V reakci na pozornost věnovanou spolupráci EDS a KDU-ČSL Matyášem Zrnem jsem se rozhodla šířeji zamyslet nad pravicovou a křesťansko-demokratickou politikou v dnešní Evropě a České republice a mém místu v ní.

V roce 2004 jsem, jako poslankyně bez politické příslušnosti, na koaliční kandidátce SNK a ED uspěla ve volbách do Evropského parlamentu. Politická dohoda, vedená Josefem Zieleniecem jasně určila, že poslanci zvolení za tento subjekt se stanou individuálními členy klubu Evropské lidové strany. Otevřeně přiznávám, že jsem nebyla tímto osudem nadšena. Jako většina z nás, stávkujících studentek a studentů, členů stávkových výborů a členů prvního svobodného akademického senátu UK jsem byla skálopevně přesvědčena o „liberalismu.” Jsme přeci ti, kteří chtějí svobodu, tedy liberalismus. Jsme přeci ti, kteří jasně a tvrdě odmítají jakýkoliv centralismus, jakoukoliv demagogii, jakékoliv uspořádání, kde vláda většiny je přiznanou vládou, tedy bolševismus.

Řada z nás se postupně stala vynikajícími diplomaty naší země, kteří měli lví podíl na tom, že se kyvadlo komunistické politiky a zahraničně-politických vazeb bývalého Československa vykývlo směrem k demokratické, otevřené zahraniční politice členského státu NATO a posléze EU. Jako velvyslankyně ČR v Kuvajtu a Kataru, která měla po přechodnou, tvrdou dobu na starosti irácké záležitosti, jsem se mohla stát jedním z aktérů operací Trvalá svoboda a poté Irácká svoboda. V obou operacích šlo o ostrý boj nejen s baasistickou diktaturou, ale i s extrémismem, fundamentalismem, s „nadvládou většinového přesvědčení” samozvaných vykladačů islámu, tzv. knížat věřících, „amír al muslimín”: Šlo nejen o omezení hrozby saláfistického a extremistického islámu západní civilizaci, ale také o prosazení cesty demokratizace, postupné stabilizace Blízkého východu tak, aby přestal být zdrojem ohrožení naší civilizace, demokratického světa i vlastních mírumilovných občanů, ničených tlakem muchabarátů, tajných policií vojenských režimů. Díky těmto operacím jsem měla jedinečnou možnost si uvědomit, že svoboda není chaos, ani nadvláda ideologie, ale její podstatou je maximální posílení každého jednoho tak, aby, ať žena nebo muž, byl co nejlépe vybaven a připraven rozhodnout o svém vlastním osudu ve prospěch lidské společnosti.

Proto jsem již v létě 2004 ocenila rozhodnutí Josefa Zieleniece našem členství v ELS-ED. Jako velvyslankyně, která jasně a otevřeně podpořila iráckou operaci, bych nikdy nemohla být členem klubu evropských liberálů – klubu, jehož politika byla jasně postavena na vlivu britských liberálů, kteří stáli proti irácké operaci, proti Spojeným státům, proti intervenci, proti imperialismu, a také jasně a tvrdě proti Izraeli jako okupační síle na Blízkém východě.

Bylo pro mne významným uznáním mých znalostí, zkušeností a mé činnosti, že jsem se mohla výrazně podílet na utváření zahraničně-politické orientace klubu Evropské lidové strany vůči Blízkému a Střednímu východu. Jako spoluautorka 33 usnesení Evropského parlamentu, věnovaných z velké části zahraniční politice, jsem v uplynulých pěti letech měla možnost každodenně ovlivňovat evropskou „lidoveckou” zahraniční politiku. V uplynulých pěti letech nebyla v EP přijata žádná zásadní „nenávistná” rezoluce vůči Izraeli. Jak vyplývá z předchozího, jako většině arabistů mé generace se i mně přihodilo, že jsem se po 11.září stala nejen odborníkem na islám, ale bohužel i na boj s terorismem, protagonistkou bezpečnostní politiky. Součástí světových konfliktů, jejich oběťmi jsou nejen muži, ale také ženy. Jako stínová zpravodajka klubu evropských lidovců jsem musela vyjednat rezoluci o roli žen v ozbrojených konfliktech. Bylo pro mne velkou ctí, že mne právě ELS vyjednáváním pověřila. Pro hledání shody Evropského parlamentu bylo důležité, že klub ELS přijal nutnost zabývat se otázkou reprodukčního zdraví i obětí válečných konfliktů. Daleko zásadnější ale bylo, že právě v tomto usnesení se vůbec poprvé objevilo téma a postoj k ženám – sebevražedným atentátnicím, stejně jako islamistickými médii oslavovaným matkám mučedníků. ˇŽeny jako aktérky teroristických útoků představují vážné a nedoceněné nebezpečí. Jsem spokojena s tím, že se s ostatními politickými kluby podařilo vyjednat tvrdé odmítnutí těchto praktik, a to v situaci, kdy měly jiné kluby v Evropském parlamentu názor, že jde o bojovnice za svobodu, nikoliv aktérky teroristických útoků.

Každý, kdo měl někdy možnost účastnit se řešení konfliktu a nastolování CBM – opatření na posílení důvěry (Confidence building measures) ví, jak klíčová je role matek, manželek, sester. Strašnou Srebrenici nemusím připomínat. I proto je důležité, aby Evropa, která je dnes světovou jedničkou právě v pokonfliktních obnovách a nese v této oblasti od Konga,přes Afghánistán po Timor světovou odpovědnost, byla schopna taková opatření v co nejkratší době nastolovat. I proto je třeba, aby součástí evropských vyjednávacích týmů byli nejen muži, kteří zejména v konfliktních islámských oblastech mají jen velmi malý přistup k ženské populaci, ale také profesionální vyjednavačky.

O ženy nejde jen v pokonfliktích oblastech. Stabilní, demokratická a prosperující je ta společnost, která je otevřená participaci i rovné reprezentaci. Situace, kde 50% populace, ať již se jedná o příslušníky národnostních menšin, sociálních kast, nebo stejného pohlaví jsou representovány 85%, zatímco příslušníci jiných menšin, sekt, národnostních celků, národností nebo pohlaví jsou representováni 15% nenaplňuje demokratické krédo rovného a spravedlivého volebního systému a zastoupení. Proto Evropská unie, kdykoliv kdy je požádána a vyzvána k monitorování voleb jako jedno z kritérií pro vynesení verdiktu považuje také rovné šance pro ženy. Jakým způsobem, jsou tyto šance nastaveny, o tom EU nemluví. Mohou to být kvóty, finanční sankce, nebo naopak finanční podpora politickým stranám, které zaručují rovné šance. Tento systém byl uplatněn například v Palestině, kde jsem byla volební pozorovatelkou, a kde i bohužel vítězný Hamas měl vysokou účast žen na kandidátkách.

Uvnitř EU je toto téma subjektem vnitrostátního uspořádání. Je na členských státech, aby si nastavily své volební systémy. Kritériem ale je, aby volby byly dostatečně representativní, aby zajišťovaly rovné šance. Uvnitř EU byly použity různé preferenční nástroje: v některých zemích jsou poltické strany sankcionovány za nedostatečnou účast žen na kandidátkách, jinde naopak, jako třeba ve Francii jsou velmi silně finančně oceňovány. Jinde je situace upravena ústavou, v mnohých zemích volebními zákony. Jsem trvalou kritičkou českého volebního systému, který ač poměrný, a s preferenčními hlasy, zaručuje 50% procentům populace 85% representaci, zbylým 50% (ženám) representaci 15%. Samozřejmě souhlasím s tím, že nejde o to aby byly ženy ve volených orgánech za každou cenu a že záleží především na rozhodnutí politických stran, které sestavují kandidátky. Jde ale o to, aby byly výchovou a vzděláním dostatečně připraveny k tomu, aby takové funkce mohly zastávat.

Evropa čelí ohromnému demografickému deficitu, který je v současnosti největší evropskou dlouhodobou hrozbou. Bez okamžitého zvýšení porodnosti,a pro rodinné politiky, budeme muset v nejbližších letech desítky milionů pracovních míst nahrazovat imigrační pracovní silou. Naše společnost není bezpečnostně a vnitřně na tuto situaci dostatečně připravena, narozdíl od USA. Proto je rodinná politika nejen morální a ideologický, ale především bezpečnostní imperativ. Je proto naprostou nezbytností posílit a podpořit ženy tak, aby ustály nejen narození prvního dítěte, ale aby také chtěly druhé a další děťátko. V případě ztráty kvalifikace v zaměstnání, v případě úplné ztráty zaměstnání, v případě prudkého snížení příjmu se žena dostane do nejčastějšího středoevropského rodinného modu: jedno dítě a dost. Proto opatření, která umožní vzdělávání matek během mateřské dovolené, která umožní práci na částečný úvazek, která umožní získat například počítačovou gramotnost, či jazykovou výbavu, tedy opatření, která umožní ženě udržet bývalý příjem jsou dnes klíčovými prorodinnými a bezpečnostmi opatřeními. České ministerstvo sociálních věcí , přesněji pan Nečas, ovšem zcela proti duchu evropské výzvy nařídil, že evropské prostředky z evropského sociálního fondu ESF nesmí být přiděleny nevládním organizacím, které podporují ženy. Tedy, i těm, které podporují maminky na mateřské dovolené, nebo těm, kteří maminky vzdělávají jak zacházet s počítačem, či jak se naučit další jazyk. Přesto všechno jsem ministra Nečase neinterpelovala kvůli podstatě věci, ale kvůli formálnímu pochybení v nastavení výzev z projektů ESF. Nešlo o ženy a vůbec ne o feministky. Šlo o snahu nemít neziskový sektor jako takový. To se bohužel ministru Nečasovi povedlo.

Klub Evropské lidové strany v EP a Evropská lidová strana vůbec jsou klubem a stranou hodnot. Hodnot pravicových, slučujících křesťanskou katolickou i protestantskou víru s hlubokou mírou sociální solidarity a individuální odpovědnosti. V postkomunistickém marasmu, v němž jsou stále silné komunistické strany, postavené na zločinech proti lidskosti a socialistické strany, které se nedokázaly a ještě dlouho nedokáží vypořádat se svou komunistickou minulostí, je právě křesťansko-demokratický proud proudem, který nabízí nejen politiku ekonomizující, ale i politiku hodnot, východisko pro postupnou morální obnovu společnosti. Díky poznání německé CDU a CSU, což pro mne bylo vynikajícím poučením, se znalostí rakouských lidovců, ale také švédských konzervativců nebo španělských lidovců věřím, že je to právě křesťanská demokracie, která je jediným jasným otevřeným, odpovědným pravicovým politickým proudem s trvalou politickou budoucností ve středoevropském prostoru. Proto jsem velmi spokojena, že KDU-ČSL se jako jediná strana v České republice dokázala otevřít spolupráci s deklarovaně liberálnější menší stranou EDS, aby stejně jako je tomu v mnoha jiných zemích otevřela konzervativní křesťanský proud účasti i liberálně konzervativního pravicového elementu. Jsem ráda, že KDU ČSL se také EDS otevřela programově. Program KDU-ČSL s podporou EDS je pro parlamentní volby velmi dobrou ukázkou takové otevřené spolupráce.

A post skriptum douška: podstatou spolupráce EDS a KDU-ČSL je uchovat demokratický pluralismus české politické scény, uchovat poměrný volební systém. Klíčem je NE jakékoliv spolupráci s komunisty, jakékoliv jejich tiché podpoře. Jako někomu, kdo postavil a vedl skupinu europoslanců, kterým se na evropské půdě podařilo prosadit Usnesení Svědomí Evropy a komunismus, a komu se podařilo být spolunavrhovatelem Pražské deklarace, k níž se dosud připojily tisíce signatářů věřím, že to bude KDU-ČSL, kdo mi dá i další prostor dotáhnout proces dekomunizace a odsouzení komunismu jako zločinu proti lidskosti i na české politické scéně.