Nobelovou cenu míru loni mohl klidně získat skautský oddíl světlušek Horní Počernice. Pro nešíření jaderných zbraní totiž udělal neméně než Mezinárodní agentura pro atomovou energii a její šéf ElBaradei. Ti totiž neudělali vůbec nic.

Západní levice však preferuje iluzi před realitou, zbožné přání před skutečností a slova o nešíření jaderných zbraní před skutky, jež jsou s to jejich šíření skutečně zabránit. Kdyby byly oceňovány skutky a ne iluze, Nobelovou cenu míru by od roku 1945 každoročně získaly ozbrojené síly USA V tomto světě však existuje jeden osten, jenž má tu báječnou vlastnost, že na něm bubliny iluzí spolehlivě praskají a nutí nás konfrontovat se s realitou, jaká skutečně je. Ten osten má jméno Ahmadinedžád, i když přesnější by bylo Ahmadindžihád. Ale Ahmadinedžád je taky dobré. Řeči iránského prezidenta o tom, jak Izrael má být a bude vymazán z mapy světa, jakož i prolomení pečetí na oficiálním iránském jaderném programu (ten neoficiální, skutečný, nebyl nikdy zastaven či zapečetěn), projasňují myšlení dokonale.

Ba nikoli, schopnost levicové mysli pro sebeklam je neomezená. Komentátor za komentátorem nám říkají, že Ahmadinedžád to nemyslí vážně, že dělá jen velká ramena, že chce jen zapůsobit na své spoluobčany. Stejně jako nám říkali předtím, že komunisté to taky nemysleli vážně, když nám tvrdili, že se do Kremlu jezdí naučit od Sovětů jak nám, buržoustům, zakroutit krky. A že Hitler to v tom Mein Kampf taky nemyslel vážně s tou svou pifkou vůči Židům. Prostě pro západní levici – vzdor všem jejím řečem o svobodě slova a myšlení – je nemyslitelné, že by někdo vskutku mohl mít jiné přesvědčení než ona. A tak levice ty lidi na Západě, kteří mají jiný názor, démonizuje; a ty lidi mimo Západ, kteří jinak smýšlejí, ignoruje. Ale fakt, že západní levice nebere vážně Ahmadinedžády tohoto světa, ještě neznamená, že se oni sami neberou vážně.

Teď je poslední příležitost zabránit válce s Iránem. Buď celé mezinárodní společenství uvalí na Írán ty nejtvrdší sankce, absolutní embargo, izolaci a karanténu, a to až do doby, než se Írán vzdá svého jaderného programu anebo jej dá pod mezinárodní kontrolu, anebo nikoli. Pak ale Írán bude ve svém jaderném programu pokračovat a levice bude i nadále hýčkat své iluze. Co se stane pak? Ta horší varianta: Írán získá atomovou bombu. Ta lepší varianta: někdo mu to vojenskou silou zarazí.

Pak jeden britský dramatik začne psát své duchaplné, inteligentní básně, jako například „Bůh žehnej Americe“:

„Tak už zase

Amíci ve své obrněné parádě

skandují své balady radosti

jak klušou širým světem

velebí amerického Boha…
A ten mrtvý vzduch je živý

zápachem amerického Boha…

Vše co nám zůstalo, jsou bomby,

jež leští lebky mrtvých.“

Bravo! Strhující! Famosní! Velkolepé! Tento Shakespeare našeho věku, Harold Pinter, zajisté získá Nobelovu cenu za literaturu! Nebo za mír! Nebo za cokoli! Že ji již získal? Za podporu Zarkávího v Iráku? To nic, klidně může získat další, za podporu Ahmadinedžáda v Íránu. Má-li Ahmadinedžád smysl pro humor – a já věřím, že má – pak s příštím předáváním Nobelovy ceny za mír načasuje atomový hřib nad Stockholmem. Nebo jinde. Kdekoli.