denní péči o předškoláky. Přes léta zkušeností se vzdělávacími reformami a experimenty s podobou škol a školek v západním Německu či se státní celodenní péčí o děti v jeslích a družinách NDR, které přinesly značné vystřízlivění, věří zastánci nové politiky stále neochvějně ve výchovné a vzdělávací kompetence státu. Neuvěřitelné je i to, jak vytrvale odmítají fakta a jak jsou skeptičtí vůči kompetentnosti moderních rodin.

V současném konzumním světě ovládaném médii se výchova nestala zrovna jednoduchou záležitostí. Empiricky lze však prokázat jedno. Většina rodičů dnes se svými dětmi komunikuje intenzivněji, než jak bylo zvykem v předešlých generacích. Násilí jako výchovný prostředek již dnešní rodiče také odložili. Případy týrání či úmrtí dětí jsou, navzdory obecnému přesvědčení, vzácnější než kdykoli předtím. Rodiče investují do vzdělání potomstva větší díl peněz a více času než v minulosti, což kromě jiného přispívá i k tomu, že je dnešní mladá generace vzdělanější než její předchůdci.29) Kdo dnes na rodinu zanevře kvůli pesimistickým obavám, podřezává si pod sebou větev, na níž sedí. Připravuje se tak o lidský potenciál, který má k dispozici.

Stoupenci rozsáhlé veřejné výchovy se podobnými úvahami příliš nezaobírají. Kdo dosud neodsoudil tradiční rodinný model, kdy se o dítko v prvních letech života stará převážně matka, zastává podle nich „archaický názor na rodinný život a genderové role“. Ristau a další definují rodinu schválně velice vágně jako „společenství odpovědnosti trvající alespoň dvě generace“. Jasněji ovšem nazývají to, co již nadále nemá platit za ideál: „Orientace veřejnosti na ideál nukleární rodiny vede často k předsudkům vůči jiným formám rodinného soužití.“30) Ignorují přitom, že dětství v netradičních rodinách s sebou nese prokazatelně více stresu, větší rizika, častější poruchy chování a delikvence, a tím pádem znamená také vyšší zatížení veřejných rozpočtů. Ti, kteří na podobná rizika upozorňují, prý podporují mýtus „svaté rodiny“.31)

Pro „udržitelnou politiku“ rodiny tedy dle nového paradigmatu nemá být určující fungující, výchovy schopná rodina, ale spíše ekonomická soběstačnost obou rodičů. I zde je ale třeba sémanticky objasnit řečené. Není zde myšlena nezávislost rodičů na státní sociální péči, ale nezávislost rodičů vůči sobě navzájem, a to díky nepřerušenému plnému pracovnímu úvazku. Do důsledku vzato omezuje nová politika práva rozvedených matek na alimenty od exmanželů. Matky by se nadále neměly spoléhat na své manžele, ale měly by zůstat v zaměstnání. Kýžená je přitom též rovnoprávnost při zaměstnávání žen a mužů, což odpovídá i politice Evropské komise, jež chce „na pracovním trhu odstranit rozlišování na základě pohlaví“.32) Někomu nová politika připadá emancipační, jelikož osvobozuje děti od uzavřenosti rodiny a matky vyvazuje z jednostranné zodpovědnosti za dítě a závislosti na manželích. Prakticky se ale jedná o diktát trhu práce. Rodina se v postindustriální společnosti podřizuje poptávce po pracovní síle a požadavkům na flexibilitu, které „ekonomika 24 hodin 7 dní v týdnu“ vznáší.

Změna paradigmatu se často legitimizuje uváděním příkladů ze zahraničí. Donedávna byly oblíbené reference především na skandinávské země. Od té doby, co se rozkřiklo, že Švédi, Finové a Norové nabízejí finanční podporu pro domácí péči o děti do tří let, se již hovoří pouze o Dánsku. I tam však plné pracovní úvazky matek předškolních dětí podporuje jen menšina populace a většina občanů preferuje tzv. model „1,5 živitele“, v rámci něhož matky pracují jen na částečné úvazky. O tom se mlčí.33) Z pohledu „udržitelné politiky“ by totiž mělo dojít k překonání skepse vůči plné zaměstnanosti matek, která je prý typickým projevem západoněmeckého zpátečnictví.

Nespočetné tiskové zprávy, „expertizy“ a memoranda, jež se objevují v médiích, vzkazují občanům stále jedno a totéž.34) Kdo lpí na tradičním pojetí manželství, rodiny a výchovy, škodí společnosti snižováním ekonomického potenciálu (žen), horší vzdělaností a dlouhodobě nižším populačním přírůstkem. Kvůli současným podmínkám, které nepřejí slučitelnosti povolání a mateřství, se vzdělané a kvalifikované ženy prý rozhodují mít potomků raději méně. Křesťanské strany (a dokonce ani církve!) proti takovému tvrzení nic nenamítly. Chybí tak jednoduchá a jednoznačná expertiza, která by zastřešila dosavadní, mnohdy si protiřečící propočty. Pro CDU byl rozchod s tradičním pojetím rodiny navíc velmi ulehčen taktickými ústupky. Nevýdělečně činné matky dostanou přece pevnou částku ve výši 300 eur (podle původních návrhů by vyšly na prázdno). Spor ohledně rozšiřování jeslí v roce 2007 byl pro změnu utišen finanční podporou pro rodiny, která se výhledově začne vyplácet roku 2013. Unie se nejspíš inspirovala kancléřkou Merkelovou, která se skrze své východoněmecké ražení angažuje ve prospěch nové politiky a přijala ji zcela bez výhrad.35)

V médiích se oslavuje modernizace, která prý ukazuje, že se unionistické strany smířily se „společenskou realitou“. Nový diskurs se etabloval již během rudo-zelené éry a dodnes neztratil v „průmyslu společenského vědomí“ (Enzensberger) na významu. „Emancipovaní“ jazykové tvrdí, že bylo již dávno na čase, aby došlo ke změně a k pokroku. Slibují si, že výchova dětí v rukou veřejnosti přinese kýženou rovnost, která patří k sociálnědemokratickým a feministickým politickým cílům. Nové paradigma má přinést jak rovnost pohlaví, tak rovnější šance na vzdělání dětí. Nevyhnutelný následek nového myšlenkového mustru ovšem jest více státu, méně rodiny.

Poddajné strany nelamentují

Pro CDU/CSU znamená nová politika hned trojnásobný společenskopolitický přelom. Za prvé, společnost opouští křesťanskou představu člověka: manželství a rodina již nepředstavují instituty přirozené lidskému naturelu, ale spíše sociální konstrukty. Ideál celoživotního svazku je pomalu opouštěn ve prospěch sériové monogamie, která umožňuje neuspokojivé vztahy vzdávat a pídit se po lepších.36) Následky, jaké má takováto cesta za štěstím rodičů posléze pro děti, pak musí podchytit stát. Věčně přítomný stát coby opatrovník přebírá náklady na výchovu a zahlazuje nerovnosti.

Za druhé, principy liberalismu tematizující svobodu a zodpovědnost jedince jsou stavěny na hlavu. Vážně míněné memorandum ministerstva pro rodinu navrhuje odměňovat zaměstnané rodiče „rodinnými kredity“, čímž by se jim prý zúročil čas, který věnovali výchově dětí a práci zároveň. Pro přidělení kreditů by byla zásadní zaměstnanost a důkazy o ní. Při přerušení pracovního úvazku by rodiče o kredity opět přišli.37) Pokud by měl kreditový systém fungovat, musel by stát nejspíš zřídit úřady, které by monitorovaly čas a kvalitu výchovy. To již připomíná „spořitelny na čas“ z románu Momo od spisovatele Michaela Endese nebo rovnou Orwella. Velký bratr ví přece lépe než rodiče, jak vychovávat děti. To je v podstatě základní axiom nové politiky, nevyhnutelně vedoucí k byrokratismu (příkladem budiž zákon o rodičovských příspěvcích – Elterngeldgesetz).38)

Za třetí, model státu v roli dirigenta znamená pohřbení klasického občanského ideálu individuálního rozvoje jedince. Univerzalistická výchova ve veřejné sféře znesnadní výchovu v rodinném kruhu. Poukázky pro rodiče jsou problematické z jiných důvodů – jsou určeny na předem vytyčenou nabídku, jako jsou třeba místa v jeslích či hudební kurzy, a nemohou být využity jako hotovost podle individuálního úsudku rodiny. Ačkoli jsou tyto změny přelomové, zřídkakdy jim kdo kladl odpor. Unionistické kruhy se pokoušely pouze zpochybňovat převratnost změn a argumentovaly tím, že podstatnou část výchovy bude stejně jako dosud obstarávat rodina, neboť místa v zařízeních veřejné péče se budou týkat jen třetiny předškoláků. Vyzdvihovaly také aspekt dobrovolnosti – nikdo prý nebude nikoho nutit, aby dal dítě do jeslí, zároveň bude před rodiči díky širším kapacitám stát svobodnější volba, zda tam potomky umístit nebo ne.

Bavorská ministryně sociálních věcí Christine Haderthauer na podzim 2009 ovšem podotkla: „Tato politika mladé rodiče vlastně beze slova připravuje o legitimitu, pokud se rozhodnou výchovu zastat bez jeslí. Budoucí rodinná politika by měla spíše směřovat k posílení rodičovské role a ne k tomu, aby rodiče co nejrychleji odkládali dítě do institucí veřejné výchovy.“39) Bavorská ministryně také konstatovala, že nová politika znamená rozchod s principem subsidiarity společenského řádu, která se zakládá na přednosti rodin, menších společenských jednotek a soukromých iniciativ před státem.

Poznámky:

1) Viz „Das erinnert mich schon sehr an die DDR“ – saský ministr kultury opět kritizuje ministryni von der Leyen; interview pro rozhlasovou stanici Deutschlandfunk z 15. února 2007, moderoval: Jürgen Liminski, http://www.dradio.de/dlf/sendungen/ interview_dlf/595044/.
2) Srov. Německý spolkový sněm: Zpráva o životní situaci mladých lidí a uskutečňování pomoci dětem a mladistvým v Německu. Postoj spolkové vlády, tisk 15/6014, s. 9-10.
3) Srov. Robert Birnbaum et al: Union läßt Leyen mit den Krippen allein. CDU und CSU stellen massiven Ausbau der Kinderbetreuung in Frage – SPD: Ministerin ist isoliert, Tagesspiegel z 7. 3. 2009.
4) Renate Schmidt v rozhovoru se Stephanem Haselbergerem/Hansem Monathem: „Ich grinse oft wie ein Honigkuchenpferd“, Tagesspiegel z 12. 3. 2007, s. 4.
5) Dále byla na příkaz ministerstva pro rodinu vytvořena studie zabývající se denní péčí o děti: Karin Jurczyk et al. (Hrsg.): Von der Tagespflege zur Familientagesbetreuung, Weinheim 2004. Později byl na základě přesnějších čísel vysloven požadavek na denní péči pro 20-30 % dětí: Deutsches Jugendinstitut (Hrsg.): Eric van Santen et al: Untersuchung zum Ausbau der Kinderbetreuung für unter 3-jährige Kinder. Erhebung im Auftrag des Bundesministeriums für Familie, Senioren, Frauen und Jugend zum Stand des Ausbaus der Kindertagesbetreuung, München 2006. Na této expertize stavěla další studie Jugendinstitutu, která již hovořila o 40 % dětech v denní péči. Walter Bien et al. (Hrsg.): Wer betreut Deutschlands Kinder? Weinheim 2006, s. 277.
6) Viz Stefan Fuchs: „Krippenoffensive“ – politische Vorgabe vs. empirischer Bedarf, Unterstützung der Familien – oder Betreuung durch den Staat?“, http://www.erziehungstrends.de/Krippenoffensive sowie: Institut für Demographie, Allgemeinwohl und Familie – Zpráva týdne 48/2009: Quantität statt Qualität – das große Vorbild DDR, http://www.i-daf.org/253-0-Woche-48-2009.html.
7) Předmluva spolkové ministryně pro rodinu, s. 5-6, in: C. Katharina Spieß et al. Abschätzung der Brutto-Einnahmeneffekte öffentlicher Haushalte und der Sozialversicherungsträger bei einem Ausbau von Kindertageseinrichtungen. Gutachten des Deutschen Instituts für Wirtschaftsforschung Berlin im Auftrag des Bundesministeriums für Familie, Senioren, Frauen und Jugend, Baden-Baden 2002.
8) Viz Renate Schmidt: S.O.S. Familie. Ohne Kinder sehen wir alt aus, Berlin 2002, s. 38.
9) Srov. ebd., s. 105.
10) Srov. postoj spolkové vlády k 7. Zprávě o rodině, XXIIIXXXV, Bundesministerium für Familie, Senioren, Frauen und Jugend (Hrsg.): Familie zwischen Flexibilität und Verläßlichkeit. Perspektiven für eine lebenslaufbezogene Familienpolitik – Siebter Familienbericht, Bundestagsdrucksache 16/1360, Berlin 2006, XXIV-XXV. Tento postoj je třeba chápat jako centrální programový bod nové rodinné politiky. Na veřejnosti se mu ovšem příznačně nedostalo pozornosti.
11) Viz Sandra Gruecu/Bert Rürup: Nachhaltige Familienpolitik, s. 3-5, in: Aus Politik und Zeitgeschichte 23-24/2005, s. 4-5. Podstata koncepce nové rodinné politiky je shrnuta v Bert Rürup/Sandra Gruescu: Nachhaltige Familienpolitik im Interesse einer aktiven Bevölkerungsentwicklung. Expertiza zadaná Spolkovým ministerstvem pro rodinu, Berlin 2003.
12) Viz postoj spolkové vlády ke 12. Zprávě o dětech a mládeži, s. 3-16, in: Bundesministerium für Familie, Senioren, Frauen und Jugend (Hrsg.): Bericht über die Lebenssituation junger Menschen und die Leistungen der Kinder- und Jugendhilfe in Deutschland – Zwölfter Kinder- und Jugendbericht (Deutscher Bundestag 15. Wahlperiode – Drucksache 15/6014), s. 9.
13) Viz: Bericht über die Lebenssituation junger  Menschen und die Leistungen der Kinder- und Jugendhilfe in Deutschland – Zwölfter Kinder- und Jugendbericht, op. cit. insbesondere s. 104 und S. 122. Srov. zde: Ilona Ostner: „Auf den Anfang kommt es an“ – Anmerkungen zur „Europäisierung“ des Aufwachsens kleiner Kinder, s. 44-62, in: Recht der Jugend und des Bildungswesens – Zeitschrift für Schule, Berufsbildung und Jugenderziehung 1/2009, s. 46, též s. 47-49.
14) Viz zákon na podporu dětí do tří let v zařízeních denní péče o děti (Kinderförderungsgesetz – KiFöG), §24, Bonn, 10. prosince 2008.
15) Viz Bericht über die Lebenssituation junger Menschen und die Leistungen der Kinder- und Jugendhilfe in Deutschland – Zwölfter Kinder- und Jugendbericht, op. cit. zvl. s. 33-34.
16) Srov. Ristau: Der ökonomische Charme der Familie, s. 16-23, in: Aus Politik und Zeitgeschichte 23-24/2005, s. 17-18.
17) Viz Stefan Fuchs: Staatliches Kindergeld – von den Eltern versoffen? Was die Statistik über die Konsumausgaben von Familien verrät, http://www.erziehungstrends.de/node/603.
18) Viz Bundesministerium für Familie, Senioren, Frauen und Jugend (Hrsg.): Gutscheine: Gezielte Förderung für Familien, Monitor Familienforschung, Ausgabe 12, Stuttgart 2007, s. 3-7.
19) Viz postoj spolkové vlády k 7. Zprávě o rodině, XXIIIXXXV, Bundesministerium für Familie, Senioren, Frauen und Jugend (Hrsg.): Familie zwischen Flexibilität und Verläßlichkeit. Perspektiven für eine lebenslaufbezogene Familienpolitik – Siebter Familienbericht, tisk Spolkového sněmu 16/1360, Berlin 2006, XXXII.
20) Srov. Sandra Gruecu/Bert Rürup: Nachhaltige Familienpolitik, s. 3-5, in: Aus Politik und Zeitgeschichte 23-24/2005.
21) Srov. postoj německé spolkové vlády k 7. Zprávě o rodině, op. cit. XXIV-XXV.
22) Srov. tamtéž, XXXII.
23) Renate Schmidt: S.O.S. Familie, op. cit. s. 147-148.
24) Pohádka o 184 miliardách  eur – rodiny kritizují mylné počty týkající se podpory rodin. Zprostředkováno 10. dubna 2007. Stefan Fuchs: Der politische Kampf gegen die traditionelle Familie und die Erziehungsverantwortung der Eltern, http://www.erziehungstrends.de/ Kompetenzzentrum/Familienleistungen.
25) Srov. Dorothea Siems: Für traditionelle Familien wird es teuer, in: Welt Online z 18. 9. 2007, http://www.welt.de/politik/article1194155/Fuer_traditionelle_Familien_wird_es_teuer.html.
26) Srov. Gemeinschaftswerk der evangelischen Publizistik: Ein „Impulspapier“. Bündnis für Erziehung, Evangelischer Pressedienst Dokumentation, Frankfurt am Main 2006, s. 6.
27) Malte Ristau: Der ökonomische Charme der Familie, s. 18-24, in: Aus Politik und Zeitgeschichte, 23-24/2005, s. 21-22, také postoj spolkové vlády k 7. Zprávě o rodině, op. cit. XXXI.
28) Viz Amory Buchard: Wie sinnvoll ist das Betreuungsgeld? Tagesspiegel z 29. října 2009, http://www.tagesspiegel.de/zeitung/Fragen-des-Tages BetreuungsgeldBildungspolitik;art 693,293552.
29) Na tuto souvislost poukázal sociolog rodiny Hans Bertram v rozhovoru pro Tagesspiegel: „Was Eltern heute stemmen“, Tagesspiegel z 31.8.2008. Viz také: Institut für Demographie, Allgemeinwohl und Familie: Bildung der Kinder – Engagement beider Eltern mitentscheidend, Nachricht der Woche 43-2008, http://www.i-daf.org/93-0-Woche-43-2008.html.
30) Srov. Bundesministerium für Familie, Senioren, Frauen und Jugend (Hrsg.): Alleinerziehende in Deutschland – Potenziale, Lebenssituationen und Unterstützungsbedarfe, Monitor Familienforschung Ausgabe 15, Berlin 2008, s. 4.
31) Viz Renate Schmidt: S.O.S. Familie. Ohne Kinder sehen wir alt aus, Berlin 2002, S. 165; Malte Ristau: Der ökonomische Charme  der Familie, s. 18-24, in: Aus Politik und Zeitgeschichte, 23-24/2005, s. 10-20. Taktéž postoj spolkové vlády k 7. Zprávě o rodině, op. cit. XXX.
32) Zpráva Evropské komise o rovném postavení mužů a žen určená Radě EU, Evropskému parlamentu, Hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů. Tisk 158/08, Köln 2008, s. 8-9, též s. 6.
33) Poučnou analýzu dánských poměrů přinesl J. Marold: Mütter im Spannungsgeld zwischen Kind und Beruf, s. 54-85, in: Zeitschrift für Familienforschung, ročník 21, 1/2009, s. 75-79.
34) Kritika role společenských expertiz je obsažena v Ilona Ostner: Sozialwissenschaftliche Expertise und Politik. Das Beispiel des Siebten Familienberichts, s. 385-390, in: Zeitschrift für Soziologie, ročník 36/5, říjen 2007.
35) Srov. Sigrid Leitner: „Paradigmenwechsel“ in der Familienpolitik: Warum wir endlich bekommen haben, was wir schon lange brauchen. Ein Review-Essay, in: Zeitschrift für Sozialreform, ročník 54, 2/2008, s. 209-219.
36) Viz Manfred Spieker: Anmerkungen zur Familienpolitik. Voraussetzungen, Ziele und Tabus der Krippenpolitik, s. 46-70, in: Die neue Ordnung, ročník 63, zvláštní vydání o manželství, rodině a společenském blahobytu, srpen 2009, s. 54.
37) Srov. Bundesministerium für Familie, Senioren, Frauen und Jugend (Hrsg.): Memorandum Familie leben. Impulse für eine familienbewußte Zeitpolitik, Berlin 2009, s. 56-57.
38) Předpověď budoucnosti dle Karen Horn: Die Besserwisser, Frankfurter Allgemeine Zeitung z 12. 3 .2007, s. 11.
39) Christine Haderthauer: Was sind uns unsere Kinder wert? Frankfurter Allgemeine Zeitung z 14. 10. 2009, s. 10.

Stefan Fuchs absolvoval studia veřejné správy, v současnosti promuje na Institutu pro politické vědy a sociologii na univerzitě v Bonnu. Působí jako vědecký pracovník v Institutu pro demografii, všeobecné zajištění a rodinu.

Z německého originálu „Feindbild Familie, Leitbild Leviathan?“ publikovaného v časopise Die neue Ordnung, ročník 64, číslo 2/2010, přeložila Petra Schwarzová.