2)Je docela legrace porovnat názory dvou konzervativců Jocha a Drápala, kdy jeden tvrdí, že cechy byly zárukou omezení státu a tím zachování svobody, zatímco druhý, že cechy znamenaly omezení rozvoje technologií a svobodného trhu, přičemž oba se dušují svou bezbřehou láskou ke kapitalismu a volnému trhu. Jakkoli nesouhlasím ani s jedním musím říct, že Drápal to má v hlavě alespoň srovnané, protože spojitost mezi prostestantismem a rozvojem kapitalismu a tím i liberální společností je nad slunce evidentní a taktéž je evidentní, že člověk, který se na jedné straně hlásí ke katolické myšlenkové tradici a kritizuje Kalvína a v ten samý moment adoruje otce zakladatele USA, Reagana a Thatcherovou musí mít někde obrovskou díru v dějepisu nebo v logickém úsudku, případně obojím.

3)Celá reformace nebyla zdaleka nominalistická, vyjma luteránské. Příkladem budiž Hus (pokud samozřejmě přistupujeme na dělení 1. a 2. reformace – myšlenková návaznost mezi husitstvím a světovou reformací je myslím také evidentní), jehož němečtí oponenti na univerzitě byli právě nominalisté, zatímco on zastával realistické stanovisko. Neexistuje žádná jasná souvislost mezi reformací a nominalismem. V obou táborech byli zastánci obou směrů.

4)Boj o investituru a celý boj mezi Církví a státem lze interpretovat také opačně jako boj proti vlivu Církve na stát – tedy boj proti mocenským ambicím Církve a jejím nárokům na světskou vládu a superioritu nad panovnickou mocí. Tak se dá také chápat anglikánské schizma daleko spíše, než pouhou rodinnou aférku s dalekosáhlými dopady.

5)O zestátnění církevní moci (a to ještě ve vymezeném smyslu) se dá mluvit pouze u luteránství, dost těžko u reformovaných, kteří navíc také zcela evidentně jak vidno v případě Nizozemí nebo USA inklinovali k republikánským a demokratickým pořádkům a k státní moci byli značně podezřívaví. Nelze samozřejmě pominout krátkodobé pokusy o represivní teokracie typu Kalvínská Ženeva, ale v zásadě platí, že protestantismus byl prostě tolerantnější, oběti protestantských perzekucí (snad s výjimkou Anglie a Skotska) ani zdaleka nedosahují počtů obětí inkviziční mašinerie a katolických perzekucí jinověrců vůbec. Dále dlužno říct, že ani Luther původně nechtěl nějaké spolčení s panstvem, ale pochopil, že jestli reformační úsilí nebude podpořeno mocenskou silou nemá šanci přežít. Jinak by skončilo jak jinak než na hranici viz Valdenští atd.

6) Zásada Cuius regio, eius religio rozhodně nebyla nekřesťanská a nemorální. Zaručovala alespoň chatrnou svobodu vyznání pro protestantská knížata a obyvatele a byla snahou o vyhnutí se bratrovražedné válce. Jistě nebyla dokonalá, ale vzhledem k nesmiřitelnosti katolické strany strategicky jedině možná.

A tak lze pokračovat. Poslední otázkou je, zda chcete poznat vlastní historii, kulturu a tradici nebo jste jen další z řady nedovzdělaných a předpojatých evropanů. A pitomce z vás nikdo dělat nemusí. Vystačíte si sám.