Od úsvitu dějin je doloženo, že lidé vytvářeli státy a poslouchali jejich samozvané vladaře protože očekávali, že zajistí dvě věci – ochranu před loupeživími násilníky uvnitř a ochranu před loupeživími nájezdníky z vnějšku. V moderní době má vládní moc celou řadu dalších úkolů jako například zajistit hospodářský růst, ochranu životního prostředí nebo sociální péči atd., atd. Nicméně onen původní účel státní moci trvá i nadále. Jediný rozdíl mezi demokratickým státem a státy starověku, feudálním státům středověku či moderním nedemokratickými státům spočívá v tom, že vládci jsou vybírání jinou metodou. Jsou voleni lidem. Moc jim však není ani odevzdána navěky ani není neomezená. Vládci jsou v demokraciích omezeni dvojím způsobem. Jednak ústavou a zákony, jednak časem, neboť po několika letech lid může stávajícím vládců vystavit účet za jejich chování a odvolat je.
Aby však lid tento účet mohl vystavit, je třeba zajistit, aby činy vládců byli opravdu jejich činy a nikoliv někoho jiného.
Ale právě splnění této podmínky institut referenda ohrožuje nebo zcela znemožňuje. Představte si vládu, která říká, že je třeba snížit deficit státního rozpočtu, neboť jinak hrozí nezvladatelná inflace. Proti tomu se zvedne vlna odporu a požadavků, že se o tom musí rozhodnout v referendu. V referendu, ve kterém hlasuje mnoho občanů, kteří mají jen velmi mlhavé nebo žádné povědomí o souvislosti mezi státním dluhem a inflací, je vládní návrh na snížení výdajů odmítnut. Výsledkem je prudká inflace, ničení úspor obyvatelstva a hospodářský pokles. Kdo však to bude, kdo bude z tohoto vývoje obviňován. Politické strany, které byly dosud u moci nebo skuteční viníci, tj. všichni ti, kdo v referendu hlasovali proti úsporným opatřením? Samozřejmě ti, kteří byli u moci – ti tomu přeci měli zabránit! Navíc tito lidé jsou známí, zatímco jak kdo hlasoval v referendu známo samozřejmě není. Praví viníci zůstávají skryti – a o to více asi budou mnozí z nich vládě spílat za nastalou mizérii.
Inflace je velmi vážná hrozba a právě proto ještě bývalé Federální shromáždění ČSFR zajistilo nezávislost měnové politiky ústřední banky na politické moci – byť demokraticky zvolené – aby alespoň určitým způsobem chránilo měnu před populistickými politiky.
Bezpečnost státu, resp. bezpečnost našeho svobodného republikánského zřízení před silami, které by z nás chtěli učinit nevolníky jejich vražedných ideologií, je povinností par excellence každé naší vlády. Právě proto musí být adresná – musí být jasné, kdo za ní odpovídá. Vládu si volíme demokraticky, ale má-li pocítit tíhu odpovědnosti za naší bezpečnost, pak tuto odpovědnost v žádném případě nesmíme z této vlády sejmout nějakým referendem, kde zcela anonymně kolektivně rozhodneme o jednom konkrétním kroku k zajištění naší bezpečnosti.
Rád bych ještě přičinil jednu poznámku, která se týká problému obrany mnohem obecněji. Jak víme, kradou se auta, resp. existují zloději aut. Kdo z nás si ale myslí, že své auto ochrání tím, že na něj umístí nápis, že osobně nic nemá proti zlodějům aut a že jim přeje všechno nejlepší? Nebo tím, že na něj umístí nápis, že usiluje o zlepšení podmínek vězňů odsouzených za krádeže?
Zdají se Vám moje otázky směšné? Já si to nemyslím, protože skoro denně vidím a slyším politiky, kteří radí stejný postup proti hrdlořezům, kteří se vůbec netají svými úmysly a nás mají za změkčilé zbabělce, kteří svojí neochotu bránit svoje hodnoty skrývají za humanistické či demokratické fráze. Výzvy k referendu o amerických radarech jsou pak jen jejich krokem stranou podle návodu od Járy Cimrmana.
Vyšlo v MF Dnes 24.1.2007 pod názvem „Raději nedělejme žádné referendum“
…nesouhlasím s kantovským propojováním zde lehce nastíněného republikanismu a demokratismu. Demokracie a republika není totéž. Naopak, dnes se diktátorské režimy ustanovily právě v republikách, zatímco evropské konstituční monarchie jsou považovány za nejdemokratičtější na světě.
pokial si budeme namyslat,ze demokracia je najlepsia vlada z doteraz vyskusanych,nikdy sa k slobode nedopracujeme.demokracia=diktat vacsiny.nijaka ustava tomu nepomoze – lud ma pravo vlastnu ustavu si zmenit, a to formou zvolenia par zlocincov a zlodejov do ustavnej vacsiny.liberty, not democracy!
S argumenty a postřehy týkajícími se referenda od pana Bratinky souhlasím, včetně toho, že ne vždy se dílo podaří i při nejlepším dostupném postupu.
Polemizovat ale musím s úvodem, který sugeruje, že:
“Od úsvitu dějin je doloženo, že lidé vytvářeli státy a poslouchali jejich samozvané vladaře protože očekávali, že zajistí dvě věci – ochranu před loupeživími násilníky uvnitř a ochranu před loupeživími nájezdníky z vnějšku. V moderní době má vládní moc celou řadu dalších úkolů jako například zajistit hospodářský růst, ochranu životního prostředí nebo sociální péči atd., atd. ….vládci jsou vybírání jinou metodou. Jsou voleni lidem. “
Myslel jsem si, pan Bratinka je v historii vzdělaný člověk. Vidím, že jsem se mýlil. Vůbec nechápe, proč a jek státy vznikaly a vznikají, jak a proč se tvoří moc. Že to neví hospodský debatér by mě nepřekvapilo, u něj jsem v šoku. Platí to obecně, ale i v českých dějinách platí, že králem či císařem se stane ten, kdo si získá autoritu a pokud ji průběžně nepotvrzuje, je sesazen, případně svržen. A pokud se to nepodaří, celek se často rozdělí, někdy i zanikne. To platí ve sportovním družstvu, partě, mafii, revoluci, straně, svazu zahrádkářů, kmeni, národě, obci, rodině, objevitelské výpravě. Není podstatné, kdo koho k vedení vyzval, zda sám sebe nebo “všichni”. Vždy je podmínkou, aby měl alespoň minimální respekt u ostatních a zájem o to, aby je někdo vedl. A zároveň nezájem ostatních o to, vést zbylé ostatní, ochotu podřídit se. Volenost vladaře alespoň na úrovni mlčenlivého souhlasu je jev stejně stará jako sdružování lidí a tedy moc sama.
investice do studia naší historie, Je sice obecný konsensus, ale ten už je dlouho odtržen od reality a potřeby. Politik pandořinu skříňku sám neotevře, potřebuje zpětnou vazbu, zda je vhodná doba.Jsou civilizace bez historie a třeba to je i naše cesta, eskymácký život, od sezony k sezoně.
Už ale s energetikou bych nežertoval, několik zkažených mražáků a pořadí stran se může promíchat. Skupinový proces nemusí být bezpečný, je mi dobré jej fázovat, obecné nadšení z příchodu sovětské rudé osvoboditelské armády stále mrazí…
Z pravidel ovšem vyjímky, kdybych pretendoval na český trůn, najal bych asi PR agenturu. Účes,barva očí, hloubka hlasu, velikost břicha… jen kdyby královražd nebylo. Zrušil bych totiž sociálku, platil bych za vysazené stromy jako Marie T. blahé paměti. Matkám na mateřské bych přidělil ještě babičku či dědečka.Vyhovuje jim táž strava.
Úvaha pana Jocha je zajímavá.
Nechme stranou spojování rozdělení moci s otázkou způsobu výkonu zákonodárné moci – referendum větším nebezpečím pro dělbu moci než parlament.
Stejně tak náklady jsou v dané souvislosti podružné.
Zásadní otázkou je kvalifikovanost rozhodnutí. Může babička ze Zapadlé Lhoty nebo přiopilý mladík spolurozhodovat o tak klíčovém problému, jako je bezpečnost ČR a v jistém smyslu celého Západu? Jakým právem bychom toto měli dopustit, místo toho, aby rozhodovali poslanci na základě svých nadprůměrných znalostí, schopností a diskuse s odborníky?
Či co? Melčák, Pohanka, Kalousek, Topolánek etc. že jsou lidmi, kterým máme svěřit západní civilizaci, bezpečnost našich dětí a vnuků ve světě plném nebezpečí? Poslanci asi nebudou o tolik kvalitnější než voliči jako celek.
Nebylo by vhodnější otázku bezpečnosti depolitizovat podobně jako měnovou politiku, a svěřit ji raději nějakému odbornému kolegiu povolaných, kteří by nebyli nijak smýkáni výkyvy veřejného mínění, kteří by rozhodovali jako státníci? Všimněme si dále, že nejde vůbec jen o otázku referenda. Všechna tvrzení uvedená v příspěvku se týkají rozhodování obecně. Volby lze nakonec také považovat za určité referendum o vládě, nadbytečné obtěžování skutečných státníků, kteří přeci vědí, že občas je nutné dělat nepopulární kroky, které přinesou dobré výsledky. Občan může porozumět problémům místní školky, ale tak složité věci jako správa státu rozumět nemůže.
Takže se zdá, jako by problém referenda jen odhalil, že demokratická vláda jako taková je nežádoucí a lepší je vláda odpovědná, nezávislá na výkyvech nálady davu, vycházející ze svědomí skutečných státníků nebo dokonce vědeckého výpočtu vysoce kvalifikovaných lidí příslušného oboru? Nebylo by lepší nahradit diktaturu ulice vládou džentelmanů?
Tím se však dostáváme k nebezpečí, které pan Joch záměrně bagatelizuje. Vláda ušlechtilých lidí nemusí být ušlechtilou vládou. Odborná debata není hodnotově neutrální nikde jinde než v nejomezenějším pozitivnismu. Zákonodárci nejsou neutrální nadlidé s altruistickým zájmem o blaho občanů. V zastupitelské demokracii existuje mnohem horší nebezpečí než v přímé – defraudace zastoupení. O vládě odborníků samozřejmě nemluvě – katastrofické dopady odborných rozhodnutí na životy lidí není třeba se dlouze popisovat – od bleskové likvidace poloviny mongolského dobytka odbornou ekonomickou reformou až po žalostné výsledky odborného šíření svobody v Iráku.
Proto má primát princip, že svým věcem rozumí nejlépe ten, koho se rozhodnutí týká, a I KDYBY NEROZUMĚL, JEN ON MÁ PRÁVO DĚLAT CHYBY. Dotčenými osobami jsou zde všichni čeští občané, podobně jako u otázky vstupu do EU. Proto jen jejich rozhodnutí je legitimní. Uzurpace této otázky vládní koalicí – ostatně krajně účelová, ODS je pro referenda o všem, co se jí nelíbí a naopak by bylo zákonodárci schváleno – jen potvrzuje, že tato vláda nemá ani náznak základních předpokladů zmíněných panem Jochem – není ani odpovědná, ani ušlechtilá, nerespektovala ani volební výsledky – jde o parlamentní juntu. To i babička ze Zapadlé Lhoty by rozhodovala odpovědněji, vedena obavami o své vnuky – Topolánek nebere ohledy na své renomé, na své dluhy, na svou rodinu, na NIC kromě svých spádů.
Čeho se tak bojíte ohledně refenda? Vždyť vás nikdo nenutí, abyste tam chodili a když půjdete hoďte si své ANO politice USA a dalšímu rozšiřování sfér jejího vlivu třeba červeně podtržené. Ale nás ostatní nechte rozhodovat o svých budoucích životech…já vím, podpora základen je žalostně malá(pochváleny buď skeptické a malověrné Čechy!) a tak se přispěchá s nějakými, ať sebevíce ubžejšími argumenty, jste tak průhlední….
Viléme, čím jsou zákonodárcei kvalifikovanější než občané rozhodovat o Temelínu či raketových systémech? Tím, že mohou mezi sebou vést odbornou diskusi ve výborech, mít k dispozici vyjádření expertů a na jejich základě si udělat kvalifikovaný názor. Taková odborná diskuse však v rozsahu celé, několika milionové společnosti není možná. Následuje můj příspěvek na veřejném slyšení Senátu dne 25. ledna 2000:
REFERENDUM
Nepřímá, zastupitelská demokracie je ušlechtilejší formou vlády než demokracie přímá. Proč?
1. Uvážlivost. Poslanci nejsou nutně lepší, rozumnější či morálnější lidé než ostatní občané, ale před hlasováním mají možnost důkladné, odborné diskuse. Díky tomu, že jejich počet je relativně malý a mají k dispozici posudky expertů, mohou mezi sebou diskutovat o argumentech a až na základě těchto diskusí si utvořit názor na to, co je nejlepší řešení. Bohužel, takováto odborná, důkladná diskuse není v rámci celé společnosti možná. Proto rozhodování Parlamentem je v dlouhodobé perspektivě kvalitněji, než rozhodování referendem.
2. Odpovědnost. Skutečný státník neregistruje pouze nejnovější záchvěvy veřejného mínění a podle nich se obrací jako vějička ve větru, nýbrž má své politické přesvědčení, jež je ve svém svědomí zavázán prosazovat. Každá dobrá politika má své populární i nepopulární prvky. V dané době nepopulární politika může později přinést velice dobré výsledky. Je však nemožné, aby bylo v referendu schváleno cokoli nepopulární, byť žádoucí (neboť nepopulární je to, co není v oblibě většiny).
3. Dělba moci – klíč k zachování svobody. Referendum nerespektuje rozdělení či omezení moci. Přímá demokracie v její čisté podobě by vedla k tomu, že v zemi, jež má 10 miliónů obyvatel, by se každý z nich stal jednou desetimiliontinou tyrana a jedním celým otrokem. Svoboda nespočívá v tom, že každý rozhoduje o každém a o všem, nýbrž v tom, že jsou věci, které nikdo – žádný člověk, stát nebo většina – nesmí nikomu udělat. Tedy svoboda je daná chráněnou sférou kolem jednotlivce, nikoli všeobecným podílem na moci.
Klíčem k zachování svobody je ústavní omezení státní moci a její rozdělení mezi několik institucí. Ústava má svou pozitivní funkci: dává státním institucím určité pravomoci, určitou moc. Má však i svou negativní funkci, jež je ještě důležitější: určité pravomoci (a tedy i moc) jim upírá. Jejím smyslem je zabránit tomu, aby kterákoli instituce měla přílišnou moc, a rovněž i tomu, aby si mohla svou moc sama zvětšovat. Proto ústavní rovnováha moci mezi institucemi je klíčem k zachování svobody. Referenda o ústavních zákonech by mohla vést k narušení této rovnováhy a tedy k rozvrácení ústavního systému. Což by mohl být konec všech našich svobod.
Senát nyní může sehrát roli strážce ústavnosti a ochránit náš ústavní systém: dobře poslouží naší svobodě tím, že návrh ústavního zákona o referendu odmítne.
4. Nákladnost. Všechny předchozí námitky částečně mírní (i když úplně neodstraňuje) možnost, že by referenda nebyla závazná, nýbrž pouze konzultativní. Pak se však umocňuje argument, který proti referendu platí vždy: jeho nákladnost.
* * *
Nepochybně se může stát, že v nějakém konkrétním případě Parlament rozhodne špatně a referendum by naopak rozhodlo správně; stejně tak je možné, že v nějakém konkrétním případě by diktátor rozhodl dobře a Parlament špatně. Ale to přece není důvod pro to, abychom měli diktátora; vždyť dlouhodobě jsou pro zemi parlamenty lepší než diktátoři. A to samé platí i pro referendum.
Referenda mají význam tam, kde jsou lidé dobře obeznámeni s problematikou: např. na úrovni obcí. A rovněž i tam, kde rozhodují o rozsahu politické společnosti, ke které chtějí mít loajalitu: např. o vstupu ČR do Evropské unie. Ale toť vše.
Roman Joch, Občanský institut 25.1.2000
Zdravím a děkuji za podnět k zamyšlení. Jistě nečekáš, že připomínky jen tak akceptuji. Čím jsou tedy zákonodárci kvalifikovanější než občané k rozhodnutí o Temelínu nebo raketových systémech? Mají snad znalosti jaderné fyziky nebo balistiky, jsou tedy odborníky? To sotva. Mají tedy schopnost kvalifikovaněji vyhodnotit relevantní informace? Dejme tomu, že průměrný zákonodárce je poněkud kvalifikovanější než třeba řidič trolejbusu. Ovšem zákonodárci informace o základně dosud nemají, a přesto podle politického zaměření už zaujali stanovisko. Takže se jimi při zaujetí postoje neřídí. Pak tedy jako “kvalifikace” zbývá fakt, že jsou za to placeni., jak uvádíš. To já za kvalifikaci nepovažuji.
Je nutné vyjít ze stanoviska, že nikdo nemá předem obecné právo rozhodovat o jiných lidech. Pokud tedy zákonodárci mají určité pravomoci, pak jsou odvozené z původní pomyslné delegace rozhodování od voličů. (Alternativou jsou ti “nájezdníci”, což ani dnes není úplně výjimečné, ale není to LEGITIMNÍ, čili to nechám stranou jako případ vadné vlády). Pak tvrdím, že kdyby bylo rozhodování o základně předmětem politického programu, v obecné rovině by zde delegace pravomoci byla. Tak tomu však nebylo. Navíc jde o obsahově velice důležité rozhodnutí, které může mít zásadní dopad na občany, srovnatelný třeba se vstupem do EU. U základny jde přímo o život (v případě jejího postavení i její neexistence). Tvoje tvrzení, že jde o odbornost, zcela ignoruje fakt, že odborník může občany klidně obětovat, když si to vykalkuluje jako optimální. Vědecké řízení spolenosti se proti svobodnému řízení občany zpravidla neprojevuje jako efektivní. Rolí odborníků je poskytnout informace, občané si musí ZVOLIT a nevidím žádný způsob, jak odborně zjistit, že na sebe občané mají či nemají vzít taková nebo onaká rizika – čili odborník může jen říci, jaká rizika jsou.
Rozhodovat mají občané v referendu.
Vážený kolego Viléme,
mám kamaráda, který je profesorem jaderné fyziky na MFF UK. Nicméně jeho názor na reerendum o Temelíně je – musil bych věnovat spoustu času studiu faktů, abych mohl zodpovědně říci ANO nebo NE. Máš pocit, že je mnoho našich spoluobčanů, kteří mají alespoň tak dobrou výchozí pozici jako profesor fyziky? Já ne a to ani v případě Temelína ani raketové obrany. Proto si myslím, že tíhu rozhodnutí musí nést naši zástupci. Netvrdím, že jejich rozhodnutí bude kvalifikované a správné. Nicméně, toto je jejich placené povolání a oni mají nejlepší předpoklady učinit kvalifikované rozhodnutí. Mělo by být jasné, jak se kdo znich rozhodnul a volič by měl mít možnost to náležitě ocenit. Proto je nutný i většinový volební systém.
Ve svém příspěvku zmiňuješ Švýcarsko jako příklad země s přímou demokracií. Souhlasím, podívej se prosím o čem Švýcaři takto rozhodují – je to o managementu místní školy, jestli přes náměstí bude rychlost omezena ma 30km nebo na 40km. V tom souhlasím -na to má každý občan lokální komunity kvalifikovaný názor a názor celostátního orgánu je irelevantní. Tady má přímá demokracie místo.
Stále znovu se vrací zoufalé pokušení řadových občanů, kteří někdy přičichli k výkonu moci, uzurpovat si práva, která mají náležet výhradně občanům jako celku. Pan Bratinka předkládá podivuhodnou verzi historie, když uvádí, že dávné státy “vytvářeli lidé” na ochranu před loupeživými nájezdníky. Mnohem víc říší založili právě ti loupeživí nájezdníci, a lidé si mohli vybrat, zda je budou poslouchat jako samozvané vládce, nebo se nechají zavraždit. Tito vládní lupiči si prostě určité území přivlastnili a jeho obyvatelům upřeli právo na rozhodování. Pak si ovšem obyvatelé sotva mohli osvojit politické zkušenosti, které jsou podmínkou úspěšného rozhodování. S tímto dědictvím se vypořádáváme dodnes, protože novodobí demokraticky zvolení vládcové vzešli jako dědicové těchto lupičů a převzali po nich vládní mechanismy.
Tam, kde se vývoj ubíral demokratickou cestou zdola od počátku, například ve Švýcarsku, se jasně ukázalo, že občané nejsou ani hloupí a neschopní správci veřejných věcí, ani zbrklí revolucionáři. Přesto každý, kdo se necítí spokojen se stanoviskem veřejnosti, mává pomyslnými i reálnými případy nesprávných rozhodnutí občanů, a ohání se přeludem jakési vlády moudrých a odpovědných, džentelmanů, členů ÚV, symbolických analytiků či jakékoli jiné nezodpovědné verbeže s výsledky skutečně katastrofálními. Nikdy nebyly reálné výsledky takových uzurpací rozhodování z rukou většiny občanů lepší než výsledky přímé athénské demokracie, kde se losem vybírali nejvyšší úředníci i mezi hokynáři.
Proto lze považovat za prokázané, že pro občany nejleších výsledků dosahují systémy s výrazným podílem prvků přímé demokracie.